6 As 161/2013 — Nejvyšší správní soud

22 A 58/2021- 63 - text  11 22 A 58/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D., ve věci žalobce: Obec Slavkov sídlem Ludvíka Svobody 30, 747 57 Slavkov zastoupený advokátem Mgr. Ondřejem Kurkou sídlem nám. Republiky 679/5, 746 01 Opava proti žalovanému Krajský úřad Moravskoslezského kraje sídlem 28. října 117, 702 18 Ostrava za účasti: 1) ZP Otice, a.s. sídlem Hlavní 266, 747 81 Otice 2) Ing. R. N., CSc. 3) Ing. M. N. o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2021 č. j. MSK 20968/2021, ve věci povolení změny v užívání stavby takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Podanou žalobou se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 13. 5. 2021 č. j. MSK 20968/2021, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Opavy (dále jen „stavební úřad“) ze dne 26. 11. 2020 č. j. MMOP 119417/2020, jímž byla podle § 127 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění do 31. 12. 2017 (dále jen „stavební zákon“) k žádosti společnosti ZP Otice, a. s. povolena změna užívání stavby „části zemědělské stavby – z administrativní budovy na sociální vybavení (ubytovací zařízení) pro zaměstnance Slavkov, ul. Olomoucká, na pozemku parc. č. XA v k. ú. S. u O.“ (dále jen „stavební záměr“). 2. V žalobě žalobce vymezil tyto žalobní body: 1) Napadené rozhodnutí je nezákonné po rozpor stavebního záměru s Územním plánem Slavkova ve znění Změny č. 2 (dále jen „ÚP Slavkova“). Této otázce se žalovaný věnoval na str. 6-7 a dále 10-11 napadeného rozhodnutí. Posuzovný stavební záměr se nachází v areálu zemědělské výroby, jenž je umístěn v ploše VZ – Plochy zemědělské a lesnické výroby (konkrétně v ploše VZ-S2). Jakékoliv přípustné využití by proto mělo mít přímý vztah k zemědělské výrobě. ÚP Slavkova obsahuje v kapitole I./A.1 definici pojmu stavby pro zemědělství a dále pojmů plochy výroby a skladování, které zpravidla zahrnují též pozemky zemědělských staveb. ÚP Slavkova považuje za stavby pro zemědělství stavby pro hospodářská zvířata, doprovodné stavby, stavby pro posklizňovou úpravu a skladování produktů rostlinné výroby a stavby pro skladování minerálních hnojiv a přípravků na ochranu rostlin. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 8) posuzovaný záměr klasifikoval jako stavbu ubytovacího zařízení dle § 2 odst. 2 písm. c) bodu 4. vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území, v platném znění (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“) a považuje jej za vybavenost, která je určena sezónním pracovníkům, tj. zaměstnancům ZP Otice (dále jen „osoba zúčastněná na řízení 1)“) a souvisí se zemědělskou činností. Žalobce toto právní posouzení považuje za nesprávné. Žalovaný podřadil stavební záměr pod pojem související vybavenost (administrativa, stravování, sociální a jiné vybavení sloužící zaměstnancům), který se však na základě systematického výkladu norem obsažených v ÚP Slavkova vztahuje k předchozím bodům využití hlavního a využití přípustného. Dle žalobce mají všechny přípustné stavby v daném území společnou právě výrobní či skladovací funkci. Je v nich tedy provozována ekonomická činnost zemědělská, lesní či mechanizační a jedná se tak o pracoviště zaměstnanců a jiných subjektů vykonávajících tuto činnost. Související vybavenost proto musí být bezpodmínečně nutná k provádění těchto ekonomických činností v dané ploše (např. administrativa). Pojem „sociální a jiné vybavení sloužící zaměstnancům“ je dle názoru žalobce nutné v kontextu již uvedeného vykládat jako vybavení, které je zaměstnavatel povinen podle právních předpisů zaměstnancům poskytnout, aby mohli řádně vykonávat svoji pracovní činnost (např. šatnu, sušárnu, oddechovou místnost, záchod, sprchu či umývárnu). Do tohoto výčtu nelze zařadit ubytovací zařízení, byť určené pro zaměstnance vykonávající činnost zemědělskou, lesní či mechanizační. Žádný právní předpis neukládá zaměstnavateli povinnost poskytnout zaměstnanci ubytování. Rozšiřování pojmu „a jiné vybavení“ extenzivním výkladem by vedlo k nežádoucí neurčitosti při stanovení okruhu přípustného využití plochy VZ. