10 As 229/2021 — Nejvyšší správní soud

25 Ad 9/2023- 33 - text  6 25 Ad 9/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Gottwalda a soudců JUDr. Daniela Spratka, Ph.D., a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D, ve věci žalobce: Hutní montáže, a. s. sídlem Ruská 1142/30, 703 00 Ostrava zastoupeného advokátem Mgr. Martinem Janotou sídlem 28. října 1727/108, 702 00 Ostrava proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení sídlem Křížová 1292/25, 150 00 Praha o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 17. 4. 2023 č. j. 48000/008501/23/020/SA, ve věci pojistného za sociální zabezpečení takto: I. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 17. 4. 2023 č. j. 48000/008501/23/020/SA se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 19 456 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Martina Janoty, sídlem 28. října 1727/108, 702 00 Ostrava. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal přezkoumání shora označeného rozhodnutí žalované, jímž bylo k odvolání žalobce potvrzen napadený platební výměr Okresní správy sociálního zabezpečení Ostrava (dále „správní orgán I. stupně“ nebo „OSSZ“) ze dne 31. 1. 2023, č. 30/2/42/22/891, kterým byla žalobci uložena povinnost uhradit dlužné pojistné podle zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, ve výši 492 679 Kč a penále dopočtené ke dni 27. 7. 2022 ve výši 91 183 Kč. Předmětný platební výměr byl odůvodněn výsledkem provedené kontroly plnění povinností žalobce v oblasti nemocenského pojištění, důchodového pojištění a odvodu pojistného na sociální zabezpečení, při níž byl zjištěn nesprávný postup při poskytování náhrady mzdy zaměstnancům podle ustanovení § 192 zákona č. 2682/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“) a mimořádného příspěvku podle zákona č. 121/2021 Sb., o mimořádném příspěvku zaměstnanci při nařízené karanténě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o mimořádném příspěvku“), což představovalo dopad do správnosti odvodu pojistného na sociální zabezpečení dle ustanovení § 5 odst. 1 a § 5a zákona č. 589/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. 2. Žalobce namítal, že již v prvoinstančním rozhodnutí absentovala povinná náležitost rozhodnutí, a sice vypořádání s návrhy a námitkami účastníků a jejich vyjádření k podkladům rozhodnutí. Žalovaná v tomto sice žalobci dala za pravdu, avšak není to podle ní důvod ke zrušení odvoláním napadeného platebního výměru. Podle § 89 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) je žalovaná oprávněna nepřihlédnout k vadám prvoinstančního řízení, o kterých lze důvodně mít za to, že nemohly mít vliv na zákonnost rozhodnutí, to však neplatí o vadách rozhodnutí. Žalovaná nemůže předjímat, jak by prvoinstanční orgán rozhodl, kdyby se měl vypořádat s argumenty žalobce k podkladům pro vydání rozhodnutí. Přitom z tohoto důvodu již byl ve věci první platební výměr ze dne 27. 7. 2022, č. j. 141/1/42/22/891 žalovanou zrušen. 3. Věcně žalobce nesouhlasí s argumentací žalované ohledně nároku zaměstnanců na náhradu mzdy podle § 192 zákoníku práce v situaci, kdy byla zaměstnanci na pracovní cestě v zahraničí (Německo a Uruguay) nařízena zahraničním předpisem působícím „plošně“ karanténa, aniž by o ní bylo rozhodováno individuálně. I podle žalované by o nároku na náhradu podle § 192 nebylo pochyb, pokud by byla karanténa stanovována individuálním rozhodnutím. Protože však podle žalobce bylo prokázáno, že taková individuální rozhodnutí o nařízení karantény zahraniční orgány nevydávaly, nemůže být názor žalované a správního orgánu I. stupně o neuznání nároku správný. Žalobce zdůraznil, že pandemie COVID-19 měla celosvětový dopad, byla v různých zemích po právní stránce řešena různě, mnohdy protichůdně a chaoticky. Přitom právě v Německu a Uruguayi byla řešena plošným opatřením. Tento stav žalobce konzultoval s Úřadem práce České republiky, který mu potvrdil, že pro řádné uplatnění nároku na náhradu bude postačovat přiložení překladu tohoto plošného opatření. Žalobce k tomu odkazuje na § 8 odst. 1 a 2 správního řádu. V důsledku zásady spolupráce ve veřejné správě tak neobstojí argumentace žalované o tom, že OSSZ ani žalovaná nejsou oprávněny vyjadřovat se k listinným podkladům, které měly být předkládány v rámci programu Antivirus, ani to, že žalobce měl požádat orgány nemocenského pojištění o právní výklad namísto úřadu práce. Žalobce přitom postupoval v souladu s pokyny uvedenými v Manuálu pro zaměstnavatele k programu Antivirus, který přitom v poslední verzi z 6. 