1 Azs 174/2024 — Nejvyšší správní soud

74 Az 6/2025- 29 - text 5 74 Az 6/2025 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozhodl samosoudkyní JUDr. Markétou Fialovou ve věci žalobkyně: O. Z. státní příslušnost: Ukrajina bytem X zastoupená spolkem Organizace pro pomoc uprchlíkům, z. s. sídlem Poděbradská 173/5, 190 00 Praha proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky sídlem Nad Štolou 3, pošt. schránka 21/OAM, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2025, č. j. X, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2025, č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně požádala dne 16. 6. 2025 o udělení dočasné ochrany v České republice. Žalovaný žádost žalobkyni vrátil, neboť ji shledal nepřijatelnou z důvodu podle § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 65/2022 Sb., o některých opatřeních v souvislosti s ozbrojeným konfliktem na území Ukrajiny vyvolaných invazí vojsk Ruské federace (dále jen „lex Ukrajina“), tedy proto, že žalobkyně již dříve získala dočasnou ochranu v jiném členském státě Evropské unie, konkrétně v Polsku. 2. Na základě zásahové žaloby žalobkyně následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 8. 2025, čj. 10 A 78/2025-36 (dále jen „rozsudek městského soudu“), shledal v tomto postupu žalovaného nezákonný zásah a uložil mu obnovit stav před vrácením žádosti. Podle judikatury Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) totiž státní příslušníci Ukrajiny, kteří jsou či byli držiteli dočasné ochrany, mají právo na přemístění se do jiného státu a tam svůj pobyt legalizovat. Městský soud nebyl toho názoru, že by na tomto ustáleném judikatorním závěru něco měnilo nové prováděcí rozhodnutí Rady Evropské unie o prodloužení dočasné ochrany. V návaznosti na judikaturu NSS městský soud také uložil žalovanému konkrétní pokyny, jak postupovat v dalším řízení. 3. V dalším řízení po rozsudku městského soudu žalovaný usnesením zrušil sdělení o nepřijatelnosti a přistoupil k věcnému posouzení žádosti žalobkyně. Výše specifikovaným napadeným rozhodnutím žádost žalobkyně zamítl a povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany jí neudělil. Použil § 5 odst. 7 Lex Ukrajina ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona č. 221/2003 Sb., o dočasně ochraně cizinců („zákon o dočasné ochraně“), na jejichž základě podle žalovaného nebylo možné žalobkyni udělit povolení, protože jí ho poskytnul jiný členský stát. Rovněž napadené rozhodnutí je tedy opřeno o ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Žalovaný tak rozhodl přesto, že dle jeho vlastního zjištění uvedeného v napadeném rozhodnutí žalobkyně dle údajů nacházejících se v Platformě pro výměnu informací o žadatelích a držitelích dočasné ochrany (Temporary Protection Platform) již držitelkou oprávnění k pobytu z titulu dočasné ochrany v Polsku není. 4. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zrušení napadeného rozhodnutí. Podle žalobkyně je povaha sporu jednoduchá. Žalovaný jí odmítl udělit povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany pouze proto, že ho dříve měla v Polsku. Žalobkyně se však dočasné ochrany v Polsku vzdala. Postup žalovaného je dle žalobkyně v rozporu s ustálenou judikaturou správních soudů, která vychází z práva Evropské unie a zajišťuje právo na sekundární mobilitu v rámci členských států. Judikatura NSS jednoznačně stanoví, že žádost o dočasnou ochranu nelze odmítnout z důvodu, že byla dříve udělena v jiném členském státě. Žalobkyně připouští, že nelze požívat práv z dočasné ochrany ve více členských státech současně. NSS však podrobně popsal metodiku, jak má žalovaný postupovat. Jakkoliv se jí uvedená judikatura týká nepřijatelnosti žádosti podle § 5 odst. 1 písm. d) Lex Ukrajina, ze stejného důvodu nelze žádost ani zamítnout s odkazem na § 5 odst. 7 téhož zákona ve spojení s § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně. Tento postup je podle žalobkyně nepřípustný. Vede totiž ke stejnému výsledku, a sice odmítnutí žádosti z důvodu dřívější ochrany v jiném státě. Je tedy v rozporu s unijním právem. K argumentaci žalovaného novým prováděcím rozhodnutím žalobkyně uvedla, že toto rozhodnutí pouze prodlužuje platnost rámce zavedeného starým prováděcím rozhodnutím a normativně nic nemění. Body 4 až 6 preambule nejsou závazné a pouze potvrzují nemožnost současného čerpání práv ve více státech, nikoli zákaz sekundární mobility. Tento výklad potvrzuje i NSS v rozsudku ze dne 11. 9. 