1 As 45/2013 — Nejvyšší správní soud

45 A 51/2015- 45 - text 2 Číslo jednací: 45 A 51/2015 – 45 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Tomáše Kocourka, PhD., ve věci žalobce JUDr. X X, bytem X, X, X, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 6. 2015, č. j. 089755/2015/KUSK, sp. zn. SZ_067221/2015/KUSK, takto: I. Rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje ze dne 25. 6. 2015, č. j. 089755/2015/KUSK, sp. zn. SZ_067221/2015/KUSK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 3.000 Kč, a to do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku. Odůvodnění: Žalobce se žalobou, doručenou soudu dne 7. 9. 2015, podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení rozhodnutí uvedeného v záhlaví, jímž žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Černošice (dále jen „městský úřad“) ze dne 19. 3. 2015, č. j. MUCE-13033/2015 SO, a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím, jehož zrušení se žalobce rovněž domáhá, byla podle § 28 odst. 2 písm. b) zákona č. 329/1999 Sb., o cestovních dokladech a o změně zákona č. 283/1991 Sb. o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o cestovních dokladech“), ukončena platnost žalobcova cestovního pasu č. 39791804, neboť žalobce k výzvě městského úřadu nedoložil doklad opravňující jej k užívání akademického titulu JUDr. Žalobce namítá nicotnost a nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalobce uvádí, že žalovaný nemá žádné důkazy, že žalobcův pas obsahuje nesprávné údaje. Vysokoškolský diplom žalobce předložil již při prvním zápisu titulu JUDr. do občanského průkazu a žalovaný nebyl oprávněn požadovat jeho předložení opakovaně. Tím došlo k porušení zásady, že státní moc lze uplatňovat pouze v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon, vyjádřené v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a analogicky v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Dále žalobce namítá porušení čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny. Řízení pak bylo zahájeno v rozporu se zákonem, neboť městský úřad neměl právo ex offo zahájit vyhledávací řízení, ani je vést a ukládat žalobci povinnosti v rozporu se zákonem o cestovních dokladech. Žalobce poukazuje také na to, že cestovní doklad je veřejnou listinou, pro niž platí presumpce správnosti, dokud se neprokáže opak. K tomu ze strany žalovaného nedošlo. Žalobce tvrdí, že napadené rozhodnutí stojí na chybném výkladu § 28 odst. 2 písm. b) zákona o cestovních dokladech, které stanoví, že orgán příslušný k vydání cestovního dokladu rozhodne o skončení platnosti cestovního dokladu, který obsahuje nesprávné údaje. Akademický titul však není v aktuálním znění zákona o cestovních dokladech nijak upraven: není uveden mezi povinnými údaji v § 6 odst. 3 zákona o cestovních dokladech a ani mezi údaji v § 2 odst. 1 téhož zákona obsahujícím výčet skutečností, které lze cestovním pasem prokázat; představuje tedy nepovinný údaj, pro který není možno platnost cestovního dokladu ukončit (a to i kdyby se ve správním řízení prokázalo, že žalobci nebyl akademický titul udělen). Lze si jen s obtížemi představit, že by správní orgán byl oprávněn zrušit cestovní pas pro jakoukoli drobnou nesprávnost, neboť cestovní pas obsahuje desítky údajů. Žalobce dále uvádí, že žalovaný postupuje v rozporu se zákonem č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), pokud dokumenty, jež pořídil v souvislosti s předchozími správními řízeními, které vedl k otázce získání jeho akademického titulu, stále uchovává, ačkoli podle § 5 odst. 1 písm. e) zákona o ochraně osobních údajů je oprávněn je uchovávat pouze po dobu účelu jejich zpracování. Vzhledem k tomu, že řízení, pro jehož účely byly pořízeny, skončilo v roce 2009, měly tyto dokumenty být dávno skartovány. Dále žalobce uvádí, že městský úřad soustavně porušoval povinnost mlčenlivosti, pokud podával informace o průběhu řízení žalobcovým dlužníkům. Žalobce je dále toho názoru, že žalovaný porušil zákon, pokud neprovedl důkaz správními spisy z řízení z let 2008, 2009, 2012, 2013 a 2014, v nichž se rovněž jednalo o otázku žalobcova akademického titulu a v nichž byl městský úřad neúspěšný a z nichž by vplynulo, že jej městský úřad šikanuje. Konečně žalobce namítá, že jej správní orgán neúměrně zatěžuje, pokud jej navzdory jeho zdravotnímu stavu a pobytu ve Spojených státech amerických nutí k cestě do České republiky za účelem opětovného předložení akademického diplomu. