1 Azs 200/2014 — Nejvyšší správní soud

65 A 40/2014- 42 - text pokračování - 23 - 65 A 40/2014 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Radkové, Ph.D. a soudkyň JUDr. Zuzany Šnejdrlové, Ph.D., a Mgr. Barbory Berkové v právní věci žalobkyně Z. A. a. s., se sídlem R. 790/23, T., zast. JUDr. Radkem Židlíkem, advokátem se sídlem tř. Tomáše Bati 1560, Zlín, proti žalovanému Krajskému úřadu Olomouckého kraje, se sídlem v Olomouci, Jeremenkova 40a, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 8. 2014, č. j. KUOK 71954/2014, ve věci prohlášení plodiny kedluben za vysokocennou, t a k t o : I. Žaloba se zamítá. II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : [1] Včas podanou žalobou žalobce brojil proti rozhodnutí, citovanému v záhlaví, jímž bylo zamítnuto odvolání a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Přerova, odboru stavebního úřadu a životního prostředí, oddělení vodního hospodářství a zemědělství (dále „správní orgán I. stupně“) ze dne 11. 6. 2014, čj. MMPr/071901/2014/STAV/ZEM/He. Tímto rozhodnutím správní orgán I. stupně nevyhověl návrhu žalobce ze dne 28. 11. 2013 a v pochybnostech prohlásil podle § 54 odst. 1 zákona č. 449/2011 Sb., o myslivosti, za vysokocennou plodinu kedluben (Brassica oleracea convar. Gongylodes L.), pěstovanou žalobcem v části zemědělského půdního bloku, vedeného v LPIS, čtverec 540-1140, kód bloku/díl 0004 v k. ú. Troubky nad Bečvou, tvořeném honebními pozemky p. č. 3837 až 3857. [2] Žalobce v žalobě namítal, že aplikace a výklad § 54 odst. 1 zákon o myslivosti jsou v napadených rozhodnutích nesprávné. Žalobce je pěstitelem kedlubny a byl poškozen okusem kedlubny zajícem i přesto, že kedlubny chrání elektrickým ohradníkem. Vznesený nárok na náhradu škody Myslivecké sdružení Mezivodí odmítlo s tím, že kedlubna je vysokocenná plodina a podle § 54 odst. 1 zákona o myslivosti se v takovém případě škoda nehradí. V souladu s citovaným § 54 odst. 1 zákona o myslivosti požádal žalobce správní orgán I. stupně, nechť v pochybnostech určí, zda je kedlubna vysokocenná plodina. Správní orgány aplikovaly institut vysokocennosti plodiny tak, že je plodina pro zvěř atraktivní a zároveň si uživatelé honitby plní své zákonné povinnosti. Plnění zákonných povinností postavil žalovaný nad vlastnosti samotné plodiny a její cenu. Tento výklad považoval žalobce za rozporný s jazykovým výkladem § 54 odst. 1 zákona o myslivosti. Zákon nestanoví vyvinění odpovědnosti za škodu pro případ atraktivní plodiny či pro případ plnění zákonných povinností uživatelem honitby. Vysokocennost plodiny, tedy vlastnost spočívající ve vysoké ceně plodiny, nelze vnímat jako vlastnost spočívající v potravní atraktivitě pro zvěř či v tom, zda uživatel honitby plní své zákonné povinnosti. Pokud toto zákonodárce chtěl, stanovil by, že uživatel honitby je vyviněn, pokud si plní své zákonné povinnosti. Stejně tak zákonodárce mohl stanovit, že uživatel honitby neodpovídá za škodu způsobenou zvěří na potravně atraktivních plodinách. Předmětné ustanovení však stanoví pouze to, že uživatel honitby neodpovídá za škodu na vysokocenných plodinách, tedy dle názoru žalobce na plodinách, které se vyznačují vysokou cenou. [3] Výklad žalovaného je v rozporu s účelovým výkladem, protože právní řád chrání vlastnické právo (dříve § 126 odst. 1 obč. z., nyní § 1042 NOZ, čl. 11 odst. 1 LZPS). Pro případ zásahu do vlastnického práva a způsobení škody obecně platí zásada povinnosti způsobenou škodu nahradit v plném rozsahu (§ 420 odst. 1 a § 442 odst. 1 obč. z., obdobně NOZ – avšak ten na případ nedopadá, škoda vznikla za doby účinnosti starého občanského zákoníku). Z důvodu specifické povahy myslivosti stanoví zákon zvláštní podmínky pro odpovědnost škůdce za jím způsobenou škodu a rozsah nahrazované škody. Jednou z podmínek je, že se nenahrazuje škoda na vysokocenných plodinách. Podle žalobce je institut vysokocennosti plodiny stanoven za účelem vyvážení práv a povinností pěstitelů plodin a uživatelů honiteb. Omezil odpovědnost uživatelů honiteb, aby neodpovídali za škodu na nepřiměřeně cenných plodinách, když nejsou schopni stoprocentně vznik škody ovlivnit, spíše jen minimalizovat. Zákon tak výrazně omezuje práva poškozeného na ochranu jeho vlastnictví, ale pouze ve výjimečných případech, tj. v případech vysokocenné plodiny, nikoli u obyčejných, běžně pěstovaných plodin. Aby mohla být plodina považována za vysokocennou, musí svojí cenou přesahovat cenu běžně