— Nejvyšší správní soud

38 A 6/2020- 230 - text  20 38 A 6/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci žalobců: a) Děti Země – Klub za udržitelnou dopravu sídlem Cejl 866/50a, 602 00 Brno b) Krajina Dluhonice, z. s. sídlem U Zbrojnice 46/3, 750 02, Přerov V - Dluhonice proti žalovanému: Krajský úřad Olomouckého kraje sídlem Jeremenkova 40a, 779 00 Olomouc za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) Ředitelství silnic a dálnic ČR sídlem Na Pankráci 56, 145 05 Praha 4 2) Dopravoprojekt Brno a. s. sídlem Kounicova 271/13, 602 00 Brno 3) Voda z Tetčic z. s. sídlem Hybešova 178, 664 17 Tetčice 4) Zelená pro Pardubicko, z. s. sídlem Bartoňova 831, 530 12 Pardubice o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 6. 2020 č. j. KUOK 62851/2020 takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 8. 6. 2020, č. j. KUOK 62851/2020 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Dopravoprojekt Brno, a. s., sídlem Kounicova 271/13, 602 00 Brno není osobou zúčastněnou na řízení. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci b) na náhradě nákladů řízení částku 3 057 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. V. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladu řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce a) se žalobou ze dne 23. 7. 2020 domáhal zrušení shora vymezeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo výrokem II. částečně změněno rozhodnutí stavebního úřadu Magistrátu města Olomouce (dále jen „MMOL“) ze dne 19. 11. 2019 č. j. SMOL/240886/2019/OS/US/Sem (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) a zároveň ve zbývající části bylo prvostupňové rozhodnutí potvrzeno. 2. Prvostupňovým rozhodnutím MMOL povolil změnu územního rozhodnutí č. 32/2006 vydaného městským úřadem Přerov, stavebním úřadem, ze dne 3. 3. 2006 pod č. j. SU3229/2005-Kl o umístění stavby pod názvem „dálnice D1, stavba 0136 Říkovice – Přerov“, tedy byla umístěna stavba pozemní komunikace – dálnice D1, úsek Říkovice – Přerov II – Předmostí staničení v km 75,300 – 85,400 včetně souvisejících a doplňkových staveb na pozemcích v katastrálním územích Horní Moštěnice, Bochoř, Přerov - Předmostí, Lotyšnice u Přerova, Říkovice u Přerova, Věžky u Přerova, Dolnice a Přestavlky u Přerova, které nabylo právní moci dne 12. 8. 2006. 3. Žalobou ze dne 23. 7. 2020 se žalobce b) domáhal zrušení téhož rozhodnutí; z obsahu žaloby vyplývá, že až na výjimku (viz níže) je obsah žaloby zcela totožný s obsahem žaloby žalobce a). Žaloba byla u podepsaného soudu vedena pod sp. zn. 38 A 5/2020. S ohledem na skutečnost, že žalobci a) a b) brojí proti témuž rozhodnutí a v zásadě jsou žalobní námitky totožné, rozhodl soud usnesením z 21. 9. 2020 o spojení věcí ke společnému projednání s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 38 A 6/2020. 4. Žalobci v žalobách předně popsali skutkový stav, průběh správního řízení před správním orgánem I. stupně a následně před žalovaným. Co se týče žalobních důvodů, namítají žalobci následující skutečnosti: A) Rozpor ust. § 23a zákona č. 100/2001 Sb. se směrnicí EIA 5. Žalobci upozornili, že v rámci jejich odvolání upozornili na rozpor ust. § 23a č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivu na životní prostředí (dále jen „zákon o EIA“) se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/92/EU ze dne 13. prosince 2011 o posuzování vlivů některých veřejných a soukromých záměrů na životní prostředí (dále jen „směrnice EIA“), když podle jejich názoru bylo pro obchvat Přerova dálnicí D0136 vydání závazného stanoviska EIA ze dne 30. 11. 2016 podle § 23a zákona o EIA a podle nařízení vlády č. 283/2016 Sb. nezákonné, neboť jde o rozpor s účelem citovaného zákona o efektivní účasti dotčené veřejnosti, která se nemohla účastnit nového procesu EIA pro tuto stavbu, resp. nemohla se účastnit rozhodování o vydání tohoto závazného stanoviska EIA a především se směrnicí EIA. Proces EIA s účastí veřejnosti vedený podle dřívějšího zákona č. 244/1992 Sb. řádně neposoudil možnosti varianty trasy dálnice D0136, neboť toto posouzení variant vyžadovalo odůvodnění až samotné stanovisko EIA ze dne 15. 12. 2000. Nový proces EIA podle zákona o EIA s účastí veřejnosti neproběhl. Žalobci upozornili, že závazné stanovisko EIA z 30. 11. 2016 je v rozporu se směrnicí EIA a že je nutné předložit spor o souladu citovaného zákona se směrnicí EIA SDEU k přezkoumání. Žalobci připomněli, že žalovaný dle obsahu bodu 1 odvolání žalobců nechal závazné stanovisko EIA ze dne 30. 