3 Ads 279/2015 — Nejvyšší správní soud

42 Ad 1/2019- 15 - text 14 42 Ad 1/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl samosoudcem Mgr. Janem Čížkem ve věci žalobkyně: H. P., bytem X, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 25, Praha 5, o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2018, č. j. Rea-X-VK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 10. 2018, č. j. Rea-X-VK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou s účinky ke dni 19. 12. 2018 se žalobkyně domáhala zrušení rozhodnutí žalované ze dne 10. 10. 2018, č. j. Rea-X-VK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo k jejím námitkám částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí žalované ze dne 23. 10. 2014, č. j. X (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobkyni přiznán od 20. 3. 2006 starobní důchod podle § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2014 (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“) za roky 2006 až 2014 v částkách specifikovaných v prvostupňovém rozhodnutí. Změna prvostupňového rozhodnutí provedená napadeným rozhodnutím spočívala v doplnění výroku „[d]oplatek starobního důchodu náleží podle ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008Sb., ve znění pozdějších předpisů a podle ustanovení § 56 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodové pojištění, ve znění účinném do 31. 12. 2008 ode dne 17. 6. 2011. 2. Žalovaná odůvodnila napadené rozhodnutí tím, že se jím realizuje rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 48 Ad 1/2017-17. Žalobkyně žádala o přiznání starobního důchodu již od 20. 3. 2006, protože původní přiznání od pozdějšího data bylo důsledkem nesprávného postupu správy sociálního zabezpečení, která v roce 1990 chybně posoudila stupeň bezmocnosti u opečovávané osoby M. P.. Krajský soud ve svém předchozím zrušujícím rozhodnutí žalované uložil, aby řádně zhodnotila důkazní prostředky ohledně náhradních dob pojištění, jež měla žalobkyně získat osobní péčí o svou tchýni M. P.. Žalovaná dospěla k závěru, že doba péče o osobu blízkou by mohla být žalobkyni započtena pouze v období od 1. 5. 1990 do 11. 3. 1992. Jelikož však toto zjištění neodpovídá plně žalobkyní uplatňovanému nároku, provedla žalovaná s ohledem na hospodárnost řízení výpočet důchodu žalobkyně při započítání uvedené doby v maximální možné délce již od 9. 3. 1987 a dospěla k závěru, že by taková změna neměla vliv na výši přiznaného starobního důchodu. Přiznání výplaty nedoplatku od 17. 6. 2011 je v souladu s rozsudkem Krajského soud v Praze ze dne 29. 6. 2018, č. j. 48 Ad 1/2017-17, i s jemu předcházejícím rozsudkem téhož soudu ze dne 17. 8. 2016, č. j. 43 Ad 25/2015-65. Obsah žaloby a vyjádření k žalobě 3. Žalobkyně namítla, že žalovaná se od závazného právního názoru soudu odchýlila, neopatřila svědecké výpovědi MUDr. J. R. a MUDr. Š.. Žalobkyně rovněž nesouhlasí s postupem žalované, která žalobkyni započetla dobu péče o osobu blízkou od 9. 3. 1987 do 30. 4. 1990, protože žalovaná v tomto výpočtu nezohlednila vliv, jaký by měl dodatečný zápočet náhradní doby na případné posunutí data vzniku nároku na důchod, zvýšení důchodu o dodatečně získanou valorizaci a možnost získat další dobu formou dobrovolného důchodového pojištění a s tím související vznik nároku na doplatek. Žalobkyně se proto domnívá, že žalovaná měla postupovat podle pokynů soudu a předvolat označené osoby jako svědky, shromáždit důkazní materiál a vyhodnotit jej s ohledem na dostačující kritérium pravděpodobnosti. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí za nezákonné i z důvodu omezení doby, za kterou jí byl přiznán doplatek důchodu. Ačkoliv tento závěr je vyjádřen v citovaném rozsudku Krajského soud v Praze ze dne 29. 6. 2018, žalobkyně jej považuje za nesprávný. Nemohla však proti němu podat kasační stížnost, protože výrok rozsudku byl zcela v její prospěch. Podle právního názoru žalobkyně se soud dopustil nesprávné interpretace, že přechodné ustanovení čl. II bodu 14 zákona č. 306/2008 Sb. deroguje § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění ve znění účinném od 1. 1. 2009 a bez dalšího nařizuje aplikaci kompletní právní úpravy účinné před tímto datem. Tento výklad vede podle žalobkyně k nesprávnému závěru, že právní skutečnost, která nastala 13. 7. 2014 (správně má být 17. 6. 