8 Afs 59/2013 — Nejvyšší správní soud

47 Af 15/2013- 59 - text - 26 - Číslo jednací: 47Af 15/2013 – 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: G. t., spol. s r. o., se sídlem x, právně zastoupen společností ARIADNA, s. r. o., se sídlem Bořivojova 2419/21, 130 00 Praha 3, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno – Střed, v řízení o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24084/13/5000-14302-704601, a ze dne 3. 10. 2013, č. j. 24599/13/5000-14302-704601, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24084/13/5000-14302-704601, a ze dne 3. 10. 2013, č. j. 24599/13/5000-14302-704601 se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 38.912 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Samostatnou žalobou ze dne 28. 11. 2013 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 9. 2013, č. j. 24084/13/5000-14302-704601 (dále též jen „první napadené rozhodnutí“), kterým byly na základě odvolání žalobce přezkoumány následující dodatečné platební výměry Finančního úřadu v Příbrami (dále jen „správce daně“) ze dne 20. 8. 2012 na daň z přidané hodnoty (dále jen „DPH“): - č. j. 158464/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období červen roku 2008 ve výši 717.889 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 143.577 Kč, - č. j. 158481/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období červenec roku 2008 ve výši 259.428 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 51.885 Kč, - č. j. 158489/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období září roku 2008 ve výši 184.149 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 36.829 Kč, - č. j. 158493/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období říjen roku 2008 ve výši 347.772 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 69.554 Kč, - č. j. 158497/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období únor roku 2009 ve výši 387.769 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 77.553Kč, - č. j. 158499/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období březen roku 2009 ve výši 192.460 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 38.492 Kč, - č. j. 158500/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období září roku 2009 ve výši 38.257 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 7.651 Kč. Žalovaný svým rozhodnutím změnil výrok shora specifikovaných výměrů v tom smyslu, že stanovil náhradní lhůtu splatnosti doměřené daně a upravil údaje týkající se bankovního spojení; z hlediska věcného posouzení však odvolacím námitkám žalobce nepřisvědčil a závěry správce daně potvrdil. Druhou samostatnou žalobou ze dne 30. 11. 2013 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 10. 2013, č. j. 24599/13/5000-14302-704601 (dále též jen „druhé napadené rozhodnutí“), kterým byly na základě odvolání žalobce přezkoumány následující dodatečné platební výměry správce daně ze dne 20. 8. 2012 na DPH: - č. j. 158502/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období říjen roku 2009 ve výši 1.360.537 Kč, a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 272.107 Kč - č. j. 158505/12/063911201659, kterým byla žalobci doměřena DPH za zdaňovací období listopad roku 2009 ve výši 2.615.083 Kč a současně bylo rozhodnuto o povinnosti uhradit penále ve výši 523.016 Kč, Stejně jako v předchozím případě, i tentokrát žalovaný pouze stanovil náhradní lhůtu splatnosti a opravil bankovní spojení, věcně se však ztotožnil se závěry správce daně. Krajský soud v Praze zjistil, že obě napadená rozhodnutí vzešla z daňových výměrů vydaných v rámci jedné daňové kontroly, a proto svým usnesením ze dne 19. 8. 