8 Ads 82/2015 — Nejvyšší správní soud

48 Ad 25/2017- 98 - text 18 48 Ad 25/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Ing. Petrem Šuránkem ve věci žalobce: J. G., narozen X bytem X proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1/376, 128 01 Praha 2 o žalobách proti rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/105963-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/63913-912, a ze dne 6. 6. 2017, č. j. MPSV-2017/119673-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/203185-912, t a k t o : I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/105963-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/63913-912, a rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami ze dne 27. 1. 2017, č. j. 1895/2017/NYM, sp. zn. UP/151486/2015/HN, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2017, č. j. MPSV-2017/119673-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/203185-912, se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobce se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) odeslanou dne 19. 7. 2017 domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 5. 2017, č. j. MPSV-2017/105963-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/63913-912 (dále jen „první napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí Úřadu práce České republiky – krajské pobočky v Příbrami (dále jen „úřad práce“) ze dne 27. 1. 2017, č. j. 1895/2017/NYM, sp. zn. UP/151486/2015/HN, a toto rozhodnutí potvrdil. Zmíněným rozhodnutím úřadu práce nebyl žalobci na základě jeho žádosti ze dne 30. 7. 2015 přiznán příspěvek na živobytí podle § 21 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění zákona č. 188/2016 Sb. (viz čl. II bod 2 zákona č. 367/2016 Sb.; dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“) s ohledem na závěr, že žalobcův rozhodný příjem v rozhodném období představovaném kalendářním měsícem červenec 2015 přesahuje částku živobytí. 2. Další žalobou odeslanou dne 13. 6. 2017 se žalobce domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 6. 2017, č. j. MPSV-2017/119673-912, sp. zn. SZ/MPSV-2017/203185-912 (dále jen „druhé napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jeho odvolání a potvrdil rozhodnutí úřadu práce ze dne 8. 8. 2016, č. j. 17362/2016/NYM, sp. zn. UP/142172/2016/HN, a toto rozhodnutí potvrdil. Tímto rozhodnutím úřadu práce nebyla žalobci na základě jeho žádosti ze dne 1. 8. 2016 přiznána požadovaná dávka mimořádné okamžité pomoci podle § 2 odst. 3 zákona o pomoci v hmotné nouzi ve výši 3 000 Kč z důvodu hrozící vážné újmy na zdraví. 3. Usnesením ze dne 21. 12. 2017, č. j. 48 Ad 25/2017-36, soud vyhověl žádosti žalobce a řízení o obou žalobách spojil ke společnému projednání pod sp. zn. 48 Ad 25/2017. 4. Ve vztahu k prvnímu napadenému rozhodnutí žalobce připomněl, že v dané věci žalovaný rozhodl již jednou, jeho rozhodnutí spolu s předcházejícím rozhodnutím úřadu práce však bylo zrušeno pro nezákonnost rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016, č. j. 43 Ad 84/2015-46, a správní orgány se měly v návaznosti na závazný právní názor soudu zabývat jeho žádostí o příspěvek na živobytí z hlediska rozhodného období představovaného jediným kalendářním měsícem (červenec 2015), jímž se dosud nezabývaly. V tomto směru žalobce poukazuje na to, že již dne 30. 7. 2015 na oficiálním formuláři uvedl, že neměl žádný příjem (tento doklad navrhuje též jako důkaz), přesto mu však úřad práce opět dávku příspěvku na živobytí nepřiznal a trval na tom, že žalobce dosáhl příliš vysokého příjmu. Přesto byl úřadem práce dne 9. 1. 2017 vyzván k předložení daňového přiznání. Tato výzva byla podle něj zcela nadbytečná, irelevantní a nezákonná a měla pouze posloužit k zahlazení pochybení úředníků a nepřiznání příspěvku, na nějž mu vznikl nárok již v roce 2015. 5. Žalobce je přesvědčen, že mu nárok na příspěvek na živobytí vznikl splněním zákonem stanovených podmínek ze zákona již v srpnu 2015, nejpozději pak k 1. listopadu 2015, neboť v přechozích třech měsících byl osobou v hmotné nouzi, protože zrušil své živnostenské oprávnění, od 20. 7. 2015 byl registrován na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž však nepobíral podporu v nezaměstnanosti, a neměl tak žádný příjem. Úřad práce však tyto skutečnosti ignoroval a namísto toho, aby se řídil ustanoveními § 38 odst. 1 a 3 a § 21 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které nepřipouštějí libovůli příslušného úředníka a taxativně stanoví podmínky pro vznik nároku, postupoval podle § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi, jako kdyby šlo o dávku mimořádné okamžité pomoci, a s ním spojené správní uvážení zneužil k zamítnutí žádosti žalobce. Pokud přitom tato pochybení žalovaný v odvolacím řízení nenapravil, je nezákonné i jeho rozhodnutí. 