38 A 12/2025- 47 - text
9 38 A 12/2025
[OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Moniky Javorové a soudců JUDr. Miroslavy Honusové a JUDr. Petra Hluštíka, Ph.D. ve věci
žalobce: Ing. V. Č.
zastoupený advokátem Mgr. Františkem Nesvadbou
sídlem Dlouhá 3458/2A, 400 01 Ústí nad Labem
proti
žalovanému: Ministerstvo průmyslu a obchodu
sídlem Na Františku 32, 110 15 Praha 1
za účasti: 1) CETIN a.s.
sídlem Českomoravská 2510/19, 190 00 Praha 9
2) REN POWER CZ a.s.
sídlem Evropská 2758/11, 160 00 Praha 6
o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 7. 2025 č. j. MPO 81166/2025, ve věci prodloužení doby trvání stavby
takto:
I. Žaloba se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
1. Podanou žalobou se žalobce domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Dopravního a energetického stavebního úřadu (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 14. 4. 2025 č. j. DESU/221/009626/25 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto
o prodloužení doby trvání stavby „Výstavba 3 ks stožárů větrných elektráren – SO 02“
na pozemku parc. č. X v k. ú. X, a to do 7. 12. 2035.
2. Žalobce v žalobě uvedl žalobní námitky, které soud shrnul do 4 okruhů:
1) Žalovaný nesprávně zhodnotil skutkový stav věci a nesprávným způsobem rozhodl. Žalovaný nesprávně dovodil, že správní orgán I. stupně neporušil zákon, pokud neseznámil žalobce s podáním žadatele, a to s odkazem na názor, že ve vyjádření nejsou uvedeny žádné nové relevantní skutečnosti. Tímto jednáním žalovaný porušil zákon, neboť povahou vyjádření účastníka řízení, ať je koncipováno jakkoli, je v zásadě vždy přesvědčit správní orgán
o oprávněnosti nároku či o správnosti názoru pisatele podání. Pokud správní orgán seznámil žadatele s námitkami účastníka řízení a současně neseznámil účastníka řízení s replikou žadatele, jednoznačně tím porušil práva žalobce jako účastníka řízení.
2) Správní orgán I. stupně nehodnotil, zda je uvedená stavba způsobilá k dalšímu provozu. Jestliže žalovaný uvádí, že účelem kolaudace je ověřit, zda stavba odpovídá schválené projektové dokumentaci, zda splňuje všechny platné právní předpisy a technické normy, pak totéž měl správní orgán I. stupně učinit i v rámci prodlužování doby stavby, a to zejména s ohledem na skutečnosti, že za dobu 20 let došlo jednak k revizi zejména technických norem a současně měl správní orgán I. stupně ověřit, zda v důsledku provozu nedošlo ke změnám
na zařízení, které by bránily vydat povolení k prodloužení.
3) Žalobce dále nesouhlasí s žalovaným, že je bez právního významu absence možnosti prodloužení doby trvání stavby v kolaudačním rozhodnutí. Naopak žalobce je přesvědčen, že omezení doby trvání stavby je jinou právní skutečností, kterou je omezena doba trvání věcného břemene, neboť účastník řízení zcela legitimně očekává, že uplynutím doby,
na kterou byla stavba povolena, skončí platnost omezení, k nimž se účastník zavázal. Opačný výklad by dle tvrzení žalobce ústavně nekonformním způsobem omezoval vlastnická práva účastníka.
4) Věcné břemeno bylo zřízeno za právní úpravy platné před nabytím účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), dokonce i před jejím přijetím, takže úvahy stran trvání věcného břemene a jeho zákonnosti jsou nesprávné, neboť má být použita předchozí právní úprava. Ze závěrečných ustanovení občanského zákoníku vyplývá, že se nová právní úprava použije i na obligační vztahy vzniklé před nabytím účinnosti současné právní úpravy, z čehož lze logicky dovodit, že na věcná břemena se musí použít předchozí právní úprava. Žalovaný tak při své argumentaci použil předpis, který na uvedený právní vztah vůbec nedopadá a v tomto ohledu je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tam, kde má dopadnout nová právní úprava, to zákon výslovně zmiňuje. Jedná se například o situaci, kdy stavba není součástí pozemku a v důsledku uzavření smluv se vlastník pozemku stane současně vlastníkem stavby.
