5 As 21/2011 — Nejvyšší správní soud

72 Ad 49/2017- 96 - text  9 72 Ad 49/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: D. Š. bytem R. 18, X O. zastoupená advokátem Mgr. Pavlem Andrlem sídlem Kratochvílova 624/43, 750 02 Přerov proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 26. 10. 2017, č. j. X, ve věci starobního důchodu, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 26. 10. 2017, č. j. X, se ruší a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 3 146 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Pavla Andrleho, advokáta se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov. Odůvodnění: 1. Včas podanou žalobou žalobkyně brojila proti rozhodnutí žalované, citovaném v záhlaví, kterým žalovaná zamítla námitky a potvrdila své rozhodnutí ze dne 24. 11. 2014, č. j. X a ze dne 4. 6. 2015, č. j. X. Citovaným rozhodnutím ze dne 24. 11. 2014 žalovaná zamítla žalobkyni žádost o starobní důchod pro nesplnění podmínek § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZDP“). 2. Ve velmi obsáhlé žalobě žalobkyně namítala, že napadené rozhodnutí je vnitřně rozporné, zmatečné a nezákonné, protože skutková zjištění a právní závěry na nich učiněné jsou nejasné a závěry žalované se nezakládají na pravdivých skutečnostech. Dále žalobkyně namítala, že rozhodnutí a jemu předcházející řízení trpí vážnými procesními vadami, neboť v řízení byla řada opomenutých klíčových důkazů a nebyl úplně zjištěn skutkový stav, žalovaná se nevypořádala s řadou zásadních důkazů, které byly provedeny, hodnotila důkazy bez patřičné odborné způsobilosti a nerespektovala základní procesní pravidla dokazování. Žalobkyně namítala, že existují důkazy, které jasně zpochybňují skutkové a právní závěry žalované s odkazem na dvě rozhodnutí úřadu práce a potvrzení pro účely státní sociální podpory a o průběhu zdravotního pojištění. Konečně žalobkyně namítala nerespektování právního názoru soudu, který předchozí rozhodnutí ve věci zrušil. 3. S ohledem na procesní stav věci soud z žaloby vyjímá žalobní námitku, že nebyla respektována základní procesní pravidla dokazování. Žalobkyně namítla, že žalovaná nerespektovala § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) a porušila dále také § 51 odst. 2 správního řádu, a to tím, že žalobkyni nikterak nevyrozumívala o prováděných důkazech. Výslech B. R., toho času H., byl proveden zcela v rozporu s procesními předpisy pro výslech a nezákonně tak, že žalobkyně nemohla vyslýchanou osobu konfrontovat s realitou. Žalovaná tak neumožnila ověření pravdivosti toho, co hlavní a zásadní svědkyně říkala. Není patrno ani to, že by žalovaná kladla při výslechu B. R. jakékoliv otázky, které by vedly k objasnění toho, proč jsou mezi její výpovědí a skutečným stavem rozpory. Žalovaná B. R. nekonfrontovala ani s žádným ze svědků. Z toho žalobkyně dovodila, že výslech B. R., neznámo jakou osobou, a jak přesně provedený, bez náležité konfrontace, je natolik procesně vadný, že je zcela neúčinný a nemůže být vůbec použit. 4. Žalobkyně namítala, že nad to žalovaná ji neumožnila vyjádřit se k jakémukoliv z provedených důkazů a nikterak ji nevyzývala k součinnosti ani ji nepobídla k přednesení dalších důkazů či k odstranění nejasností mezi skutkovým stavem popsaným žalobkyní a její tehdejší zaměstnavatelkou B. R., toho času H.. 5. Ve vztahu k této žalobní námitce se žalovaná ve vyjádření k žalobě vyjádřila pouze tak, že se zaměstnavatelkou žalobkyně B. R. poté, co předložila listinné doklady, bylo provedeno jednání, a to Pražskou správou sociálního zabezpečení dne 26. 6. 2017. Za přítomnosti zástupce Pražské správy sociálního zabezpečení L. J. a zaměstnavatelky B. R., tato zaměstnavatelka podala žalované doplňující informace a potvrdila, že žalobkyně u ní tehdy nebyla zaměstnána, textovou pracovní smlouvu na dobu neurčitou nevypisovala, nepodepisovala, formulářovou vypisovala i podepsala, avšak údaj o doplněném období od 14. 3. 1997 do 31. 12. 1997 se nezakládá na pravdě a byl dopsán někým jiným. Zápočtový list vykazující nepřetržité zaměstnání nevyplňovala a nedokáže říct, kdo jej vyplnil. Žalobkyně byla zaměstnána u B. R. skutečně jen krátkodobě na výpomoc. Zaměstnavatelka mzdové a účetní doklady nemá, byly ztraceny při stěhování v roce 2006. 