3 Ads 81/2010 — Nejvyšší správní soud

18 Ad 22/2022- 44 - text  7 18 Ad 22/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní JUDr. Kateřinou Štěpánovou, Ph.D., ve věci žalobce: J. K. Polská republika proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 25, 225 08 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 23. 5. 2022, č. j. X, o přiznání starobního důchodu, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. České republice se právo na náhradu řízení nepřiznává. Odůvodnění: I. Specifikace věci 1. Žalobce, polský občan, brojí proti rozhodnutí žalované, jak je specifikováno výše, jímž byly zamítnuty jeho námitky a bylo potvrzeno prvostupňové rozhodnutí ze dne 1. 3. 2022, na jehož základě nebyl žalobci přiznán starobní důchod, neboť nezískal potřebnou dobu pojištění. II. Skutková zjištění 2. Žalobce požádal o přiznání starobního důchodu. Jeho žádost byla rozhodnutím žalované ze dne 1. 3. 2022 vydaným v prvním stupni zamítnuta, neboť žalobce nezískal potřebnou dobu pojištění. S rozhodnutím správního orgánu prvého stupně žalobce nesouhlasil, neboť měl za to, že nebyla zohledněna jako doba pojištění celá doba jeho zaměstnání v období od 3. 3. 1981 do 16. 6. 1986 u zaměstnavatele v tehdejší ČSSR. 3. Ve správním spise figuruje též Potvrzení o době zaměstnání polského občana v ČSSR ze dne 30. 5. 1986, z něhož se podává, že žalobce byl zaměstnán u subjektu „AZNP, oborový podnik, závod Kvasiny“ od 3. 3. 1981 do 31. 5. 1986. Z potvrzení je dále zjistitelné, že datum 31. 5. 1986 je přeškrtnuto a nahrazeno datem 16. 6. 1986 a nečitelným podpisem. 4. Z evidenčního listu důchodového zabezpečení ze září 1987 se podává, že žalobce byl nepřetržitě zaměstnán v AZNP, Kvasiny od 3. 3. 1981 do 20. 3. 1986. Počet započtených dnů za rok 1986 činí dle evidenčního listu celkem 79, což stvrdil žalobce svým vlastnoručním podpisem. 5. Dle osobního listu důchodového zabezpečení obsahujícího přehled dob pojištění je u žalobce v období od 3. 3. 1981 do 31. 12. 1985 evidováno celkem 1 765 dnů pojištění, druh doby je označen jako „zaměstnání“. V době od 1. 1. 1986 do 20. 3. 1986 je u žalobce evidováno 79 dnů pojištění s druhem doby „zaměstnání“. Chronologicky následuje až zaměstnání v tehdejší Polské lidové republice počínaje dnem 15. 9. 1986 do 31. 12. 1986 v rozsahu 107 dnů. 6. Napadeným rozhodnutím žalovaná námitky žalobce zamítla s tím, že žalobce do dne 30. 11. 2021, od něhož požaduje přiznat starobní důchod, získal, co se týče české i polské doby pojištění, celkem 24 let a 246 dnů pojištění; nárok na starobní důchod mu proto podle českých právních předpisů nevznikl. Doba zaměstnání v AZNP, oborový podnik Kvasiny, žalobci byla započtena v souladu s evidenčním listem důchodového zabezpečení za předmětné období, jenž vlastnoručně podepsal. Kopie potvrzení o době zaměstnání polského občana v ČSSR ze dne 30. 5. 1986 doložena žalobcem neprokazuje automaticky účast na důchodovém pojištění v namítaném období. Účast na důchodovém pojištění je dokládána především evidenčními listy důchodového zabezpečení/pojištění a dále mzdovými listy a výplatními páskami. III. Obsah žaloby 7. Žalobce nesouhlasí s napadeným rozhodnutím, neboť má za to, že podle předložených dokladů a dodatečné dokumentace trvala jeho doba zaměstnání v České republice do 16. 6. 1986, nikoliv jen do 20. 3. 1986, jak uvedla ve svém rozhodnutí žalovaná. IV. Vyjádření žalované 8. Žalovaná ve vyjádření ze dne 16. 9. 2022 navrhuje žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Poukazuje na skutečnost, že evidenční listy důchodového zabezpečení jsou primárním důkazním prostředkem sloužícím k osvědčení doby pojištění a získaných vyměřovacích základů. V souladu se zákonem vzala jako stěžejní a nezpochybnitelný důkaz evidenční list žalobce, přičemž tento prošel kontrolou dne 7. 9. 1987 a správnost údajů na něm uvedených stvrdil žalobce svým vlastnoručním podpisem. 9. Uvádí, že žalobci byla zhodnocena doba pojištění od 4. 9. 1978 do 6. 12. 2014 v rozsahu 24 roků a 246 dnů. Sporná doba pojištění od 21. 3. 1986 od 16. 6. 1986 pak činí pouze 88 dnů, přičemž jejím připočtením k již zhodnocené době pojištění by žalobce získal celkem toliko 24 roků a 334 dnů pojištění. Ani připočtením namítané doby by tedy žalobce nezískal další kalendářní rok doby pojištění potřebný k tomu, aby byla finančně ovlivněna výše jeho starobního důchodu, respektive jeho procentní výměry. V. Posouzení věci krajským soudem 10. Krajský soud shledal žalobu přípustnou, podanou oprávněnou osobou (§ 65 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a včasnou (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). 