1 Afs 87/2013 — Nejvyšší správní soud

43 A 160/2018- 39 - text 10 43 A 160/2018 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Jana Čížka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Ing. Lenky Bursíkové ve věci žalobkyně: V. z. p. Č. r. sídlem X proti žalované: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje sídlem Na Baních 1535, Praha 5 o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem žalované, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah žaloby 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu třetího zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), podanou zdejšímu soudu dne 5. 11. 2018, domáhá ochrany před nezákonným zásahem žalované, který dle žalobkyně spočívá v tom, že žalovaná žalobkyni nesdělila totožnost osoby, která měla způsobit úraz pojištěnky žalobkyně A. M. (dále jen „pojištěnka“), ačkoliv totožnost osoby, u které existuje důvodné podezření, že svým jednáním úraz pojištěnky způsobila, byla žalované známa. Žalobkyně je názoru, že žalovaná tímto jednáním nesplnila svoji povinnost vyplývající z § 55 odst. 2 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2018 (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), která je klíčová pro uplatnění regresního nároku žalobkyně dle § 55 odst. 1 téhož zákona. 2. Žalobkyně tvrdí, že žalovaná, která původně v jiných případech informační povinnost plnila a nebránila tak žalobkyni uplatňovat právo na náhradu nákladů hrazených služeb, tímto novým postupem brání účinnému uplatnění regresního nároku, neboť žalobkyně v podstatném počtu případů nemá možnost jiným způsobem zjistit totožnost osoby, která mohla jejímu pojištěnci úraz nebo jiné poškození zdraví způsobit. Žalobkyně je proto – na rozdíl od žalované – názoru, že sdělení totožnosti třetí osoby nejde nad rámec zákonné oznamovací povinnosti podle § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť v opačném případě samotná oznamovací povinnost pozbývá významu. 3. Žalobkyně se proto domáhá toho, aby soud přikázal žalované, aby žalobkyni sdělila totožnost osoby, u které existuje důvodné podezření, že zranění způsobila, eventuálně aby určil, že postup žalované spočívající v neposkytnutí informace o totožnosti osoby, která mohla způsobit úraz pojištěnky, byl nezákonný. II. Vyjádření účastníků 4. Žalovaná ve vyjádření k žalobě předně namítá nedostatek pasivní žalobní legitimace, neboť dle jejího názoru její příslušníci při plnění oznamovací povinnosti dle § 55 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění neplnili pravomoci správního orgánu, nýbrž úkoly orgánu policejního ve smyslu zákonů č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Policii“), a č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o odpovědnosti za přestupky“). Podle názoru žalované tato vystupovala až do předání tzv. „přestupkového spisu“ příslušnému správnímu orgánu z pozice policejního orgánu, nikoliv z pozice orgánu správního. Příslušníky Policie České republiky je proto třeba považovat za příslušníky ozbrojeného bezpečnostního sboru, který není správním orgánem ve smyslu § 83 s. ř. s., a proto by měl být žalovaným správní orgán, který bezpečnostní sbor řídí, nebo jemuž je sbor podřízen. Žalovaná je tedy názoru, že pasivní žalobní legitimace v projednávané věci svědčí Ministerstvu vnitra. 5. Žalovaná je dále názoru, že z § 55 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění plyne pro orgány Policie České republiky pouze povinnost oznamovat úrazy a jiná poškození zdraví, u nichž mají tyto orgány podezření, že byly způsobeny cizím zaviněním, nikoliv však povinnost oznamovat žalobkyni výsledky vyšetřování, jako tomu je v případech dle § 55 odst. 4 zákona o veřejném zdravotním pojištění, kde je povinnost oznamovat příslušné zdravotní pojišťovně výsledky vyšetřování pracovních úrazů a nemocí z povolání pro příslušné orgány státní správy stanovena výslovně. 