6. Protože nepřetržité trvání pracovního poměru žalobkyně v B. L. nebylo prokázáno výslechem zaměstnavatelky a naopak její výpovědí byly plně potvrzeny údaje o dvou krátkodobých zaměstnáních v souladu s podklady uloženými na Pražské správě sociálního zabezpečení, žalovaná tak neměla žádné důvody pochybovat o správnosti a pravosti vystavených evidenčních listů důchodového pojištění (dále jen „ELDP“). 7. Čestná prohlášení rodinných příslušníků či kamarádek žalobkyně, které nebyly přímými spolupracovníky, nelze považovat za plně věrohodná, neboť zde vždy existuje možný zájem a snaha dosvědčit výkon zaměstnání. K oznámení žalované Policie ČR navrhovanou grafickou expertizu neprovedla a věc odložila. Žalovaná navrhla s ohledem na zjištěný skutkový stav a dokumenty nově předložené žalobkyní s žalobou k soudnímu řízení a s přihlédnutím k jejich obsahu provést během důkazního řízení soudního kromě výpovědi žalobkyně samotné též výslech paní L. J., vedoucí kontroly územního pracoviště Pražské správy sociálního zabezpečení Praha 10, popřípadě jiného kompetentního pracovníka Pražské správy sociálního zabezpečení k objasnění evidence a výkazů měsíčních přehledů o vyměřovacích základech a odvodu pojistného na sociální zabezpečení zaměstnanců malých organizací, konkrétně pak pro roky 1997 a 1998, bývalé zaměstnavatelky žalobkyně paní R. (H.) a též vyjádření se k údaji o době zaměstnání v malé organizaci ode dne 14. 3. 1997 do dne 28. 2. 1998 potvrzeném Pražskou správou sociálního zabezpečení pro účely státní sociální podpory ve srovnání s dosavadními závěry Pražské správy sociálního zabezpečení. 8. S přihlédnutím k výhradám žalobkyně ohledně účelové výpovědi bývalé zaměstnavatelky na Pražské správě sociálního zabezpečení, a tedy z důvodu objektivního zjištění skutkového stavu věci, a rovněž zájmu žalobkyně samotné, která v žalobě žádá brzké vyřízení věci, žalovaná navrhla soudu ještě předvolání bývalé zaměstnavatelky žalobkyně B. R. k soudnímu jednání, během něhož by se vyjádřila k pracovnímu poměru žalobkyně a listinným dokladům. Vážnost a autorita nezávislého soudu jistě zajistí pravdivost její výpovědi před soudem. 9. V replice žalobkyně zopakovala, že výslech bývalé zaměstnavatelky žalobkyně vykazuje řadu procesních vad a je samo o sobě krajně nevěrohodné, a proto nemůže být použito jako věrohodný důkaz pro tvrzení žalované. Žalobkyně podtrhla, že jde o výslech letité osoby, která je starší 70 let a o skutečnostech, které se děly před přibližně 20 lety. Stěží si lze představit, že taková osoba by byla s to přesně a objektivně říci bez jakékoliv nápovědy či dopomoci ze strany žalované či jiných osob, zda přesně od 1. 4. 1997 do 1. 1. 1998 u ní žalobkyně pracovala či nikoliv. Žalobkyně zdůraznila nestandardní průběh výpovědi zaměstnavatelky, u jejíhož výslechu nebyla žádná nestranná a nezainteresovaná osoba. Zaměstnavatelce nemohly být kladeny objektivní otázky a nemohla být náležitě konfrontována s důkazy, které zpochybňují její tvrzení. Jedná se o osobu, která se v dané věci evidentně velmi zdráhala podat vysvětlení. B. R. tak například vůbec nemohla být konfrontována se skutečností, že uzavírala pracovní smlouvu na dobu neurčitou, když měla být žalobkyně údajně zaměstnána jen „krátkodobě, na výpomoc“. Nemohla být ani náležitě konfrontována s tím, proč pracovní poměr s žalobkyní rozvazovala dohodou a nikoliv výpovědí ve zkušební době, když právě takový způsob rozvázání pracovního poměru by byl v daném případě jediný zákonem aprobovaný. Rovněž nedostala příležitost objasnit, proč další dvě osoby, které pracovaly v té době ve stejném obchodním domě, čestně prohlásily s úředně ověřeným podpisem, že žalobkyně v období od 1. 4. 1997 do 1. 1. 1998 u B. R. pracovala a zaměstnána byla. Na straně č. 9 svého vyjádření repliky žalovaná výslovně uvedla, že „bývalá zaměstnavatelka potvrdila, že žalobkyně nebyla nepřetržitě u ní tehdy zaměstnána, textovou pracovní smlouvu na dobu neurčitou nevypisovala, nepodepisovala, formulářovou vypisovala i podepsala, avšak údaj o doplněném období od 14. 3. 1997 do 31. 12. 1997 se nezakládá na pravdě a byl dopsán někým jiným“. Stěží lze věřit tomu, že sedmdesátiletá osoba bez jakéhokoliv ovlivňování či „předpřipravení“ situace přijde a zcela bez váhání prohlásí, že určitý dokument před 20 lety nevyplňovala a nepodepisovala, další zase podepisovala, ale určitou jeho část nevyplňovala a přitom si vlastně nijak nevzpomíná, kdo co psal a vyplňoval. Sama žalovaná ve své replice připouští ná