1 Afs 38/2006 — Nejvyšší správní soud

48 A 18/2015- 68 - text - 2 - 48A 18/2015 – 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Milana Podhrázkého a soudců Mgr. Jitky Zavřelové a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobce: F. Č. v L. n. L., se sídlem x, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem Masarykova 1250, Lysá nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, odbor regionálního rozvoje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, za účasti osob zúčastněných na řízení: 1) J. J. a 2) Z. J., oba bytem x, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. SZ 160772/2014/KUSK REG/Šti, čj. 168453/2014/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 1. 2015, sp. zn. SZ 160772/2014/KUSK REG/Šti, čj. 168453/2014/KUSK, a rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu, ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. SÚ/44988/2013/Fia, čj. SÚ/109267/14/Fia, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám jeho zástupce, JUDr. Jana Luhana, advokáta, částku ve výši 21.695 Kč, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoby zúčastněné n e m a j í p r á v o na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Žalobce se žalobou podanou u Krajského soudu v Praze domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného, kterým žalovaný k odvolání žalobce zčásti změnil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem, stavebního úřadu (dále jen „stavební úřad“), ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. SÚ/44988/2013/Fia, čj. SÚ/109267/14/Fia, jehož výrokem I. bylo žalobci podle § 135 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 350/2012 Sb., uloženo provedení nutných zabezpečovacích prací spočívajících v zajištění opěrné zdi na pozemku st. p. x při hranici s pozemkem parc. č. x vše v k. ú. Lysá nad Labem, výrokem II. mu byla uložena povinnost nahradit náklady řízení, a výrokem III. byly stanoveny podmínky pro provedení zabezpečovacích prací. Žalovaný změnil rozhodnutí stavebního úřadu tak, že upravil formulace výroků a připojil nový výrok spočívající v uložení povinnosti vlastníkům pozemku st. p. x (osobám zúčastněným na řízení) umožnit provedení zabezpečovacích prací. Ve zbytku žalovaný rozhodnutí stavebního úřadu potvrdil. Žalobce předně namítá nesrozumitelnost výroku napadeného rozhodnutí. Žalovaný upravil výrok rozhodnutí stavebního úřadu tak, že jej převedl z imperativní formy do minulého času trpného rodu. Protože je vždy uváděna pouze část výroku, není po jeho změně možno stanovit, jak zní výrok rozhodnutí jako celek. Napadeným rozhodnutím je dále podle žalobce nařizováno právně neuskutečnitelné jednání. Výrok I. stanovící postup při zabezpečovacích pracích žalobci mimo jiné nařizuje též demontáž (demolici) stávající dřevěné kolny ležící na pozemku st. p. x ve vlastnictví osob zúčastněných. Zatímco vlastnictví opěrné zídky ležící na témže pozemku je mezi žalobcem a osobami zúčastněnými sporné, vlastnictví zmiňované kolny sporné není a jejími vlastníky nepochybně jsou osoby zúčastněné. Žalobce již v průběhu správního řízení namítal, že odstranění stavby lze ve smyslu § 129 i § 135 odst. 1 stavebního zákona nařídit pouze jejímu vlastníkovi, správní orgány však tuto námitku neřešily a poukázaly pouze na souhlas udělený osobami zúčastněnými. Dle žalobce však takový souhlas nemůže nahrazovat znění zákona, které stanoví jako povinného k odstranění vlastníka stavby. Odstranění stavby kolny je přitom nezbytnou podmínkou provedení zabezpečovacích prací opěrné zdi, na nutnost koordinace obou těchto činností poukazuje vedle obou rozhodnutí i dokumentace projektanta Ing. Mgr. J. V., Ph. D. Nejzávažnější pochybení žalobce spatřuje v úsudku správních orgánů o vlastnickém právu k části opěrné zdi. Zdůraznil, že správním orgánům přísluší řešit otázku občanskoprávní povahy pouze v režimu § 142 odst. 4 stavebního zákona, kdy navíc musí být splněna podmínka hrozby nebezpečí z prodlení. Stavební úřad měl sice k dispozici veškeré podklady potřebné k vytvoření úsudku o vlastnictví opěrné zídky ve smyslu § 142 odst. 4 stavebního zákona, avšak podklady předložené žalobcem vůbec nevzal v potaz, naopak si nejprve vytvořil úsudek a tomu teprve přizpůsoboval výběr podkladů. Tomu nasvědčuje i postup stavebního úřadu poté, co žalovaný zrušil jeho první rozhodnutí. Žalovaný ani stavební úřad se nevypořádal s argumenty žalobce týkajícími se otázky vlastnického práva k předmětné zdi, proto jsou jejich rozhodnutí nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Správní orgány si v daném případě mohly vytvořit úsudek o vlastnickém právu na základě toho, že stavba opěrné zídky je celá umístěna na pozemku st. p. x, dle příslušného mapování byla vybudována ještě před rokem 1936 a neexistují doklady o tom, kdo ji vybudoval, ani o převodu vlastnického práva k ní. V návaznosti na to žalobce popsal vývoj právní úpravy řešící vlastnictví pozemku a staveb, kdy původní Všeobecný zákoník občanský (ABGB) vycházel ze zásady superficies solo cedit převzaté s účinností od 1. 