5 Afs 13/2012 — Nejvyšší správní soud

43 A 43/2018- 53 - text 10 43 A 43/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: A. H., bytem X, zastoupená obecným zmocněncem M. H., bytem M. 1950, S., proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 12. 2. 2018, č. j. 023165/2018/KUSK, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil usnesení Městského úřadu S. (dále jen „stavební úřad“) ze dne 15. 9. 2017, č. j. MUSLANY/42143/2017/SÚ (dále jen „prvostupňové usnesení“). Prvostupňovým usnesením bylo zastaveno řízení zahájené dne 22. 5. 2017 na základě žádosti žalobkyně o dodatečné povolení stavby: Připojení nebytové jednotky č. X na vnitřní kanalizaci bytového domu X č. p. X, na pozemku st. p. X v katastrálním území S.. 2. Žalobkyně namítá nezákonnost postupu stavebního úřadu a napadeného rozhodnutí. Namítá, že řízení o odstranění stavby nemělo oporu ve stavebním zákoně poukazujíc na ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) a e) bodu 10 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2017 (viz přechodné ustanovení čl. II bodu 10 zákona č. 225/2017; dále jen „stavební zákon“). Uvádí, že předmětná úprava spočívající v připojení nebytové jednotky na svislou kanalizaci nezasáhla do nosných konstrukcí, nezměnila vzhled stavby ani její užívání, neboť jde stále o kancelář, nemá vliv na životní prostředí ani na požární bezpečnost, přičemž stavba není kulturní památkou. Kanalizační přípojky jsou navíc v ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) bodu 10 stavebního zákona výslovně uvedeny. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné též pro rozpor s ustanovením § 1175 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“), neboť žalobkyně jako vlastník jednotky má právo užívat společné části, tedy i svislou kanalizaci, kterou připojením neohrozila, nezměnila ani nepoškodila a nikomu neztížila výkon jeho práv. Postup stavebního úřadu proto žalobkyně považuje za nedůvodný a nadbytečný. Uvedla, že připojení bylo provedeno bez vad specializovanou společností, což potvrdila též zkouška těsnosti. Dále žalobkyně namítá, že by pozbyla možnost užívat nebytovou jednotku, která byla zkolaudována jako kancelář s povolením napojení na společný svislý vodovod v roce 2010, neboť kancelář nelze bez kanalizace objektivně užívat. Bránění napojení na kanalizaci ze strany společenství vlastníků dle žalobkyně postrádá racionální důvod a jde pouze o projev zlé vůle. Žalobkyně též vytýká žalovanému, že porušil lhůty pro rozhodnutí o odvolání a vyřízení její stížnosti na nesprávný úřední postup stavebního úřadu. 3. Žalovaný navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný odkázal na napadené rozhodnutí, neboť žalobkyně uplatnila obdobné námitky jako v odvolacím řízení. Uvedl, že žalobkyně provedla stavební úpravy, které směřovaly ke změně užívání části kanceláře na koupelnu a WC, ačkoli si byla vědoma, že společenství vlastníků dalo souhlas se změnou užívání kočárkárny na kancelář pod podmínkou, že nedojde k jejímu napojení na rozvody vody a kanalizace. Žalobkyně v rozporu se stanoviskem společenství vlastníků provedla napojení na společný rozvod studené vody a napojení nového rozvodu odpadních potrubí na kanalizační stoupačku. Potřebu odvětrání vyřešila napojením na ventilační systém objektu. Povolená změna užívání kočárkárny na kancelář nezahrnovala změnu užívání na koupelnu a WC. Žalobkyně si byla nesouhlasu společenství vlastníků od počátku vědoma, a proto také požádala o změnu na kancelář s tím, že ke zřízení sociálního zařízení nedojde. Poté, kdy byla změna stavebním úřadem odsouhlasena, započala bez souhlasu společenství vlastníků s nepovolenými zásahy do rozvodů vody a odpadu. Odporovalo by cílům a záměrům stavebního zákona, aby v případě nekázně stavebníka bylo pro dodatečné povolení stavby požadováno méně dokladů, než pro stavební povolení nebo ohlášení. Skutečnost, že nepovolená stavba je provedena bez závad a její užívání dle názoru žalobkyně nikoho neruší, k jejímu dodatečnému povolení nepostačuje. 