1 As 98/2008 — Nejvyšší správní soud

48 A 74/2016- 30 - text 15 48 A 74/2016 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Jitky Zavřelové a soudců Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a Mgr. Jana Čížka a v právní věci žalobce: L. K., bytem X, zastoupen advokátkou Mgr. Barborou Kubinovou, se sídlem Milešovská 6, Praha, proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 16, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016, čj. MSP-883/2015-OT-OSV/3, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 8. 2016, čj. MSP-883/2015-OT-OSV/3, a rozhodnutí Okresního soudu v Berouně ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Si 169/2015, se zrušují v rozsahu, v němž bylo odmítnuto poskytnout žalobci následující údaje o rozhodnutí Okresního soudu v Berouně, jehož poskytnutí se žalobce domáhal žádostí ze dne 11. 11. 2015: a) údaj o formě rozhodnutí, b) číslo jednací rozhodnutí, c) označení soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, d) jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, e) den a místo vyhlášení rozhodnutí, f) poučení o opravném prostředku. II. Okresnímu soudu v Berouně se ukládá poskytnout žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku následující informace ohledně rozhodnutí Okresního soudu v Berouně, jehož poskytnutí se žalobce domáhal žádostí ze dne 11. 11. 2015: a) údaj o formě rozhodnutí, b) číslo jednací rozhodnutí, c) označení soudu, o jehož rozhodnutí se jedná, d) jména a příjmení soudců, kteří se na rozhodnutí zúčastnili, e) den a místo vyhlášení rozhodnutí, f) poučení o opravném prostředku. III. Ve zbytku se žaloba zamítá. IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Okresního soudu v Berouně (dále jen „povinný subjekt“) ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 32 Si 169/2015 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Povinný subjekt tímto rozhodnutím odmítl žádost žalobce o poskytnutí informace z důvodu dle § 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“). Dospěl k závěru, že jelikož žalobce v žádosti ze dne 11. 11. 2015 uvedl, že žádá poskytnout kopii rozsudku, jímž bylo v roce 2015 rozhodnuto o obžalobě podané proti I. D., rok narození X, došlo by poskytnutím informace k zásahu do práva na soukromý život a práva na ochranu osobních údajů. Žalovaný se s úvahou povinného subjektu v napadeném rozhodnutí ztotožnil. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 2. Žalobce v žalobě namítl, že odmítnutí žádosti o poskytnutí informace (kopie trestního rozsudku) z toho důvodu, že v důsledku uvedení osobních údajů o odsouzené osobě v žádosti ze dne 11. 11. 2015 by byl schopen v případě poskytnutí anonymizované kopie rozsudku přiřadit v něm uvedené údaje ke konkrétní osobě, absurdní. Podle této logiky lze rozsudek poskytnut pouze tomu, kdo nemá o věci tolik informací, aby byl schopen identifikovat účastníky řízení, avšak tomu, kdo má informací více, rozsudek poskytnut nebude. V praxi by to dle žalobce mohlo znamenat např. to, že rozsudek nebude smět být poskytnut nikomu, kdo byl v trestní věci účasten hlavního líčení, neboť bude schopen spojit si rozsudek s konkrétním obviněným. Takový přístup je dle žalobce v rozporu se zásadou rovnosti, neboť není možné někomu tutéž informaci poskytnout a jinému ji neposkytnout s odkazem na jeho znalost věci a účastníků. Dle žalobce dále nelze omezit přístup k informaci jako soukromé, pokud již byla poskytnuta veřejně, resp. byla vyhlášena. Pokud žalovaný v napadeném rozhodnutí uvádí, že do práva na soukromí nemůže nikdo zasáhnout bez zákonného důvodu, odkazuje žalobce na § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím, dle kterého povinné subjekty poskytnou informace o rozsudcích, což představuje zákonný důvod umožňující zásah do soukromí. 3. Dále žalobce odkázal na rozsudek NSS ze dne 30. 3. 