9 As 21/2009 — Nejvyšší správní soud

43 A 39/2019- 60 - text 21 43 A 39/2019 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: Letiště Vodochody a.s., IČO: 28199472, sídlem U Letiště 374, Dolínek, Odolena Voda, zastoupená advokátem Mgr. Jiřím Oswaldem, sídlem Bílkova 132/4, Praha, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 81/11, Praha, za účasti: obec Panenské Břežany, sídlem Hlavní 17, Panenské Břežany, zastoupená advokátem Mgr. Luďkem Šikolou, sídlem Mezibranská 7, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, č. j. 017986/2019/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 3. 2019, č. j. 017986/2019/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 12 228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobkyně Mgr. Jiřího Oswalda, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Obsah žaloby 1. Žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) se žalobkyně domáhá zrušení shora označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl její odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Odolena Voda (dále jen „stavební úřad“) ze dne 27. 4. 2018, č. j. STO-7502/2017 Ží (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím byla k žádosti J. T. a M. T. (dále jen „žadatelé“) umístěna a povolena „Novostavba rodinného domu“ na pozemku p. č. X v k. ú. P. B.. 2. Žalobkyně uvádí, že je vlastníkem veřejné dopravní infrastruktury, a to neveřejného mezinárodního Letiště Praha-Vodochody (dále jen „Letiště Vodochody“) zapsaného v rejstříku letišť Úřadu pro civilní letectví. Stavba letiště je desítky let uvedena v územně plánovací dokumentaci. Letiště slouží k provozu civilních i vojenských letadel vyráběných a servisovaných ve společnosti AERO Vodochody AEROSPACE a.s. Nejde však o letiště s více než 50 tisíci pohyby letadel za rok ani o letiště vojenské. Ze zákona tedy musí plnit veškeré hlukové limity. Letiště tak má pouze dvě možnosti, jak ochránit území zasažené hlukem z jeho provozu před neuváženou zástavbou objekty vyžadujícími ochranu před hlukem, a to vyhlášením ochranného hlukového pásma letiště nebo důslednou aplikací § 77 odst. 2 až 4 zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění zákona č. 267/2015 Sb. (dále jen „zákon o ochraně veřejného zdraví“). Vzhledem k tomu, že ochranné hlukové pásmo Letiště Vodochody není zřízeno, postupuje žalobkyně dle § 77 odst. 2 až 4 zákona o ochraně veřejného zdraví. 3. Žalobkyně namítá, že napadané rozhodnutí je založeno na nepochopení podstaty námitek, které uplatnila ve správním řízení ve vztahu k ochraně povolované stavby před nepříznivými dopady hluku. Posuzovaný záměr je umisťován do území přiléhajícího k Letišti Vodochody a dálnici D8, které je zatíženo existujícím zdrojem hluku. Záměr žadatelů tak musí být mimo jiné posouzen z důvodu ochrany před hlukem příslušným orgánem ochrany veřejného zdraví ve smyslu § 77 odst. 4 zákona o ochraně veřejného zdraví a musí být přijata odpovídající opatření k ochraně stavby před hlukem z existujícího zdroje. Žalobkyně zdůrazňuje, že dokud není v území umístěna budova s chráněnými prostory, není stanoven žádný chráněný prostor ani hlukový limit, který by musel být dodržován. Dodržení konkrétních hlukových limitů bude posuzováno vždy až ve vztahu ke konkrétní stavbě, která bude do území umisťována. V tom spočívá priorita umístění v území. Dopravní infrastruktura žalobkyně žádný hygienický limit nepřekračuje, neboť nejde o letiště s více než 50 tisíci pohyby letadel za rok, a musí tudíž ze zákona plnit hlukové limity. Navíc v daném místě není umístěna žádná stavba, která by ochranu před hlukem vyžadovala. Teprve na konkrétní stavbě může být posuzováno plnění hygienických limitů u vnitřních i vnějších chráněných prostor stavby. Následně bude stanoveno, kdo je za ochranu konkrétních chráněných prostor odpovědný a kdo bude hradit náklady na ochranu. Žalobkyně považuje za nepřípustné, aby orgán ochrany veřejného zdraví rezignoval na svou funkci, postupoval při posuzování záměrů zcela mechanicky bez hlubší znalosti lokality a vazeb v ní a umožnil umístění obytných staveb v blízkosti letiště a dálnice bez navržení opatření ochrany před hlukem v chráněném venkovním prostoru stavby. Není též zřejmé, z jakých vstupních dat Krajská hygienická stanice Středočeského kraje (dále jen „KHS“) vycházela při stanovení podmínek pro ochranu chráněného vnitřního prostoru stavby. 