6. Dle názoru žalované nemůže žalobkyně uplatňovat vůči žádné osobě regresní nárok, dokud tato osoba nebyla shledána vinnou. O vině je přitom rozhodováno mimo věcnou působnost Policie České republiky, zejména v přestupkovém řízení, popř. v řízení trestním. V případě nyní projednávané věci oznámily orgány Policie České republiky podezření ze spáchání přestupku příslušnému správnímu orgánu – Městskému úřadu Č.. Současně je však žalovaná dle svého názoru povinna ctít zásadu presumpce neviny. Osobní údaje podezřelé osoby, jimiž policejní orgány disponují, přitom musí být chráněny podle zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně osobních údajů“), neboť v opačném případě by došlo k porušení příslušných ustanovení tohoto zákona. Dle žalované nelze vyloučit, že žalobkyně, respektive její zaměstnanci by informace o podezřelé osobě mohli zneužít, čímž by došlo k újmě v oblasti osobního a soukromého života osoby, která je ze spáchání přestupku podezřelá. Žalovaná je též toho názoru, že žalobkyně se může k příslušnému řízení připojit jako strana poškozená a že též může nahlížet do správního, popř. trestního spisu. V obou případech (v případě oznámení přestupku správnímu orgánu nebo v případě podání návrhu na podání žaloby státnímu zastupitelství) oznamuje Policie České republiky tuto skutečnost zdravotním pojišťovnám a vyrozumívá je k možnosti seznámit se se spisem. Není proto pravdou, že žalobkyně nemá možnost jiným způsobem zjistit totožnost osoby, která mohla způsobit pojištěnci úraz nebo jiné poškození zdraví. 7. Na vyjádření žalované reagovala žalobkyně replikou, v níž předně rozporuje názor žalované, že v případě plnění informační povinnosti dle § 55 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění policejní orgány nevykonávají správní činnost a že proto žalované nesvědčí pasivní žalobní legitimace. 8. Žalobkyně dále rozporuje též tvrzení žalované spočívající v tom, že zdravotní pojišťovna nemůže uplatňovat vůči žádné osobě své regresní nároky, dokud tato osoba nebyla shledána vinnou. Dle názoru žalobkyně toto vyjádření žalované svědčí o nepochopení podstaty nároku zdravotní pojišťovny, neboť v případě jeho vymáhání se uplatní obecná úprava pro vymáhání nároku na náhradu škody. Jedná se o občanskoprávní nárok, který může zdravotní pojišťovna uplatnit buď v rámci adhezního řízení (v rámci trestního řízení, potažmo v rámci řízení o přestupku), anebo v občanském soudním řízení. Názor žalované na podmínky nároku na náhradu škody je však irelevantní pro plnění její oznamovací povinnosti dle § 55 odst. 2 zákona o veřejném zdravotním pojištění, neboť žalované není v tomto ohledu dán žádný prostor pro správní uvážení. Pro splnění oznamovací povinnosti postačí existence důvodného podezření, nikoliv pravomocné rozhodnutí. Bez řádného oznámení o zranění osoby má žalobkyně podstatně ztížené podmínky pro uplatnění náhrady. Uplatnění práv poškozeného v přestupkovém řízení a připojení se k řízení s nárokem na náhradu škody je prakticky nemožné, jestliže žalobkyně nezná jméno osoby, proti níž se řízení vede. V tomto ohledu žalobkyně též rozporuje tvrzení žalované, že policejní orgány oznámení přestupku příslušnému správnímu orgánu žalobkyni sdělují. Žalobkyně konečně namítá, že argumentace ochranou práv podezřelé osoby je nepřiléhavá, neboť zaměstnanci žalobkyně mají zákonem stanovenou povinnost mlčenlivosti a na žalobkyni a její zaměstnance se vztahují předpisy na ochranu osobních údajů. I tvrzení o možnosti zneužití osobních údajů pracovníkem žalobkyně je pak dle názoru žalobkyně irelevantní ve vztahu k oznamovací povinnosti žalované. 9. V duplice žalovaná zopakovala, že z dikce § 55 zákona o veřejném zdravotním pojištění neplyne, že by měla povinnost žalobkyni oznamovat totožnost podezřelé osoby. Pokud by to tak zákonodárce hodlal zakotvit, jistě by to v zákoně uvedl výslovně. Následně žalovaná popsala praxi předávání údajů pojišťovnám, které tak mají k dispozici údaje o tom, že jim mohl vzniknout regresní nárok a není pravdou, že by jej nemohly vymáhat. Nastal totiž průlom do ustálené judikatury správních soudů a pojišťovna může i v řízení o přestupku uplatňovat svá práva jako poškozená strana. O případném podání obžaloby je pojišťovna informována s tím, že má právo nahlédnout do spisu. Žalovaná vyzvala žalobkyni, aby doložila, v kolika případech tak učinila s tím, že má za to, že v posledním roce tak neučinila ani v jediném případě, což ale nemůže jít k tíži žalované. Žalovaná musí chránit osobní údaje škůdce a nedovede si ostatně ani vysvětlit, jak by mohla žalobkyně prokázat způsobení škody jinak, než právě pravomocným rozhodnutím orgánů činných v trestním řízení nebo orgánů správních. Ani správní orgán si totiž nemůže učinit úsudek o tom, zda byl spáchán trestný čin, př