7 Aps 3/2013 — Nejvyšší správní soud

45 Af 9/2017- 56 - text 9 45 Af 9/2017 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., ve věci žalobkyně: E., s. r. o., IČO: X, se sídlem X, zastoupena advokátem Mgr. Jakubem Hajdučíkem, se sídlem Sluneční náměstí 14, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2017, č. j. 9924/17/5300-21442-711359, takto: Žaloba se zamítá. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvého zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenou dne 20. 4. 2017 Krajskému soudu v P., domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro S. k. (dále jen „správce daně“) ze dne X, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím správce daně podle § 155 odst. 5 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „daňový řád“), nepřiznal úrok z úroku přiznaného ve výši X Kč z vráceného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) za zdaňovací období X. 2. V žalobě žalobkyně nejprve stručně popisuje skutkový stav. Uvádí, že se domáhala vydání rozhodnutí o úroku z vratitelného přeplatku z nadměrného odpočtu ve výši X Kč za zdaňovací období X. Poté, co Krajský soud v P. rozsudkem ze dne 22. 3. 2016, č. j. 48 Af 2/2015-43, uložil správci daně povinnost takové rozhodnutí vydat, přiznal správce daně žalobkyni rozhodnutím ze dne X úrok ve výši X Kč, přičemž žalovaný v odvolacím řízení tuto částku rozhodnutím ze dne X změnil na X Kč. Žalobkyně má za to, že jí tento úrok měl být předepsán na její daňový účet podle § 155 odst. 5 poslední věty ve spojení s § 254 odst. 3 daňového řádu, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne vrácení části nadměrného odpočtu, k čemuž došlo dne X, tj. nejpozději dne X (X byla s.). Správce daně však žalobkyni přeplatek ve výši X Kč včas nevrátil, a to proto, že se dlouhodobě odmítá podřídit závěrům vysloveným v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2014, č. j. 7 Aps 3/2013-34, ve znění opravného usnesení (rozsudek ve věci K.). Tím, že žalobkyně uvedenou částkou nemohla (a dodnes nemůže) disponovat, je dotčena ve svých právech, a proto se žádostí ze dne X domáhala toho, aby jí správce daně z vyměřené částky přeplatku ve výši X Kč přiznal úrok ode dne X do dne jejího uhrazení (k němuž do dne podání žaloby nedošlo). Správce daně však žádost žalobkyně prvostupňovým rozhodnutím zamítl a žalovaný je napadeným rozhodnutím potvrdil. 3. Žalobkyně s argumentací žalovaného obsaženou v napadeném rozhodnutí nesouhlasí. V prvé řadě má za to, že žalovaný popřel smysl institutu úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu, jímž je odškodnění žalobkyně za to, že od X nemohla nakládat s částkou X Kč. To podporuje i setrvalá judikatura správních soudů, která se smyslem uvedeného ustanovení zabývala (rozsudek NSS ze dne 15. 9. 2016, č. j. 9 Afs 128/2016-39, nebo rozsudek Městského soudu v P. ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Af 34/2013-34). 4. Konkrétně se žalobkyně neztotožňuje se závěrem žalovaného, že úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu lze poskytnout jen v případě, kdy žalobkyně o vrácení úroku požádala. Žalovaný totiž pomíjí § 154 odst. 1 daňového řádu, podle nějž je přeplatkem částka, o kterou úhrn plateb a vratek na kreditní straně osobního daňového účtu převyšuje úhrn předpisů a odpisů na debetní straně daňového účtu. Jelikož však správce daně v rozporu se svými povinnostmi zaevidoval úrok na osobní daňový účet žalobkyně až dne X (namísto X), nemohla žalobkyně o jeho vrácení v období od X do X vůbec požádat. To vyvrací názor žalovaného, že nepodání žádosti o vrácení přeplatku je překážkou pro poskytnutí úroku. Na rozdíl od žalovaného má žalobkyně za to, že se přeplatek představovaný úrokem vrací z moci úřední, byť to § 155 odst. 5 daňového řádu výslovně nestanoví. Je totiž na místě užít § 105 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, podle nějž se nadměrný odpočet vrací i bez žádosti. Pro jeho příslušenství na základě zásady akcesority (§ 2 odst. 5 daňového řádu) platí totéž. Vedle toho bylo na místě analogické použití § 254a daňového řádu, který je posuzované věci nejbližší a který stanoví vrácení úroku z moci úřední. Podle žalobkyně by nešlo o retroaktivní působení práva, jelikož se jedná o procesní ustanovení. K tomu je nutno dodat, že § 254a daňového řádu představuje reakci zákonodárce na rozsudek ve věci K., v němž soud označil tehdejší právní úpravu za deficitní. Jaký smysl by pak zákonodárcem nově zavedené odškodnění mělo, pokud by nebylo poskytnuto bezodkladně po zjištění, že nadměrný odpočet byl oprávněný? Jestliže byla dřívější právní úprava deficitní, bylo namístě aplikovat ve prospěch jednotlivce povinnost vrátit přeplatek na úroku z moci úřední i retroaktivně. K vrácení úroku proto mělo podle žalobkyně dojít dne 20. 