2011, čj. 1 As 13/2011 – 210, podle něhož je třeba zásah do soukromí posuzovat jednotlivě podle okolností případu, přičemž jiná je situace u osobních údajů poškozeného a jiná u pravomocně odsouzeného pachatele trestného činu. V daném případě však není dán žádný legitimní důvod k ochraně soukromí odsouzeného pachatele trestného činu do té míry, že nebude poskytnut odsuzující rozsudek. Okolnosti daného případu však žalovaný posoudit nemohl, neboť si požadovaný rozsudek neopatřil. Žalovaný společně s povinným subjektem tak paušálně odmítli zpřístupnit všechny trestní rozsudky v případech, kdy žadatel může identifikovat osobu obviněného. Upřednostnit právo na soukromí před právem na svobodný přístup k informacím vždy, když jsou poskytovány osobní údaje, však dle žalobce nelze. Tím, že si žalovaný požadovaný rozsudek neopatřil, porušil § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), tedy nepostupoval v souladu se zásadou vyhledávací a zásadou materiální pravdy. V případě kolize dvou základních práv je zapotřebí provést test proporcionality, který lze učinit pouze se znalostí relevantních informací. Žalovaný jej však neprovedl a na základě jím shromážděných podkladů ani provést nemohl a z tohoto důvodu žalobce považuje napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné. Napadené rozhodnutí dle žalobce trpí dále vadou nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť žalovaný nemůže posuzovat míru zásahu do soukromí osoby, o níž nic neví, zveřejněním rozsudku, který nezná. 4. Žalobce dále tvrdil, že byl v rámci správního řízení zkrácen na svých právech takovým způsobem, který mohl mít za následek nezákonné rozhodnutí. Tuto skutečnost dovozuje z toho, že z napadeného rozhodnutí vyplývá, že požadovaný rozsudek žalobci mohl být poskytnut, pokud by v žádosti uvedl dostatečný důvod k poskytnutí informace. Důvod podání žádosti však dle zákona o svobodném přístupu k informacím není její povinnou náležitostí. Žalobce ani nebyl k něčemu takovému vyzván, a tudíž mu nebylo umožněno sdělit skutečnosti důležité pro rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je proto pro žalobce překvapivé, neboť až z jeho odůvodnění se dozvěděl, co měl tvrdit, a tím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Dle § 11 odst. 4 písm. b) zákona o svobodném přístupu k informacím je povinný subjekt povinen rozsudek poskytnout, a tudíž poskytnutí nemůže být odmítnuto jako celek. Pokud se správní orgány domnívaly, že nějaká část rozsudku s ohledem na znalosti žalobce má být anonymizována, mohly tak učinit. Nebylo však na místě neposkytnout např. hlavičku rozsudku, jednací číslo, poučení o opravných prostředcích či datum vyhotovení, což jsou informace, které z povahy věci nemohou požívat ochrany jako soukromé údaje. 5. Žalovaný ve vyjádření k žalobě předně odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, ve kterém se vypořádal se všemi námitkami, které žalobce vznesl ve svém odvolání. K jednotlivým námitkám obsaženým v žalobě dále uvedl, že veřejné vyhlášení rozsudku automaticky nezakládá právo kohokoliv získat jeho písemné vyhotovení. V daném případě dochází ke kolizi dvou na stejné úrovni stojících základních lidských práv, tj. práva na informace na straně jedné a práva na ochranu osobních údajů a soukromí fyzické osoby na straně druhé, a proto je třeba za použití testu proporcionality zkoumat, které z těchto práv je třeba upřednostnit, což žalovaný také učinil. Dále žalovaný odkázal na rozsudek NSS ze dne 25. 3. 2011, čj. 2 As 21/2011 – 166, ve kterém bylo odmítnuto tvrzení, že údaje zveřejněné v soudním řízení již nadále nemohou požívat ochrany jako osobní údaje a může s nimi být libovolně nakládáno. V citovaném rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud dále k závěru, že veřejnost vyhlašování rozsudku stanovená čl. 96 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky (dále jen „Ústava“), je kvalitativně něco jiného než další veřejné rozšiřování informací v takovém rozsudku obsažených. K námitce nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí žalovaný uvedl, že detailně uvedl úvahy, kterými se řídil při hodnocení podkladů tvořících předložený spisový materiál, jakož i při výkladu právních předpisů upravujících danou problematiku. Součástí napadeného rozhodnutí jsou rovněž informace o tom, jak se žalovaný vypořádal s námitkami žalobce. Tvrzení žalobce o tom, že žalovaný postupoval v rámci svého rozhodování v rozporu se zásadou rovnosti a současně nezvážil okolnosti případu, považuje žalovaný za nekonzistentní, neboť z něho není zřejmé, jaké skutečné pochybení žalobce v postupu žalovaného spatřuje. Navrhl proto žalobu jako nedůvodnou zamítnout. 6. V replice žalobce uvedl, že nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí spočívá v neprovedení testu proporcionality. Skutkový stav dle žalobce vyžaduje doplnění, neboť nelze rozhodnout o míře zásahu do soukromí, pokud správní orgán neví, jakého obsahu je požadovaný rozsudek. Porušení zásady rovnosti žalobce spatřuje ve výkladu, dle kt