7 Afs 40/2011 — Nejvyšší správní soud

45 Af 33/2016- 57 - text 16 45 Af 33/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Olgy Stránské v právní věci žalobkyně: S. S. a. s., IČO: X, se sídlem X, zastoupena advokátem Mgr. Pavlem Čvančarou, se sídlem Vrázova 7, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 27. 7. 2016, čj. 27460/16/5200-11431-706481, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně napadla žalobou shora označené rozhodnutí žalovaného a domáhá se jeho zrušení. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil dodatečný platební výměr Specializovaného finančního úřadu (dále jen „správce daně“) ze dne 26. 1. 2015, čj. 19349/15/4200-12776-108960 (dále jen „platební výměr“). Tímto platebním výměrem byla žalobkyni snížena daňová ztráta z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2010 a stanoveno penále. 2. Žalovaný ve svém rozhodnutí dospěl k závěru, že žalobkyně si neoprávněně do daňově uznatelných nákladů zaúčtovala náklad ve výši 41 mil. Kč, který vynaložila vůči jinému subjektu za to, že ji nahradil jakožto nájemce v nájemním vztahu, jehož předmětem jsou nemovité věci tvořící provozovnu (dále jen „provozovna“). Proto rozhodl o snížení daňové ztráty z příjmů právnických osob o 41 132 937 Kč podle § 23 odst. 3 písm. a) bodu 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. d. p.“) ve spojení s § 24 odst. 1 z. d. p. K tomu mimo jiné uvedl, že nebylo ekonomicky racionální uzavírat dohodu o záměně v osobě nájemce, a neúměrně tak jednorázově zvyšovat náklady společnosti. Žalobkyně neprokázala, že uvedený náklad byl uskutečněn za účelem dosažení, zajištění a udržení výnosů, ani hlavní smysl tohoto nákladu. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 3. Žalobkyně úvodem uvedla, že dne 15. 10. 2007 uzavřela (ještě pod obchodní firmou W. spol. s r. o.) se společností E. r. a. s. (dříve B. R. a. s.) nájemní smlouvu k provozovně na dobu určitou do 31. 12. 2017. Roční nájemné pro rok 2009 a roky následující činilo 7 219 173 Kč. Fúzí sloučením ke dni 22. 6. 2010 přešlo na žalobkyni jakožto nástupnickou společnost jmění společnosti S.-G. B. D. C., a. s., v důsledku čehož měla žalobkyně nedaleko od sebe dvě provozovny, jednu v nájmu od společnosti E. r. a. s. (dále jen „E. r.“) s dobou nájmu do roku 2017 a druhou ve svém vlastnictví. Žalobkyně se z ekonomických důvodů rozhodla ukončit nájem provozovny. Dne 29. 6. 2010 uzavřela s J. H. dohodu o záměně v osobě nájemce v nájemní smlouvě k provozovně (dále také jen „dohoda“) a následně mu předmět nájmu předala. Tím se žalobkyně zbavila zbytečného nákladu přesahujícího částku 50 mil. Kč za odstupné ve výši 41 mil. Kč. Správce daně při daňové kontrole dospěl k závěru, že tento postup byl v rozporu s právními předpisy, a následně bylo vydáno napadené rozhodnutí. 4. Žalobkyně odmítla závěry žalovaného a namítla, že její hlavní činností není prodej sanitárního a obkladového materiálu a vybavení koupelen. Nájemní smlouvu k provozovně nemohla ukončit podle § 9 odst. 3 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o nájmu“), jak navrhl žalovaný, neboť pro to nebyly splněny podmínky. O skutečnosti, že provozovnu pronajímatel pronajímal dalším subjektům, nebyla žalobkyně informována. Nájemní vztah mezi ní či panem H. a pronajímatelem bránil uzavření dalšího nájemního vztahu k provozovně a každá další nájemní smlouva by byla neplatná. Dále žalobkyně poznamenala, že daňové orgány nejsou povolány k výkladu soukromoprávních smluv ani nejsou účastníky předmětných smluv. Zdůraznila, že nevěděla o zájmu společnosti P., a. s. (dále jen „P.“) o pronájem a nemůže být odpovědná za jednání pronajímatele. Pokud by žalobkyně přestala plnit nájemní smlouvu, jak ji nabádal žalovaný, stihla by ji sankce v podobě úroku z prodlení. Žalobkyně dále namítla, že záměna účastníka v nájemní smlouvě je v praxi zcela běžná a v souladu s občanským zákoníkem. Není na daňových orgánech, aby vykládaly občanskoprávní vztahy. 5. Žalobkyně dále nesouhlasila s tím, že k podpisu předávacího protokolu ze dne 2. 7. 2010 byly povolány jen statutární orgány účastníků. Potvrzení předávacího protokolu není právním úkonem a představuje jen realizaci již dohodnutého. 6. Pokud žalobkyně při uzavírání dohody vycházela ze záznamu v obchodním rejstříku, podle nějž byl pan E. veden ke dni 29. 6. 