1. 2021 hovoří v rámci prokazování oprávněnosti nároku na příspěvek o spolupráci úřadu práce s příslušnou OSSZ. Prokázání nařízení karantény se pro účely čerpání příspěvků z programu Antivirus nemůže lišit mezi úřadem práce a OSSZ. V závěru žalobce navrhl zrušit napadené rozhodnutí jakož i rozhodnutí správního orgánu I. stupně, které mu předcházelo. 4. Žalovaná odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí a navrhla zamítnutí žaloby s tím, že se ztotožnila s názorem OSSZ Ostrava. I nadále trvá na tom, že podle § 109 odst. 3 písm. b) zákona č. 187/2006 Sb., se nárok na výplatu nemocenského pojištění uplatňuje při karanténě potvrzením příslušného orgánu, který ochrany veřejného zdraví nebo ošetřujícího lékaře na předepsaném tiskopisu o nařízení karantény a v projednávané věci žádné takové potvrzení doloženo nebylo. Není pak ani zřejmé, na základě čeho žalobce vykazoval počet dní karantény, za které vyplatil náhradu mzdy, protože počet dní se u jednotlivých zaměstnanců lišil. Při svém rozhodování žalovaná rovněž vycházela z Ochranného opatření Ministerstva zdravotnictví č. j. MZDR 20599/2020-53/MIN/KAN, které se týkalo návratu osob z epidemiologicky rizikových oblastí. Pokud překážka v práci nastala v důsledku vyslání zaměstnance na pracovní cestu, jedná se o jinou překážku v práci ve smyslu § 208 zákoníku práce a zaměstnanci příslušela náhrada mzdy nebo platu ve výši jeho průměrného výdělku. K namítanému nesouladu postupu žalované s § 8 odst. 1 a 2 správního řádu (zásada spolupráce) žalovaná uvedla, že žalobce se měl na správný postup dotázat OSSZ Ostrava nebo ČSSZ, a ne jiné osoby. Projednávaná problematika výkladu § 109 zákona č. 180/2006 Sb., v návaznosti na § 192-193 zákoníku práce je v plné pravomoci žalované a nikoliv Ing. Ch., která žalobci poskytla informace za úřad práce. Na tomto závěru pak žalovaná setrvala i při jednání soudu. 5. V replice žalobce zopakoval své stanovisko s tím, že žalovaná nikterak nereflektuje specifičnost situace zaměstnanců žalobce. Na nastalou chaotickou situaci v období pandemie tak není možno rigidně uplatňovat pravidla pro běžný stav. Žalovanou odkazované Ochranné opatření pak bylo účinné pouze v době od 5. 2. 2021 do 15. 2. 2021. Projednávaná věc má však svůj původ už v listopadu roku 2020. Nedostatek spolupráce mezi různými orgány státní správy pak nemůže být kladen k tíži žalobce. Výše uvedené pak žalobce zopakoval při jednání soudu. 6. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalované (§ 75 odst. 1 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7. Z obsahu správních spisů soud zjistil, že správní orgán I. stupně ve dnech 29. 11. 2021, 30. 11. 2021, 14. 12. 2021 a 15. 12. 2021 provedl u žalobce kontrolu plnění povinností v oblasti nemocenského pojištění, důchodového pojištění a odvodu pojistného na sociální zabezpečení, při níž měl být zjištěn nesprávný postup zaměstnavatele při poskytování náhrady mzdy zaměstnancům dle ustanovení § 192 zákoníku práce a mimořádného příspěvku podle zákona o mimořádném příspěvku, což představovalo dopad do správnosti odvodu pojistného na sociální zabezpečení podle ustanovení § 5 odst. 1 a § 5a zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. Podle ustanovení § 104c zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, pak správní orgán I. stupně napadeným platebním výměrem uložil žalobci povinnost uhradit dlužné pojistné podle zákona č. 589/1992 Sb., ve výši 492 679 Kč a penále dopočtené ke dni vydání platebního výměru, tj. ke dni 27. 7. 2022, podle ustanovení § 20 téhož zákona ve výši 91 183 Kč. Z protokolu o kontrole č. 42/22/891 ze dne 20. 1. 2022 vyplývá, že zaměstnanci žalobce byli v období od listopadu 2020 do října 2021 vysíláni na pracovní cesty do Uruguaye a Německa, přičemž jim žalobce jako zaměstnavatel měl v rozporu s ustanovením § 192 zákoníku práce vyplácet náhradu mzdy, když těmto zaměstnancům nebylo v uvedených státech vystaveno p