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně konstatuje, že žaloba byla podána opožděně, neboť byla doručena soudu dne 11. 9. 2015, ačkoli lhůta pro její podání marně uplynula již dne 7. 9. 2015. K věci samé žalovaný uvádí, že napadené rozhodnutí není nicotné, neboť nenaplňuje podmínky nicotnosti stanovené § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Žalobce nadto nicotnost napadeného rozhodnutí namítá pouze obecně, aniž by vznesl jakákoli konkrétní tvrzení či důkazy. Žalobce rovněž nepožadoval vyslovení nicotnosti ve svém odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Co se týká důkazní povinnosti žalobce, uvádí žalovaný, že pokud žalobce zpochybňoval některý z důkazů, přesouvá se důkazní břemeno na něj (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 8. 2013. č. j. 1 As 45/2013 – 37). Žalobce mohl a měl ve správním řízení tvrdit skutečnosti a navrhovat důkazy (přičemž by postačila pouhá fotokopie vysokoškolského diplomu zaslaná elektronicky); jeho nečinnost měla za následek negativní rozhodnutí, avšak nemůže zavdat nezákonnost napadeného rozhodnutí. Žalovaný proto navrhuje, aby soud žalobu zamítl a přiznal mu náhradu nákladů soudního řízení podle § 60 odst. 1 s. ř. s., s ohledem na to, že v dané věci nelze aplikovat výluku stanovenou odst. 2 tohoto ustanovení, a s ohledem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 39/13, podle něhož je třeba v zájmu procesní rovnosti přiznat náhradu hotových výdajů i nezastoupenému účastníku řízení, byla-li by ve stejné situaci přiznána zastoupenému účastníku řízení. Žalobce v replice uvádí, že žalovaný ve svém vyjádření k žalobě neuvádí žádná hmotněprávní ustanovení právních předpisů, které by jej opravňovala k postupu, jehož výsledkem bylo napadené rozhodnutí, čímž jen dále dokazuje jeho nicotnost a nezákonnost. Dále uvádí, že žaloba je včasná a že nicotnosti se domáhal již v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí. Dále žalobce opakuje argumentaci obsaženou v žalobě. Soud nejprve zkoumal podmínky řízení, zejména otázku včasnosti žaloby. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 6. 7. 2015. S ohledem na § 40 odst. 1 s. ř. s. byl prvním dnem lhůty den 7. 7. 2015. Podle § 72 odst. 1 s. ř. s. činí lhůta pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu 2 měsíce od okamžiku, kdy bylo žalobci napadené rozhodnutí oznámeno. Posledním dnem lhůty tedy bylo pondělí 7. 9. 2015. Toho dne odeslal žalobce žalobu elektronickou poštou bez elektronického podpisu a tato zpráva byla Městskému soudu v Praze téhož dne doručena do elektronické podatelny. Podle § 37 odst. 2 s. ř. s. bylo nutné podání učiněné v této formě do tří dnů potvrdit písemným podáním shodného obsahu, nebo musí být předložen originál, jinak se k takovému podání nepřihlíží. Prvním dnem této třídenní lhůty byl den 8. 9. 2015 a posledním dnem, kdy bylo možno podání potvrdit, byl den 10. 9. 2015. V tento poslední den lhůty přitom podal žalobce originál žaloby a kopii napadeného rozhodnutí k poštovní přepravě a Městskému soudu v Praze byly tyto dokumenty doručeny dne 11. 9. 2015 (pozn. soudu: žalovaný měl k dispozici právě kopii tohoto podání a odtud pramení jeho mylný závěr o opožděnosti žaloby). Podle § 40 odst. 4 s. ř. s. platí, že lhůta je zachována, bylo-li podání v poslední den lhůty předáno soudu, nebo jemu zasláno prostřednictvím držitele poštovní licence. Jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém usnesení ze dne 11. 8. 2006, č. j. 8 Afs 82/2006 – 68, „ustanovení § 37 odst. 2 s. ř. s. je třeba vykládat s přihlédnutím k § 40 odst. 4 s. ř. s. Podání musí být předáno soudu, s výjimkami představovanými předáním držiteli poštovní licence, zvláštní poštovní licence nebo orgánu, který má povinnost je doručit. Předáním soudu přitom nelze rozumět nic jiného než doručení soudu.“ Soud uzavírá, že žalobce podal poslední den lhůty podání k poštovní přepravě, lhůta tedy byla zachována a žaloba byla podána včas. Soud dále ověřil, že žaloba byla podána osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Následně přezkoumal napadené rozhodnutí žalované