1 As 318/2018 — Nejvyšší správní soud

72 A 2/2018- 32 - text  14 72 A 2/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Martinou Radkovou, Ph.D., ve věci žalobkyně: R. C. C. s. r. o., IČO X sídlem F. 127/2, X J. zastoupená advokátem Mgr. Jaroslavem Mackem sídlem nám. Svobody 829/17, 790 01 Jeseník proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 1056/40a, 779 11 Olomouc o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2017, č. j. KUOK 104375/2017, ve věci přestupku takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Jeseník (dále jen „městský úřad“) ze dne 19. 9. 2017, č. j. MJ/48985/2017/ODSH/Sta. Městský úřad tímto rozhodnutím uznal žalobkyni vinnou ze spáchání přestupku (dříve správního deliktu) podle § 83a odst. 1 písm. d) zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích a o změně zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon č. 168/1999 Sb.), ve znění zákona č. 307/1999 Sb., ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „zákon č. 56/2001 Sb.“). 2. Přestupek žalobkyně spáchala porušením § 8 odst. 2 zákona č. 56/2001 Sb. tím, že ve lhůtě do 10 pracovních dnů ode dne 17. 10. 2015, kdy vzniklo vlastnické právo, nepožádala o zápis změny vlastníka silničního vozidla značky Audi A6, registrační značky X. Městský úřad žalobkyni uložil za tento přestupek pokutu 3 000 Kč a náhradu nákladů správního řízení 1 000 Kč. 3. Žalobkyně v žalobě namítala existenci liberačních důvodů, věrohodnost svědka M. P., podjatost úřední osoby Ing. O. S. a nesoudržnost napadeného a předcházejících rozhodnutí žalovaného. Žalobkyně navrhla moderační právo soudu a upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. 4. Žalobkyně namítala, že v řízení bylo prokázáno naplnění liberačních důvodů podle § 84 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., neboť vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby vytýkanému porušení povinnosti zabránila. Do konce roku 2014 při přepisu nového vlastníka v registru silničních vozidel vznikla samostatná povinnost původnímu a novému vlastníkovi. V praxi však docházelo k tzv. polopřevodům. Ode dne 1. 1. 2015 nově v zákonné lhůtě 10 pracovních dnů od změny vlastnictví měli oba vlastníci (původní a nový) povinnost dostavit se na příslušný úřad společně, případně jeden z nich anebo oba mohli udělit k převodu plnou moc. Primárním předmětem kritiky nové právní úpravy mimo stanovení místní příslušnosti byla odpovědnost původního vlastníka v podstatě za celý administrativní proces přepisu, na rozdíl od dřívější pouhé „odhlášky“. Původní vlastník měl nulové možnosti obrany v případě, že nový vlastník neprovedl přeregistraci. 5. V projednávané věci došlo k situaci, kdy žalobkyně vozidlo předala novému vlastníkovi a s původním se smluvně zavázali ke splnění veškerých povinností týkajících se převodu, avšak kupující je nesplnil. Odpovědnost stále nese vlastník původní, který v takové situaci vozidlo ani potřebné doklady u sebe již nemá a jehož vlastnictví nadále netrvá. Příslušný úřad při nesoučinnosti obou stran, a tedy bez společné žádosti o předložení vyžadovaných podkladů změnu zápisu sice na jedné straně provést nemohl, avšak na straně druhé byl oprávněn sankcionovat původního vlastníka pokutou za spáchání přestupku spočívajícího v tom, že o takový evidentně zcela bezvýsledný zápis změny sám nepožádal. Jinými slovy, žalobkyni jakožto původního vlastníka vozidla zákon pod pohrůžkou sankce nutil k podání (společné) žádosti. Tomu však bez součinnosti nového vlastníka logicky nemohla dostát a nebyla schopna to prokazatelně žádným způsobem zajistit. To vedlo k absurdní situaci, kdy je žalobkyně sankcionována v podstatě za jednání osoby druhé, která se rozhodla své povinnosti neplnit, a to vše i přesto, že sama žalobkyně měla prokazatelně zájem s úředními osobami spolupracovat. Podle žalobkyně po právu nelze postihovat nedodržení takových povinností, k jejichž splnění nejsou současně vytvořeny příslušné legislativní podmínky. 6. Teprve s účinností ode dne 1. 6. 