10 As 363/2020 — Nejvyšší správní soud

72 A 5/2025- 38 - text  8 72 A 5/2025 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní Martinou Rýznarovou ve věci žalobce: S. Y., státní příslušnost: Republika Uzbekistán bytem X zastoupený advokátem Mgr. Faridem Alizeyem sídlem Stodolní 7, 702 00 Ostrava proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 za účasti: D. B., státní příslušnost: Republika Uzbekistán bytem X o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 6. 2025, č. j. OAM-27361-16/TP-2024, ve věci zamítnutí žádosti o povolení k trvalému pobytu takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává. IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce žádal o povolení k trvalému pobytu – pobývá v ČR od roku 2008, v letech 2010-2012 neoprávněně a trest správního vyhoštění z roku 2013 nerespektoval; proto ho soud v roce 2014 uznal vinným z maření výkonu úředního rozhodnutí a uložil mu trest vyhoštění. Soud žalobci opakovaně odkládá výkon trestu vyhoštění, protože žalobce má udělenou doplňkovou ochranu. Žalobce nesplňuje podmínku povolení pobytu – není trestně zachovalý, neboť trest nevykonal, nebyl mu zahlazen, ani jinak zrušen. Pro žalobce bylo otázkou, jak se může dostat ven z popsaného „bludného kruhu“. 2. Podle žalobce spornými otázkami v posuzované věci bylo, jestli je napadené rozhodnutí přepjatě formalistické a nezohlednilo okolnosti věci a jestli žalovaný v souladu se zákonem a mezinárodními smlouvami posoudil přiměřenost zásahu do soukromého a rodinného života žalobce. 3. Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl žalobci žádost o povolení k trvalému pobytu podle § 75 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „ZPC“), protože žalobce nesplňuje podmínku trestní zachovalosti. 4. V Rejstříku trestů měl žalobce záznam o pravomocném odsouzení za spáchání trestného činu. Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ z 26. 2. 2014, č. j. 2 T 21/2014-60 byl žalobce uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože se zdržoval na území České republiky (dále jen „ČR“ nebo „území“), ačkoliv mu byl uložen trest správního vyhoštění. Tento rozsudek byl potvrzen usnesením Krajského soudu v Praze z 28. 5. 2014, č. j. 9 To 179/2014-76. Soud uložil žalobci trest vyhoštění v délce 36 měsíců a poté přerušil výkon trestu vyhoštění na dobu jednoho roku. Rozsudek nabyl právní moci 24. 3. 2015. Odsouzení dosud nebylo zahlazeno, a proto nelze na žalobce pohlížet jako na osobu trestně zachovalou. 5. Žalobce pobýval v ČR na základě doplňkové ochrany. V době vydání napadeného rozhodnutí probíhalo řízení o žádosti žalobce o její prodloužení. Napadeným rozhodnutím žalovaný nezasahuje do možnosti legálního pobytu žalobce na území, ani mu dosavadní pobytové oprávnění neodnímá a s tím také možnost výkonu výdělečné činnosti na území. Žalobce je ženatý a jeho manželka a dvě nezletilé děti zde pobývají na základě doplňkové ochrany. Trvalý pobyt je pro cizince výsadou v rámci jejich dosavadní integrace na území. Přiznání této výsady brání páchání závažných trestných činů jako nelegální pobyt na území a následné maření výkonu rozhodnutí. Žalovaný u žalobce neshledal výjimečné okolnosti, pro které by napadené rozhodnutí bylo nepřiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Žalobce takové okolnosti ve správním řízení nenamítal. 6. Žalobce v žalobě namítal, že rozhodnutí žalovaného je přepjatě formalistické. Žalovaný nehodnotil veškeré zjištěné skutečnosti v úplnosti a účelově poukazuje na pobyt žalobce na území na základě doplňkové ochrany. Tato ochrana má však specifický charakter zejména s ohledem na minimální právní jistotu v budoucnu a na to, že její prodloužení opětovně závisí na úvaze správního úředníka a azylové relevanci případu. 7. Napadené rozhodnutí je nepřiměřené a v rozporu s § 174a ZPC. Žalovaný měl individuálně hodnotit konkrétní okolnosti případu a zvážit dopady rozhodnutí na soukromý a rodinný život žalobce. Žalovaný dopad rozhodnutí bagatelizuje s odkazem na doplňkovou ochranu. Ta však není žalobci do budoucna garantována, nejedná se o stálé pobytové oprávnění. Pobyt na základě zákona o azylu a pobyt na základě ZPC nelze zaměňovat, každý má svá specifika. 