— Nejvyšší správní soud

47 Af 7/2012- 28 - text - 9 - Číslo jednací: 47Af 7/2012 – 28 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka, v právní věci žalobkyně: Y. R. (K.), bytem , proti žalovanému: Odvolacímu finančnímu ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno, o žalobě proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 981/12 - 1300 -203245 t a k t o: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou domáhá zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 23. 2. 2012, č. j. 981/12 – 1300 – 203245 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru č. j. 31198/06/044971/1833 ze dne 13. 7. 2006 vydaném Finančním úřadem v Kralupech nad Vltavou (dále jen „finanční úřad“). Tímto dodatečným platebním výměrem byla žalobkyni doměřena daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za období 3. čtvrtletí roku 2005 ve výši 187.657 Kč s ohledem na skutečnost, že finanční úřad na základě daňové kontroly dospěl k závěru, že žalobkyně při zrušení své registrace dne 26. 7. 2005 nesnížila nárok na odpočet DPH z nákupu osobního vozidla J. (dále jen „vozidlo“), ačkoliv toto vozidlo bylo ke dni zrušení registrace součástí obchodního majetku žalobkyně. Žalobkyně v žalobě s tímto závěrem žalovaného nesouhlasí a domnívá se, že odvolací řízení mělo vady mající ve svém důsledku vliv na správnost napadeného rozhodnutí, neboť Finanční ředitelství v Praze v rámci odvolacího řízení zaslalo svá dodatečná zjištění (písemnost č. j. 6670/11-1300-203245), včetně výzvy k vyjádření k těmto zjištěním pouze žalobkyni, ačkoliv ta byla ve správním řízení zastoupena obecným zmocněncem. Žalobkyně upozorňuje na skutečnost, že správní orgán sice hodnotil smlouvu o zajištění závazku převodem práva uzavřenou žalobkyní s obchodní společností SVO s.r.o. dne 21. 1. 2005, resp. dne 30. 11. 2007, avšak z těchto dokumentů učinil nesprávná skutková zjištění, neboť z uvedené smlouvy vyplývá, že vlastnické právo k předmětnému vozidlu přešlo na společnost SVO s.r.o. okamžikem podpisu smlouvy, tj. dne 21. 1. 2005, a závěr správního orgánu o tom, že ke dni 30. 9. 2005 nenastal rozhodný den pro trvalý přechod vlastnického práva, není správný. Společnost SVO s.r.o. vozidlo vykazuje od roku 2005 jako svůj majetek, vykazuje toto vozidlo ve svých inventurách a dokonce vozidlo i odepisuje, což podporuje závěr o tom, že žalobkyně ke dni zrušení svého podnikání vozidlo již neměla ve svém obchodním majetku. Žalobkyně dále nesouhlasí s názorem správního orgánu ohledně smlouvy uzavřené žalobkyní se společností ČSOB leasing a.s., resp. ohledně ujednání o zajištění závazku. Žalobkyně napadenému rozhodnutí dále vytýká nedostatečné odůvodnění, neboť Finanční ředitelství v Praze se omezilo pouze na popis zjištěných skutečností, které nijak nehodnotí. Závěr o tom, že žalobkyně byla povinna vozidlo evidovat ve svém obchodním majetku, není tedy řádně odůvodněn, neboť chybí myšlenkové postupy a úvahy, jakými se správní orgán při tvorbě svého rozhodnutí řídil. Závěrem žaloby žalobkyně uvedla, že tříletá prekluzivní lhůta pro vyměření daně již uplynula, neboť lhůta počala běžet dne 24. 4. 2006. Tato lhůta by bez přerušení skončila dne 23. 4. 2009, avšak v období od 16. 1. 2007 do 17. 12. 2009 (řízení před správním soudem, v rámci kterého bylo původní rozhodnutí žalované zrušeno) lhůta neběžela a skončila tedy dne 25. 3. 2012. Dne 1. 1. 2013 nabyl účinnosti zákon č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění zákonů č. 458/2011 Sb. a č. 407/2012 Sb., který ustanovením § 19 odst. 1 zrušil mj. i Finanční ředitelství v Praze. Podle § 20 odst. 2 ve spojení s § 5 odst. 1 a § 7 téhož zákona jeho působnost přešla na Odvolací finanční ředitelství se sídlem v Brně. Protože podle § 69 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) je žalovaným správní orgán, na nějž přešla působnost správního orgánu, který rozhodl v posledním stupni, je žalovaným v této věci ze zákona Odvolací finanční ředitelství namísto Finančního ředitelství v Praze. Žalovaný se k žalobě obsáhle vyjádřil podáním ze dne 16. 8. 2012, kdy zejména uvedl, že žalobkyně (kupující) dne 31. 3. 