9 As 173/2020 — Nejvyšší správní soud

19 A 28/2020- 34 - text [Zadejte text.] [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: V. V. zastoupen JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem sídlem 251 67 Pyšely, Řehenice 10 proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 702 18 Ostrava, 28. října 117 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2020 č. j. MSK 97621/2020, o přestupku takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 9. 2020 č. j. MSK 97621/2020 se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 11 228 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce. Odůvodnění: 1. Žalobou podanou v zákonné lhůtě se žalobce domáhal zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí Městského úřadu Bílovec ze dne 30. 6. 2020 č. j. MBC/15860/20/SŽ/maš 2361/2019 o přestupku dle ust. § 23 odst. 2 písm. b) zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění pozdějších předpisů, a uvedené rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. 2. Žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Úvahy, kterými se správní orgán I. stupně řídil, jsou povětšinou buď kusé, nebo zmatečné, a nelze z nich dostatečně seznat důvody rozhodnutí. Podobnou vadou trpí také rozhodnutí žalovaného, které obsahuje rekapitulaci řízení před správním orgánem I. stupně, argumentaci žalobce a argumentaci správního orgánu I. stupně. Ani toto rozhodnutí však neobsahuje komplexní argumentaci, z níž by byly patrné důvody rozhodnutí, pouze odkazuje na body rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Další důvod nepřezkoumatelnosti žalobce spatřuje v tom, že se žalovaný v rozhodnutí chybně vypořádal s otázkou naplnění materiálního znaku přestupku a samotným nálezem Ústavního soudu ČR sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Zdůraznil, že pro naplnění materiálního znaku přestupku je potřeba, aby v konkrétním případě kromě naplnění formálních znaků přestupku přistoupily také další relevantní okolnosti, které materiální znak naplní. Žalobce uvedl, že přijetí závěru, který prezentují oba správní orgány ve svých rozhodnutích, a který citoval v žalobě, by vedlo k absurdním výsledkům. Zákonný požadavek společenské škodlivosti by v takové situaci neměl žádný reálný obsah, šlo by o institut zcela zbytný a ve všech přestupkových řízeních bez výjimky by bylo možné jej de facto ignorovat. Žalobce zdůraznil, že v jeho případě materiální znak přestupku naplněn nebyl, neboť skutek nezpůsobil újmu žádným právem chráněným zájmům, ani takové zájmy neohrozil, jelikož chybějící oznámení doplnil a tím pádem společenskou škodlivost nevykazuje. Dle žalobce existuje nepochybně silný zájem na tom, aby nakládání s veřejnými prostředky bylo určitým způsobem kontrolováno, včetně kontroly veřejné. Veřejnost však má řadu jiných mechanismů, které nejsou spojeny se zásahem do ústavně zaručených práv veřejných funkcionářů (právo účastnit se jednání zastupitelstva, obce, právo volit a být volen ve volbách do zastupitelstva obce, možnost podat v krajním případě na veřejného funkcionáře trestní oznámení). Na druhé straně je nutné vzít v potaz zásah do ústavně zaručených práv veřejného funkcionáře i třetích osob, k němuž v případě splnění povinnosti podle § 12 odst. 3 zákona o střetu zájmů dochází. Nejvýraznější zásad do ústavně zaručených práv spatřuje nejen žalobce, ale také skupina senátorů, právě ve zveřejnění informací o třetích osobách, které nejsou veřejnými funkcionáři dle zákona o střetu zájmů. 3. Žalobce dále uvedl, že považuje daná ustanovení zákona o střetu zájmů, která zakotvují povinnost učinit oznámení ve spojení s formou nahlížení na podaná oznámení (veřejné nahlížení bez žádosti), na základě jejíhož porušení zahájil správní orgán I. stupně řízení o přestupku, za rozporná s ústavním pořádkem České republiky. Stejného názoru je i Ústavní soud ČR, který ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 zrušil uplynutím dne 31. 12. 2020 část zákona o střetu zájmů a další část ve svém odůvodnění shledal také jako ústavně nesouladnou. 