6 Ads 134/2012 — Nejvyšší správní soud

45 Af 18/2016- 54 - text 16 45 Af 18/2016 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobkyně: E. B., IČO: X sídlem X zastoupena advokátem JUDr. Zdeňkem Weigem sídlem Nad Zátiším 586/22, Praha 4 proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. 13621-2/2016-900000-304.7, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 1. 6. 2016 se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2016, č. j. 13621-2/2016-900000-304.7 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný změnil rozhodnutí Celního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) ze dne 2. 2. 2016, č. j. 22287/2016-610000-12 (dále jen „prvoinstanční rozhodnutí“), tak, že jeho výrok v celém rozsahu nahradil novým výrokem, kterým podle § 69 odst. 2 písm. a) zákona č. 307/2013 Sb., o povinném značení lihu, ve znění zákona 331/2014 Sb. (dále jen „zákon o povinném značení lihu z roku 2013“) rozhodl o zabrání celkem 131 kusů v napadeném rozhodnutí specifikovaných lihovin zajištěných rozhodnutím Celního úřadu Praha D8 ze dne 29. 10. 2010, č. j. 35922-6/2010-176500-032 (dále jen „rozhodnutí o zajištění“ a „zajištěné lihoviny“), jelikož náležely žalobkyni jako pachatelce, kterou nebylo možno stíhat za správní delikt podle § 19 odst. 1 písm. a) ve spojení s § 2 písm. s) body 1, 5 a 6 zákona č. 676/2004 Sb., o povinném značení lihu, ve znění zákona č. 59/2010 Sb. (dále jen „zákon o povinném značení lihu z roku 2004“). 2. Žalovaný napadené rozhodnutí odůvodnil tím, že část zajištěných lihovin, které byly značeny kontrolní páskou, byla neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 5 zákona o povinném značení lihu z roku 2004, neboť příslušné kontrolní pásky byly bez jejich porušení lehce odstranitelné. Tato skutečnost byla prokázána fotodokumentací a protokolem o ohledání ze dne 15. 4. 2014, při němž byla provedena zkouška odstranění kontrolních pásek z namátkově vybraných spotřebitelských balení lihovin výrobců A. S. a L. D. V případě zajištěných lihovin, které nebyly značeny kontrolní páskou nebo měly odstraněnou kontrolní pásku, a zajištěné lihoviny v balení o 25 litrech bylo zkouškami provedenými Celně technickou laboratoří žalovaného prokázáno, že obsahují líh podle § 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu z roku 2004. Zajištěné lihoviny, které nebyly značeny kontrolní páskou, a zajištěná lihovina v balení o 25 litrech nebyly ve spotřebitelském balení, tedy šlo o neznačený líh podle § 2 písm. s) bodu 6 zákona o povinném značení lihu z roku 2004. Zajištěné lihoviny s odstraněnou kontrolní páskou byly neznačeným lihem podle § 2 písm. s) bodu 1 zákona o povinném značení lihu z roku 2004. Žalovaný tedy dovodil, že žalobkyně jako podnikající fyzická osoba naplnila skutkovou podstatu správního deliktu podle § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu z roku 2004, neboť neoprávněně nakládala s neznačeným lihem. Odpovědnost žalobkyně za tento správní delikt nicméně zanikla podle § 24 odst. 3 zákona o povinném značení lihu z roku 2004, a nebylo jí tedy možno uložit trest propadnutí věci podle § 21 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Jelikož samotné řízení o správním deliktu žalobkyně bylo pravomocně zastaveno, není v dané věci možné aplikovat přechodné ustanovení § 78 odst. 1 zákona o povinném značení lihu z roku 2013 a uložit zabrání věci podle § 22 zákona o povinném značení lihu z roku 2004. Žalovaný odkázal na analogii s § 3 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“), podle nějž se ochranná opatření ukládají podle zákona účinného v době rozhodování soudu. Žalovaný tak změnil výrok prvoinstančního rozhodnutí a zabrání zajištěných lihovin uložil podle zákona o povinném značení lihu z roku 2013. 