11. 2016 i ověřující závazné stanovisko EIA z 23. 4. 2018 dle § 149 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“) přezkoumat, přičemž výsledkem je stanovisko ministra životního prostředí z 20. 4. 2020, které uvádí, že tato závazná stanoviska potvrzuje. S uvedeným se žalovaný v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Žalobci žádali, aby Krajský soud v Ostravě předložil soudnímu dvoru EU k přezkoumání právní otázky, které žalobci v žalobách uvedli. Žalobci považují zákon č. 256/2016 Sb., kterým byl do zákona o EIA včleněn § 23a za odporující právu EU, neboť tento zákon umožňuje pro vybrané stavby včetně projednávané stavby D0136 provést namísto nového procesu posuzování EIA podle zákona o EIA s účastí veřejnosti pouze vydání závazného stanoviska k vlivům prioritního dopravního záměru na životní prostředí. Jedná se však o účelově schválený zákon vztahující se na předem vybrané konkrétní záměry, které jsou vyjmenovány v jeho důvodové zprávě a v příloze č. 1 nařízení vlády č. 283/2016 Sb. Podle žalobců došlo schválením zákona č. 256/2016 Sb. k porušení účelu směrnice EIA a dále k politicky účelovému výběru devíti prioritních dopravních staveb, který nikdy neprošel řádným posouzením v souladu se směrnicí EIA. Žalobci dále uvedli, že Česká republika žádnou výjimku podle směrnice EIA oficiálním a zákonným postupem od EU/EK nezískala a judikatura o výkladu výjimek ze směrnice EIA je velmi přísná a silně omezuje jejich široké použití. Žalobci poukazují na korespondenci mezi bývalým předsedou české vlády B. S. a předsedou Evropské komise J. J., která podle žalobců dokládá obrovský tlak českých politiků na EK, aby jimi devět vybraných staveb dostalo jakousi neoprávněnou výjimku do další fáze přípravy. Žalobci upozornili na odlišné názory ústavního soudce Ludvíka Davida k zamítavému nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. Pl ÚS 44/2018, neboť podle odlišného názoru uvedeného soudce je hlavním bodem sporu absence procesu EIA a absence účastni veřejnosti při vydání závazného stanoviska EIA úředníky MŽP, tedy až na základě jeho vydání se veřejnost dozví o vlivech prioritního dopravního záměru na životní prostředí a o shromážděných podkladech. Soudce ve svém odlišném názoru zpochybnil, že by Česka republika získala od EK výjimku ze směrnice EIA zákonným způsobem. Žalobci rozporují úvahu ústavního soudu v citovaném nálezu, že moc výkonná vytvořila v souladu se směrnicí EIA obecná kritéria pro odlišný postup ze zákona o EIA pro dopravní stavby, u kterých se Česká republika zavázala je dokončit do roku 2030. Žalobci musí odmítnout také úvahu, že zákon č. 256/2016 Sb. má obecný charakter, neboť byl ušit na míru předem. Žalobci dále obsáhle polemizují se závěry vyjádřenými Ústavním soudem ve zmiňovaném nálezu. Žalobci uvedli, že veřejnost vyloučená z nového procesu EIA nemůže za to, pokud stát předstírá, že se snaží povolit nějaké stavby na TEN-T, přičemž jestliže se mu to nepovede, tak změní pravidla tak, že u některých staveb účelově vytvoří speciální zákonný postup s vyloučením veřejnosti, když důkazem je skutečnost, že u většiny prioritních dopravních staveb (D3, D6, D35, D1106, D55, železniční trať) se veřejnost jejich povolování aktivně neúčastnila, resp. ojediněle, a přesto stát během 10 až 15 let nedokázal tyto stavby povolit alespoň do fáze stavebního povolení. Je tomu tak i v případě projednávané věci, tedy obchvat u Přerova dálnicí D1036, kdy územní rozhodnutí bylo vydáno v březnu 2006, nicméně v rozporu se zákonem, neboť před umístěním obchvatu nebyly dále vydány výjimky podle § 56 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny (dále jen „zákon o ochraně přírody“). Stát by měl zajistit, aby takové důležité stavby byly povolovány standardními a předvídatelnými mechanismy v souladu se zákonem s přípustnými střety s veřejnými zájmy a s efektivní účastí veřejnosti včetně její účastí v zásadním procesu EIA. Podle žalobců jedině SDEU může politickou mlhu vyčistit, pokud bude moci posoudit, zda zákon č. 256/2016 Sb. byl skutečně schválen v souladu s účelem směrnice EIA a zda dohodnutý odlišný postup získání závazného stanoviska EIA bez procesu EIA a bez účasti veřejnosti směrnice EIA umožňuje a zda takové stavby jsou způsobilé spolufinancovat z fondu EU. 6. Žalobci namítají, že je nutno považovat za nezákonné již stanovisko EI