4. Žalobce dále uvedl, že účinná právní úprava problematiky střetu zájmů ukládá povinnost podávat oznámení o činnostech, o majetku a o příjmech a závazcích, také neuvolněným veřejným funkcionářům obcí, mezi něž patří a v rozhodné době patřil. V situaci, kdy je podstatná část obsahu předmětných oznámení zveřejněna, dochází podle názoru žalobce k nepřiměřenému zásahu do práva těchto veřejných funkcionářů na soukromí, zaručeného článkem VII. a článkem X. Listiny základních práv a svobod. Tato oznámení mohou i pasivně zasahovat do práv třetích osob, které se nepodílejí na správě obce. Za naprosto rozporný s elementární racionalitou a proporcionalitou pak žalobce považuje zejména rozsah nahlížení do registru oznámení, které může prostřednictvím internetu provádět kdokoliv, kdykoliv, bez jakýchkoliv podmínek nebo požadavků na identifikaci. Takovou míru zásahu do soukromí nepovažuje za přiměřenou vzhledem k míře, v jaké je nezbytná k legitimnímu cíli. Žalobce poukázal na to, že v případě zákona o střetu zájmů jsou zveřejňovány nejen údaje o příjmech, ale mnohem komplexnější informace o majetkových poměrech a pracovněprávních vztazích veřejného funkcionáře. Přitom pro svou intenzitu vedou rovněž k zásahu do práva na samosprávu podle článku 8 Ústavy ČR, které lze považovat za součást samotného jejího materiálního jádra. Z principu legality, vyjádřeném v § 2 odst. 1 správního řádu jednoduchým systematickým výkladem vyplývá, že je správní orgán povinen postupovat rovněž v souladu s ústavním pořádkem v čele s Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod. 5. Žalobce dále poukázal na to, že u Ústavního soudu ČR na základě návrhů skupin senátorů probíhala hned dvě řízení, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 a sp. zn. Pl. ÚS 34/18, o zrušení některých ustanovení zákona o střetu zájmů, která byla v průběhu spojena pod společnou sp. zn. Pl. ÚS 38/17. Dne 11. 3. 2020 Ústavní soud ČR veřejně vyhlásil nález sp. zn. Pl. ÚS 38/17, kterým uplynutím dne 31. 12. 2020 zrušil § 14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů. Dále v odůvodnění shledal, že ustanovení § 13 odst. 3 je v případě veřejných funkcionářů uvedený v § 2 odst. 1 nepřiměřeným zásahem do práva na ochranu soukromí, nicméně toto ustanovení nebylo výše uvedenými návrhy napadeno. Část zákona o střetu zájmů, která bude zrušena, se týká rozsahu zveřejňovaných informací v oznámeních o majetku podaných veřejnými funkcionáři, mezi které patří i žalobce. 6. Žalobce je přesvědčen, že zákon o střetu zájmů jednoznačně v současné podobě porušuje jeho ústavně zaručená práva, konkrétně namítaný zásah do práva na ochranu svého soukromí, ale i práv osob jemu blízkých, a to v podobě práva na informační sebeurčení. Přitom zákon a dokonce ani právní řád mu neskýtá žádný procesní nástroj, kterým by efektivně dokázal toto své přímo aplikovatelné ústavní právo ochránit, jelikož oznámení se zveřejňují v řádu několika dnů od termínu jejich podání. Bylo povinností státu zajistit ochranu jeho ústavně zaručených práv, které však stát nedostál. Z pohledu právního státu je nepřípustné, aby prostřednictvím správně trestní represe bylo vynucováno plnění povinnosti, jejímž důsledkem ovšem je, že dojde k porušení přímo aplikovatelných ústavně zaručených práv, kdy zároveň už není v moci žalobce jakkoliv ovlivnit a dosáhnout souladného ústavního stavu. 7. Žalobce dále citoval z rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 173/2020-32 a uvedl, že ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ve spojení s nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/17 vyplývá, že jeho jednání nenaplňuje materiální znaky přestupku – společenskou škodlivost. 8. Žalobce dále uvedl, že postup Ministerstva spravedlnosti po vynesení uvedeného rozsudku NSS potvrzuje jeho argumentaci, v jejímž důsledku má správní orgán a soud dojít k závěru, že jeho jednání není přestupkem, nýbrž ochranou ústavně zaručených práv, která mají přednost před právem na informace, resp. pokud by tomu tak bylo nyní, jeho opožděné podání oznámení by nebylo oznámeno a řízení o přestupku zahájeno. Žalobce rovněž odkázal na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů z 23. 10. 2020. 9. Žalovaný v písemném vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Konstatoval, že souhlasí se skutečností, že zveřejněním oznámení v registru dochází k jistému zásahu do ústavních práv veřejných funkcionářů. Nicméně v dané věci nemohou postupovat jinak, než aplikovat platné a účinné právní předpisy a shledat žalobce vinným z přestupku. Postupoval v souladu se svou dlouhodobou rozhodovací praxí, ve shodě s dlouhodobým názorem společnosti, který do doby vydání rozsudku NSS nikdo nezpochybnil. Rozhodnutí správních orgánů považuje za zákonná. 10. Krajský soud přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí dle skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s.ř.s.), rozhodnutí přezkoumal v mezích ž