9 Afs 13/2008 — Nejvyšší správní soud

45 Af 30/2013- 99 - text - 11 - 45Af 30/2013 – 99 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka v právní věci žalobce P. M., s. r. o., se sídlem x, proti žalovanému Generálnímu ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 6. 2013, č. j. 15988-2/2013-900000-302, takto: I. Žaloba s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 18. 2. 2013, č. j. 18767-5/2013-610000-11. Celní úřad tímto rozhodnutím odejmul žalobci podle § 22 odst. 19 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „zákon o spotřebních daních“), povolení k opakovanému přijímání vybraných výrobků z jiných členských zemí v režimu osvobození od spotřební daně z minerálních olejů (dále též „povolení oprávněného příjemce“). Žalobce nejprve v části žaloby označené jako „Popis správního řízení předcházejícího žalobě“ detailně popsal postup a jednotlivé úkony celních orgánů při správě daně z minerálních olejů a v předchozím řízení o odejmutí povolení oprávněného příjemce, v rámci něhož uplatnil i výtky vůči předchozímu postupu celních orgánů. V další části žaloby označené „Žalobní argumenty“ pak konkrétně namítl, že podle § 22 odst. 9 zákona o spotřebních daních složil na depozitní účet žalovaného částku 1.999.999 Kč na zajištění daně, přičemž tuto částku průběžně zvyšoval až na 200.400.000 Kč. Podle § 58 odst. 1 zákona o spotřebních daních však lze požadovat zajištění pouze do 100.000.000 Kč a až novelou zákona účinnou od 1. 1. 2013 byla tato limitace zrušena. Dodal, že Celní úřad Kladno (a od 1. 1. 2013 celní úřad) vydali v období od 2. 8. 2012 do 16. 1. 2013 celkem 39 zajišťovacích příkazů, kterými mu uložili složit jistotu na zajištění spotřební daně podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), a to i přesto, že žalobce již zajistil daň podle § 21 zákona o spotřebních daních. Celní úřady neměly pro vydávání zajišťovacích příkazů zákonnou oporu a od počátku směřovaly k cílené likvidaci žalobce, kterého považovaly za rizikový subjekt. Vydáváním zajišťovacích příkazů odepřely žalobci právo využít zákonné lhůty pro zaplacení daně, která činí 40 dnů po skončení příslušného zdaňovacího období. Žalobce proto nebyl schopen od listopadu 2012 hradit své závazky, v důsledku čehož mu bylo odejmuto povolení. Došlo tak k porušení jeho vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv (dále jen „Listina“) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“). Dále žalobce namítá, že v průběhu správy daně z minerálních olejů u něj celní úřad prováděl místní šetření a kontroly, které svým rozsahem překračovaly účel správy daně. Celní orgány měly příslušné informace k dispozici, neboť jim je žalobce v souladu s podmínkami povolení pravidelně zasílal. Tím bylo neoprávněně zasaženo do jeho práva na ochranu osobnosti a informační sebeurčení podle čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Upozornil též na to, že postup celních orgánů se vymykal účelu správy daní podle § 1 daňového řádu a odporoval základním zásadám daňového řízení. Účelovost jednání správce daně lze dovodit z posloupnosti úkonů celních orgánů, z níž vyplývá, že preferoval ty úkony, které zapadají do rámce úvahy o nesolidnosti žalobce. Pokud by celní úřad rozhodl o žádosti o rozložení úhrady daně na splátky před zahájením řízení o odejmutí povolení, resp. před vydáním výzvy k doplnění daně, mohlo být posouzení skutkové situace zcela jiné. Žalobce splňoval podmínky pro posečkání daně a celní úřad byl povinen této žádosti vyhovět, neboť slovo „může“ uvedené v § 156 odst. 1 daňového řádu vyjadřuje pouze jeho kompetenci, nikoliv vůli. Podle žalobce má sice rozhodnutí o odejmutí povolení oprávněného příjemce oporu ve „skutkovém stavu, tak jak jej celní ředitelství ohledně nedoplatku na zajištění daně uvádí“, ale zakládá se na nezákonných zajišťovacích příkazech. Jistota na daň byla v rozporu se zákonem vypočítána tak, že do ní bylo zahrnováno i zajištění samotného zajištění, a tudíž bylo požadováno fakticky dvakrát. Částky vypočítané celním úřadem navíc neodpovídaly skutečnosti. Žalobce pak nesouhlasí ani s názorem celního úřadu, podle něhož oprávněný příjemce odpovídá za splnění zákonných