2 As 35/2015 — Nejvyšší správní soud

45 A 35/2012- 98 - text - 9 - Č. j.: 45 A 35/2012 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Dalily Marečkové a Mgr. Ing. Petra Šuránka, ve věci žalobkyně: E. F. P., bytem x, zastoupené Mgr. Bc. Lukášem Bělským, advokátem se sídlem Domažlická 1256/1, 130 00 Praha 3 proti žalovanému: Velitel Vojenského útvaru 2280 (Velitelství sil podpory a výcviku), se sídlem 250 01 Brandýs nad Labem – Stará Boleslav, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 4. 2012, č. j. 656/2010  2280, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobou ze dne 15. 6. 2012 se žalobkyně domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání a současně potvrzeno usnesení ředitele Vojenského zařízení 2130 Krajského vojenského velitelství hl. m. Prahy (dále jen „ředitel krajského vojenského velitelství“) ze dne 2. 1. 2012, č. j. 137/2011-2130, jímž bylo zastaveno řízení o žádosti žalobkyně o vydání „Potvrzení pro zabezpečení komplexní péče“ (dále jen „potvrzení komplexní péče“). Žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí navázal na právní názor rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2011, č. j. 44 A 52/2010 – 33, kterým byla prohlášena za nicotná rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 4. 2009, č. j. 656/20102280, a jemu předcházející rozhodnutí ředitele krajského vojenského velitelství ze dne 19. 1. 2010, č. j. 9145-1/65/2010/DP-2130, o zamítnutí žádosti žalobkyně o vydání potvrzení komplexní péče, a to z důvodu, že žalovaný ani ředitel krajského vojenského velitelství nebyli po účinnosti normativního výnosu Ministerstva obrany č. 4/1997 ze dne 6. 3. 1997 oprávněni v dané věci vydávat rozhodnutí. S ohledem na názor vyslovený zrušujícím rozsudkem zdejšího soudu žalovaný potvrdil postup orgánu I. stupně, který vyhodnotil žádost žalobkyně o vydání potvrzení ke komplexní péči jako žádost zjevně nepřípustnou a řízení o této žádosti ve smyslu ustanovení § 45 odst. 3 a § 66 odst. 1 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zastavil. V žalobě proti shora specifikovanému rozhodnutí žalovaného žalobkyně namítala, že se žalovaný v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s jejími odvolacími námitkami týkajícími se zejména úpravy procesních postupů ve vztahu k obecným principům právního státu a ustanovením zákona č. 585/2004 Sb., o branné povinnosti a jejím zajišťování (branný zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „branný zákon“), čímž nedostál požadavku plynoucímu z § 68 odst. 3 správního řádu. Žalobkyně rovněž žalovanému vytýkala, že uvedl-li v odůvodnění napadeného rozhodnutí, že se žalobkyně domáhá vydání potvrzení ke komplexní péči bez právního důvodu, jelikož nikdy neměla status vojenského důchodce, pak tím provádí hmotněprávní hodnocení, které nelze použít jako důvod pro potvrzení prvoinstančního usnesení o zastavení řízení o žádosti pro její zjevnou nepřípustnost. Žalobkyně proto vyhodnotila rozhodnutí žalovaného i ředitele krajského vojenského velitelství jako vnitřně rozporná, neboť jsou odůvodňována jako zamítnutí žádosti ve věci samé, ačkoliv jejich výsledkem je zastavení řízení. Žalobkyně dále vyslovila názor, že na danou věc lze použít ustanovení § 151 a násl. správního řádu, přestože existence dokladu není stanovena zákonem. Dle žalobkyně má předmětné potvrzení ke komplexní péči povahu autoritativního správního aktu, což vyvozuje z materiálního pojetí pojmu správní rozhodnutí ve smyslu judikatury Nejvyššího správního soudu. V návaznosti na to konstatovala, že oprávnění využívat k ubytování posádkové ubytovny bývalými vojáky z povolání poskytováno bylo a je, což plyne mj. z rozkazu ministra obrany č. 60/2010 ze dne 21. 6. 2010, z čehož je zřejmé, že potvrzení ke komplexní péči představovalo doklad, na jehož základě je ubytování umožněno, tj. je dáno i vymezení subjektivního práva. Rozhodnutí má tedy různou formu v závislosti na tom, zda je pozitivní či negativní, kdy v prvním případě má formu dokladu (kartičky se jménem), ve druhé podobu písemnosti na formátu A4. Ustanovení § 151 správního řádu zakládá fikci, že i v případě vydání dokladu existuje rozhodnutí, samotný doklad rozhodnutím není, kdežto v tomto případě představuje dle judikatury sám doklad rozhodnutí. Žádost žalobkyně ze dne 17. 10. 