8. Žalobce není běžný cizinec, ale byla mu přiznána doplňková ochrana ze závažných humanitárních a azylově relevantních důvodů s ohledem na hrozící újmu v zemi původu. Realizace vyhoštění je pozastavena pouze na jeden rok a charakter doplňkové ochrany je dočasný. Žalobce má z titulu doplňkové ochrany zvláštní právní status a právo na pobyt a po dobu trvání doplňkové ochrany je možné na něj pohlížet obdobně jako na osobu s trvalým pobytem. Proto nelze žalobci odpírat trvalý pobyt pouze z důvodu nesplnění formálních podmínek, tj. podmínky trestní zachovalosti, pokud veškeré okolnosti případu odůvodňují ochranu jeho základních lidských práv a rodinného soužití. Respekt k těmto právům nebude na újmu veřejnému pořádku. 9. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zákazem vyhoštění. Jde o případ zvláštního zřetele hodný pro humanitární důvody. Bylo namístě hodnotit společenskou škodlivost protiprávního jednání žalobce. Nešlo o závažnou trestnou činnost, která přímo ohrožuje veřejný pořádek a bezpečnost společnosti. Maření výkonu úředního rozhodnutí o správním vyhoštění bylo u žalobce odůvodněno újmou, která by mu hrozila v případě návratu do země původu. 10. Soud opakovaně žalobci odložil výkon trestu s ohledem na osobní poměry a hrozící nebezpečí v zemi původu. Tato skutečnost je významná pro správní uvážení podle § 75 odst. 3 ZPC pro plnění mezinárodního závazku, kterým je závazek k ochraně základních práv cizince s doplňkovou ochranou a poskytnutí ochrany před nuceným návratem do země původu, kde mu hrozí újma. V napadeném rozhodnutí tato úvaha chybí. 11. Je třeba přihlédnout k délce pobytu žalobce na území ČR, jeho dosavadní integraci a nemožnosti návratu do země původu, a to z důvodů, pro které mu byla udělena doplňková ochrana. Žalovaný svůj postup v případě žalobce dostatečně neodůvodnil. Napadené rozhodnutí je v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Úmysl zákonodárce se vztahoval na posouzení trestněprávního profilu cizince ve vztahu k možnému narušení veřejného pořádku v budoucnu, nikoliv v minulosti. Výhrada veřejného pořádku musí spočívat v osobním chování cizince a představovat skutečné a dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti. U žalobce takové osobní chování chybí, zejména nešlo o závažné ohrožení zájmů společnosti v budoucnu. Naopak měl žalovaný přihlédnout k celkové životní situaci žalobce v době rozhodování o jeho žádosti. Zásah do práva na soukromý a rodinný život měl být důkladně odůvodněn a individuálně posouzen (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 945/20). 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě vysvětlil, že žalobce má především obavy, že by musel opustit území ČR a vrátit se do země původu. Jak sám žalobce uvedl, aktuálně na území pobývá na základě doplňkové ochrany, o jejíž prodloužení požádal. S odkazem na § 53a odst. 5 ZPC je žalobce i nadále oprávněn na území pobývat, a to až do doby, než bude o jeho žádosti o prodloužení doplňkové ochrany rozhodnuto. Žalobce není nucen území opustit. Na území ČR pobývá na základě doplňkové ochrany i manželka žalobce a jejich dvě dcery. V případě manželky a starší dcery probíhá řízení o prodloužení tohoto pobytového statusu. Nejmladší dcera má doplňkovou ochranu povolenou až do 28. 11. 2025. 13. Žalobce se měl možnost vyjádřit k podkladům rozhodnutí, dostavil se ke správnímu orgánu a sdělil, že nemá nic k doplnění. Žalobce se nevyjádřil k podkladům rozhodnutí, a proto žalovaný vycházel ze skutečností známých z úřední činnosti. Vzhledem k absenci dalších tvrzení ze strany žalobce žalovaný neměl povinnost rodinný život žalobce dále zkoumat (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 Azs 367/2018-34). 14. Žalobce je sice na území ČR od roku 2015 (a předtím krátce na základě dlouhodobého víza v roce 2010) na základě doplňkové ochrany a je neúspěšným žadatelem o azyl, není nijak společensky či kulturně angažovaný, není členem žádných spolků či organizací, na území ČR nepodniká a nevlastní zde žádnou nemovitost. Žalovanému není ani známo, kde je žalobce zaměstnaný. Žalobce se pohybuje pouze v rámci své rodiny a nedokládá ani žádné širší vazby na ostatní obyvatele ČR, například zde nemá přátele či další příbuzné. Vzhledem k trestní minulosti žalobce lze konstatovat, že míra jeho integrace do společnosti nebyla dosud příliš úspěšná a že dosud z ČR nevycestoval, ačkoliv na základě správního vyhoštění vycestovat měl. 15. Žalobce zaměňuje pojem závažné a aktuální narušení veřejného pořádku se skutečným důvodem zam