7 As 17/2012 — Nejvyšší správní soud

19 A 30/2024- 35 - text  7 19 A 30/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudkyní Mgr. Jarmilou Úředníčkovou v právní věci žalobce: V. Y. D. státní příslušnost Vietnamská socialistická republika t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty, 739 51 Vyšní Lhoty 234 proti žalovanému: Policie ČR, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy sídlem 130 51 Praha 3, Olšanská 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 10. 2024 č. j. CPR-48873-7/ČJ-2024-930310-V227, ve věci žádosti o propuštění ze zařízení takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se v žalobě podané v zákonné lhůtě domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto, že se žádosti žalobce o propuštění ze zařízení podle ust. § 129a odst. 1 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 326/1999 Sb.) nevyhovuje a účastník řízení se nepropouští. Žalobce namítal, že žalovaná nedostatečně posoudila možnost uložení zvláštního opatření jako alternativy k zajištění, přičemž v jeho případě připadá v úvahu zejména zvláštní opatření uvedené pod písm. a), příp. pod písm. c) a d) § 123b zákona č. 326/1999 Sb. Vyslovil názor, že žalovaná citované ustanovení zákona vykládá v napadeném rozhodnutí nesprávně. Ze znění § 123b odst. 1 písm. a) totiž zřejmě plyne, že cizinec má povinnost oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu ohlásit následující pracovní den policii a ve stanovené době se na adrese místa pobytu zdržovat za účelem provedení pobytové kontroly až v momentě, kdy je mu toto zvláštní opatření uloženo. Že tak nečinil dosud, neznamená, že by tuto povinnost neplnil i v budoucnu v případě uložení zvláštního opatření. Poukázal na to, že uvedl plnou adresu a telefonní kontakt na sebe a výslovně prohlásil, že by se mohl chodit hlásit na policii. To žalovaná v odůvodnění napadeného rozhodnutí nijak nereflektuje. Místo toho žalovaná uvedla, že nemá čas ověřit jím uvedené skutečnosti. Postup žalované je tak v rozporu se základními zásadami správního řízení. Žalovaná nijak nereflektovala a neověřovala zajištění ubytování. Je přitom pochopitelné, že neměl v době zajištění u sebe ani nájemní smlouvu, ani potvrzení o zajištění ubytování a nemohl tak bezprostředně doložit své ubytování. Mít u sebe permanentně doklad o zajištění ubytování mu zákon jako povinnost neukládá. Zopakoval, že žalované sdělil plnou adresu, na které se zdržuje, a na které může být pro policii kontaktní. Žalovaná měla povinnost tuto skutečnost ověřit předtím, než uložení zvláštního opatření navrhne. Vzhledem k tomu, že tak neučinila, možnost využití tohoto zvláštního opatření posoudila nedostatečně. Žalovaná dále v odůvodnění k alternativě podle § 123b odst. 1 písm. c) uvádí, že cizinec neskýtá žádnou záruku, že bude dodržovat povinnosti osobně se hlásit policii ve stanovené době. Důvodem je podle žalované to, že do protokolu uvedl, že nemá finance na vycestování do Vietnamu. Takové odůvodnění by bylo relevantní v případě zvláštního opatření podle písm. b). V případě písm. c) je však zcela nesouvisející. Odůvodnění rozhodnutí je proto v této části nepřezkoumatelné, neboť nejsou uvedeny zřejmé důvody, proč by toto zvláštní opatření nemohlo být využito. Žalovaná postupovala tak, že jejím primárním cílem je cizince zajistit, namísto toho, aby nejprve zkoumala, zdali je možné využít některé ze zvláštních opatření. Postupem žalované tak došlo k nezákonnému omezení jeho osobní svobody v rozporu s ustanoveními Listiny základních práv a svobod a Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Žalobce dále namítal, že žalovaná stanovila nepřiměřeně dlouhou délku zajištění. Uvedl, že prodloužení zajištění v délce 90 dnů mu neumožňuje dostatečný soudní přezkum v rozumných intervalech, tak jak toto právo vyplývá z článku 5 odst. 4 Evropské úmluvy o lidských právech a rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva, jakož i tuzemských soudů. Žalobce v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 17/2012-36, 7 As 97/2012-26, č. j. 2 Azs 57/2014-28, 6 Azs 170/2019-50, rozhodnutí Ústavního soudu ve věci IV. ÚS 1020/2015. Má za to, že pokud ust. § 129a odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamezuje zajištěnému cizinci v přístupu k efektivnímu soudnímu přezkumu v rozumných intervalech, je třeba nastalou situaci řešit tak, že správní orgán bude ukládat rozhodnutí o zajištění