pěstěných plodin. [4] Podle žalobce je výklad žalovaného nelogický. Zákon o myslivosti nestanoví pro uživatele honiteb žádnou povinnost vedoucí k ochraně vlastnického práva třetí osoby či k prevenci před způsobením škody. Ustanovení § 53 pouze stanoví, že uživatelé honiteb mohou činit opatření k zabránění škod způsobených zvěří. Uživatelé honiteb tedy nemohou porušit žádnou zákonnou povinnost, která by měla souvislost se vznikem škod zvěří, či která by měla chránit vlastnické právo třetí osoby. Institut vysokocennosti plodiny se tak nemůže řídit podle toho, zda uživatelé honitby plní své zákonné povinnosti, když žádné takovéto zákonné povinnosti nemají. Stejně tak je nelogické, aby potravní atraktivnost plodiny pro zvěř byla měřítkem pro její vysokocennost. Zvěř bude spásat a poškozovat tak pouze ty plodiny, které jí chutnají a jsou pro ni potravně atraktivní. Nechutné plodiny spásat jistě nebude. Odpovědnost uživatele honitby by tak podle výkladu žalovaného nikdy nevznikla, když uživatel honitby nemůže porušit povinnost, jež ze zákona nemá a navíc zvěř poškodí vždy pouze tu plodinu, která jí chutná a je pro ni potravně atraktivní. [5] Výklad žalovaného je v rozporu se zásadou vyváženosti práv a povinností účastníků právních vztahů a jejich rovnosti. Žalobce není oprávněn přijmout účinná opatření proti vzniku škod, když nemůže zvěř za účelem ochrany svého majetku lovit či zraňovat (§ 10 zákona o myslivosti). Na druhou stranu je žalobce povinen strpět honitbu na svých pozemích a nechat tedy zvěř poškozovat svůj majetek. Naopak uživatel honitby je oprávněn užívat honitbu, tedy pozemky žalobce a stejně tak je oprávněn činit kroky k předcházení škodám (regulace počtu zvěře, přikrmování, plašení, instalace pachových zábran apod.). Bylo by v rozporu se zásadou rovnosti a vyváženosti práv a povinností účastníků právních vztahů, kdyby žalobce musel strpět na svých pozemcích honitbu, nemohl se účinně bránit proti vzniku škod a zároveň by neměl nárok na náhradu vzniklých škod proti tomu, kdo na jeho pozemcích honitbu užívá a navíc má větší možnosti škodám zabránit. [6] Žalobce také napadl to, že před přijetím závěru o plnění povinností uživatelem honitby k tomu správní orgán neprovedl žádné dokazování, tato otázka nebyla vůbec zkoumána, závěr byl překvapivý a nepředvídatelný. Dále žalobce brojil proti tomu, že přenesení posouzení vysokocennosti přesunul správní orgán na znalce, viz písm. f) str. 5 rozhodnutí. Zákon nestanoví, že vysokocennost plodiny určí znalec, posouzení měl provést správní orgán sám. Znalec může být ustanoven k posouzení odborných skutečností, např. by to bylo k určení ceny plodiny. Žalobci dále nebyla poskytnuta dostatečná doba k tomu, aby se seznámil s posudkem znalce, pětidenní doba nebyla dostačující. Znalec Ing. Stanislav Křenek nebyl ustanoven zákonným způsobem, nebyl vyslechnut, posudek neobsahuje bližší zdůvodnění. Posudek byl předložen uživatelem honitby, a přesto byl hodnocen jako znalecký posudek, nikoli jako písemný důkaz. [7] Žalovaný v rozhodnutí nekonkretizoval, ze kterých vyjádření, částí posudku a zjištění správního orgánu vycházel. Odborným vyjádřením měl zřejmě žalovaný na mysli odborné stanovisko Výzkumného ústavu rostlinné výroby, jiné ve spise není. Pokud ovšem není hodnocena znalecká zpráva Ing. Igora Hájka, jejíž závěry jsou v rozporu se závěry znalce. Přesto žalovaný uzavřel, že citované odborné stanovisko VÚRV neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti relevantní pro věc. Není pak jasné, jak z něj mohlo rozhodnutí vycházet. Navíc se ono odborné stanovisko vyjadřuje k věci tak, že vysokocennost atraktivních plodin typu kukuřice, slunečnice, řepky, ale také zeleniny lze stanovit pouze v případech a za předpokladu, že budou pěstovány na omezených plochách jako šlechtitelský materiál nebo plodiny určené pro pokusné a výzkumné účely včetně vazeb na vývojová stadia plodin dotovaných a zdravotně nezávadných. V tom je právě ta zvláštnost, která odděluje běžné pěstování plodin od pěstování charakterizující (vymezující) požadavky vysokocenné plodiny. Tento závěr je v přímém rozporu s výkladem a aplikací institutu vysokocennosti plodin, užitém žalovaným. Rovněž pak není jasné, o jaká zjištění správního orgánu žalovaný své rozhodnutí opřel. Podle žalobce žádné zjištění správního orgánu nebylo učiněno a tak z něj žalovaný nemohl vycházet. I přes procesní vady žalobce požádal v rámci zachování zásady právní jistoty a ekono