1 As 35/2009 — Nejvyšší správní soud

76 A 30/2013- 48 - text pokračování - 32 - 76A 30/2013 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou ve věci žalobce T. V., bytem B. 316, zastoupeného JUDr. Michalem Filoušem, advokátem se sídlem Olomouc, Koželužská 5, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem Olomouc, Jeremenkova 40a, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2013, čj. KUOK 54013/2013, ve věci přestupku, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: [1] Včas podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí citovaného v záhlaví. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Stavebního úřadu Olomouc ze dne 14. 3. 2013, čj. SMOL/049213/2013/OS/OP/Mar, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 178 odst. 1 písm. c) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, a dále přestupků podle § 178 odst. 1 písm. a) a § 178 odst. 2 písm. c) stavebního zákona, za což mu byla tímtéž rozhodnutím uložena pokuta ve výši 25.000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení paušální částkou ve výši 1.000 Kč podle § 79 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. [2] V žalobě žalobce namítal, že napadené rozhodnutí vychází z nesprávných právních premis a de iure zbavuje žalobce vlastnického práva k jeho majetku. Napadené rozhodnutí stojí argumentačně na těchto premisách: 1. Pokud je část stavby, popřípadě stavba v havarijním stavu a nelze jí opravit jinak než stavebním zásahem, nikoliv výměnou „prkna za prkno“, je třeba, aby vlastník stavby strpěl její odstranění, potažmo aby strpěl, že ztratí vlastnické právo k věci. 2. Pokud osoba uzavře kupní smlouvu na nemovitost, která není v „nejlepším stavu“, musí počítat s tím, že pokud bude naplněn předpoklad uvedený pod bodem 1, ztratí vlastnictví k nemovitosti a musí taktéž předpokládat, že nemovitost nesmí a nemůže opravit. Je vyloučena aplikace § 415 občanského zákoníku. Žalovaný stejně jako prvoinstanční orgán založil své rozhodnutí na tom, že podmínky památkového ochranného pásma v dané lokalitě jsou stanoveny rozhodnutím Okresního úřadu v Olomouci, č. j. Kult. 2973/95/G ze dne 21. 9. 1995. V podstatě se jedná o opatření obecné povahy, které s ohledem na znění správního řádu a s. ř. s. nelze napadnout a zvrátit tak jeho účinky. Tedy bez ohledu na právní zásadu rebus sic stantibus se stále aplikují právní zásady, které jsou již dávno překonané, leč vyplývají ze zatím nezrušeného rozhodnutí Okresního úřadu v Olomouci. Žalovaný a správní orgán I. stupně nesprávně vyhodnotily vznik a zánik stavby ve smyslu vzniku a zániku věci v občanskoprávní rovině. Nejvyšší soud se ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2088/2001 vyjádřil k okamžiku zániku nadzemní stavby, na právní větu žalobce odkázal. Pro posouzení zániku původní stavby je významné to, co bylo odstraněno, nikoliv to, co bylo nově vybudováno. Pro závěr o zachování dispozičního řešení prvního nadzemního podlaží je rozhodující, zda došlo k úplné nebo částečné destrukci obvodových zdí prvního nadzemního podlaží. Při úplné destrukci těchto obvodových zdí je nepochybné, že původní stavba zanikla. Při částečném zbourání těchto zdí je nutno posoudit míru těchto zásahů. Jinými slovy Nejvyšší soud říká, že při úplné destrukci obvodových zdí stavba zaniká, zároveň však připouští, že při částečném zbourání zdí je vždy nutno posoudit míru těchto zásahů. ČR je právním státem respektující platné právo, přičemž judikatura nejvyšších soudů tvoří pomůcku při aplikaci práva, není však nepřekonatelná a zcela závazná na rozdíl od anglosaského právního systému. Je třeba mít na paměti, že v tomto rozhodnutí a taktéž v mnoha jiných rozhodnutích soud vždy řešil existenci, popřípadě vznik nebo zánik stavby, nikoliv však tento specifický případ, který souvisí s mým rekreačním objektem. Na webové stránce http://blok.aktualne.centrum.cz/blogy/Ondrej–Kubat.php?itemid=19367 se lze dočíst o dřevostavbách, které je nutné po určité době rozebrat a následně složit z důvodu údržby. Již od počátku vzniku věci je zřejmé, že někdy v budoucnu bude třeba stavbu zkontrolovat, přičemž jediný možný stavebně technický přístup není rekonstrukce, ale úplné rozebrání stavby. Od počátku je tedy zřejmá vůle vlastníka, aby věc nezanikla a byla jen provedena kontrola, neboť mu to ukládá příslušný technologický popis stavby. Dále je třeba přihlédnout k tomu, že takové dřevostavby