1 Afs 394/2017 — Nejvyšší správní soud

45 Af 24/2017- 30 - text 15 45 Af 24/2017 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudkyň JUDr. Věry Šimůnkové a Mgr. Jitky Zavřelové ve věci žalobkyně: A. I. G. G., se sídlem X, zastoupena advokátem Mgr. Janem Baladou, se sídlem Palackého 1, Praha, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 8. 2017, č. j. 33328/17/5100-41453-711400, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se domáhala žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), aby soud zrušil shora uvedené rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný podle § 116 odst. 1 písm. c) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 170/2017 Sb. (dále jen „daňový řád“), zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 20. 2. 2014, č. j. 758183/14210014500204769 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. V odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný specifikoval předmět řízení vedeného správními orgány, jímž bylo vyloučení věci z daňové exekuce vedené správním orgánem I. stupně. Konkrétně se jednalo o motorovou naftu o objemu 92 959 l, která byla správním orgánem I. stupně sepsána v rámci daňové exekuce vedené proti společnosti H., s. r. o. (dále jen „daňový dlužník“). Naftu v uvedeném množství měla daňovému dlužníku dodat společnost R., s. r. o., která ji odebrala od žalobkyně. Žalobkyně však namítala, že nafta nebyla zaplacena, v důsledku čehož jí s ohledem na výhradu vlastnického práva sjednanou se společností R., s. r. o., svědčilo vlastnické právo k naftě i po provedení soupisu na základě exekučního příkazu k prodeji movitých věcí. 3. Poté žalovaný zrekapituloval průběh daňové exekuce a upřesnil, že se jedná o druhé rozhodnutí vydané v této věci, a to v návaznosti na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2016, č. j. 47 Af 5/2014 – 35 (dále jen „rozsudek KS I.“). S ohledem na závazný pokyn soudu žalovaný v dalším řízení žalobkyni sdělil svůj právní názor na hodnocení projednávané věci a poskytl jí lhůtu 15 dnů k vyjádření a doplnění důkazních prostředků. Pro případ, že by se žalobkyně ve stanovené lhůtě nevyjádřila a nepředložila nové důkazní prostředky, ji žalovaný poučil, že bude ve věci rozhodnuto v souladu se zde představenými závěry. Uvedené poučení bylo žalobkyni poskytnuto prostřednictvím výzvy k vyjádření ze dne 22. 5. 2017, č. j. 23041/17/510041453711400. Žalobkyně nicméně na tuto výzvu k vyjádření nijak nereagovala. 4. Dále žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že žalobkyně, která je dle svého tvrzení vlastníkem nafty, byla oprávněna navrhnout, aby byla nafta z daňové exekuce vyloučena. Žalovaný nicméně označil žalobkyní předložené důkazní prostředky z hlediska jejich důkazní hodnoty za nedostačující, neboť dokládají pouze prodej nafty společnosti R., s. r. o., která ji následně přeprodala daňovému dlužníku. Celkový objem přeprodané nafty však dle zjištění žalovaného nebyl distribuován výlučně na čerpací stanice (dále jen „ČS“), kde správní orgán I. stupně provedl daňovou exekuci. Zde sice bylo v rámci mobiliární exekuce sepsáno celkem 144 195 l nafty, avšak z tohoto objemu mohlo na naftu dodanou společností R., s. r. o., připadnout maximálně 37 753 l a nikoli žalobkyní původně nárokovaných 92 959 l nafty. Potvrzení na vydání nafty v uvedeném množství, jež daňový dlužník vystavil společnosti R., s. r. o. (dále jen „prohlášení daňového dlužníka“), dle názoru žalovaného neoznačovalo konkrétní exekuci, místo, kde se měla nafta nacházet, a ani důvod, proč se má jednat právě o naftu dodanou společností R., s. r. o. Označení zaměstnankyně správního orgánu I. stupně v prohlášení daňového dlužníka, pí. V., na tomto závěru nemohlo ničeho změnit, neboť jmenovaná nepracovala na územním pracovišti tohoto správního orgánu v N., které daňovou exekuci provádělo, nýbrž v jeho ústředí. Prohlášení daňového dlužníka též nerozlišovalo, zda vůči daňovému dlužníku nebyla vedena jiná, „nedaňová“ exekuce. 5. Na základě žalovaným doložených záznamů o provozu vozidla nákladní dopravy (dále jen „záznam o provozu“) č. 196 (krytého fakturami žalobkyně a společnosti R., s. r. o., č. 20130099 a č. 2013005), č. 194 (krytého fakturami žalobkyně a společnosti R., s. r. o., č. 20130087 a č. 2013007) a č. 202 (krytého fakturami žalobkyně a společnosti R.L, s. r. o., č. 20130088 a č. 2013008) vzal žalovaný za prokázané uskutečnění 3 dodávek nafty. Ty proběhly ve dnech 29. 