2003 koupí nabyla vlastnictví k předmětnému vozidlu od prodávající úvěrové společnosti ČSOB Leasing a.s., s níž žalobkyně současně uzavřela smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Instrumentum této smlouvy obsahovalo klauzuli, podle které byl výkon vlastnického práva žalobkyně podstatným způsobem omezen tak, že žalobkyně nebyla oprávněna bez předchozího souhlasu úvěrové společnosti převést vlastnické právo k vozidlu na třetí osobu a že vozidlo není oprávněna bez souhlasu úvěrové společnosti zastavit nebo k němu zřídit jakékoli jiné právo třetí osoby (Smlouva o zajištění závazku převodem práva IV.14). Na základě koupě vozu pro účely podnikání (faktura) uplatnila žalobkyně za zdaňovací období I. čtvrtletí 2003 daňový odpočet ve výši 312.760,90 Kč. O vozidle účtovala jako o svém hmotném obchodním majetku (Přiznání k DPFO za rok 2004). Městský úřad v Kralupech nad Vltavou sdělil dne 14. 3. 2006 finančnímu úřadu jako správci daně, že žalobkyně ke dni zrušení registrace vozidlo stále provozovala. Žalobkyně správci daně při daňové kontrole dne 24. 4. 2006 potvrdila, že vozidlo stále vlastní (protokol o ústním jednání č. j. 18726/06/044930/1392). Finanční úřad dospěl k závěru, že ke dni zrušení registrace měla žalobkyně vozidlo ve svém obchodním majetku a že byla povinna jej evidovat ve smyslu zákona o DPH. Proto aplikoval § 74 odst. 5 a 6 zákona o DPH a dodatečným platebním výměrem ze dne 13. 7. 2006 provedl povinné snížení na odpočet z vozidla. Žalobkyně se dne 4. 8. 2006 odvolala proti závěrům daňové kontroly a proti platebnímu výměru, v němž tvrdila, že nejpozději dne 21. 1. 2005 převedla vlastnická práva k vozidlu na společnost SVO s.r.o. a že tedy v den zrušení registrace neměla vlastnická práva k vozidlu. Jako důkaz navrhla Smlouvu o zajištění závazku, která měla být uzavřena mezi žalobkyní jako zástavcem a společností SVO s.r.o. jako zástavním věřitelem již dne 21. 1. 2005. Podle smlouvy se povinnost vrátit částku, kterou věřitel půjčil žalobkyni na uhrazení dlužných leasingových splátek na vozidlo, řádně a včas zajišťuje převodem věci movité v majetku zástavce na zástavního věřitele k zajištění splnění závazku zástavního dlužníka s tím, že věc bude vrácena zpět dlužníkovi, pokud ten uhradí dlužnou částku spolu s úroky řádně a včas, tj. do 30. 6. 2005. V případě nesplnění závazku se převod práva stává trvalým. Hodnota zajišťovacího převodu práva se pro daňové účely sjednává na částku 0 Kč. Odvolání žalobkyně žalovaný dne 7. 12. 2006 zamítl. Dne 15. 1. 2007 podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne 2. 11. 2009, č. j. 6 Ca 36/2007 – 49, který je součástí správního spisu, rozhodnutí žalovaného zrušil. Nové rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 2. 2012. V odůvodnění rozhodnutí uvedl žalovaný, že provedl dokazování k doplnění podkladů pro rozhodnutí. Za účelem zjištění skutečností souvisejících se smlouvou o zajištění závazku ze dne 21. 1. 2005 a dohody o přistoupení k závazku ze dne 30. 5. 2005 dožádal Finanční úřad pro Prahu 4 (místně příslušný finanční úřad společnosti SVO s.r.o.). Žalovaný na základě skutečností popsaných v odůvodnění napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že do dne 30. 9. 2005 nenastal rozhodný den pro trvalý přechod práva a že žalobkyně byla povinna vozidlo evidovat. Společnost SVO s.r.o. se nestala na základě uváděného ujednání o zajišťovacím převodu práva vlastníkem věci. To dokládá skutečnost, že uvedená společnost o pořízení vozidla v roce 2005 neúčtovala na účtu 042 (pořízení dlouhodobého hmotného majetku) a dále ho nepřeúčtovala na účet 022 (samostatné movité věci a soubory movitých věcí), nýbrž ho správně evidovala pouze v podrozvahové evidenci. Žalovaný je navíc toho názoru, že smlouva o zajištění závazku uzavřená mezi žalobkyní jakožto zástavcem a společností SVO s.r.o. jakožto věřitelem je v rozporu se smlouvou o zajišťovacím převodu vlastnického práva uzavřenou mezi žalobkyní a úvěrovou společností. Podle názoru žalovaného bylo vlastnické právo žalobkyně omezeno. Žalobkyně neměla oprávnění bez předchozího písemného souhlasu úvěrové společnosti převést vlastnické právo k věci na třetí osobu a nebyla oprávněna věc zastavit nebo k ní zřídit jakékoli jiné právo třetí osoby, zejména právo předkupní nebo nájemné. Žalovaný proto nesouhlasí s názorem žalobkyně, že ze smlouvy o zajištění závazku převodem práva je nesporné, že právo vlastnické, které měla žalobkyně k vozidlu, přešlo okamžikem podpisu smlouvy na společnost SVO s.r.o. Žalovaný odmítl tvrzení o vadě řízení s tím, že výzva k vyjádření ze dne 20. 12. 2011 byla zástupci žalobkyně doruče