1 Afs 3/2004 — Nejvyšší správní soud

47 Af 5/2012- 28 - text - 11 - 47Af 5/2012 – 28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobkyně: L. P., s. r. o, se sídlem , IČ: , zastoupené RNDr. Peterem Ferencem, daňovým poradcem se sídlem U Průhonu 5, Praha 7, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 2. 3. 2012, čj. 6575/11-1300-203605, t a k t o : I. Žaloba se z a m í t á . II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“), domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze označeného v záhlaví tohoto rozsudku. Napadeným rozhodnutím finanční ředitelství změnilo k odvolání žalobkyně dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Příbrami ze dne 31. 5. 2011, čj. 94429/11/063911203497, především tak, že žalobci za zdaňovací období únor 2008 doměřilo daň z přidané hodnoty (dále též „DPH“) ve výši 319.327 Kč na místo původně doměřené daně ve výši 569.445 Kč. Finanční ředitelství nicméně v napadeném rozhodnutí mimo jiné potvrdilo závěr správce daně, podle něhož skutečným záměrem smlouvy o prodeji části podniku uzavřené dne 12. 2. 2008 mezi žalobkyní a K. P. týkající se provozovny rychlého občerstvení (kavárny) byl prodej movitých věcí a postoupení uživatelského pronájmu, aniž by z tohoto postoupení byla DPH odvedena. Žalobkyně v rámci podané žaloby předně namítá, že žalovaný porušil § 116 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“). Na některé její námitky uvedené v odvolání totiž žalovaný reagoval v samostatných dokumentech („Sdělení ve věci odvolacího řízení“ ze dne 19. 10. 2011 a „Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a důkazy“ ze dne 27. 1. 2012), aniž by se jimi zabýval v odůvodnění napadeného rozhodnutí, jak mu citované ustanovení daňového řádu ukládá (odůvodnění napadeného rozhodnutí se na uvedené dokumenty pouze odvolává). Žalobkyně dále především zpochybňuje závěry žalovaného o tom, že v jejím případě nešlo o prodej podniku, ale fakticky se jednalo o prodej movitého majetku a poskytnutí služby převodu užívacích práv k pronajatým prostorám a know-how. Podle žalovaného tak vznikla žalobkyni povinnost uplatnit daň z tohoto uskutečněného zdanitelného plnění; pokud by přitom skutečně šlo o prodej podniku, tato povinnost by nevznikla. Žalobkyně sice souhlasí se žalovaným, že pro posouzení skutečnosti není důležitý název smlouvy, jak ovšem dodává, důležitý není ani obsah a (ne)shoda jejích jednotlivých částí s ustanovením § 476 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“). K posouzení, zda z hlediska DPH skutečně k prodeji podniku došlo, je podle žalobkyně důležitý konečný souhrnný efekt všech souvisejících ujednání prodávajícího a kupujícího. Toto přesvědčení žalobkyně vychází jak ze správní praxe příslušného správce daně, která je žalobkyni známa, tak i z judikatury Nejvyššího správního soudu, z níž plyne, že o prodej podniku se z veřejnoprávního hlediska jedná i tehdy, nebyla-li dodržena všechna ustanovení § 476 a násl. obchodního zákoníku (žalobkyně odkazuje konkrétně na rozsudky čj. 1 Afs 3/2004-63, čj. 1 Afs 83/2007-67, čj. 5 Afs 121/2006-82, čj. 7 Afs 52/2005-70, čj. 7 Afs 109/2004-54 a čj. 7 Afs 13/2005-116). Z uvedené judikatury jasně plyne, že pro daňové řízení není důležité dodržení předpisů soukromého práva, ale rozhodné je pouze to, zda souhrnem úkonů stran došlo ke stavu, kdy byla převedena věc hromadná, tedy podnik, resp. část podniku, která je schopna fungování pod vedením kupujícího. K tomu dodává, že v žádném z uvedených případů např. nedošlo k zápisu prodeje podniku do obchodního rejstříku, jak určuje kogentní ustanovení § 488 obchodního zákoníku. Žalobkyně je tedy přesvědčena, že z pohledu předpisů týkajících se DPH k prodeji podniku nepochybně došlo. Jak dodala, v jejím případě jde o kavárnu v pronajatém objektu, kterou žalobkyně pořídila formou koupě podniku. Z toho, že předmět prodeje byl jako podnik pořízen, rovněž plyne, že kavárna má samostatný charakter a může být souhrnem aktiv (tedy samostatnou částí podniku). Prodán byl hmotný majetek (zařízení kavárny), převedena byla užívací práva k pronajatým prostorám, právo užívání technického zhodnocení a převedeny byly i zásoby, přestože ty byly prodány samostatně. Prodán byl tedy souhrn aktiv, který kupující umožnil okamžitě pokračovat v téže činnosti. Naplněn byl podle žalobkyně rovněž smysl ustanovení čl. 5 odst. 8 písm. a) Šesté směrnice Rady 77/388/EHS, o harmonizaci právních předpisů členských států týkajících se daní z obratu – Společný systém daně z přidané hodnoty: jednotný základ daně (dále jen „šestá směrnice“), respektive rozsudku Soudního dvora ze dne 10. 