na intervaly podstatně kratší, než je 90 dnů, např. maximálně 30 dnů. Nic přitom žalované nebrání při splnění zákonných podmínek takové zajištění následně dále prodloužit. Zároveň však bude pro cizince dosažena možnost nechat pravidelně přezkoumat své zajištění soudem. Pokud byla doba zajištění prodloužena o 90 dnů, mělo být žalovanou konkrétně uvedeno, jaké dílčí kroky bude třeba učinit těchto 90 dnů a především, jaká je časová náročnost těchto jednotlivých kroků. Žalovaná ve svém rozhodnutí uvádí, jaké úkony je třeba vykonat za účelem realizace jeho vyhoštění, neuvádí však ani přibližný časový odhad trvání jednotlivých fází vyhošťovacího procesu. S ohledem na konstantní judikaturu bylo třeba, aby žalovaná stanovila konkrétní kroky při realizaci vyhoštění s konkrétním časovým odhadem. Žalovaná této povinnosti nedostála, jelikož v pasáži odůvodňující stanovenou délku zajištění pouze paušálně uvedla výčet jednotlivých kroků, aniž by je však doplnila konkrétním časovým odhadem nebo snad konkretizací daného procesu na jeho případ. 3. Žalovaná v písemném vyjádření navrhla zamítnutí žaloby. K posouzení možnosti uložení zvláštního opatření odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 2 A 38/2024-20, v němž soud přisvědčil žalované a žalobu zamítl. K nepřiměřeně dlouhé době zajištění žalovaná uvedla, že toto by předně měla být žalobní námitka proti rozhodnutí o prodloužení doby zajištění. V podrobnostech dále žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí. 4. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované, jakož i řízení, které vydání rozhodnutí předcházelo a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. V souladu s ust. § 172 odst. 5 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 326/1999 Sb.) rozhodl bez jednání, neboť žalovaný s tímto postupem výslovně souhlasil a žalobce nenavrhl ve lhůtě 5 dnů od podání žaloby konání soudního jednání k projednání věci. 5. Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Dne 12. 8. 2024 byla hlídkou cizinecké policie provedena pobytová kontrola na adrese V. n. X, P.1, kde se nacházel žalobce, který na výzvu policie předložil platný cestovní doklad Vietnamu, avšak oprávněním k pobytu na území ČR nedisponoval. Lustrací bylo dále zjištěno, že dne 2. 9. 2021 nabylo právní moci rozhodnutí, jímž nebyl žalobci udělen pobyt v České republice, přičemž na základě těchto zjištěných skutečností vzniklo podezření, že žalobce na území ČR pobývá neoprávněně, a proto byl zajištěn podle § 27 odst. 1 písm. d) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů. Dne 12. 8. 2024 bylo s žalobcem zahájeno řízení o správním vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců. Žalobce byl vyslýchán jako účastník správního řízení, přičemž do protokolu uvedl, že je svobodný, bezdětný, zdravý. Na území ČR pobývá již od roku 2001, bydlí v Tučapech, v rodinném domě, kde má pronajatý pokoj s dalšími Vietnamci. Po seznámení se zvláštními opatřeními za účelem vycestování žalobce sdělil, že nemá finanční prostředky na složení finanční záruky, adresu pobytu nikde nehlásil, nemá označený zvonek nebo schránku. Navíc sdělil, že není kontaktní. Uvedl, že by se mohl chodit hlásit na policii. Pracuje v restauraci jako pomocná síla, má peníze pro svou denní potřebu, avšak finančními prostředky na vycestování nedisponuje. Jeho žádosti o udělení mezinárodní ochrany v ČR byly zamítnuty. Vypověděl, že mu ve Vietnamu žádné nebezpečí nikdy nehrozilo. V ČR nemá žádné rodinné vazby, není zde osoba, kterou by vyživoval nebo o ni pečoval. Nemá zde žádné závazky ani pohledávky, ani žádné kulturní, sociální či společenské vazby. Není mu známa žádná překážka, pro kterou by nemohl vycestovat z ČR, je si vědom, že je zde neoprávněně. Ve Vietnamu mu nic nehrozí. 6. Rozhodnutím ze dne 12. 8. 2024 č. j. KRPA-256692-14/ČJ-2024-000022-ZSV bylo rozhodnuto o správním vyhoštění žalobce podle § 119 odst. 1 písm. b) bodu 4 zákona o pobytu cizinců, přičemž doba, po kterou nelze žalobci umožnit vstup na území EU a smluvních států, byla stanovena v délce 4 let. Rozhodnutím Policie ČR, Krajského ředitelství policie hl. m. Prahy, odboru cizinecké policie ze dne 12. 8. 2024 byl žalobce podle § 124 odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., zajištěn za účelem správního vyhoštění. Současně byla podle § 124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., stanovena doba trvání zajištění na 30