1 As 60/2006 — Nejvyšší správní soud

44 A 5/2018- 53 - text 26 44 A 5/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudkyní JUDr. Věrou Šimůnkovou ve věci žalobce: T.T. bytem Č. 510/7, P. 4 zastoupen advokátem Mgr. Václavem Voříškem se sídlem Ledčická 649/15, 184 00 Praha 8 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 11. 2017, č. j. 154941/2015/KUSK-DOP/KOR, sp. zn. SZ_154941/2015/KUSK/2, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se podanou žalobou domáhá zrušení shora označenému rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Kladna, Odboru správního (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 10. 2015, č. j. DP/2515/15/R-KR (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce uznán vinným ze spáchání správního deliktu provozovatele vozidla podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“), za což mu byla uložena pokuta ve výši 1 500 Kč a podle ustanovení § 79 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů povinnost úhrady nákladů řízení ve výši 1 000 Kč. 2. Žalobce shledává napadené rozhodnutí nezákonné a nepřezkoumatelné zejména z následujících důvodů: 3. Podle žalobce došlo dne 22. 10. 2016 k prekluzi spáchaného deliktu, a to podle § 30 písm. a) ve spojení s § 32 odst. 2 písm. b) zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“), z důvodu, že správní orgán I. stupně rozhodl dne 22. 10. 2015, čímž se přerušila jednoletá promlčecí doba, po jejímž uplynutí zaniká odpovědnost za přestupek. Napadené rozhodnutí bylo žalobci doručeno až dne 7. 12. 2017. 4. Dále žalobce namítl porušení ustanovení § 125g zákona o silničním provozu z důvodu, že správní orgán nevedl společné řízení o všech sbíhajících se deliktech žalobce a ani za ně neuložil společnou pokutu. Žalobce uvedl příkladmo čísla jednací některých řízení a navrhl, aby si soud vyžádal uvedené spisy a posoudil, ve kterých případech mělo být vedeno společné řízení. 5. Žalobce spatřuje nezákonnost rozhodnutí i v tom, že ve výroku je nedostatečně popsán skutek, kterým mělo dojít k naplnění dané skutkové podstaty. Podle žalobce není z výroku patrné konkrétní jednání, kterým mělo dojít k porušení pravidel provozu, a také nebyl uveden zákon, podle něhož mělo k porušení pravidel dojít. Výrok rozhodnutí také neobsahuje další znaky skutkové podstaty, a to název automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy a informaci o tom, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu. Ve výroku též nejsou uvedena všechna ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno, a také absentuje informace o tom, že bylo rozhodováno ve společném řízení. Žalobce také namítal, že správní orgán překročil své pravomoci, když mu určil způsob úhrady pokuty a nákladů řízení. 6. Žalobce dále namítal i porušení zásady bezprostřednosti tím, že správní orgán neprovedl ústní jednání a žalobci tak nebylo umožněno se bezprostředně účastnit dokazování. V této souvislosti vyjádřil i pochybnosti o tom, jestli vůbec nějaké dokazování proběhlo, protože správní spis neobsahuje žádný protokol o provedeném dokazování. 7. V dalším žalobním bodě žalobce namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů, když správní orgán pouze konstatoval, že porušení pravidel nemělo za následek dopravní nehodu, že vykazuje znaky přestupku a že došlo k porušení pravidla provozu. Žádným způsobem však tyto závěry neodůvodnil, ani neprokázal. Dále se správní orgán nezabýval otázkou, zda byl použitý rychloměr tzv. automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy. Také nebyly řešeny podmínky měření rychlosti obecní policií podle § 79a zákona o silničním provozu a podle § 24b odst. 2 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o obecní policii“). Žalobce má tak za to, že je nutné in dubio pro reo vycházet z toho, že měření bylo provedeno nezákonně. Žalobce má za to, že je dokonce prokázáno, že měření bylo provedeno nezákonně, protože úsek měření rychlosti nebyl označen příslušnými dopravními značkami č. IP 31a a č. IP 31b. Nutnost užívání těchto značek dovozuje z ustanovení § 24b odst. 2 zákona o silničním provozu, neboť nejvhodnějším