11. 2011 ve věci C-444/10 (Finanzamt Lüdenscheit v. Christel Schiever), na který žalobkyně taktéž odkazuje. Žalovaný v napadeném rozhodnutí výklad citovaného ustanovení směrnice provedený Soudním dvorem pominul. Žalobkyně v rámci správního řízení zdůrazňovala právě ten výklad, provedený Soudním dvorem, podle něhož pro posouzení, zda došlo k převodu souhrnu aktiv, není podstatné, že převod neobsahoval některé složky, byť podle soukromého práva nezbytné (např. složku personální). Podle citovaného rozsudku dále není podstatné ani to, že byl prostor pronajatý pouze na neurčitou dobu a mohl být kdykoliv vypovězen. Podstatné bylo, zda prodaný soubor majetku a nájemních práv mohl být souhrnem aktiv, ve kterém mohl nabyvatel provozovat samostatnou ekonomickou činnost. Žalobkyně upozorňuje, že ČR měla při implementaci ustanovení čl. 5 odst. 8 šesté směrnice volnost ve volbě formy a prostředků, ale musela dodržet výsledek, ke kterému toto ustanovení směřovalo. Striktní trvání na dodržení definice prodeje podniku z § 476 a násl. obchodního zákoníku přitom není v souladu s výsledkem, který předmětné ustanovení směrnice předvídalo. Žalobkyně se proto dovolává nepřímého účinku uvedené směrnice, a to právě ve smyslu výkladu provedeného Soudním dvorem ve věci C-444/10, podle něhož se uvedené ustanovení této směrnice aplikuje na situace, kdy převedená aktiva postačují k tomu, aby nabyvatel mohl setrvale provozovat samostatnou hospodářskou činnost. V případě žalobkyně došlo k prodeji zásob, převodu nájemní smlouvy i práva k užívání technického zhodnocení tak, že nabyvatelka byla okamžitě schopna kavárnu dále provozovat. Podle žalobkyně tedy byly naplněny podmínky čl. 5 odst. 8 šesté směrnice a současně ustanovení § 13 odst. 8 písm. a) a § 14 odst. 5 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (dále jen „zákon o DPH“). Žalobkyně současně namítá, že v rámci odvolání uvedla odkazy a citace na několik judikátů potvrzujících správnost posouzení převodů realizovaných několika smlouvami jako prodej podniku přesto, že se nejednalo o smlouvy uzavřené podle § 476 obchodního zákoníku. Žalovaný si však vybral jen dvě z těchto rozhodnutí (sp. zn. 7 Afs 13/2005 a 33 Cdo 1199/98), přičemž žalobkyně současně zpochybňuje závěry, které z nich žalovaný dovodil (nezbytnost, aby ve smlouvě o prodeji části podniku byly vyčísleny veškeré závazky a pohledávky související s provozem části podniku). V odvolání proti napadenému rozhodnutí se žalobkyně ohradila i proti závěru správce daně, podle něhož je vedení samostatného účetnictví nezbytnou podmínkou toho, aby část podniku mohla být označena jako organizační složka. Žalovaný se podle žalobkyně s uvedenou námitkou vůbec nevypořádal. Správce daně nedoložil, podle kterého předpisu má společnost vést samostatné účetnictví pro prodávanou část podniku; správce daně po žalobkyni v podstatě požadoval porušení ustanovení § 4 odst. 9 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Žalovaný dále dovodil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu čj. 7 Afs 13/2005-116) též porušení § 482 obchodního zákoníku, pokud ve smlouvě nebyly vyčísleny žádné pohledávky ani závazky, i když závazky z obchodně-právních vztahů prokazatelně existovaly. K tomu žalobkyně opětovně poukázala na to, že na základě nedodržení jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku nelze posuzovat, zda z veřejnoprávního hlediska k prodeji části podniku došlo; k uvedenému tvrzení žalovaného dodala, že existence závazků z obchodně-právních vztahů (dodávky energií a vody) je pouhou spekulací a není ve spise doložena. Existence závazků z pracovně-právních vztahů je sice doložena, ale jejich neuvedení ve smlouvě žalobkyně řádně zdůvodnila. Práva a závazky byly v dané smlouvě dostatečně vymezeny, a to tak, že přechází pouze právo k nájmu a právo k užívání technického zhodnocení a movitých věcí a že nepředchází žádné závazky. Tím i ve smyslu odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního sou