5. 2016, kdy již ustanovení § 254a odst. 4 daňového řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2015, jeho vrácení umožňovalo a ukládalo. Nelze ani pominout, že právní úpravu vracení úroku podle § 155 odst. 5 daňového řádu doplnil zákonodárce novelou provedenou zákonným opatřením senátu č. 344/2015 Sb., účinným od 1. 1. 2014 (dále jen „zákonné opatření č. 344/2013 Sb.“), o povinnost aplikovat obdobně § 254 odst. 3 a 6 daňového řádu, přičemž na povinnost danou § 254 odst. 3 daňového řádu navazuje úprava obsažená v odstavci 4 téhož ustanovení, která ukládá povinnost vrátit přeplatek tvořený úrokem z moci úřední. Žalobkyně uzavírá, že jí správce daně byl povinen vrátit přeplatek na úroku z moci úřední, a pokud tak neučinil, musí za to být žalobkyně odškodněna dalším úrokem. 5. Není správný ani názor žalovaného, že v daňovém právu platí zákaz anatocismu neboli placení úroků z úroků. Jím citovaný rozsudek NSS ze dne 29. 10. 2009, č. j. 1 Afs 80/2009-45, na věc nedopadá. V mezidobí pak vstoupil v účinnost zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „občanský zákoník“), jehož § 1806 úročení úroků výslovně připouští. S ohledem na princip jednotnosti právního řádu je tudíž třeba připustit anatocismus i v právu daňovém. Ani komentář k daňovému řádu, z nějž žalovaný na podporu svého názoru cituje, není na místě, neboť se týká nesouvisejícího § 253 odst. 3 daňového řádu. Žalobkyně nesouhlasí ani s názorem žalovaného, že úročením přeplatku tvořeného úrokem by nastala nerovnost mezi státem a jednotlivcem, neboť jednotlivci se nedoplatky na úroku z prodlení neúročí (§ 253 odst. 3 daňového řádu). Taková nerovnost však není nepřípustná, neboť stanovení daně a praktických aspektů jejího vybírání závisí výlučně na úvaze a rozhodnutí zákonodárce. To se týká i otázky úročení úroků, které zákonodárce v občanském zákoníku umožnil a § 253 odst. 3 daňového řádu představuje pouze výjimku z pravidla, a proto je třeba ji vykládat restriktivně. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se argumenty žalobkyně zabýval. Nad rámec této argumentace upozorňuje, že podle § 155 odst. 5 poslední věty daňového řádu se § 254 odst. 3 použije obdobně. Z důvodové zprávy k zákonnému opatření č. 344/2013 Sb. vyplývá, že tento odkaz byl učiněn proto, aby stejná lhůta pro připsání úroku z neoprávněného jednání správce daně na účet daňového subjektu platila i pro připsání úroku z vratitelného přeplatku. Z toho však nelze dovodit, že by na úrok podle § 155 odst. 5 daňového řádu platila rovněž povinnost správce daně obsažená v § 254 odst. 4 daňového řádu, tedy vrátit z moci úřední též vratitelný přeplatek. Žalovaný nesouhlasí ani s tím, že byly ustanovením § 1806 občanského zákoníku povoleny úroky z úroků v celém právním řádu – stalo se tak jen v soukromoprávních vztazích a jen za předpokladu, že si to smluvní strany ujednají. Zásada zákazu úročení příslušenství daně je naopak výslovně zakotvena v § 253 odst. 3 daňového řádu, přičemž se jedná o obecný zákaz aplikovatelný i na úročení úroku. Žalovaný navrhuje zamítnutí žaloby. 7. Soud rozsudkem ze dne 10. 4. 2019, č. j. 45 Af 9/2017-22, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2019, č. j. 4 Afs 128/2019-26, věc byla vrácena k dalšímu řízení. Důvodem zrušení rozsudku č. j. 45 Af 9/2017-22 byla vada řízení spočívající v tom, že soud o věci rozhodl bez nařízení jednání, ačkoli pro takový postup nebyly splněny podmínky (žalobkyně sice nereagovala na výzvu podle § 51 odst. 1 s. ř. s., avšak totiž nařízení jednání požadovala již v žalobě). 8. Žalobkyně dne 12. 7. 2019 žalobu doplnila. Uvedla, že nesouhlasí s interpretací rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 2 Afs 148/2017-36. Tento rozsudek správně vychází z toho, že ten, kdo zasahuje do vlastnického práva, je povin