způsobem informování veřejnosti je užití příslušných dopravních značek. Žalobce považuje praxi neoznačování úseků měření rychlosti za diskriminační pro přespolní řidiče, kteří nejsou informováni o tom, že k měření v daném úseku dochází. Žalobce má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů také proto, že se správní orgány nezabývaly materiální stránkou přestupku. Dále podle žalobce nepopsal správní orgán hodnocení provedených důkazů a také bez jakéhokoli zdůvodnění odečetl od naměřené rychlosti odchylku, což je postup nepřezkoumatelný, protože způsob fungování silničních rychloměrů není obecně znám, a proto, pokud je pro určitý rychloměr stanovena jakási odchylka, měla být řádně prokázána a odůvodněna. Podle žalobce nemá skryté měření rychlosti obecní policií oporu v zákoně. V této souvislosti odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 11. 2009, č. j. 1 Afs 60/2009 – 11, a ze dne 25. 2. 2010, č. j. 9 As 38/2009 – 123, ve kterých bylo vysloveno, že pořizování záznamu veřejnou mocí zcela bez vědomí kontrolované osoby jako důkazního prostředku je přípustné pouze tehdy, je-li tento postup v souladu se zákonem a zároveň je takový zásah nezbytný v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných. Podle žalobce český právní řád nezakotvil žádný právní základ pro utajované pořizování audiovizuálních záznamů orgány veřejné moci pro účely správního řízení. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné i z důvodu, že správní orgán odečetl od naměřené hodnoty 3 km/hod., aniž by uvedl, na základě jakého podkladu je takový postup legitimní. Správní orgán se měl podle žalobce také zabývat tím, komu použitý rychloměr patřil, a tuto otázku měl řešit ex offo. Dále žalobce namítl, že ověřovací listy k použitým rychloměrům byly vydány v rozporu se zákonem, protože uvedené rychloměry ověřoval přímo jejich výrobce, což je v rozporu s § 14 správního řádu. A v závěru tohoto žalobního bodu žalobce namítal, že není zřejmé, zda správní orgány postupovaly v souladu s ustanovením čl. 40 odst. 6 Listiny základních práv a svobod, protože v rozhodnutí není uvedeno, zda správní orgány zkoumaly, zda není nová právní úprava pro žalobce příznivější, přičemž považuje minimálně zákon o odpovědnosti za přestupky za příznivější. 8. Žalobce také namítal, že je objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za přestupek v rozporu s ústavou a nemá pozitivní vliv na zvýšení bezpečnosti silničního provozu. 9. V předposledním žalobním bodě žalobce uvedl, že je praxe tuzemských správních orgánů diskriminační vůči českým provozovatelům motorových vozidel, protože jsou oproti zahraničním provozovatelům motorových vozidel postihováni za přestupky páchané řidiči těchto vozidel, kdežto zahraniční provozovatelé vozidel postihováni nejsou z důvodu komplikovanosti a zdlouhavosti vedení správního řízení. 10. V posledním žalobním bodě se žalobce dovolává uplatnění právní úpravy, která byla podle jeho názoru účinná v době od 1. 7. 2017 do 13. 7. 2017 a která vyžadovala pro naplnění skutkové podstaty přestupku provozovatele motorového vozidla i zavinění. Podle žalobce je nutné aplikovat právní úpravu, která omezila odpovědnost nepodnikající fyzické osoby z objektivní na subjektivní, jelikož se jedná o právní úpravu výhodnější pro žalobce (obviněného z přestupku, dříve správního deliktu). V této souvislosti žalobce poukázal i na dle jeho názoru jinou účinnost zákona č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 183/2017 Sb.“), a to až od 13. 7. 2017, nikoli již od 1. 7. 2017, jak je uvedeno v čl. CCLVII tohoto zákona. Podle žalobce nemohl tento zákon nabýt účinnosti dříve než 15. dnem od vyhlášení ve Sbírce zákonů z důvodu, že zákonodárce nikde neodůvodnil existenci naléhavého obecného zájmu, který je podmínkou pro stanovení dřívějšího počátku účinnosti. 11. Dne 15. 2. 2018 doručil žalobce soudu sdělení o opravě písařské chyby, jelikož v žalobě uvedl nesprávné datum vydání napadeného rozhodnutí, a to 7. 12. 2017 namísto 30. 11. 2017. 12. Žalovaný ve vyjádření k žalobě nejprve zrekapituloval dosavadní průběh správního řízení a