10. až 31. 10. 2013 na základě smluvních vztahů žalobkyně a společnosti R., s. r. o. Jejich objem činil 32 096 l, 32 045 l a 32 057 l nafty, celkem tedy 96 198 l nafty. Zároveň žalovaný poukázal na vadnou dataci faktur č. 2013007 a č. 2013008, resp. č. 20130087 a č. 20130088, v nichž bylo uvedeno datum plnění 30. 10. 2013, ačkoli daňový dlužník evidoval ve výkazu o plnění záznamní povinnosti za měsíc říjen 2013 datum 29. 10. 2013, jež bylo uvedeno i v žalobkyní předložených záznamech o provozu. Žalovaný následně provedl konfrontaci údajů uvedených ve shora označených záznamech o provozu a údajů obsažených ve výkazech o plnění záznamní povinnosti daňového dlužníka (dále jen „výkaz záznamní povinnosti“). Žalovaný takto dovodil, že společnost R., s. r. o., ve dnech 29. až 31. 10. 2013 dodala na ČS v B. 8 038 l nafty, na ČS v N. 7 867 l nafty, na ČS v K. 10 310 l nafty a na ČS v B. 11 538 l nafty, celkem tedy pouze 37 753 l nafty. Další nafta byla na uvedené ČS dodána i jinými dodavateli, a to v období od 31. 10. do 8. 11. 2013. Na ČS v B. takto bylo dodáno 24 489 l nafty, na ČS v N. 18 562 l nafty, na ČS v K. 12 877 l nafty a na ČS v B. 26 035 l nafty. Existence dodávek nafty na ČS v M. K. nebyla prokázána. Nato žalovaný dovodil po prostém porovnání uvedených údajů s údaji o sepsané naftě, že na ČS v B. a na ČS N. bylo následně dodáno o 1 932 l nafty, resp. o 13 951 l nafty více, než zde bylo sepsáno správním orgánem I. stupně. Naopak na ČS v K. a na ČS v B. bylo dodáno o 1 848 l nafty, resp. o 1 365 l nafty méně, než bylo sepsáno správním orgánem I. stupně v rámci daňové exekuce. Celkem tedy mohl správní orgán I. stupně na uvedených ČS sepsat maximálně 3 213 l nafty dodané společností R., s. r. o. Shora uvedené výpočty žalovaný označil za výsledek hodnocení výkazů záznamní povinnosti a nikoli za pouhou logickou konstrukci, jak namítala žalobkyně. V tomto směru žalovaný připustil, že se pohyboval v rovině výpočtů obecných. Odkázal však na procesní liknavost žalobkyně, která se navzdory zaslání druhé výzvy k vyjádření neseznámila s podklady rozhodnutí a sama žádné další důkazní prostředky nedoplnila. Vinou tohoto postupu se žalobkyně dle názoru žalovaného sama připravila o možnost blíže rozvést tvrzené skutečnosti, doplnit je a konkretizovat, kdy a jaké dodávky nafty byly pro daňového dlužníka uskutečněny společností R., s. r. o. Jako nedoloženou žalobkyně označila dodávku nafty o objemu 32 160 l, jež měla být uskutečněna dne 31. 10. 2013 a kryta fakturami žalobkyně a společnosti R., s. r. o., č. 20130098 a č. 2013006. Žalovaný poukázal v tomto směru na absenci dalších důkazů i okolnost, že realizace této dodávky nenašla odraz ve výkazech záznamní povinnosti. Tento závěr dle názoru žalovaného neměl na předmět projednávané věci podstatný vliv. Žalobkyně sama dotvrdila, že jí bylo daňovým dlužníkem vráceno 35 399 l nafty, v důsledku čehož nárokovala vrácení 92 959 l nafty. Uvedený údaj představoval hypotetický rozdíl součtu celkového objemu žalobkyní tvrzených dodávek nafty (128 358 l) a vrácené dodávky o objemu 35 399 l nafty, o němž měl být po provedení storna objednávek vyhotoven předávací protokol ze dne 23. 11. 2013. 6. Žalovaný se též s poukazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1028/2007, neztotožnil ani s námitkou o existenci výhrady vlastnického práva, jež by svědčila žalobkyni. Toto právo totiž mohla žalobkyně ve vztahu k naftě, jako genericky určené věci, uplatňovat pouze po dobu, kdy ji bylo možné odlišit. Tedy pouze po dobu, kdy byla přepravována. Poté již došlo v nádržích ČS k jejímu smísení, resp. slití, s naftou, kterou daňovému dlužníku dodaly jiné subjekty. Nadto v řízení nebylo prokázáno, zda daňový dlužník od společnosti R., s. r. o., nabýval naftu s vědomím, že jde o nezaplacenou naftu, k níž společnosti R., s. r. o., nesvědčilo vlastnické právo. Dle tehdy účinného § 446 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění zákona č. 179/2013 Sb. (dále jen „obch. zák.“), mohl daňový dlužník nabýt vlastnické právo k naftě i od nevlastníka. Prohlášení daňového dlužníka, dle kterého byla společnost R., s. r. o., oprávněna vyžádat si od exekutora 92 959 l exekuované nafty, totiž dle žalovaného ne