6. Ve vztahu k druhému napadenému rozhodnutí žalobce argumentoval tím, že soustavným odmítáním výplaty příspěvku na živobytí v rozporu se zákonem o pomoci v hmotné nouzi je vystaven velmi ponižujícímu zacházení a je zneužívána jeho tíseň a závislost na pomoci úřadu práce. Postupem správních orgánů se dostal do velmi tíživé sociální situace, v níž mu hrozí vážná újma na zdraví, a proto mu nezbylo, než podat žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu této hrozící vážné újmy na zdraví. Ovšem i tato dávka mu přiznána nebyla, čímž byl ponechán zcela bez pomoci a jeho sociální situace se stala vinou orgánů pomoci v hmotné nouzi neudržitelnou. Žalobce v dané situaci namítá, že postup správních orgánů porušuje ustanovení čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Navíc s ohledem na čl. 4 odst. 3 Listiny by se mělo takové omezení jeho základních práv vztahovat stejnou měrou i na všechny obdobné případy žadatelů o příspěvek na živobytí registrovaných na úřadu práce bez jakéhokoliv příjmu, kteří jsou také osobou v hmotné nouzi. Takovým odmítavým postupem jsou podle žalobce porušena i ustanovení čl. 2, čl. 3 i čl. 4 Listiny ve všech jeho odstavcích. Žalobce nesouhlasí s tím, aby takto nepřiznávané příspěvky sloužily k uspoření prostředků v rozpočtu žalovaného. Je též přesvědčen o tom, že dochází také k zatajování skutečností a spisových listin a ke zkreslování jejich skutečného obsahu za strany žalovaného, popř. k nezasílání důležitých listinných důkazů v plném znění, aby byl soud úředníky zmanipulován v jejich prospěch. 7. V podání doručeném soudu dne 29. 11. 2017 žalobce dále doplnil, že i na dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu hrozící vážné újmy na zdraví vzniká nárok ze zákona, přesto ale i zde příslušní úředníci postupují podle § 38 odst. 2 zákona o pomoci v hmotné nouzi a zneužívají své uvážení k tomu, aby jej manipulovali k tomu, aby učinil „dobrovolně“ doporučované úkony, jinak jej nebudou považovat za osobu v hmotné nouzi. Žalobce takový postup úředníků vnímá jako zneužití pravomoci veřejného činitele hraničící až se zločiny proti lidskosti. 8. Žalovaný ve svých vyjádřeních pouze popsal průběh předcházejících správních řízení a odkázal na napadená rozhodnutí s tím, že žalobce ke dni 1. 8. 2015 nesplnil zákonné podmínky pro přiznání příspěvku na živobytí, byly mu v předcházejícím řízení opakovaně vysvětleny i podmínky pro přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci a byl též opakovaně upozorněn na to, aby si podal novou žádost o příspěvek na živobytí, který je v tomto případě přednostní dávkou. S ohledem na uvedené proto žalovaný navrhl zamítnutí obou žalob jako nedůvodných. 9. V replice k těmto vyjádřením je žalobce označil bez bližší konkretizace za obstrukční, zavádějící a obsahující nepravdivá tvrzení. Vyjádřil též obavu o promlčení jeho nároku na příspěvek na živobytí v důsledku průtahů. 10. K nařízenému jednání se žalovaný, ač řádně obeslán, bez omluvy nedostavil, soud proto věc projednal i v jeho nepřítomnosti (§ 49 odst. 3 s. ř. s.). Žalobce se naopak dostavil, krátce před termínem jednání však žádal o jeho odročení z důvodu, že soud byl podle něj povinen ve smyslu § 56 odst. 3 s. ř. s. nejprve projednat jeho žaloby na ochranu proti nečinnosti žalovaného v řízení o jeho žádostech na vyplacení nezákonně zadržené dávky příspěvku na živobytí jakožto přednostní věc (jednání o těchto žalobách spojených ke společnému projednání bylo nařízeno na tentýž den o hodinu později, s ohledem na žalobcem vznesenou námitku podjatosti však muselo být odročeno na neurčito). Žalobcem uváděné skutečnosti však soud nepovažoval za důležitý důvod ve smyslu § 50 s. ř. s., který by odůvodňoval nutnost jednání odročit. Byť řízení o žalobách na ochranu proti nečinnosti skutečně má povahu řízení přednostního, nelze v tomto směru dovozovat porušení (pouze pořádkového) ustanovení § 56 odst. 3 s. ř. s. na základě srovnání řízení o žalobách, které byly soudu předloženy v různém časovém období (nejstarší ze žalob na ochranu proti nečinnosti byla podána téměř jeden rok po podání žalob proti rozhodnutím žalovaného). Přednostní postup soudu ve vztahu k žalobám na ochranu pro