1 Afs 54/2013 — Nejvyšší správní soud

65 Af 15/2020- 72 - text  21 65 Af 15/2020 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Barbory Berkové a soudců Mgr. Jiřího Gottwalda a JUDr. Michala Jantoše ve věci žalobkyně: O. h. k. Š., IČO X sídlem J. 1550/1, X Š. zastoupena advokátem doc. JUDr. Michaelem Kohajdou, Ph. D. sídlem tř. Kosmonautů 1288/1, 779 10 Olomouc proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 12. 2019, č. j. X, ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně, a ze dne 23. 12. 2019, č. j. X, ve věci penále takto: I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 19. 12. 2019, č. j. X a ze dne 23. 12. 2019, č. j. X, se zrušují a věci se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 068 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta doc. JUDr. Michaela Kohajdy, Ph. D., sídlem tř. Kosmonautů 1288/1, 779 10 Olomouc. Odůvodnění: A) Vymezení věci 1. Ministerstvo práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) vydalo dne 21. 12. 2011 rozhodnutí o poskytnutí dotace žalobkyni v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost (dále jen „OP LZZ“) na realizaci projektu „Rozvoj kompetencí pro uplatnění na trhu práce zaměstnanců členských firem OHK Šumperk v důsledku hospodářské krize“, reg. č. CZ.1.04/1.2.05/36.00021 (dále jen „Rozhodnutí“), ve výši max. 9 514 326 Kč, z toho 85 % tvořily prostředky ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které měly být pokryty prostředky z Evropského sociálního fondu, a 15 % tvořily prostředky státního rozpočtu, jakožto národní spolufinancování. 2. Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dále jen „správce daně“) provedl u žalobkyně daňovou kontrolu zaměřenou na prošetření podnětu přijatého od poskytovatele dotace (MPSV), týkajícího se veřejné zakázky „Zajištění vzdělávacích, rekvalifikačních a poradenských služeb spojených s realizací projektu“, na jejíž financování byly z dotace použity prostředky ve výši 2 856 729,50 Kč. Ve zprávě o daňové kontrole správce daně uvedl, že s ohledem na předpokládanou hodnotu předmětné zakázky (3 328 333 Kč) ji měla žalobkyně, jakožto veřejný zadavatel, zadat v některém ze zadávacích řízení uvedených v § 21 odst. 1 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZVZ“). Žalobkyně však namísto postupu dle kapitoly 3 Metodického pokynu pro zadávání zakázek v OP LZZ ve verzi 1.4 (dále jen „Metodický pokyn“), postupovala dle kapitoly 2 tohoto pokynu, kde jsou upraveny postupy pro zadávání zakázek mimo režim ZVZ, a zveřejnila vyhlášení veřejné zakázky dne 21. 2. 2012 pouze na www.esfcr.cz po dobu 15 dnů, přičemž ve výzvě k podání nabídek, jakož i v zadávací dokumentaci výslovně uvedla, že se ZVZ na zadávací řízení neaplikuje. Tímto jednáním žalobkyně dle správce daně porušila část II bod 8.1 Rozhodnutí, což je dle části IV bodu 2.7 Rozhodnutí porušením rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel. 3. Pro zjištěné pochybení při zadávání zakázky proto správce daně dne 9. 7. 2015 vyměřil žalobkyni platebním výměrem č. 463/2015 dle § 44a odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), odst. 6 a 9 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do 19. 2. 2015 (dále jen „rozpočtová pravidla“), za porušení rozpočtové kázně odvod do státního rozpočtu ve výši 122 126 Kč, a dále platebním výměrem č. 464/2015 dle § 44a odst. 3 písm. d), odst. 4 písm. c), odst. 6 a 9 rozpočtových pravidel odvod do Národního fondu ve výši 692 044 Kč. Správce daně uvedl, že ačkoli se porušení rozpočtové kázně týkalo celého objemu prostředků vynaložených na úhradu předmětné zakázky, jejíž dodavatel byl vybrán v rozporu s požadavkem ZVZ, nebyl důvod pro stanovení 100 % odvodu, neboť se jedná se o porušení marginální, když žalobkyně zveřejnila výzvu k podání nabídek po dobu 15 dnů, tj. v identické lhůtě jako při zjednodušeném podlimitním řízení dle ZVZ, a to na volně přístupných a hojně navštěvovaných stránkách www.esfcr.cz, tudíž není pravděpodobné, že by došlo k výraznému snížení publicity věnované danému výběrovému řízení, naopak lze předpokládat, že tyto stránky mohou být navštěvovanější než některé profily veřejných zadavatelů. Dále správce daně stanovil žalobkyni platebními výměry ze dne 26. 8. 2016, č. 433 a 434/2016 penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 19. 4. 2012 do 15. 8. 2016 ve výši 121 629 Kč a 692 044 Kč. 4. Žalovaný všechny 4 platební výměry přezkoumal a odvolání žalobkyně zamítl. Rozhodnutími ze dne 12. 