1. 2014 do současné úpravy zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), nicméně i v době účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník z roku 1964“) založeném na zásadě opačné se převažující judikatura klonila k výkladu podporujícímu názor žalobce, že izolovaná část opěrné zídky nemá povahu samostatné věci, ale je součástí pozemku. Dle žalobce rovněž nelze vyvozovat závěry o jeho vlastnickém právu k opěrné zdi ze skutečnosti, že se tato zeď stala předmětem památkové ochrany společně s celým areálem žalobce, což bylo dáno tím, že památkový úřad vycházel z původního zákresu katastrální mapy zachycující zeď na pozemku parc. č. x, nicméně v pozdějším zákresu z ledna 2014 je již zeď správně zakreslena na sousedním pozemku st. p. x. Ovšem i kdyby opěrná zeď získala status památkové ochrany v souvislosti s památkovou ochranou areálu žalobce, nemohlo by to mít vliv na její vlastnický režim. Žalobce připustil, že se v minulosti na opravách předmětné opěrné zdi sice podílel, avšak tyto opravy byly prováděny v součinnosti s tehdejším vlastníkem pozemku, městem Lysá nad Labem, přičemž tyto zabezpečovací práce inicioval sám žalobce, neboť tehdejší stav zídky ohrožoval bezpečný pohyb osob po jeho pozemku. V případě hrozícího nebezpečí z prodlení lze povinnost provést nutné zabezpečovací práce nařídit též stavebnímu podnikateli. V souvislosti s tím žalobce připustil, že stav předmětné zídky ohrožuje jeho majetek i majetek osob zúčastněných. Pokud proto stavební shledal existenci naléhavosti zabezpečovacích prací i nebezpečí z prodlení, ale zároveň neměl vyjasněnou otázku vlastnictví opěrné zídky, mohl dle § 135 odst. 3 stavebního zákona nařídit provedení zabezpečovacích prací stavebnímu podnikateli. V doplnění žaloby pak žalobce upozornil na to, že po podání žaloby obdržel opravné rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 3. 2013, čj. 046106/2015/KUSK, kterým byl dle jeho názoru změněn celý výrok napadeného rozhodnutí. Namítl, že se ze strany žalovaného jedná o zneužití § 70 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neboť opravy zřejmých nesprávností nesmí sloužit k nápravě věcných nebo právních vad. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Ve vyjádření k žalobě připustil pochybení spočívající v převedení části výroku rozhodnutí do minulého času, čímž vysvětlil vydání opravného rozhodnutí. K otázce odstranění kolny uvedl, že zejména ze spisové fotodokumentace je zřejmé, že kolna na pozemku st. p. x není využívána a slouží pouze jako opěra vyvráceného materiálu z předmětné zdi, proto ji lze odstranit pouze v součinnosti s prováděním nutných zabezpečovacích prací opěrné zdi. Vlastníci kolny dne 18. 11. 2014 vyslovili s jejím odstraněním souhlas, žalovaný dále těmto vlastníkům ve výroku III. napadeného rozhodnutí uložil povinnost umožnit provedení zabezpečovacích prací, a rovněž podmínky rozhodnutí stavebního úřadu stanoví žalobci povinnost uvědomit vlastníky nejpozději 7 dní před zahájením zabezpečovacích prací. Je tak zajištěna nutná součinnost zhotovitele a vlastníků pozemku st. p. x. Rovněž zdůraznil, že dle § 128 odst. 1 stavebního zákona nevyžaduje odstranění předmětné kolny ohlášení stavebnímu úřadu. Dále žalovaný zopakoval části odůvodnění svého rozhodnutí, v němž podporoval závěr stavebního úřadu o hrozbě nebezpečí z prodlení, a rovněž se ztotožnil s úsudkem stavebního úřadu o námitce občanskoprávní povahy. Protože se jedná o stavbu nepodléhající zápisu do katastru nemovitostí, bylo v předmětném řízení postupováno dle § 135 odst. 2 stavebního zákona, a jelikož žalobce v řízení uplatnil námitku občanskoprávní povahy, tak si stavební úřad v souladu s § 142 odst. 4 stavebního zákona učinil o této námitce úsudek sám a rozhodl ve věci. Žalobce v minulosti jednal ve věcech stavby jako její vlastník, zejména prováděl udržovací práce a vyjadřoval se jako v