2017 došlo ze strany zákonodárce k pokusu o nápravu tohoto nežádoucího stavu, kdy k zápisu v registru dojde na základě žádosti jednoho z vlastníků, který však musí předložit protokol o evidenční kontrole ne starší 30 dnů. Žalobkyně však není zjevně schopna takový doklad předložit. Za daného skutkového stavu a ani za nové právní úpravy žalobkyně není schopna objektivně zabránit tomu, aby případné řízení o žádosti o změnu vlastníka v registru vozidel nebylo zastaveno a aby v registru silničních vozidel byl i nadále v rozporu se skutečností zapsán bývalý vlastník (žalobkyně). Uvedená situace je fakticky řešitelná pravděpodobně jen soudní cestou prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva k předmětnému vozidlu. Žalobkyně není a nemůže být správně trestána za samotný nesoulad mezi faktickým stavem evidence registru vozidel a stavem právním, nýbrž pouze za to, že jako prodávající do 10 pracovních dnů ode dne převodu vlastnického práva k silničnímu vozidlu nepožádala (společně s kupujícím) o zápis změny vlastníka silničního vozidla. V řízení vyšly najevo konkrétní důvody, pro které tuto svou povinnost žalobkyně v dané lhůtě nesplnila (a objektivně ani splnit nemohla) a tyto důvody, tj. zejména absence nezbytné součinnosti ze strany kupujícího, žalobkyni z odpovědnosti za přestupek jednoznačně liberují. 7. Žalobkyně považovala hodnocení důkazu výslechem svědka M. P., respektive věrohodnosti jeho svědecké výpovědi ze strany správních orgánů obou stupňů za účelové, tendenční, vedené snahou skutková zjištění z této výpovědi vyplývající (potvrzující obhajobu žalobkyně) ignorovat. 8. Žalobkyně považovala úkony úřední osoby Ing. O. S., jejíž nepodjatost byla zpochybněna podanou námitkou žalobkyně, učiněné v době do rozhodnutí o takové námitce, za nezákonné. 9. Žalobkyně poukázala na evidentní nesoudržnost napadeného a předcházejících kasačních rozhodnutí žalovaného, který při nezměněné důkazní situaci a na základě naprosto totožných (z dřívějšího pohledu nedostatečných) prvostupňových úvah, poslední odvoláním napadené rozhodnutí naopak dle názoru žalobkyně zcela nekriticky potvrdil. 10. Žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozhodnutí v souladu s § 65 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a v opačném případě využití moderačního práva soudu a upuštění od trestu nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. 11. Žalovaný ve vyjádření k žalobě zdůraznil, že údajná žádost o změnu vlastníka silničního vozidla nebyla u městského úřadu zaevidována a žalobkyně žádnou takovou žádost nedoložila. Svědek M. P. dosvědčil shodně s tvrzením žalobkyně, že žádost nebyla přijata a byla žalobkyni vrácena. Takový postup lze stěží označit za prokázání, že žalobkyně splnila podmínky § 84 odst. 1 zákona č. 56/2001 Sb., tedy že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení povinnosti zabránila. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby žádost podala na podatelně městského úřadu, zaslala ji prostřednictvím provozovatele poštovní služby či využila jiných, zákonem povolených způsobů podání. Žalovaný zdůraznil, že podle § 45 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění účinném ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (dále jen „správní řád“), žádost musí mít náležitosti podle § 37 odst. 2 správního řádu forma podání je pak upravena v § 37 odst. 4 správního řádu. 12. K námitce hodnověrnosti svědka M. P. žalovaný poukázal na skutečnost, že svědecká výpověď je důkazem ve smyslu § 55 správního řádu. Podle § 50 odst. 4 správního řádu hodnotí správní orgán podklady, zejména důkazy, podle své úvahy, a přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho co uvedli účastníci. Podle žalovaného nelze fakticky podání žádosti o změnu vlastníka silničního vozidla nahradit návštěvou správního úřadu bez dalšího. Sám svědek M. P. uvedl, že žádost nebyla přijata, neboť neobsahovala zákonem stanovené náležitosti. Vyhodnocení důkazů spadá do kompetence správního orgánu, a nikoliv účastníka řízení. 13. K údajné podjatosti oprávněné úřední osoby Ing. O. S. žalovaný uvedl, že tato námitka je nedůvodná, neboť o námitce podjatosti rozhodl v souladu s § 14 odst. 2 správního řádu služebně nadřízený úřední osoby se závěrem, že uvedená úřední osoba není vyloučena z projednávané věci (list č. 61 - 62 spisu městského úřadu). 14. K namítané nesoudržnosti odvoláním napadeného rozhodnutí a předcházejících rozhodnutí žalovaného k tomu tento uvedl, že tato „nesoudržnost“ byla způsobena zcela nesprávným postupem žalovaného, který rozhodoval v předchozích dvou odvolacích řízeních. V uvedených případech žalovaný zcela pominul a nevyhodnotil zcela zásadní listinný důkaz, a to kupní sml