6 Ads 95/2013 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 17/2016- 44 - text  11 59 Ad 17/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Zuzanou Šnejdrlovou, Ph.D., ve věci žalobce: M. R. bytem X. zastoupeného advokátem Mgr. Pavlem Kužílkem sídlem Blahoslavova 72/4, Přerov proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 7. 2016, č. j. MPSV-2016/149926-922, a č. j. MPSV-2016/149400-922 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobci byla od září 2010 přiznána Magistrátem města Přerova (dále jen „MmPř“) dávka pomoci v hmotné nouzi - příspěvek na živobytí. Oznámením ze dne 5. 8. 2011 zahájil MmPř s žalobcem řízení ve věci odnětí příspěvku na živobytí od 1. 7. 2011 z důvodu změny jeho celkových sociálních a majetkových poměrů. Žalobce v reakci na odnětí příspěvku na živobytí požádal dne 10. 8. 2011 MmPř o další dávku pomoci v hmotné nouzi, a to mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu nezbytného jednorázového výdaje - úhradu ubytování na ubytovně v Přerově, D. 2942, které měl zajištěno na dobu neurčitou za částku 3 000 Kč měsíčně - za měsíc srpen 2011. Dne 1. 9. 2011 požádal o mimořádnou okamžitou pomoc na úhradu ubytování na měsíc září 2011 a dne 5. 10. 2011 na měsíc říjen 2011. 2. Rozhodnutím ze dne 10. 10. 2011, č. j. 81639/2011/PRR MmPř žalobci s účinností od 1. 7. 2011 příspěvek na živobytí odňal. MmPř aplikoval na zjištěný skutkový stav § 3 odst. 4 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), podle něhož nepovažoval žalobce za osobu v hmotné nouzi, neboť dle jeho závěru získal žalobce v rozhodné době dostatek finančních prostředků na zabezpečení svých nezbytných potřeb z prodeje rodinného domu, který nabyl dědictvím po matce M. H., jež zemřela dne X, přičemž k prodeji domu došlo v květnu 2011. Již v řízení před MmPř však žalobce namítal, že prostředky z prodeje rodinného domu, který v dědictví nabyl, použil k úhradě dluhu vůči panu V. P., který v roce 2005 půjčil matce žalobce 2 mil. Kč na koupi bytu. 3. Dále MmPř rozhodnutími ze dne 10. 10. 2011, č. j. 82111/2011/PRR, 82127/2011/PRR a 82156/2011/PRR) nepřiznal žalobci dávku mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného výdaje – úhrady nákladů spojených s ubytováním za měsíce srpen, září a říjen 2011, a to s odůvodněním, že žalobce přestal splňovat podmínku nároku na tuto dávku, neboť nebyl v této době osobou v hmotné nouzi. I zde MmPř aplikoval § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi, neboť dospěl ke skutkovému závěru, že žalobce získal dostatek finančních prostředků na zabezpečení všech svých nezbytných potřeb z prodeje rodinného domu. 4. Rozhodnutími ze dne 30. 11. 2011 zamítl Krajský úřad Olomouckého kraje odvolání žalobce, neboť se v otázce toho, zda se žalobce nacházel ve stavu hmotné nouze, ztotožnil s argumentací MmPř. Uvedl, že dávky pomoci v hmotné nouzi nejsou určeny na úhradu dluhů, proto se při rozhodování o nich nepřihlíží k pohledávkám vůči příjemci. Finanční prostředky ve výši 737 993 Kč, které žalobce získal v souvislosti s dědictvím po své matce a jež použil na splátku svého dluhu vůči V. P., považoval krajský úřad za čistou hodnotu majetku, který patřil žalobci a mohl s ním svobodně disponovat. Dále uvedl, že pohledávku, na jejíž úhradu žalobce tento majetek použil, převzal žalobce v době, kdy neměl prostředky pro její uhrazení, přičemž nemohl předpokládat, že tyto prostředky získá. Za popsané situace krajský úřad uzavřel, že nelze připustit, aby z veřejných prostředků byly zajišťovány potřeby žalobce, jenž měl k tomu využít finanční prostředky získané prodejem domu, které měl nejpozději od července 2011 k dispozici. 5. Proti uvedeným rozhodnutím podal žalobce žaloby ke zdejšímu soudu, který je rozsudky ze dne 27. 11. 2013, č. j. 73 Ad 1/2012-93, 73 Ad 3/2012-79, 73 Ad 4/2012-79 a 73 Ad 5/2012-79 zamítl, přičemž přisvědčil závěru správních orgánů, že osoba v hmotné nouzi má hmotné prostředky použít přednostně na úhradu svých základních potřeb a výživy, nikoli k úhradě dluhů. 