2015, č. j. 47 Af 15/2013 - 52, spojil obě žaloby ke společnému projednání. II. Shrnutí obsahu žalob Žalobce v obou svých žalobách obsáhle citoval ze svého odvolání proti platebním výměrům, ve kterém namítal, že ve věci vydaná zpráva o daňové kontrole č. j. 155223/12/063931201271 neobsahuje všechny zákonné náležitosti ve smyslu § 88 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném ke dni vydání napadených rozhodnutí (dále jen „daňový řád“), zejména nesplňuje požadavky na odůvodnění, neboť správce daně řádně nevyhodnotil provedené důkazy. Své úvahy žalobce podpořil rozsáhlou citací judikatury a komentářové literatury k daňovému řádu. Žalovanému pak vytkl, že žádné z odvolacích námitek směřujících proti náležitostem zprávy o daňové kontrole nepřisvědčil. Žalobce tak má za to, že žalovaný i správce daně v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1 daňového řádu a související judikaturou neposuzovali prováděné důkazy ve vzájemné souvislosti, a proto závěry napadených rozhodnutí označil za výsledek zvůle obou daňových orgánů. V tomto ohledu žalobci především vadilo, že žalovaný či správce daně k prováděným důkazním prostředkům mnohdy pouze konstatovali, že neprokazují tvrzení žalobce, ale nijak blíže se jimi už nezabývali, ani nezmínili úvahu, jak je hodnotí v souvislosti s jinými důkazními prostředky, a naopak účelově přihlíželi pouze k těm, které si sami zvolili. K této obsahově nejpodrobnější námitce žalobce poukázal na zásadní mezery v úvahách daňových orgánů o povaze plnění vykazovaných fakturami vystavenými společností L. s. r. o. (dále jen „L.“), podnikající fyzickou osobou J. D. a společností M. s. r. o. (dále jen M.“): V případě plnění vykazovaného fakturami společnosti L. považuje žalobce za nepřípustné, že proti němu bylo ze strany žalovaného a správce daně argumentováno nekontaktností dodavatele v letech 2008 a 2009. Je-li L. pro orgány finanční správy již od roku 2003 nekontaktní, pak je podivné, že jí byla opakovaně rušena a znovuobnovována registrace k DPH. Zaevidování společnosti L. v rejstříku plátců DPH totiž jejím obchodním partnerům signalizovalo, že je s touto společností vše v pořádku. Žalobce tudíž nemůže nést odpovědnost za zanedbání povinností místně příslušného orgánu finanční správy vůči nekontaktnímu daňovému subjektu. Žalobce dále brojil proti způsobu, jakým byl v průběhu daňového řízení prováděn výslech V. R., jednatele společnosti L.. Dožádaný orgán provádějící výslech se totiž vyslýchaného svědka dotazoval na skutečnosti známé z obchodního rejstříku či sdělení správce daně, a naopak se nedotazoval na důležité okolnosti týkající se žalobce. Poté, co V. R. odmítl vypovídat, jej úřední osoba vedoucí výslech nepoučila o možnosti odepřít výpověď jen ze zákonných důvodů a nevymohla si pokračování ve výpovědi případným ukládáním pořádkových pokut. Dle názoru žalobce tak byl důkaz výslechem svědka zmařen a získaná výpověď proto nemohla relevantním způsobem prokázat či vyvrátit věrohodnost či správnost daňových dokladů ani dalších žalobcem uplatněných důkazních prostředků. Při hodnocení důkazů naopak nebylo přihlíženo k tomu, že platby odpovídaly daňovým dokladům opatřeným razítkem společnosti a podpisem jejího jednatele, kdy pravost podpisu nepřímo potvrdil i znalecký posudek, který uvádí, že podpisy na fakturách a dodacích listech pochází s velkou pravděpodobností od téhož pisatele. Jestliže předmětné doklady byly podepsány statutárním orgánem společnosti L., pak žalobci nepřijde příliš logické, že by tyto doklady orazítkovala cizí osoba, která neměla s tímto subjektem nic společného. Proto byl-li otisk razítka uznán za pravý, pak je v souvislosti s ostatními důkazními prostředky zřejmé, že doklady byly vystaveny deklarovanou společností a plnění na nich vykázaná se opravdu uskutečnila. Žalovaný ani správce daně však v tomto směru dle žalobce neuvedli žádnou relevantní myšlenkovou úvahu a v celém daňovém řízení tak chybí smysluplně zformulovaný závěr o hodnocení důkazů. Dle žalobce daňové orgány pouze u každého provedeného důkazu dokola opakovaly, že sám o sobě nic neprokazuje a odkázaly přitom na judikaturu, aniž by jej hodnotily s ostatními souvisejícími důkazy. Například není vůbec zřejmé, proč by zjištění, že L. odhlásila své zaměstnance, mělo znevěrohodnit tvrzení žalobce, že „materiál dodalo více lidí“, neboť podnikatel přece nezbytně nemusí dodávat zboží prostřednictvím zaměstnanců, ale může využít i jiných osob. Stejně tak není nic zvláštního na tom, že žalobce prováděl platby na více účtů společnosti L., k nimž měl dispoziční právo jednatel V. R., který tento způsob zřizování bankovních účtů patrně zvolil z obavy před exekucí. Není přitom nijak neobvyklé, že podnikatelé mají otevřené účty u více bank, aby se případně chránili před jejich krachem. Rovněž nebylo nezbytné, aby L. měla dodávaný materiál ve svém vlastnictví, když rozhodující skutečností pro uplatnění nadměrného od