jsou zpravidla budovami vyššími než předmětný rekreační objekt. Bylo by zcela proti logice, kdyby správní orgán oznámil žalobci, že poté, co svou dřevostavbu rozložil za účelem prohlídky, si bude následně muset požádat o nové územní rozhodnutí, jelikož jeho věc zanikla. Podstatná je vůle vlastníka a okolnosti směřující k rozebrání věci. Pokud by došlo k destrukci věci vlivem neovladatelné přírodní síly (povodeň, zemětřesení), pak by se jednalo o zánik věci, neboť nedošlo k rozebrání věci (dřevostavby), ale k její destrukci. Ovšem v případě, že se vlastník z důvodu plnění povinností, které mu uložil výrobce technologie dřevostaveb, rozhodne svoji věc rozložit, stavba – tedy dřevostavba -nezaniká v právním slova smyslu, stejně tak nezaniká ve smyslu veřejného práva, zejména ve smyslu tzv. stavebního práva. Dočasně se změní pouze forma stavby, přičemž na krátkou dobu se celistvá stavba záměrem vlastníka přemění na několik stovek dílů. Dojde taktéž k rozložení prvního nadzemního podlaží, nejedná se však o zánik stavby nebo věci, neboť je třeba sledovat teleologický význam počínání vlastníka dřevostavby, když jeho vůle zcela jistě nepokrývá vůli věc zničit, ale věc zkontrolovat, popř. opravit. Není tedy možné plošně aplikovat jinak obecně správné závěry Nejvyššího soudu na žalobcův rekreační objekt. Role jak správního orgánu, tak i soudu spočívá v individuální aplikaci práva a obecně uznávaných rozhodnutí Nejvyššího soudu (judikatury), avšak s tou podmínkou, že je třeba individuálně přistupovat k posuzovanému případu. Jsou-li dány podobné okolnosti, je zajisté možné vyjít z předchozí obecně závazné judikatury, ale vždy by se mělo však posuzovat, zda okolnosti nejsou natolik odlišné, že není možné aplikovat obecně závaznou judikaturu, ale v rámci správního či soudního uvážení vykládat právní normu. Dalším příkladem může být kostel Nanebevzetí Panny Marie. Tento chrám získal proslulost především v roce 1975, kdy byl přesunut po kolejích o 841 m, aby byl zachráněn z města, které bylo srovnáno se zemí kvůli těžbě uhlí, na webu http://cs.wikipedia.org/wiki/Kostel_Nanebevzet=C3%AD_Panny_Marie_ (Most) se lze dočíst, že kostel byl přesunut na jiné místo. Posuzujeme-li nemovitost jako věc pevně spojenou se zemí, tak by platilo, že v případě přesunu kostela na jiné místo by bylo nutné vydat územní rozhodnutí i stavební povolení a že došlo k zániku původního kostela, neboť ten přestal na prvotním místě existovat a vznikl na místě novém. Tento přepjatě formalistický názor je třeba odmítnout. Kostel nezanikl, stejně tak nevznikl kostel nový, jen se prostě přesunul. K takovým situacím dochází velmi zřídka, nicméně stává se to a není možné aplikovat obecně zastávaný přístup při aplikaci práva, nýbrž je třeba posuzovat každou věc individuálně. Na webové stránce http://www.trebicsky.denik.cz/zpravy_region/u-lazinek-provebhl-unikatni-presun-20091009.html se lze dočíst o další podobné přesunu, a to přesun Božích muk u Lažínek nedaleko Moravských Budějovic. Na webové stránce http://www.praha6.cz/trziste/zakazka.php?ID=2147&aukce=&ch_tem=pda&hwuid=1354750103&crc=c49abd1db6a4572e4cbfc6db317f2ac5 se dokonce lze dočíst o obnově a přesunu objektu kaple č. 11 poutní cesty z Lorety do Hájku. Na tuto akci bylo vyhlášeno výběrové řízení, přičemž v tomto případě měl být její přesun proveden tak, že kaple byla opatrně rozebrána a opětovně postavena na novém místě. Mělo dojít k vybrání i zasypání části kaple a opětovnému použití dochovaných pískovcových prvků soklu. Tedy v tomto případě mělo dojít k rozebrání kaple (tedy nemělo být seznatelné první nadzemní podlaží), avšak o zánik původní kaple a vznik nové kaple se jednat nemohlo, jelikož šlo o tutéž věc, a to i přesto, že stojí na novém místě a byla rozložena a složena. Žalovaný se žalobcovou argumentaci zabýval, leč se s ní neztotožnil. Argumentace žalovaného stojí na tom, že si svou stavbu nerozebral a znovu ze stejných součástí nesložil. Toto nebylo možné, a to se ve svém odvolání žalobce snažil žalovanému vysvětlit, když uvedl příklady z praxe. Ty vyhodnotil žalovaný tak, že je nepovažoval za věcné. Proto pak žalovaný dospěl k závěru, že by se jen stěží dalo věřit tomu, že žalobcova stavba mohla být z rozebraných dílů znovu postavena. Ne, nemohla. Rozebrané díly byly v tak špatném stavu, že je bylo třeba nahradit, nebylo je možné opravit. Pokud by názor žalovaného byl jediný správný, znamenalo by to,