podmínek až přijetím vybraných výrobků. V případě porušení zákonných podmínek dopravy vybraných výrobků je zaplacením daně postižen především oprávněný příjemce a odesílatel za daň pouze ručí. Není tedy správná argumentace, podle níž nepřijetím vybraných výrobků nevzniká příjemci daňová povinnost. Žalobce nesouhlasí také s tvrzením, že pro posouzení věci není rozhodné množství obchodovaných vybraných výrobků mezi odesílajícím daňovým skladem, oprávněným příjemcem a případným dalším vlastníkem. Těmito skutečnostmi celní orgány odůvodňují zajišťovací příkazy, neboť považovaly žalobce za rizikového z důvodu rizikovosti třetích osob účastnících se obchodních transakcí. Přenesly tak na něj odpovědnost za obtížné vymožení práva vůči těmto osobám. V této souvislosti rovněž namítá, že v průběhu dopravy v režimu podmíněného osvobození od daně nelze vybrané výrobky postihnout daňovou exekucí. Pokud tak již bylo učiněno, měl být žalobce jako účastník řízení s tímto úkonem seznámen. Další námitka vznesená žalobcem spočívá v tom, že žádný předpis nestanoví, že zajištění spotřební daně oprávněného příjemce musí v každém okamžiku odpovídat aktuální výši daňové povinnosti. Ustanovení § 21 zákona o spotřebních daních to naopak vylučuje. Na tom nic nemění skutečnost, že s účinností od 1. 1. 2013 byla právní úprava změněna tak, že lze uplatnit zajišťovací institut složení jistoty na daň podle daňového řádu. Tento postup nelze využívat jako běžný nástroj ke zvyšování zajištění daně nad rámec § 21 zákona o spotřebních daních. Podle § 20a odst. 2 zákona o spotřebních daních má být celková výše zajištění daně přiměřená. Žalobce upozornil též na to, že mu byla stanovena pouze osmidenní lhůta k zaplacení nedoplatku na dani ve výši 162.468.533 Kč za zdaňovací období za listopad 2012. Přestože požádal dne 10. 1. 2013 o povolení splátek daně, celní úřad rozhodl již dne 28. 1. 2013 o uhrazení daně ze zajištění podle § 21 zákona o spotřebních daních. Ve věci žádosti o povolení splátek bylo rozhodnuto až dne 6. 2. 2013. Přestože se domáhal toho, aby byla jeho žádost řešena a bylo k ní přihlédnuto i v rámci řízení o odejmutí povolení, nestalo se tak a celní orgány k této žádosti nepřihlížely. Závěrem pak žalobce namítl, že žalovaný opřel své rozhodnutí o argumentaci uvedenou již v prvostupňovém rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný k uplatněné odvolací námitce uvedl, že mu není zřejmé, jaké skutečnosti z vyjádření žalobce ze dne 13. 2. 2013 celní úřad nehodnotil. Podle žalobce byly však tyto námitky uvedeny jak ve vyjádření, které podal v řízení před celním úřadem, tak i v odvolání. Žalovaný dále v odůvodnění odkázal na „příslušná rozhodnutí ve věci“, aniž by uvedl, jaká rozhodnutí má na mysli. Odkázal-li na rozhodnutí ze dne 10. 6. 2013, čj. 19334-2/2013-900000-3047, pak ani neshrnul jeho závěry ve vztahu k tomuto řízení. Pokud uvedl, že není oprávněn hodnotit námitky týkající se zajišťovacích příkazů, pak dle žalobce pochybil, neboť se měl zabývat uplatněnou námitkou, která se týkala nepřiměřenosti těchto úkonů vůči žalobci a příčinnou souvislostí mezi tímto úkonem a odejmutím povolení. Žalobce dále nesouhlasí s tvrzením žalovaného, podle něhož celní úřad přistoupil k vydávání zajišťovacích příkazů až v okamžiku, kdy zajištění daně podle zákona o spotřebních daních neodpovídalo výši daně za všechny jím přijaté vybrané výrobky, neboť zajišťovací příkazy byly vydávány již od srpna 2012, tj. po jednom měsíci od vydání povolení. Navíc tak žalovaný potvrdil, že zajišťovací příkazy byly vydány v rozporu se zákonem, neboť celní úřad požadoval zajištění veškeré daně dle aktuální daňové povinnosti. Žalobce dodal, že nepopírá, že v době vydání rozhodnutí o odejmutí povolení již měl nedoplatek na dani, jak je to uvedeno v rozhodnutích celních orgánů, má však za to, že napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nezákonného postupu celních orgánů, a proto je považuje za nezákonné či dokonce nicotné. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě uvedl, že žalobce brojí proti rozhodnutím a úkonům celních orgánů, které sice věcně souvisí, avšak jsou předmětem jiných řízení. Žalobce neuhra