1 Azs 349/2016 — Nejvyšší správní soud

62 Az 16/2026- 22 - text  5 62 Az 16/2026 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Hluštíkem, Ph.D., ve věci žalobce: S. B. státní příslušnost Alžírská demokratická a lidová republika t. č. Zařízení pro zajištění cizinců Vyšní Lhoty sídlem Vyšní Lhoty 234, 739 51 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR sídlem 170 34 Praha 7, Nad Štolou 3 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 4. 2026 č. j. OAM-1371/BA-BA07-VL11-PZ2-2025, ve věci zajištění v zařízení pro zajištění cizinců takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se domáhá přezkumu výše specifikovaného rozhodnutí žalovaného, kterým rozhodl o prodloužení doby trvání zajištění žalobce dle § 46a odst. 1 písm. e), odst. 5 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) tak, že prodloužil dobu zajištění žalobce do 25. 5. 2026. 2. Žalobce namítá, že žalovaný nesprávně a nedostatečně posoudil možnost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, když zejména nepřihlédl k individuální situaci žalobce. Podle žalobce neprokázal, že by v jeho případě nebylo možno uplatnit některé ze zvláštních opatření. Žalovaný podle žalobce v napadeném rozhodnutí konstatoval, že se na důvodech zajištění nic nezměnilo, aniž by tyto důvody jakýmkoli způsobem konkretizoval. Žalovaný se omezil na zjištění cizinecké policie v řízení o zajištění žalobce za účelem správního vyhoštění. Žalovaný měl povinnost aktivně zjišťovat možnost aplikace alternativ. 3. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout a odkázal na napadené rozhodnutí. Zjištění vyplývající z obsahu správního spisu 4. Žalobce požádal dne 27. 11. 2025 o mezinárodní ochranu. Dne 2. 12. 2025 rozhodl žalovaný o zajištění žalobce v zařízení pro zajištění cizinců, a to do 16. 3. 2026. Proti tomuto rozhodnutí žalobce nijak nebrojil. Následně žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 3. 2026 prodloužil zajištění žalobce do 14. 4. 2026. Proti uvedenému rozhodnutí žalobce podal žalobu (tato byla zamítnuta rozsudkem podepsaného soudu ze dne 1. 4. 2026, č. j. 63 Az 18/2026–20). 5. Napadeným rozhodnutím ze dne 8. 4. 2026 prodloužil žalovaný dobu zajištění žalobce do 25. 5. 2026; toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 9. 4. 2026. Posouzení věci krajským soudem 6. Krajský soud přezkoumal v mezích žalobních bodů [§ 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)] napadené rozhodnutí, přičemž vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování žalovaného (§ 75 odst. 1 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. O žalobě rozhodl krajský soud bez nařízení jednání, a to v souladu s § 46a odst. 8 zákona o azylu. 7. Co se týká rozsahu přezkumu napadeného rozhodnutí, postupoval soud v souladu s požadavky rozsudku Soudního dvora EU ze dne 8. 11. 2022 o předběžné otázce ve spojených věcech C-704/20 a C-39/21, Staatssecretaris van Justitie en Veiligheid. Z něho je nutno dovozovat, že správní soud je povinen při přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince přihlížet i k vadám a nezákonnostem rozhodnutí, které zjistí sám, bez ohledu na námitky uplatněné žalobcem. V řízení o přezkumu rozhodnutí o zajištění cizince se proto s ohledem na specifika institutu zajištění neuplatní pravidlo soudního přezkumu v mezích uplatněných žalobních bodů (§ 75 odst. 2 s. ř. s.) a správní soud je oprávněn, resp. povinen identifikovat případné další nezákonnosti zajištění (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 11. 2022, č. j. 34 Az 36/2022-32, č. 4439/2022 Sb. NSS). 8. Soud se předně zabýval otázkou nutnosti prodloužení doby trvání zajištění, jak ji žalovaný stanovil v napadeném rozhodnutí. 9. Dle § 46a odst. 5 zákona o azylu (ve znění účinném od 1. 7. 2023) platí, že žalovaný v rozhodnutí o zajištění stanoví dobu trvání zajištění, kterou lze prodloužit, a to i opakovaně, nejdéle na 180 dnů. 10. Žalovaný napadeným rozhodnutím prodloužil dobu trvání zajištění žalobce do 25. 5. 2026. Rozhodnutí v této části odůvodnil tím, že se dle jeho názoru na důvodech zajištění uvedených v prvním rozhodnutí o zajištění nic nezměnilo a z postupu žalobce je zřejmé, že by jeho propuštěním ze zajištění byla ohrožena realizace rozhodnutí správního orgánu o žádosti žalobce ve věci mezinárodní ochrany, a to zejména následné vycestování žalobce. V té souvislosti především akcentoval, že žalobce je evidován v systému SIS jako státní příslušník třetí země, kterému byl odepřen vstup a pobyt na území EU do 8. 