6. Žalobce brojil proti uvedeným rozsudkům kasačními stížnostmi, v nichž namítal, že věc byla nesprávně posouzena správními orgány i krajským soudem. Uvedl, že formou uznání dluhu dobrovolně převzal dluh své matky, aby měla klidné stáří a existence dluhu ji neznepokojovala. Po její smrti na něj v dědickém řízení přešlo vlastnictví k rodinnému domu, který ihned prodal, aby tento dluh splatil. Pokud by tak neučinil, dům by se stal předmětem exekuce a pravděpodobně i dražby, což by snížilo jeho kupní cenu a poškodilo věřitele. Vyslovil proto závěr, že prodejem rodinného domu a splacením dluhu plnil svou zákonnou povinnost, přičemž z tohoto jednání neměl žádný majetkový prospěch. Jelikož veškeré finanční prostředky neprodleně odevzdal věřitelům, byl nadále osobou v hmotné nouzi. 7. Nejvyšší správní soud nejprve spojil všechny věci ke společnému projednání, a poté rozsudkem ze dne 27. 8. 2014, č. j. 6 Ads 95/2013-34, všechny napadené rozsudky zdejšího soudu zrušil. Rozsudky ve věcech sp. zn. 73 Ad 3/2012, 73 Ad 4/2012 a 73 Ad 5/2012, které se týkaly rozhodnutí o nepřiznání dávky mimořádné okamžité pomoci, zrušil Nejvyšší správní soud pro zásadní vady řízení před soudem, a proto tyto věci vrátil zdejšímu soudu k dalšímu řízení. Rozsudek ve věci sp. zn. 73 Ad 1/2012, která se týkala odnětí příspěvku na živobytí, Nejvyšší správní soud rovněž zrušil, avšak po jeho věcném posouzení zrušil současně i rozhodnutí správních orgánů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení žalovanému. 8. Nejvyšší správní soud označil za neudržitelný závěr, že uspokojení vlastních základních potřeb má přednost před úhradou splatného dluhu penězi pocházejícími z prodeje zděděného majetku. Uvedl, že správní orgány, jejichž závěry krajský soud aproboval, provedly ryze formální interpretaci zákona, přičemž rezignovaly zejména na pečlivé zvážení individuálních okolností případu. Jednání žalobce, který z výtěžku z prodeje zděděného majetku, jak tvrdil, hradil dluh, není dle názoru Nejvyššího správního soudu jednáním, s nímž by právní řád obecně spojoval negativní následky nebo vznik odpovědnostních vztahů; naopak jednal dovoleným a právem preferovaným způsobem a jeho jednání je co do svého základu, zvolených právních prostředků i cíle či účelu, souladné s pravidly obecné morálky…za popsaných okolností nebylo možné po stěžovateli spravedlivě žádat, aby rezignoval na řádné splnění své soukromoprávní povinnosti a upřednostnil na úkor věřitele úhradu svých vlastních potřeb. Pouhé konstatování, že prioritou osoby v hmotné nouzi je zajištění její základní výživy, nemůže obstát. 9. V odst. 30 citovaného rozsudku Nejvyšší správní soud vyjádřil závěr, že skutkový závěr, že stěžovatelovy majetkové poměry se změnily pouze tak, že nejprve získal 737 993 Kč a zaplatil jimi dluh, čímž o ně přišel (to vše během června a července 2011), a priori vylučuje závěr, že v době vydání napadeného rozhodnutí (10. 10. 2011, respektive 30. 11. 2011) nebyl osobou v hmotné nouzi, neboť jeho majetkové poměry neodůvodňovaly poskytnutí státní podpory ve formě příspěvku na živobytí. 10. Zjištěný skutkový stav tak dle Nejvyššího správního soudu neodůvodňoval určení, že stěžovatel není osobou ve hmotné nouzi dle § 3 odst. 4 zákona o pomoci v hmotné nouzi. Uspokojení vlastních životních potřeb nemá absolutní přednost před úhradou existentního dluhu, ale je třeba v každém případě vážit individuální okolnosti, včetně porovnání s tím, jak by se do situace osoby v hmotné nouzi promítl jiný, právem předpokládaný způsob vypořádání vztahů po přechodu majetkových hodnot na posuzovanou osobu (v tomto případě v souvislosti s nabytím dědictví stěžovatelem a následném zpeněžení majetku za účelem umoření dluhu). Odnětí příspěvku na živobytí nebylo v posuzovaném případě v souladu se zákonem. 11. V závěru rozsudku (odst. 31) Nejvyšší správní soud vyslovil následující pro správní orgány závazný právní názor: Úhrada splatného dluhu z dědictví není skutečností, která by odůvodňovala odnětí dávky v hmotné nouzi (příspěvku na živobytí). Jeho zohlednění v novém správním rozhodnutí ovšem předpokládá, že správní orgán v dalším řízení postaví najisto, že dluh stěžovateli skutečně vznikl a v době, kdy na jeho úhradu byla vynaložena předmětná částka, ještě existoval a v jaké výši (relevantní by byla dlužná částka stejná či vyšší než uhrazená). Význam může mít také to, zda šlo o dluh stěžovatele či zda jej převzal po své matce (kdy a jakým právním úkonem se tak stalo, viz § 531 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), a jaké byly tehdy jeho majetkové poměry, zda byl objektivně při převzetí dluhu osobou v hmotné nouzi. Pokud skutečně došlo k převzetí dluhu, musí být jasné, kdy se to stalo a jak, kolik z dlužné částky již předtím splatila matka stěžovatele, kolik případně s