11. V přezkumném řízení soudním je soud povinen zkoumat, zda vydané rozhodnutí je zákonné a bezvadné. Při přezkumu přitom respektuje vymezené žalobní body (§ 75 odst. 2 věta první zákona s. ř. s.). 12. Žaloba není důvodná. 13. Krajský soud nejprve shrnuje relevantní právní úpravu dopadající na souzenou věc. 14. Ustanovení § 28 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), stanoví obecně jako podmínku nároku vzniku na starobní důchod kombinaci získání potřebné doby pojištění a dosažení důchodového věku. 15. Podle § 29 odst. 1 písm. k) zákona o důchodovém pojištění má pojištěnec nárok na starobní důchod, jestliže získal dobu pojištění nejméně 35 let a dosáhl důchodového věku po roce 2018. 16. U pojištěnců narozených v období let 1936 až 1971 se důchodový věk stanoví podle přílohy k zákonu o důchodovém pojištění dle § 32 odst. 2 citovaného zákona. 17. Žalobce se narodil dne 28. 12. 1956, jeho důchodový věk tak činí 63 let a 6 měsíců. Daného věku dosáhl žalobce dne 28. 6. 2020, přičemž potřebná doba pojištění stanovená na základě uvedeného § 29 odst. 1 písm. k) zákona o důchodovém pojištění u něj činí 35 let. 18. Z osobního listu důchodového pojištění se podává, že žalobce do 28. 6. 2020 získal celkem (polské i české doby pojištění) 24 let a 246 dnů pojištění. 19. Jediná žalobcova námitka směřuje do období roku 1986, když žalobce tvrdí, že doba jeho zaměstnání v České republice trvala do 16. 6. 1986, nikoliv do 20. 3. 1986, jak uvedla ve svém rozhodnutí žalovaná. Uvedené dokládá potvrzením svého bývalého zaměstnavatele (viz bod 3 narace tohoto rozhodnutí). 20. Žalovaná vzala za stěžejní a nezpochybnitelný důkaz pro osvědčení délky zaměstnání žalobce jeho evidenční list důchodového zabezpečení, v němž figuruje doba zaměstnání žalobce ve sporovaném období do 20. 3. 1986 a počet započtených dnů za rok 1986 činí 79 dnů. 21. Krajský soud předně uvádí, že evidenční list důchodového pojištění je primárním dokladem, jímž se pro účely důchodového pojištění prokazuje získaná doba důchodového pojištění, výše dosaženého vyměřovacího základu a vyloučených dob, tj. dob, které se pro účely zjištění průměrného výdělku vylučují. Vedení evidenčních listů důchodového pojištění je jednou z povinností zaměstnavatelů uloženou zákonem č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 582/1991 Sb.“). 22. Co se týče vedení podkladové evidence o zaměstnancích pro účely důchodového pojištění (srov. komentář k § 38 zákona č. 582/1991 Sb., v systému ASPI), až do 31. 12. 1995 se tiskopis, na němž zaměstnavatelé předkládali údaje o pojištění jednotlivých zaměstnanců, nazýval „evidenční list důchodového zabezpečení“ (ELDZ), teprve od účinnosti zákona o důchodovém pojištění, tj. od 1. 1. 1996, byl název tiskopisu změněn na „evidenční list důchodového pojištění“ (ELDP). ELDZ i ELDP umožňovaly uvádění záznamů o pojištění za dobu až deseti let. Evidenční listy zaměstnavatelé zakládali ihned při nástupu osoby do zaměstnání a ponechávali je ve své evidenci po celou dobu jeho trvání. Do centrální evidence ČSSZ se tyto odesílaly až po skončení zaměstnání, případně v souvislosti se žádostí o důchod nebo na výzvu orgánů sociálního zabezpečení. Způsob vedení tohoto tiskopisu i techniku jeho vyplňování upravovaly Všeobecné zásady platné pro vyplňování ELDZ, později ELDP. 23. Jak judikoval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 13. 1. 2011, č. j. 3 Ads 81/2010 493, je řízení před orgánem rozhodujícím o dávce důchodového pojištění podle § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) ovládáno zásadou materiální pravdy. Správní orgán je tak v duchu citované zásady odpovědný za zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonů s požadavky § 2 správního řádu. 24. Ustanovení § 12 a § 13 zákona zákon č. 582/1991 Sb. nadto svěřuje orgánům sociálního zabezpečení výrazné pravomoci nejen k získávání podkladů pro rozhodnutí od jiných subjektů, ale rovněž k jejich hodnocení a kontrole. Podklady si správní orgán opatřuje především z údajů uvedených v evidenčních listech důchodového pojištění, a také na základě šetření prováděného podle § 11 před