1 As 90/2010 — Nejvyšší správní soud

65 A 88/2020- 44 - text  6 65 A 88/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Petra Hluštíka, Ph. D., ve věci žalobce: V. D., narozený dne X státní příslušnost Ukrajina bytem X zastoupen advokátem Mgr. Jiřím Šubertem sídlem 1. máje 869/27, 779 00 Olomouc proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 7. 2020, č. j. MV-87531-4/SO-2020 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalovaná v záhlaví označeným rozhodnutím zamítla odvolání žalobce a potvrdila usnesení Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 29. 4. 2020, č. j. MV-69171-2/OAM-2020, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty s odůvodněním, že žalobce podal žádost v době, kdy k tomu nebyl oprávněn ve smyslu § 169r odst. 1 písm. d) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Ministerstvo v usnesení uvedlo, že zaměstnanecká karta je dle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců povolením k dlouhodobému pobytu, a proto pro ni platí, že žádost o prodloužení doby její platnosti lze podat nejpozději před uplynutím její platnosti (§ 47 odst. 1 téhož zákona). Žalobce však podal žádost dne 27. 4. 2020 až poté, co již dne 22. 2. 2020 nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, č. j. OAM-3374-3/ZR-2019, jímž byla platnost žalobcovy zaměstnanecké karty zrušena. 2. Žalobce žalobou požadoval zrušení rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. Namítal, že žádost podal v době, kdy k tomu oprávněn byl, tj. ve lhůtě dle § 47 odst. 1 zákona o pobytu cizinců, neboť platnost dosavadního povolení k dlouhodobému pobytu byla stanovena do 5. 6. 2020 a rozhodnutí ministerstva o zrušení platnosti zaměstnanecké karty ze dne 22. 1. 2020 mu nebylo řádně doručeno na adresu v X, kde se trvale zdržuje a bydlí, nýbrž mu bylo doručováno do Prahy. Ministerstvo také při doručování předmětného rozhodnutí pochybilo tím, že po nepřevzetí písemnosti žalobcem v P. mu ji nedoručovalo dle § 169 odst. 2 zákona o pobytu cizinců veřejnou vyhláškou, a dále nedoručovalo toto rozhodnutí jeho zaměstnavateli, ačkoli byl tímto rozhodnutím rovněž dotčen. Dále žalobce namítl, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu a fakticky se tak s rozhodnutím o zrušení povolení zaměstnanecké karty seznámil až po mnoha žádostech a urgencích dne 27. 7. 2020. Řízení o povolení prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty tak bylo zastaveno na základě chybné domněnky a žalobci bylo odepřeno právo na spravedlivý proces. Závěrem žalobce namítal vady rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, zejména nepřezkoumatelnost závěru o výkonu nelegální práce (vykonávané v rozporu se zaměstnaneckou kartou na jiném místě výkonu práce, tj. v O. a ne v P.), pro nějž mu byla platnost zaměstnanecké karty zrušena. 3. Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí žaloby a odkázala na obsah napadeného rozhodnutí. Zdůraznila, že platnost pobytového oprávnění, které zaniklo, prodloužit nelze. K namítaným vadám doručování rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020 uvedla, že jej žalobci nebylo třeba doručovat veřejnou vyhláškou, neboť mu bylo v souladu s § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, doručeno na adresu evidovanou v informačním systému cizinců, přičemž poukázala na povinnost cizince pobývajícího na území na základě povolení k dlouhodobému pobytu hlásit do 30 dnů změnu místa pobytu dle § 98 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ministerstvo také dle žalovaného nemělo povinnost doručovat rozhodnutí žalobcovu zaměstnavateli, neboť nebyl v řízení zástupcem žalobce. Žádosti žalobce o nahlížení do spisu ze dne 7. 5. 2020 bylo vyhověno a dne 25. 5. 2020 zmocněnec žalobce do spisu nahlédl, tudíž žalobce nebyl zkrácen na svých právech. Dále se žalovaná vyjádřila i k námitkám směřujícím proti důvodu zrušení platnosti žalobcovy zaměstnanecké karty rozhodnutím ze dne 22. 1. 2020. 4. V replice žalobce nad rámec tvrzení obsažených v žalobě neuvedl žádné nové skutečnosti. 5. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu [§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“)]. V souladu s § 51 odst. 1 s. ř. s. rozhodl soud bez nařízení jednání. 6. Předmětem sporu je v posuzované věci to, zda žalobce podal žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty v době, kdy k tomu byl dle zákona o pobytu cizinců oprávněn, či nikoli a zda taky byly splněny podmínky pro zastavení řízení. 