2025, č. j. 1 Azs 126/2025 28. Dle žalobkyně i nadále platí, že rozhodující je faktický stav: pokud žadatel aktuálně nepožívá práv z dočasné ochrany v jiném členském státě a nejsou tu důvody pro vyloučení, pak musí žalovaný povolení k pobytu za účelem dočasné ochrany v Česku udělit. 5. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Žalovaný si je vědom judikatury, na kterou žalobkyně odkazuje. Opakuje ovšem, že metodika vyložená NSS není v žádném právním předpisu a překonal ji nový unijní vývoj. Judikatura NSS vychází z předpokladu, že osobám, které již využily práv spojených s dočasnou ochranou, svědčí právo na přemístění do jiného členského státu a možnost získat nové povolení k pobytu. Toto právo však podmiňuje zánik původního oprávnění nebo aktivní vzdání se tohoto statusu. Žádný soud dosud nevysvětlil, jak může politická dohoda členských států o neaplikování čl. 11 směrnice založit jednotlivci právo, které směrnice sama neobsahuje. Ustanovení čl. 11 upravuje pouze readmisní povinnosti mezi státy, nikoli práva jednotlivců. Dohoda o jeho nepoužití zbavuje členské státy povinnosti přijmout zpět neoprávněně pobývající držitele dočasné ochrany. Nemění nic na tom, že jejich pobyt v jiném státě může být nelegální. Z toho podle žalovaného nelze dovodit právo na vydání nového povolení v jiném členském státě. Přesto judikatura NSS z této dohody dovozuje právo na sekundární mobilitu, což žalovaný považuje za nepřijatelné „dotváření práva“. Pokud by evropský zákonodárce chtěl toto právo přiznat, neuvedl by v bodu 9 preambule směrnice cíl předcházet druhotným pohybům. Podle žalovaného je klíčové přijetí nového prováděcího rozhodnutí, kterým se prodlužuje dočasná ochrana do roku 2027 a které obsahuje nové recitály, na něž odkazoval i ve svém rozhodnutí. Podle žalovaného tyto recitály potvrzují, že právo na sekundární mobilitu neexistuje. Účelem dohody nebylo založit právo na volný pohyb držitelů dočasné ochrany mezi členskými státy, ale pouze zabránit jejich nucenému navracení. Nové recitály proto „rozptylují pochybnosti“ a potvrzují, že členské státy mají žádosti těchto osob odmítat. Žalovaný dále rozvádí jazykový a systematický výklad směrnice o dočasné ochraně. Tvrdí, že čl. 8 odst. 1 ukládá povinnost vydat povolení „osobám požívajícím dočasné ochrany“, což je splněno, jakmile jeden členský stát povolení vydá. Povinnost není opakovaná. Směrnice používá odlišné označení pro osoby, které již povolení mají („osoby požívající dočasné ochrany na území členského státu“), a pro tyto případy stanoví zvláštní režimy (čl. 15, čl. 26). Pokud by právo na sekundární mobilitu existovalo, nebylo by třeba těchto ustanovení ani recitálu 9, který zdůrazňuje prevenci druhotných pohybů. Judikatura NSS je po vydání nového prováděcího rozhodnutí překonaná. Meritorní zamítnutí žádosti s použitím § 10 odst. 1 písm. a) zákona o dočasné ochraně je proto v souladu s právem EU i vnitrostátní úpravou. 6. Věc se týká posouzení otázky, zda žadateli může být udělena dočasná ochrana, pakliže mu již v minulosti byla udělena jiným členským státem, tedy důvodem nepřijatelnosti žádosti o dočasnou ochranu dle § 5 odst. 1 písm. d) lex Ukrajina. Tato otázka však již byla judikaturou správních soudů včetně NSS řešena nesčetněkrát, přičemž se již setrvale ustálila na závěru o rozporu uvedeného ustanovení s unijním právem. Argumentace žalovaného vznesená v tomto řízení repetitivně setrvává na již mnohokráte vznesené polemice se závěry NSS. 7. Existence práva oprávněné vysídlené osoby (držitele dočasné ochrany) na druhotnou volbu státu pobytu je podrobně popsána v rozsudku NSS ze dne 3. 4. 2025, č. j. 1 Azs 174/2024 – 42, č. 4682/2025 Sb. NSS (viz body 53 až 70). NSS se v uvedeném rozsudku zabýval také následky vyloučení aplikace čl. 11 směrnice o dočasné ochraně (body 53 a následující uvedeného rozsudku), ale také otázkou přemístění podle článku 15 a 26 uvedené směrnice. Navzdory nesouhlasné argumentaci žalovaného nadále platí, že přijetím prováděcího rozhodnutí došlo k odchýlení od obecného režimu směrnice o dočasné ochraně vycházejícího z kapacitních možností jednotlivých členských států, k jejichž zachování slouží právě mechanismy přerozdělování podle článku 15 odst. 5 a článku 26 směrnice o dočasné ochraně (viz bod 55 uvedeného rozsudku NSS). Přímý účinek pravidla, podle něhož členské státy nemohou stanovit osobám požívajícím dočasné ochrany podmínky méně příznivé než ty vymezené ve směrnici o dočasné ochraně, je rozveden v rozsudku NSS ze dne 5. 9. 2024, č. j. 2 Azs