4. V replice žalobkyně uvedla, že žalovaný se zřejmě na základě referátu vedoucí stavebního úřadu Ing. H. domnívá, že žalobkyně svým jednáním obchází zákon. Žalobkyně má za to, že Ing. H. přenesla svou animozitu vůči zástupci žalobkyně (jejímu otci) na žalobkyni. Uvedla, že v posledních pěti letech vydala ve vztahu k jejímu zástupci sedm nezákonných rozhodnutí, která byla následně zrušena, jedno z nich rozsudkem Krajského soudu v Praze sp. zn. 46 A 41/2014 z důvodu podjatosti. Ve vztahu k zástupci žalobkyně bylo též rozhodnuto o jejím vyloučení z rozhodování. Dále žalobkyně namítá, že v roce 2010 neměla zájem o vybudování sociálního zařízení v jednotce, neboť její uživatel bydlel v témže domě v bytě ve vlastnictví žalobkyně, v němž měl sociální zařízení k dispozici. Až když se uživatel odstěhoval a žalobkyně musela byt prodat, vznikla potřeba vybudovat sociální zařízení, aby byla kancelář schopna svého užívání. Žalobkyně prokázala, že nezpůsobila žádnou újmu jinému vlastníku. Nesouhlasí s žalovaným, že tato skutečnost není rozhodná. Pokud žalovaný uvádí, že řešení nepovoleného zásahu do společného vlastnictví společenství vlastníků jednotek (domovních rozvodů vody a odpadu) je v kompetenci těchto vlastníků, pomíjí, že zásah do domovních rozvodů vody byl stavebním úřadem v roce 2010 povolen. Zásah do domovního rozvodu odpadů se sice dotýká práv vlastníků jednotek, žalobkyně je však jedním ze spoluvlastníků. Dle žalobkyně je tedy otázkou, zda ostatní spoluvlastníci mohou žalobkyni bránit v zákonem daném právu jednotku na rozvody připojit a zda k odepření práva mají opodstatněný důvod. Žalobkyně také namítá, že se stavební úřad ani žalovaný nevypořádali s její argumentací, že je na daný případ třeba aplikovat ustanovení § 103 odst. 1 stavebního zákona a § 1175 občanského zákoníku, a napadené rozhodnutí je proto nepřezkoumatelné. 5. Soud po zjištění, že žaloba je včasná, podaná oprávněnou osobou a jsou splněny i další podmínky jejího věcného projednání napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal vycházeje ze skutkového a právního stavu ke dni vydání žalobou napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.). 6. Soud o věci rozhodl bez jednání, neboť žalobkyně s tímto postupem souhlasila a žalovaný na výzvu soudu nesdělil, že by s rozhodnutím věci bez jednání nesouhlasil, a má se tedy za to, že s tímto postupem souhlasí (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). 7. Ze správního spisu vyplývá, že stavební úřad vydal dne 30. 10. 2009 stavební povolení na stavbu: změna vnějšího vzhledu budovy, osazení okna a zateplení čelní stěny X č. p. X na pozemku st. p. X v katastrálním území S.. Stavba obsahovala provedení zateplení čelní stěny u balkonu a osazení plastového okna v nebytové jednotce č. X vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. X na pozemku st. p. X v katastrálním území S. (dále jen „jednotka č. X“). V podmínkách bylo stanoveno, že nebude provedena vestavba sociálního zařízení, napojení na odpad a vodovod. 8. Žalobkyně oznámila dne 2. 11. 2009 změnu v užívání stavby – jednotky č. X na sklad. V oznámení uvedla, že původním záměrem bylo užívání jako kancelář se sociálním zařízením a napojením na kanalizaci, avšak společenství vlastníků s napojením odpadů nesouhlasilo. Žalobkyně byla vyrozuměna, že změna využití stavby z kočárkárny na sklad podléhá rozhodnutí a byla vyzvána k doložení vyjádření Hasičského záchranného sboru Středočeského kraje a k specifikaci druhu skladu. 9. Dne 16. 12. 2009 bylo žalobkyni oznámeno zahájení řízení o odstranění stavby – nepovoleného napojení na vodovod. Žalobkyně podala dne 11. 1. 2010 žádost o dodatečné povolení stavby. 10. Dne 24. 2. 2010 žalobkyně požádala o povolení změny v užívání stavby nebytové jednotky na kancelář bez sociálního zařízení k bytové jednotce č. X. Dne 26. 3. 2010 vydal stavební úřad souhlas se změnou v užívání stavby z kočárkárny na kancelář bez sociálního zařízení pro bytovou jednotku č. X s tím, že sociální zařízení je v bytové jednotce. 11. V podání doručeném stavebnímu úřadu dne 13. 5. 2010 vyjádřilo Společenství domu č. p. X ve S. dodatečný souhlas s přípojkou na vodovodní stoupačky. Uvedlo, že souhlas je dán z důvodu nemožnosti uvedení do původního stavu a že napojení je v rozporu se stanovami společenství vlastníků. Výslovně uvedlo, že si vyhrazuje právo nesouhlasu s jakýmkoli narušením odpadního vedení a že souhlas se nevztahuje na napojení na odpadovou kanalizaci. Stavební úřad rozhodl dne 19.