8 As 100/2011 — Nejvyšší správní soud

72 A 31/2014- 33 - text pokračování - 24 - 72 A 31/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou v právní věci žalobce J. S., bytem J. 120, Š., zast. JUDr. Jaroslavem Němečkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Blahoslavova 4, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem v Praze, Budějovická 4, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2014, č. j. 17374/2014-900000-304.4, ve věci přestupku, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného, kterým bylo změněno rozhodnutí Celního úřadu Šumperk ze dne 24. 11. 2011, č. j. 6216 – 16/2011 – 096200 – 021 P 39/11 tak, že se rozhodnutí správního orgánu I. stupně ve výroku mění tak, že slova „pan J. S., nar. X, bytem X, J. 120 (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, v areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 v 8:47 hodin při kontrolním vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky X (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně největší povolené hmotnosti u přívěsu minimálně o 255 kg (tj. o 1,4 %). U ostatních kontrolovaných hmotnostních limitů se neprokázalo jejich překročení.“ nahrazují slovy „pan J. S., nar. X, bytem X, J. 120 (dále jen „obviněný z přestupku“) je vinen tím, že v obci Svitavy, v areálu Celního úřadu Svitavy dne 7. 6. 2011 v 8:47 hodin při kontrolním vážení jízdní soupravy složené z motorového vozidla – nákladní automobil značky DAF, registrační značky X (imatrikulace CZ) a přípojného vozidla – přívěs za nákladní automobil značky PANAV, registrační značky X (imatrikulace CZ), bylo zjištěno překročení největší povolené hmotnosti stanovené zvláštním právním předpisem [zákon č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“), resp. vyhláška č. 341/2002 Sb., o schvalování technické způsobilosti a o technických podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 341/2002 Sb.“)]. Konkrétně došlo k překročení největší povolené hmotnosti motorového vozidla o 169 kg, tj. o 0,7 %, největší povolené hmotnosti přívěsu o 836 kg, tj. o 4,6 %, a největší povolené hmotnosti jízdní soupravy o 1.005 kg, tj. o 2,3 %“. Ostatní části napadeného rozhodnutí zůstaly beze změny. [2] V žalobě žalobce žalovanému vytkl zásadní omyl, který provázel celé jeho rozhodování a vyústil v nesprávné a nezákonné rozhodnutí, a to v otázce důkazního břemene. Řízení o přestupku je správním orgánem zahajováno a vedeno z úřední povinnosti, je ovládáno mj. zásadou vyšetřovací, zjištění materiální pravdy a rovnosti zbraní. Z vyšetřovací zásady pak vyplývá povinnost zjistit a prokázat skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Důkazní povinnost tak leží zcela na správním orgánu a obviněný není povinen k jakékoliv součinnosti ke zjišťování skutkového stavu. V okamžiku, kdy však obviněný vznáší námitky a navrhuje důkazy k prokázání svých tvrzení, je správní orgán jak v rámci zásady vyšetřovací, tak v rámci práva obviněného na obhajobu, povinen se se vznesenými námitkami vypořádat. V takovém případě ustoupí i zásada procesní ekonomie panující zásadě práva na spravedlivý proces a rovnosti zbraní. Žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 20. 1. 2006, čj. 4 As 2/2005 – 62, č. 847/2006 Sb. NSS. Žalobce po celou dobu řízení namítal nedostatky v postupu vážení, a to nerovný a metodickému předpisu neodpovídající prostor vážní zóny a vady výpočtu zjištěných hmotností. K tomu opakovaně navrhoval provést místní šetření za účelem přeměření vážní zóny a výslech osob zúčastněných vážení k tomu, jak bylo v daný den určené místo pro uložení vah, zda a jakým způsobem byla vážící zóna před uložením vah přeměřena. Tyto návrhy byly správním orgánem odmítnuty s tím, že vychází z povinnosti kontrolních orgánů před zahájením kontrolního vážení vážní zónu přeměřit a zkontrolovat, zda vyhovuje metodickému pokynu a zda je tedy způsobilá k provádění kontrolního vážení. Nikde však v napadeném rozhodnutí neuvádí, že bylo z jakéhokoliv důkazu zjištěno, že se tak skutečně stalo a že vážní zóna byla skutečně před zahájením vážení