7. Podle § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců zaměstnaneckou kartou se rozumí povolení k dlouhodobému pobytu (…). Podle § 47 odst. 1 téhož zákona žádost o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo o prodloužení doby jeho platnosti je cizinec povinen podat nejpozději před uplynutím platnosti víza k pobytu nad 90 dnů nebo platnosti povolení k dlouhodobému pobytu, nejdříve však 120 dnů před uplynutím jeho platnosti. 8. Podle § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců se usnesením zastaví řízení o žádosti, jestliže cizinec podal žádost o prodloužení doby platnosti a doby pobytu na území na dlouhodobé vízum, žádost o povolení k dlouhodobému pobytu nebo žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu v době, kdy k tomu není oprávněn (…). 9. Zánik platnosti zaměstnanecké karty lze podle zákona o pobytu cizinců spojit jednak s uplynutím doby, na kterou byla vystavena, a jednak s účinky rozhodnutí o zrušení platnosti zaměstnanecké karty podle § 46e odst. 1 zákona o pobytu cizinců. V projednávané věci ministerstvo při posuzování žádosti žalobce o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty zjistilo, že dne 22. 2. 2020 nabylo právní moci rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, č. j. OAM-3374-3/ZR-2019, o zrušení platnosti zaměstnanecké karty žalobce, jejíž původní platnost byla stanovena do 5. 6. 2020, a proto žádost ze dne 27. 4. 2020 posoudilo jako podanou v době, kdy k tomu již žalobce nebyl oprávněn ve smyslu § 47 odst. 1 za použití § 42g odst. 1 zákona o pobytu cizinců, tj. v době, kdy již zaměstnanecká karta, o jejíž prodloužení žalobce usiloval, pozbyla platnosti v důsledku zrušení. Řízení o takové žádosti proto dle citovaného § 169r odst. 1 písm. d) zákona o pobytu cizinců ministerstvo zastavilo. Žalovaná žalobou napadeným rozhodnutím postup ministerstva aprobovala a rovněž krajský soud uvádí, že ministerstvo aplikovalo na zjištěný skutkový stav přiléhavou právní kvalifikaci, kterou správně vyložilo. Jak poté shrnula ve svém rozhodnutí žalovaná, zaniklé pobytové oprávnění nelze prodloužit, byla-li žádost o jeho prodloužení podána až po jeho zániku. Žalovaná tak učinila správný závěr, že žádost o prodloužení doby platnosti zaměstnanecké karty nemohla být řádně podána dne 27. 4. 2020, pokud bylo povolení k dlouhodobému pobytu žalobce na území ČR v podobě zaměstnanecké karty dne 22. 2. 2020 pravomocně zrušeno. 10. Správnost předpokladu, z něhož ministerstvo vycházelo, tj. skutečnost, že rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020, jímž byla platnost žalobcovy zaměstnanecké karty zrušena, nabylo právní moci, napadl žalobce již v odvolání. V něm shodně jako v žalobě namítal, že mu rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020 nebylo řádně oznámeno. Žalovaná v žalobou napadeném rozhodnutí k této námitce uvedla, že žalobci bylo toto rozhodnutí doručováno v souladu s § 169a odst. 1 zákona o pobytu cizinců dne 6. 2. 2020 poštou na adresu evidovanou v informačním systému cizinců, kterou byla od 1. 4. 2018 adresa Ubytovny X. Do data právní moci uvedeného rozhodnutí, tj. do 22. 2. 2020, žalobce ministerstvu jinou adresu pobytu, resp. adresu pro doručování nesdělil. Proto dle žalované ministerstvo nepochybilo, vycházelo-li z fikce doručení na adresu evidovanou v informačním systému cizinců dle § 24 odst. 1 správního řádu a nebylo povinno doručovat veřejnou vyhláškou dle § 25 správního řádu. K dokladu o zajištění ubytování ze dne 27. 2. 2020 na dobu neurčitou na adrese X dle žalované nebylo možné přihlédnout, neboť byl vystaven až po vydání a nabytí právní moci rozhodnutí ze dne 22. 1. 2020. Závěrem žalovaná uvedla, že neplatnost doručení mohl žalobce namítat jedině v řízení o zrušení platnosti zaměstnanecké karty. 11. K postupu při doručování krajský soud uvádí, že doručování ve správním řízení se řídí právní úpravou § 19 a násl. správního řádu. Prioritně je povinností správního orgánu doručovat prostřednictvím veřejné datové sítě do datové schránky a teprve tehdy, není-li to možné, doručuje se fyzickým osobám písemnost na adresu určenou dle § 20 správního řádu (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 12. 2010, č. j. 1 As 90/2010-95). V posuzované věci je nesporné, že žalobce neměl zřízenu datovou schránku. 12. Dle § 20 odst. 1, věty první, správního řád