7. 2029, nadto má žalobce podle § 54 odst. 2 zákona o azylu povinnost vycestovat do 30 dnů od ukončení řízení ve věci mezinárodní ochrany. 11. Následně vyjmenoval skutečnosti, které v případě žalobci i nadále platí, zejména, že žalobce se na území ČR nacházel bez jakéhokoliv oprávnění k pobytu, čehož si byl dle vlastních slov vědom, když hlídce policie prokázal fotografií francouzského občanského průkazu, který si vytvořil pomocí umělé inteligence. Před zajištěním policií nepožádal o mezinárodní ochranu, ač mu v tom nic nebránilo. Na území ČR navíc nelegálně pracoval, přespával v kanceláři, neměl zajištěno žádné místo pobytu, nemá kontaktní adresu. 12. S ohledem na dosavadní jednání žalobce nelze oprávněně očekávat, že v případě propuštění by se na jeho chování cokoli změnilo. 13. Uvedené důvody trvání zajištění považuje krajský soud za zcela přezkoumatelné, odpovídající obsahu správního spisu. Krajský soud tedy přisvědčuje žalovanému v jeho závěru, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění, přičemž na důvodech, které k tomuto závěru vedly, se nic nezměnilo, jak správní orgán přezkoumatelně dovodil. 14. Pokud se jedná o dobu trvání zajištění, jak ji žalovaný vymezil na str. 4 napadeného rozhodnutí, lze v této části shledat napadené rozhodnutí zcela přezkoumatelné a zákonné. Žalovaný správně vycházel z toho, že již bylo rozhodnuto ve věci žádosti žalobce o mezinárodní ochranu s tím, že žalobu proti tomuto rozhodnutí žalobce podal dne 23. 3. 2026 a ke dni rozhodnutí žalovaného o této doposud nebylo rozhodnuto, přičemž z maximální délky soudního řízení zbývá doposud ještě 38 dní, do maximální lhůty zajištění zbývá pouze 41 dní. 15. S tímto posouzením se krajský soud ztotožňuje a takto stanovenou lhůtu považuje za zákonnou. 16. Pokud se týče námitek stran neuplatnění zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, uvádí krajský soud následující. 17. Podle § 47 odst. 2 zákona o azylu může žalovaný rozhodnout o uložení zvláštního opatření žadateli o udělení mezinárodní ochrany, jestliže nastanou důvody podle § 46a odst. 1 nebo § 73 odst. 3, ale je důvodné se domnívat, že uložení zvláštního opatření je dostatečné k zabezpečení účasti žadatele o udělení mezinárodní ochrany v řízení ve věci mezinárodní ochrany. Mezi zvláštní opatření, jejichž uplatnění je třeba zvážit před vydáním rozhodnutí o zajištění podle citovaného ustanovení, patří povinnost žadatele o udělení mezinárodní ochrany zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit žalovanému ve stanovené době (§ 47 odst. 1 zákona o azylu). 18. Podle přesvědčení krajského soudu jsou úvahy žalovaného týkající se nezbytnosti zajištění, včetně hodnocení nemožnosti uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu, dostatečné, přezkoumatelné a obstojí v konfrontaci se žalobními námitkami. Žalovaný správně poukázal na to, že žalobce podal žádost o mezinárodní ochranu až po zadržení Policií ČR a zajištění za účelem realizace vyhoštění, přičemž bylo zjištěno, že žalobce pobýval v ČR nelegálně. Krajský soud se ztotožňuje se závěrem žalovaného, že žádost o udělení mezinárodní ochrany byla podána pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění. 19. Krajský soud pouze zdůrazňuje, že podle citovaných zákonných ustanovení má před zajištěním cizince v zařízení pro zajištění cizinců přednost uložení zvláštních opatření podle § 47 zákona o azylu (uložení povinnosti cizinci zdržovat se v pobytovém středisku určeném žalovaným nebo povinnost osobně se hlásit ve stanovené době). Lze také poukázat na to, že důvody zajištění budou zpravidla odlišné od důvodů, pro které nelze účinně uplatnit zvláštní opatření. Nicméně ve vtahu k důvodu zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu je třeba poukázat na to, že vztahem tohoto ustanovení a ustanovení § 47 zákona o azylu (zvláštní opatření) se již opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudcích, které jsou dostupné na jeho webových stránkách www.nssoud.cz. V rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/2016-48, Nejvyšší správní soud mimo jiné uvedl, že při posouzení účinnosti zvláštních opatření nelze odhlížet od důvodu zajištění a od toho, zda by uložením pouze zvláštního opatření nebyl zmařen cíl, k němuž by jinak zajištění směřovalo. V rozsudku ze dne 27. 2. 2019, č. j. 6 Azs 351/2018