zkontrolovaná a přeměřená, popř. kým. Správní orgán uvedl, že k posouzení skutečnosti ohledně rozměrů a parametrů vážicí zóny jsou postačující listinné důkazy a fotodokumentace obsažené ve spise. Přitom sám přiznal, že v popisovém listě (tedy v listinách, na nějž se v předchozí větě odvolává) není sklon místa zaměřen (což ale považuje za nerozhodné), a opět zdůrazňuje hlavní roli osob, které provádí vážení a jejich povinnost před vážením místo přeměřit. Nutno opakovaně zdůraznit, že nikde v rozhodnutí neuvádí, že by tyto osoby (popř. jiné) k této otázce byly vyslechnuty a bylo zjištěno, že se tak skutečně stalo a kým. Pokud jde o nedostatky výpočtu naměřených hodnot, žalobce vznesl námitky proti listinnému důkazu – vážnímu lístku 3734, z nějž v žádném případě nevyplývá, že byl zachován postup stanovený metrologickým předpisem MP 009 – 04, a je v tomto směru jako důkaz nepoužitelný, není-li zřejmé, jak byly naměřené hodnoty získány a zda byly zohledněny veškeré proměnné dané tímto předpisem, především, zda byl proveden odečet poloviny intervalu rozšířené nejistoty. Jako důkaz, že byl výpočet proveden podle vzorce uvedeného v čl. 6.3.1.2 předpisu MP 009 – 04 žalovanému stačilo vyjádření CSPSD, že „veškeré výsledky a vyhodnocení tohoto kontrolního vážení jsou realizovány na základě metrologického předpisu MP 009 – 04 a zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a vyhlášky č. 104/1997 Sb.“, přičemž žalovaný i přes námitky žalobce své zjišťování nezaměřil na otázku, zda skutečně byla odečtena polovina intervalu rozšířené nejistoty. K uvedené námitce ani správní orgán jednoznačně neuzavřel, že polovina intervalu rozšířené nejistoty odečtena byla, ale uzavřel, že žalobce „neunesl důkazní břemeno ohledně svých tvrzení“ (strana 6, řádek 15). Je tak evidentní, že žalovaný rezignoval na prokazování pro věc rozhodných skutečností a očekával, že tak bude za něj činit žalobce. Žalobce měl za to, že napadené rozhodnutí je nesrozumitelné a nepřezkoumatelné. V průběhu celého správního řízení žalobce namítal, že vážení nebylo provedeno řádně na vážicí zóně odpovídající požadavkům stanovených metrologickým předpisem MP 009 – 04, a odkázal na čl. 2.3.1 o vážicí zóně a čl. 6.2.2 o požadavcích na kvalitu vozovky tvořící vážní zónu. Skutečnost, zda vážicí zóna splňuje výše uvedené požadavky, správní orgán prokazoval listinným důkazem – popisovým listem stanoviště při silnici I/34 Svitavy. Tento popisový list ale vymezuje vážicí zónu jen v délce 20 m (a šířce 3 m) a pouze pro tento úsek 20 m dokládá kvalitu vážicí zóny, co se týče sklonů (podélný sklon maximálně 1,6 %, příčný sklon maximálně 0,8 %). Uvedeným listinným důkazem tedy není prokázáno, zda vážící zóna stanoviště při silnici I/34 Svitavy po celé své délce 44 m splňuje požadavky na její kvalitu v souladu s MP 009 – 04. Návrh žalobce, aby bylo provedeno místní šetření na místě vážení, správní orgán zamítl proto, že z popisového listu a ve spise založené fotodokumentace lze dostatečně zjistit mj. i délku, šířku a sklon stanoviště pro umístění vážního zařízení. K důkazní hodnotě popisového listu, pokud jde o fotodokumentaci, žalobce uvedl, že ta nezachycuje v podstatě nic jiného než vážené vozidlo – nejsou z ní zřejmé jakékoliv délkové, šířkové či výškové poměry v místě vážení. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že vážní zónou pro nízko-rychlostní kontrolní vážení může být jakékoliv ad hoc vybrané místo, které splňuje podmínky stanovené MP a že pracovníci provádějící kontrolní vážení jsou před zahájením nízko-rychlostního kontrolního vážení povinni toto místo prověřit, aby se ujistili, že vážní zóna splňuje stanovené předpisy. V řízení nebylo prokázáno, že vážicí zóna v celé své délce 44 m splňuje podmínky stanovené MP a už vůbec se správní orgán nezabýval tím, zda odpovědní pracovníci skutečně provedli prověření místa před započetím vážení ve výše uvedeném smyslu. Tedy ani tato skutečnost nebyla prokázána. Přesto žalovaný uzavřel, že je nepochybně zjevné, že místní šetření by bylo v daném případě nadbytečné a neúčelné. Stejně tak by to bylo