4. Dále žalobkyně uvádí, že § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví slouží k ochraně existující dopravní infrastruktury za účelem jejího dalšího využití. Dle žalobkyně tedy není relevantní odkaz na stávající provoz a stávající nepřekračování hygienických hlukových limitů. Dotčená infrastruktura letiště a zřejmě ani dálnice není využívána na 100 % své stávající kapacity, což se týká i hluku, kterého lze na této infrastruktuře z jejího provozu dosáhnout. Ze stanoviska KHS není zřejmé, vůči jaké úrovni hluku z existující infrastruktury má být ochrana stavby provedena, a to pro vnitřní i venkovní chráněný prostor stavby. Projekt žadatelů zcela pominul ochranu venkovního prostoru stavby a dotčené orgány považovaly za nadbytečné zabývat se tím, jakou výši zvukové zátěže lze na stávající infrastruktuře, tedy dálnici D8 nebo Letišti Vodochody, dosáhnout. Umístěním stavby do území, kde mohou být vlivem růstu provozu na existující infrastruktuře překročeny hlukové limity stanovené pro vnitřní nebo venkovní chráněný prostor stavby, by byl zmařen jeden z cílů § 77 zákona o ochraně veřejného zdraví, jímž je zajištění priority v území. 5. Žalobkyně též namítá, že žadatelé nebyli dotčenými orgány upozorněni na riziko, že budou sami odpovědní za ochranu před hlukem z již existující dopravní infrastruktury, tedy že jejich záměr je tím „druhým v území“, který se musí chránit. Napadené rozhodnutí umožněním umístění a provedení stavby bez dostatečné ochrany proti hluku či podmínek dotčených orgánů může vyvolat dodatečná protihluková opatření na náklady České republiky nebo na náklady vlastníků stávající dopravní infrastruktury. 6. Umístění obytné budovy do lokality bez řádného projektového zpracování ochrany před hlukem včetně limitů pro chráněné venkovní prostory stavby žalobkyně považuje za nezodpovědné. Dle žalobkyně dotčené orgány de facto rezignovaly na podrobnější zkoumání lokality a podstaty věci. KHS ve svém stanovisku šetřila pouze práva žadatelů. Práva žalobkyně jsou řešena povrchně, neúplně a bez odůvodnění. Tímto postupem KHS dovolila umístění projektu, který pro předmětnou lokalitu není odpovídajícím způsobem projekčně zpracován a může vyvolat náklady dalším subjektům na dodatečné opatření před hlukem. Tato opatření měla být vypořádána a technicky vyřešena v rámci přípravy stavby. Vydání nezákonných stanovisek v posuzovaném případě způsobilo nezákonnost prvostupňového a napadeného rozhodnutí. 7. Žalobkyně uvádí, že nechce bránit rozvoji obce nebo výstavbě ve svém okolí, musí však chránit stávající infrastrukturu tak, aby ji mohla užívat s ohledem na platnou legislativu v maximálním možném rozsahu. Nemůže připustit, aby do její blízkosti byl umístěn objekt, který není z hlediska ochrany hluku řádně navržen, neboť vlastníci nově umísťovaných nemovitostí by se pak nutně domáhali dodatečných protihlukových opatření po vlastnících stávající dopravní infrastruktury (letiště nebo dálnice), do jejíž blízkosti sami a dobrovolně svůj záměr bez ochrany chráněných venkovních prostor stavby umisťují. Žadatelé naopak mohou dle stanovisek dotčených orgánů nabýt dojmu, že jsou chráněni před nadlimitní hlukovou zátěží z existující dopravní infrastruktury, přestože do území vstupuje jejich záměr jako druhý. Vyjádření žalovaného 8. Žalovaný s žalobou nesouhlasí a navrhuje její zamítnutí. Uvádí, že žaloba směřuje proti stanoviskům KHS ze dne 28. 3. 2018, č. j. KHSSC 16243/2018, a ze dne 28. 7. 2017, č. j. KHSSC 33986/2017. V odvolacím řízení byla tato stanoviska potvrzena Ministerstvem zdravotnictví (dále jen „ministerstvo“) pod č. j. MZDR 28220/2018-4/OVZ. KHS v souhlasných stanoviscích konstatovala, že z mapy, která byla přílohou veřejné vyhlášky pro návrh na zřízení ochranného hlukového pásma, vyplývá, že pozemek p. č. X leží mimo dosah žalobkyní původně navrhovaného ochranného hlukového pásma. Nachází se v území, které není zasaženo nadlimitním hlukem. KHS posoudila záměr dle § 30 odst. 1 a 3, § 31 odst. 3 a 4 a § 77 odst. 2 a 4 zákona o ochraně veřejného zdraví a § 12 nařízení vlády č. 272/2011 Sb., o ochraně zdraví před nepříznivými účinky hluku a vibrací, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení č. 272/2011 Sb.“)