2006 nemůže být tedy zjevně právně nepřípustná, neboť požadavek na vydání potvrzení ke komplexní péči má oporu a lze se ho domáhat i postupem dle § 79 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Ať bude závěr o použitelnosti § 151 a násl. správního řádu jakýkoliv, vydání potvrzení či písemné vyhotovení zamítavého rozhodnutí k žádosti o tento doklad představuje publikaci správního aktu přezkoumatelného dle § 65 s. ř. s. Z výše uvedených důvodů žalobkyně navrhla rozhodnutí žalovaného i usnesení ředitele krajského vojenského velitelství zrušit pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 20. 12. 2012 nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení, zejména pak zmínil názor zdejšího soudu vyslovený ve věci sp. zn. 44 A 52/2010. V nyní projednávané věci pak nesouhlasil s argumentací žalobkyně, že se nevypořádal s námitkami v odvolání, a v souvislosti s tím opět odkázal na závazný právní názor obsažený v rozsudku zdejšího soudu ze dne 16. 9. 2011, č. j. 44 A 52/2010-33. Neztotožnil se ani s názorem žalobkyně, že by jakkoli hodnotil splnění podmínek pro vydání potvrzení ke komplexní péči, nýbrž pouze konstatoval, že žalobkyně nenaplňovala podmínky pro uznání oprávněnou osobou dle čl. 5 NV č. 51/1994 ani podmínky uvedené v čl. 1 NV č. 3/1997. Žalovaný rovněž nepřisvědčil závěrům žalobkyně o možné aplikaci § 151 správního řádu s tím, že v případě potvrzení ke komplexní péči nejde o zákonem stanovený doklad, jak předpokládá uvedené ustanovení. Jako lichou shledal žalobkyninu argumentaci judikaturou Nejvyššího správního soudu, neboť ta dopadá na individuální právní akty vydané orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení, tedy na základě uplatnění pravomoci správního orgánu v rozsahu mu svěřených zákonem nebo na základě zákona, což však není nyní projednávaný případ. Z výše uvedených důvodů žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ze správního spisu zjistil Krajský soud v Praze následující relevantní skutečnosti: Dne 15. 10. 2001 bylo žalobkyni vydáno Obvodní vojenskou správou Praha 6 potvrzení, že je oprávněnou osobou pro zabezpečení komplexní péče ve smyslu dílu A odst. 1 a dílu B odst. 5 normativního výnosu Ministerstva obrany č. 51/1994, ze dne 19. 8. 1994, zveřejněného v částce 19/1994 Věstníku ministerstva obrany. Dne 14. 4. 2006 bylo žalobkyni odebráno při pokusu o využití ubytovacích služeb vojenským policistou shora uvedené potvrzení s tím, že neodpovídá vzoru Průkazu vojenského důchodce. Dne 17. 10. 2006 se žalobkyně obrátila na krajské vojenské velitelství se žádostí o vydání nového potvrzení ke komplexní péči jako náhrady za potvrzení z 15. 10. 2001, na které krajské vojenské velitelství reagovalo dne 24. 10. 2006 sdělením č. j. 169-16/2006-2130 s tím, že potvrzení není rozhodnutím, které by se vydávalo podle § 156 zákona o vojácích z povolání, a že takové potvrzení žalobkyni vydat nelze, neboť, jak jí bylo sděleno již dopisem ze dne 25. 4. 2006, nespadá mezi žádnou z kategorií oprávněných osob. Žalobkyně se neúspěšně stížnostmi domáhala vydání rozhodnutí o své žádosti a posléze dne 7. 3. 2007 podala k Městskému soudu v Praze žalobu na ochranu proti nečinnosti, na základě které dosáhla vydání rozsudku ze dne 6. 8. 2008, č. j. 10 Ca 315/2007 – 21, kterým bylo krajskému vojenskému velitelství uloženo vydat ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozsudku rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vydání potvrzení o oprávnění ke komplexní péči. Městský soud v Praze zaujal právní názor, že na věc dopadá ustanovení § 151 správního řádu, tj. že potvrzení ke komplexní péči je dokladem, který se vydává namísto pozitivního rozhodnutí ve správním řízení. Proto má krajské vojenské velitelství povinnost na základě žádosti žalobkyně buď vydat potvrzení, nebo vydat zamítavé rozhodnutí. Proti rozsudku (dle zástupce žalovaného nedopatřením) nebyla podána kasační stížnost. Následně dne 31. 10. 2008 ředitel krajského vojenského velitelství rozhodl pod č. j. 262/2008-2130 tak, že žalobkyni v souladu s normativním výnosem Ministerstva obrany č. 51/1994 nelze vydat potvrzení pro zabezpečení komplexní péče. K odvolání žalobkyně bylo toto rozhodnutí zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 27. 2. 2009, č. j. 2854/2008-2565, pro procesní vady spočívající v tom, že žalobkyni nebylo umožněno vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Z podkladů pro vydání správního rozhodnutí vyplývá, že žalobkyně vykonávala vojenskou službu od července 1952 do července 1954, přičemž v prvním roce působila jako styčný důstojník oblastní letové kontroly a v d