8. 2016, týkajícími se odvodů, žalovaný potvrdil správnost závěru správce daně o tom, že uzavřela-li žalobkyně dne 22. 3. 2012 smlouvu se společností C. E. s. r. o., aniž by předtím splnila povinnost zadat předmětnou veřejnou zakázku v některém ze zadávacích řízení dle § 21 odst. 1 ZVZ, porušila rozpočtovou kázeň, a tudíž se jedná o neoprávněný výdaj ve smyslu § 3 písm. e) o rozpočtových pravidlech, přičemž tato skutečnost mohla ovlivnit výběr nejvhodnější nabídky, neboť pokud by žalobkyně postupovala v souladu se ZVZ, mohla obdržet více nabídek a nelze vyloučit, že by některá z nich byla výhodnější. Žalovaný se také ztotožnil se závěrem, že byl správce daně vázán rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) ze dne 29. 3. 2013, v němž ÚOHS vyslovil, že žalobkyně je veřejným zadavatelem dle § 2 odst. 2 písm. d) ZVZ. 5. Rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 65 Af 111/2016-52, zdejší soud obě rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 8. 2016 zrušil. Soud sice neshledal důvodnými námitky směřujcící proti závěru o porušní rozpočtové kázně, shledal však nepřezkoumatelnými úvahy, jimiž byly správní orgány vedeny při stanovení výše odvodů ve výši 25 % z částky připadající na úhradu předmětné zakázky, tj. ve výši celkem 814 170 Kč. Zejména krajský soud vytkl žalovanému, že stanovení odvodu v rozsahu 25 % není slučitelné s hodnocením porušení rozpočtové kázně jako marginálního a se zdůrazňovanou absencí porušení principu publicity. Zbylá dvě rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 3. 2017, týkající se penále, zrušil krajský soud rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 65 Af 111/2016-52, s odůvodněním, že osud rozhodnutí o penále, které je příslušenstvím daně, musí sdílet osud rozhodnutí o dani samotné. 6. Po vrácení věci žalovaný uložil správci daně doplnit úvahy, jimiž byl při stanovení výše odvodu veden, což správce daně učinil. Žalovaný následně dne 26. 7. 2019 vydal Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzvě k vyjádření se v rámci odvolacího řízení (dále jen „Seznámení“), k čemuž se žalobkyně vyjádřila. Poté vydal žalovaný ve věci odvodu za porušení rozpočtové kázně v záhlaví označené rozhodnutí ze dne 19. 12. 2019, jímž odvolání žalobkyně opětovně zamítl a oba platební výměry ze dne 9. 7. 2015 potvrdil, a dále rozhodnutí ze dne 23. 12. 2019, č. j. X, jímž opětovně zamítl i odvolání žalobkyně proti platebním výměrům ve věci penále a oba platební výměry ze dne 26. 8. 2016 potvrdil. B) Žaloba 7. Žalobkyně v žalobě navrhovala, aby krajský soud napadená rozhodnutí zrušil. 8. Žalobní body proti rozhodnutí o odvodu ze dne 19. 12. 2019 soud stručně hrnuje takto: a) žalovaný nezdůvodnil, jaké podmínky z § 2 odst. 2 ZVZ má žalobkyně naplňovat a dle jakých podmínek je za veřejného zadavatele považována. Podmínky podle písm. d) nejsou naplněny, neboť žalobkyně není „založena či zřízena za účelem uspokojování potřeb veřejného zájmu“, nýbrž dle svého statutu slouží k podpoře podnikatelských aktivit a prosazování a ochraně zájmů svých členů, je organizována na členském principu a slouží jen svým vlastním členům a k jejich prospěchu. Žalovaný sice uvedl, že je jeho pravomocí rozhodnout o povaze žalobkyně jako veřejného zadavatele, avšak zároveň se odvolal na rozhodnutí ÚOHS ze dne 29. 3. 2013. Na druhou stranu současně v odst. 33 rozhodnutí konstatoval, že není kompetetní se k praxi ÚOHS vyjadřovat. Žalobkyně ve svých podáních v daňovém řízení podrobně zdůvodňovala svůj nesouhlas s tímto hodnocením. Žalovaný tudíž nemohl s odkazem na absenci své kompetence nezákonnost rozhodnutí ÚOHS přehlížet. Současně žalobkyně soustavně poukazovala na skutečnost, že MPSV považovalo její postup při výběru dodavatele za souladný s právem. Stav, kdy orgány veřejné správy téhož státu právně hodnotí tentýž stav zcela rozdílně, nelze akceptovat. Právní úprava je nedokonalá, neboť kontrolu poskytnutí finančních prostředků z veřejných rozpočtů provádí souběžně několik orgánu veřejné správy, přičemž mohou dospět k odlišným závěrům, které vedle sebe zůstávají platné a účinné. ÚOHS nehodnotí všechny okresní hospodářské komory shodně jako veřejné zadavatele. Z veřejných zdrojů (médií) je možno učinit závěr, že ÚOHS v některých případech zaujal zcela opačné stanovisko. O nekonzistentnosti postoje ÚOHS hovořilo i MPSV v podnětu ze dne