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů závazným způsobem neupravují v rámci podmínek užívání stavby po změně účelu užívání, že ubytovací zařízení mohou užívat pouze zaměstnanci osoby zúčastěné na řízení 1). Dle žalobce je rozdíl stanovit, jaké vybavení mají pokoje, a jaké osoby jsou výlučně oprávněny tyto pokoje užívat pro ubytování. V podmínkách rozhodnutí pro nový účel užívání stavby není výslovně uvedeno, že ubytovací zařízení může ubytovávat pouze zaměstnance osoby zúčastněné na řízení 1) v době sezónních prací, které by rovněž v zájmu určitosti měly být ohraničeny aspoň měsíci v roce. Žalobce se domnívá, že na základě napadeného rozhodnutí může vzniknout regulérní ubytovna, aniž by bylo jakkoli vymahatelné, že ji budou užívat pouze zaměstnanci a pouze v období sezónních prací. Žalobce poukázal na první rozhodnutí žalovaného v posuzovaném řízení (ze dne 1. 2. 2018 č. j. MSK 154169/2017), v němž žalovaný uvedl, že v rámci nového projednání věci je nezbytné, aby byla přesně definována požadovaná změna v užívání s tím, že způsob užívání bude upraven podmínkami pro užívání stavby. Způsob užívání tvrzený osobou zúčastněnou na řízení 1), tj. užívání pouze zaměstnanci podniku v době sezónních prací, však ve výrokové části rozhodnutí jasným a přesvědčivým způsobem uveden není. Výroková část pravomocného rozhodnutí je přitom závazná (viz § 73 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“)). Podle žalobce nelze ubytovací zařízení podřadit pod pojem „sociální a jiné vybavení sloužící zaměstnancům“ také proto, že ubytovací zařízení a jeho různé druhy, včetně ubytovny jsou autonomními pojmy obsaženými v § 2 písm. c) vyhlášky č. 501/2006 Sb., která nerozlišuje skupinu ubytovaných osob (pouze zaměstnance). S těmito pojmy obsaženými v právním předpise (ubytovací zařízení, ubytovna), nebo s obdobnými pracuje též ÚP Slavkova. Podle žalobce měl normotvůrce v úmyslu ubytovací zařízení výslovně uvádět jako přípustná využití dané plochy. Za situace, kdy je na území obce dostatek ploch k umístění ubytovacího zařízení, nebylo jeho úmyslem, aby stavba ubytovacího zařízení byla podřaditelná pod pojem s demonstrativním výčtem „sociální a jiné vybavení sloužící zaměstnancům“. Výklad žalovaného je proto extenzivní a neodpovídá smyslu a účelu právních norem. Posuzovaný záměr nespadá do žádné kategorie využití hlavního či přípustného v ploše VZ dle ÚP Slavkova. Právní posouzení správních orgánů obou stupňů žalobce považuje za nesprávné a nezákonné. 2) Dále žalobce namítl nezákonné vypořádání některých jeho námitek. Rozhodnutí správních orgánů obou stupňů se řádným a zákonným způsobem nevypořádala s námitkami žalobce ohledně splnění obecných požadavků na výstavbu, které je stavební úřad povinen zkoumat dle § 126 odst. 3 stavebního zákona. Žalobce v řízení vznesl námitky, že není dořešena předpokládaná zvýšená produkce fekálních a jiných splaškových vod a jejich likvidace, není prověřena vhodnost a nezávadnost pitné vody, není prokázáno, zda byl prověřen řádný stav elektroinstalace a ochrany budovy před bleskem. Žalobce v této souvislosti odkázal na své námitky v podání ze dne 25. 9. 2017 a v odvolání ze dne 15. 6. 2018, týkající se nedostatečného posouzení souladu s veřejnými zájmy, včetně ochrany povrchových a podzemních vod, bezpečnosti a prevence závažných havárií. Vznesenými námitkami se zabývalo pouze prvostupňové rozhodnutí na str. 9, a to tak, že není zřejmé, jakým způsobem by tato problematika mohla zasáhnout do práv nebo povinností žalobce. V odvolání ze dne 17. 12. 2020 žalobce namítal, že se stavební úřad nevypořádal řádně se všemi jeho námitkami, zejména ve vztahu k naplnění § 126 odst. 3 stavebního zákona. Žalovaný v napadeném rozhodnutí (str. 10) pouze uvedl, že se ztotožnil s posouzením námitek stavebním úřadem. Takový způsob vypořádání odvolací námitky, byť relativně obecné, ale odkazující na velmi konkrétní námitku podanou v rámci prvostupňového řízení, by mohlo zakládat nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, tedy zakládat rozpor obsahu napadeného rozhodnutí s požadavky § 68 správního řádu. Žalobce odkázal na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) a Vrchního soudu k obsahu správního rozhodnutí (§ 68 správního řádu). Žalobce dále uvedl, a to pro případ, že soud učiní závěr o přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, že úvahy správního orgánu I. stupně, jimiž vypořádádal uvedené námitky, jsou nezákonné. Dále žalobce zdůraznil, že řízení podle § 127 stavebního zákona v prvním stupni není ovládáno konc