3. Žalovaný ve vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. K jednotlivým žalobním námitkám uvedl následující. Žalobce nebyl nijak zkrácen na svých právech. Správní orgán I. stupně vyzval žalobce k vyjádření se k podkladům dle § 36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“) již v oznámení o zahájení správního řízení. Právě na základě těchto podkladů správní orgán I. stupně následně vydal rozhodnutí ve věci. Předmětné vyjádření žadatele a vlastníka stavby k vyjádření žalobce ze dne 9. 4. 2025 bylo pouze dodatečnou reakcí
na stanovisko žalobce v řízení a neobsahovalo žádné nové skutečnosti ani tvrzení nad rámec stávajícího obsahu spisu. Žalobce o tomto podání prokazatelně věděl ještě před zahájením odvolacího řízení, neboť toto domnělé „zatajení podkladu“ výslovně namítl i v odvolání.
4. Dále žalovaný uvedl, že druhá žalobní námitka je nepřípustná z důvodu koncentrace žalobních bodů dle § 307 odst. 1 zákona č. 283/2021 Sb., stavebního zákona, v platném znění (dále jen „stavební zákon“). Tato námitka je rovněž věcně neopodstatněná, neboť původní stavební povolení výslovně zakotvilo možnost dalšího prodloužení doby trvání stavby a původní stavba byla ze stavebně-technického hlediska uzpůsobena k fakticky delšímu provozu, než jak byla původně povolena. Správní orgán I. stupně na podkladě předešlých rozhodnutí původního správního orgánu I. stupně, obsahu žádosti a toho, co v řízení vyšlo najevo, oprávněně konstatoval, že neshledal žádné důvody, které by bránily vydat rozhodnutí o prodloužení doby trvání stavby (str. 5 odůvodnění prvostupňového rozhodnutí).
5. Žalovaný je rovněž toho názoru, že možnost prodloužení doby trvání stavby nemusí být výslovně uvedena v kolaudačním rozhodnutí, neboť takový požadavek nevyplývá ani z nového stavebního zákona ani ze stavebního zákona z roku 2006. Naopak hmotněprávní institut prodloužení doby trvání stavby platil dle stavebního zákona z roku 2006 a platí i nyní obecně a nepodmíněně. Úřední časové omezení doby trvání stavby nelimituje věcné břemeno. Žalobce dle své svobodné vůle sjednal věcné břemeno jako neomezené, a to je projevem autonomie žalobce v soukromoprávních vztazích, kterou nemohou veřejnoprávní úřední akty nijak negovat či modifikovat.
6. Primárně bylo pro předmětnou věc podstatné, že věcné břemeno bylo sjednáno na dobu neurčitou, tato skutečnost byla v řízení postavena najisto. Otázka, dle jakého předpisu bylo věcné břemeno sjednáno, je podle žalovaného podružná a pro závěry správního orgánu I. stupně
a žalovaného nemá právní význam.
7. Osoba zúčastněná na řízení 2) (stavebník) se k nyní projednávané věci vyjádřila tak, že se plně ztotožňuje s žalovaným a pouze opakuje, že žalobce byl o správním řízení řádně informován
a mohl kdykoliv nahlédnout do správního spisu, nadto se žalobce s podáním zúčastněné osoby (žadatele) fakticky seznámil. Námitka, že správní orgán I. stupně nehodnotil způsobilost stavby k dalšímu provozu, je nepřípustná, neboť žalobce tuto vznáší nově až v žalobě. Nadto je tato námitka věcně nesprávná, neboť již původní stavební povolení výslovně připouštělo možnost prodloužení doby trvání stavby. Žalobce nesprávně podmiňuje existenci věcného břemene (jako soukromoprávního institutu) existencí veřejnoprávního titulu (kolaudačního rozhodnutí). Úvaha žalobce není ničím podložena, naopak je zcela v rozporu s časovou osou uzavření smlouvy
o věcném břemeni a jednání žalobce v předchozích letech. Klíčové je, že správní orgán I. stupně správně posoudil existenci věcného břemene dle zápisu v katastru nemovitostí a dále k námitkám žalobce v souladu s § 191 stavebního zákona nepřihlížel, neboť představují fakticky pouze námitky o existenci nebo rozsahu věcných práv. Pokud by v budoucnu došlo k zániku věcného břemene, byl by tento zánik posuzován dle nového občanského zákoníku. Tato polemika je však s ohledem na správní žalobu zcela irelevantní, neboť během správního řízení není posuzováno věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí.
8. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů (§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění – dále jen „s. ř. s.“), přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.).
9. K první žalobní námitce krajský soud uvádí, že součástí správních spisů je vyjádření žalobce
ze dne 28. 3. 2025, ve kterém poukázal na to, že stavebník nemá vypořádány vztahy s ním jako vlastníkem pozemku, na němž stavba stojí. Žalobce uvedl, že pokud jako osoba ovládající osobu stavebníka zřizoval služebnost ve prospěch stavebníka jako ovládané osoby, činil tak zcela zj