3. Dále se žalovaný v napadeném rozhodnutí zabýval odvolacími námitkami žalobkyně. Námitce, že pokud její odpovědnost za správní delikt zanikla, zůstává věc ve stadiu důvodného podezření, které nebylo prokázáno, žalovaný nepřisvědčil, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně neoprávněně nakládala s neznačeným lihem. Žalobkyně naplnila skutkovou podstatu § 19 odst. 1 písm. a) zákona o povinném značení lihu z roku 2004, neboť skladovala neznačený líh, jehož vlastnictví je nesporné, pouze zaniklo právo ji potrestat. Uvedený správní delikt navíc není předmětem tohoto řízení a jeho spáchání není třeba prokazovat. Postačí naplnění podmínek pro zabrání věci. K námitce, že za správní delikt bylo možné uložit jen pokutu nebo propadnutí věci, žalovaný uvedl, že předmětem prvoinstančního rozhodnutí bylo toliko ochranné opatření zabrání zajištěných lihovin. K tomu doplnil, že výraz „nebo“ vyjadřuje možnost uložit jak jeden či druhý trest, tak i oba tresty současně. K námitce, že nečinnost správce daně při projednávání správního deliktu nelze nahrazovat uložením zabrání věci, uvedl, že cílem tohoto opatření je zabránit neoprávněnému nakládání s neznačeným lihem. Základní podmínkou je dispozice s neznačeným lihem a příčinná souvislost s užitím ke spáchání správního deliktu. Případem, kdy pachatele nelze postihnout, je i zánik odpovědnosti prekluzí. Námitce, že na danou věc měla být aplikována pro žalobkyni příznivější právní úprava § 69 odst. 3 věty druhé zákona o povinném značení lihu z roku 2013, žalovaný částečně přisvědčil v tom, že zabrání mělo být uloženo podle tohoto zákona, avšak nikoliv protože by to bylo pro žalobkyni příznivější. Ustanovení § 69 odst. 3 věty druhé zákona o povinném značení lihu z roku 2013 stanovící dvouletou prekluzivní lhůtu pro zabrání věci na daný případ nelze aplikovat, neboť se vztahuje jen na zabrání věci podle § 68 odst. 1 písm. d) tohoto zákona, tedy nikoliv na zabrání neznačeného lihu. K námitce, že odběr vzorků dne 15. 4. 2014 nebyl proveden ze zboží, které bylo zajištěno dne 25. 9. 2010, žalovaný uvedl, že z protokolu o ohledání a fotodokumentace je zřejmé, že se jedná o totožné zboží. Rozdíl v množství skladovaného zboží oproti zboží zajištěnému odpovídá přesně množství lihovin, které byly dne 25. 9. 2010 odebrány za účelem kontroly pravosti kontrolních pásek. K námitce, že žalobkyně dne 15. 4. 2014 nebyla přítomna odběru vzorků, žalovaný konstatoval, že podle protokolu o ohledání se žalobkyně ohledání dne 15. 4. 2014 ve skladu celní správy účastnila a souhlasila s odběrem vzorků bez její přítomnosti. Žalovaný se neztotožnil ani s námitkou, že odběry vzorků bylo možné provést jen v rámci kontroly dne 25. 9. 2010, neboť tak lze učinit i v průběhu příslušného správního řízení. Skutečnost, že nebylo prokázáno, zda obsah zajištěných lihovin neznačených kontrolní páskou byl totožný s obsahem lihovin zajištěných v rámci odlišného řízení, není relevantní. Podstatné je, že se jednalo o líh podle § 2 písm. a) zákona o povinném značení lihu z roku 2004. Konečně žalovaný uvedl, že při ohledání dne 15. 4. 2014, kdy byly odebrány vzorky lihovin, byl zároveň proveden i „pokus“ odstranění kontrolních pásek, což je v souladu s § 54 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění zákona 303/2013 Sb. (dále jen „správní řád“). 4. Žalobkyně v žalobě namítla, že zboží, z nějž byly dne 15. 4. 2014 odebrány vzorky, nebylo tím, které bylo dne 25. 9. 2010 zajištěno, neboť nebylo opatřeno celními páskami, závěrami ani podpisem žalobkyně a navíc nesouhlasily počty balení. Dále namítla, že celní úřad při ohledání dne 15. 4. 2014 odebral jen 16 vzorků, ačkoliv bylo zajištěno 20 druhů lihovin. Dále namítla, že podle šesti odborných vyjádření Celně technické laboratoře žalovaného byly odebrané kontrolní pásky pravé a nebyly přilepeny více druhy lepidel. Žalobkyně nebyla přítomna jejich odběru. Dále namítla, že z rozhodnutí o zajištění není zřejmé, proč byly některé lihoviny značeny kontrolní páskou, kterou lze lehce odstranit. Dále namítla, že zajištěné lihoviny neznačené kontrolní páskou a rozlité do PET lahví o celkovém množství 66,5 litrů byly určeny pro osobní spotřebu. Nelze vycházet z definice § 4 odst. 5 písm. c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o spotřebních daních“), neboť se týká určení plátce daně a povinnosti líh zdanit. Není pravdou, že při značení lihu nehraje osobní spotřeba žádnou roli, neboť se projevuje v definici distributora. Dále žalobkyně namítla, že listiny, jimiž byl proveden důkaz při jednání dne 12. 8. 2015, které jsou označeny v bodě 1 protokolu z tohoto jednání č. j. 59399-5/2015-610000-12, byly vyhotoveny v jiném řízení a nemohou být použity jako důkaz. Neslouží ke zjištění stavu dané věci. Dále žalobkyně namítla, že při provedení důkazu ohledáním dne 20. 4. 2015 celní úřad nezjišťoval, zda počet balení lihovin souhla