2010 jako člen představenstva pronajímatele, je její dobrá víra chráněna. Pan E. jakožto statutární orgán pronajímatele měl zmocnění dohodu uzavřít, neboť tato dohoda nikdy vůči žalobkyni pronajímatelem zpochybněna nebyla. 7. Žalobkyně dále konstatovala, že pan B. byl jednatelem žalobkyně od 4. 6. 1995 do 31. 12. 2009. Dne 29. 6. 2010 byla uzavřena dohoda, v níž figuroval jako zapsaný statutární orgán pronajímatele pan E. a jako nastupující nájemce pan H.. Po žalobkyni nelze spravedlivě požadovat, aby u smluvních partnerů zjišťovala soulad zápisu ve veřejném rejstříku se skutečností v případě pronajímatele či rodinné vazby pana H.. Žalobkyni dále nelze klást za vinu skutečnosti, které nemohla vědět a které vyšly najevo až po pěti letech. Žalovaný tím nepřímo dovodil povinnosti, které nemají oporu v platné právní úpravě. 8. Žalobkyně se ohradila proti závěru žalovaného, že pan H. je vůči ní osobou blízkou. Pan H. je tchánem pana B., což je vztah, který není jmenován v rámci rodinných vazeb. V průběhu řízení nebylo vůbec prokázáno, že by subjekt pociťoval újmu druhého jako vlastní. Kromě toho si žalovaný protiřečí, protože ke dni 29. 6. 2010 již pan B. nebyl členem statutárního orgánu žalobkyně, a nebyl tedy dán žádný vztah k panu H.. Žalovaný vykládal občanskoprávní normu nepřípustným způsobem a není k tomu ani povolán. 9. Žalobkyně má za to, že sama skutečnost, že nájemné v období let 2011-2017 by činilo více než 50 mil. Kč, dostatečně svědčí o smysluplnosti postoupení nájmu jiné osobě. Tato částka by dále vzrostla o hodnotu inflace, náklady na služby spojené s nájmem, mzdové a ostatní náklady související s fungováním provozovny. Tuto skutečnost žalovaný zcela ignoroval. Z toho je zřejmé, že postoupení nájmu bylo racionálním krokem k úspoře nákladů žalobkyně. 10. Žalobkyně souhlasila s tím, že by bylo vhodné, aby ji pan B. jako statutární orgán pronajímatele informoval o zájemcích o nájem provozovny. Skutečnost, že tak neučinil, však nemůže vést k doměření sankce žalobkyni ve výši 411 239 Kč. Došlo tak k excesu v rámci úvahy správních orgánů. 11. Žalobkyně doplnila, že opodstatněnost uzavření dohody spočívala v úspoře 9,5 mil. Kč, jež činí rozdíl mezi náklady na nájem (50,5 mil. Kč) a výší odstupného (41 mil. Kč). Jednorázově vynaložená částka byla pro žalobkyni výhodnější než vyšší náklady rozdělené v čase. 12. Žalobkyně se domnívá, že unesla důkazní břemeno, neboť v rámci řízení podala dostatečné důkazy, jež vedou k závěru, že zaplacení částky 41 mil. Kč bylo odůvodněno úsporou nákladů ve výši 9 mil. Kč. Náklad 41 mil. Kč tak jednoznačně sloužil k udržení zdanitelných příjmů, je daňově uznatelným nákladem, a proto nedošlo k porušení § 24 odst. 1 z. d. p. 13. Žalobkyně uzavřela, že rozhodnutí daňových orgánů je založeno na nepravdivých tvrzeních, nesprávném výkladu občanskoprávních norem a smluv, nesprávném úředním postupu, výkladu důkazů a nesprávné aplikaci norem finančního práva. Žalobkyně má za to, že pokud v souladu s právními předpisy uzavřela dohodu ze dne 29. 6. 2010, a tím docílila snížení nákladů o více jak 9 mil. Kč, je jednorázový náklad ve výši 41 mil. Kč nutno chápat jako náklad sloužící k udržení zdanitelných výnosů, aniž by došlo k porušení zákona o daních z příjmů. 14. Žalovaný ve vyjádření k žalobě podotkl, že žalobkyně vytrhla z kontextu napadeného rozhodnutí jednotlivé pasáže, z nichž vyvozuje nesprávné závěry. Ačkoliv měla žalobkyně v obchodním rejstříku zapsánu řadu činností, daňovou kontrolou bylo zjištěno, že se převážně zabývá tím, co uvedl žalovaný. Žalovaný nenabádal žalobkyni, jak postupovat při ukončení nájemní smlouvy, ani nedovozoval odpovědnost žalobkyně za jednání pronajímatele. Jen konstatoval, že nemohlo dojít k předání nemovitých věcí k užívání panu H., neboť byly již od 1. 7. 2010 pronajaty společnosti P. a N. L., a. s. (dále jen N. L.“). Jednalo se o jednu ze skutečností, které jej vedly k závěru, že se v daném případě nejednalo o daňově uznatelný náklad. K smluvním podkladům žalovaný jen konstatoval, že se jednalo o nestandardní ujednání, na možnost podnájmu jen odkázal, aniž by to označil za povinnost žalobkyně. Žalovaný dále nesouhlasil s argumentací týkající se předávacího protokolu. K námitce žalobkyně ve vztahu k její povědomosti o vzájemných vztazích mezi účastníky nájemních vztahů žalovaný odkázal na stranu 24 zprávy o daňové kontrole ze