2014 – pozn. soud), se řídí právní úpravou, jež nebyla účinná ani v tento den, a dokonce ani v jediný den tříletého období, které má určovat. Správný výklad podle citovaného přechodného ustanovení je podle žalobkyně takový, že jakákoliv neprávem odepřená důchodová dávka se po dni 1. 1. 2009 doplácí v souladu s § 56 odst. 1 písm. b) zákona o důchodovém pojištění, ve znění účinném od 1. 1. 2009, tedy za celé období, za které náleží, neboť se jedná o přípustnou nepravou retroaktivitu. Tento svůj právní názor žalobkyně podepřela odkazem na doporučení veřejné ochránkyně práv ze dne 16. 12. 2016, sp. zn. 40/2015/SZD, a blíže nekonkretizovanou „dlouhodobou praxi orgánů sociálního zabezpečení“. Ohledně doplatků za období před 1. 1. 2009 se podle žalobkyně uplatní tříletá prekluzivní lhůta. Žalobkyně si proto nárokuje doplatek starobního důchodu už od 20. 3. 2006. 4. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Uvedla, že v součinnosti s posudkovými lékaři splnila podmínky, jimiž byla zavázána předchozím zrušujícím rozsudkem zdejšího soudu. Jak již bylo uvedeno v žalobou napadeném rozhodnutí, posudkoví lékaři pokládají za nadbytečné, aby prováděli další důkazy formou zajišťování výslechu dalších svědků, protože žádný takto dodatečně získaný důkaz není natolik konkrétní a přesný, aby mohl zásadně změnit důkazy již získané a z nich dovozované závěry. Nadále sice zůstává nevyjasněné přesné konkrétní datum, odkdy žalobkyně pečovala o závislou osobu, nicméně žalovaná provedla výpočet výše důchodu žalobkyně při započtení v maximální možné délce již od 9. 3. 1987. I po započtení této doby však lze žalobkyni přiznat starobní důchod s procentní výměrou pouze v minimální výši. Podle žalované rovněž nepřipadalo v úvahu zohlednění možnosti získat další dobu pojištění formou dobrovolného pojištění, protože podle § 5 (správně § 6 – pozn. soudu) odst. 2 zákona o důchodovém pojištění je možná účast na pojištění bezprostředně přede dnem podání této přihlášky nejvýše 1 rok, avšak podle odst. 3 citovaného ustanovení nejdéle do dne, který bezprostředně předchází dni vzniku nároku na starobní důchod. Žalobkyně se nemůže dovolávat hypotetických skutečností, které nenastaly. Žalovaná proto navrhla zamítnutí žaloby. Rozsah soudního přezkumu 5. Soud ověřil, že žaloba byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou, po vyčerpání řádných opravných prostředků a splňuje všechny formální náležitosti na ni kladené. Soud tak přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu napadených výroků a uplatněných žalobních bodů, jimiž je vázán (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.). Soud rozhodoval bez nařízení jednání, neboť žalobkyně o tento postup výslovně požádala, žalovaná s ním souhlasila implicite (§ 51 odst. 1 s. ř. s.). Skutková zjištění soudu vyplývající ze správního spisu 6. Krajský soud v Praze ve vztahu ke skutečnostem plynoucím z předloženého správního spisu především připomíná (v podrobnostech lze odkázat na detailní reprodukci správního spisu provedenou v rozsudcích zdejšího soudu v této věci ze dne 17. 8. 2016, č. j. 43 Ad 25/2015-65, a ze dne 29. 6. 2018, č. j. 48 Ad 1/2017-17), že žalobkyně dne 14. 7. 2010 podala žádost o úpravu důchodu z důvodu dlouhodobé péče o závislou osobu, v rámci níž mimo jiné čestně prohlásila, že v letech 1980-1992 osobně pečovala svou o tchýni. Žalovaná tuto žádost rozhodnutím ze dne 30. 8. 2010 zamítla. Námitky žalobkyně proti tomuto rozhodnutí pak žalovaná zamítla rozhodnutím ze dne 3. 12. 2010, č. j. X-LP, jímž současně své předchozí prvostupňové rozhodnutí potvrdila s tím, že nemá za prokázané, že žalobkyně v uvedené době splnila podmínky pro započítání doby péče o blízkou bezmocnou osobu do celkové doby pojištění. Žalobkyně následně neuspěla ani s opakovanými žádostmi o odstranění tvrdosti zákona, v souvislosti s nimiž doložila zprávu ošetřujícího lékaře tchyně a tchána MUDr. K. a čestné prohlášení V. N. z 29. 10. 2010 s úředně ověřeným podpisem, že v 80. letech pracovala jako zdravotní sestra MUDr. K. a pamatuje si, že u rodičů manžela žalobkyně byla tehdy nutná celodenní péče, a to zejména u tchýně, která byla upoutána na lůžko. Pravdivost tohoto prohlášení potvrdil svým prohlášením i MUDr. K.. 7. Jak ze správního spisu v dané věci dále především plyne, žalovaná v návaznosti na upozornění veřejné ochránkyně práv z moci úřední nařídila mimořádnou kontrolní lékařskou prohlídku, na základě níž posu