7 Azs 139/2020 — Nejvyšší správní soud

51 A 136/2020- 44 - text 13 51 A 136/2020 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: T. M. státní příslušnice Ukrajiny bytem X zastoupená advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců sídlem nám. Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2020, č. j. MV-150870-4/SO-2020, takto: I. Rozhodnutí žalované ze dne 13. 11. 2020, č. j. MV-150870-4/SO-2020, se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 18 580,5 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Václavka, advokáta. Odůvodnění I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyni byla udělena zaměstnanecká karta na období od 15. 9. 2016 do 14. 9. 2017 u zaměstnavatele MARKA-STAV s. r. o. Dne 12. 8. 2017 podala žalobkyně u Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) žádost o udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele a pracovního zařazení držitele zaměstnanecké karty podle § 42g odst. 7 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění účinném ke dni podání žádosti (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Novým zaměstnavatelem žalobkyně se měla stát společnost NAVINAR s. r. o. (dále jen „NAVINAR“). K žádosti žalobkyně následně doložila smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 12. 7. 2017, z jejíhož obsahu vyplývá, že žalobkyně měla u společnosti NAVINAR nastoupit na pracovní pozici „dělník v oblasti výstavby budov“, přičemž řádná pracovní smlouva měla být uzavřena následující den po udělení souhlasu se změnou zaměstnavatele. Posléze žalobkyně doložila dodatek č. 1 ze dne 23. 11. 2017 ke zmiňované smlouvě, z něhož vyplývá, že původně sjednaná pracovní pozice „dělník v oblasti výstavby budov“ se mění na „ostatní uklízeči a pomocníci“. 2. Dne 29. 11. 2017 ministerstvo obdrželo od Úřadu práce České republiky, krajské pobočky pro Hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) informaci, že společnosti NAVINAR byla uložena pokuta za nelegální zaměstnávání podle § 5 písm. e) bod 2 zákona č. 435/2004 Sb., zákona o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“). Úřad práce rovněž požádal ministerstvo o vyřazení volných míst na zaměstnanecké karty registrovaných na společnost NAVINAR. 3. Žalobkyně podáním ze dne 16. 4. 2019 požádala o změnu obsahu své žádosti s odkazem na § 41 odst. 8 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění účinném ke dni předmětného podání (dále jen „správní řád“). Tento požadavek odůvodnila tím, že společnost NAVINAR s ní zcela přestala komunikovat, a proto si našla nového zaměstnavatele, který má pro ni zřízené volné pracovní místo a má o ni velký zájem. Za nového zaměstnavatele označila společnost ŽOLOB družstvo (dále jen „ŽOLOB“), přičemž zdůraznila, že je připravena doložit veškeré podklady požadované správním orgánem. Ke svému podání žalobkyně připojila pracovní smlouvu s ŽOLOB ze dne 1. 4. 2019, ve které byl sjednaný druh práce specifikován jako „ostatní manipulační pracovníci (kromě výroby)“ s upřesněním, že číslo volného pracovního místa je na portálu Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) evidováno pod č. 15 143 760 766. Jako den nástupu do práce byl sjednán den vydání zaměstnanecké karty s povolením změny zaměstnavatele. Žalobkyně rovněž připojila výpis z portálu MPSV, z něhož vyplývá, že ŽOLOB eviduje 5 volných pracovních míst. 4. Ministerstvo usnesením ze dne 13. 10. 2019, č. j. OAM-24646-19/ZM-2017 (dále jen „usnesení ministerstva ze dne 13. 10. 2019“), žádosti žalobkyně o změnu obsahu podané žádosti nevyhovělo, neboť shledalo, že podle § 41 odst. 8 správního řádu lze změnu obsahu podání povolit pouze tehdy, hrozí-li podateli vážná újma. V případě žalobkyně však takovou újmu neshledalo, neboť dovodilo, že jediným důsledkem, který by při nevyhovění žádosti o změnu obsahu žádosti mohl nastat je ten, že žádosti nebude vyhověno. Za této situace žalobkyni nic nebrání, aby si po skončení řízení podala v zahraničí u příslušného zastupitelského úřadu novou žádost. Časovou náročnost ani zvýšené náklady s tím spojené nelze dle ministerstva považovat za vážnou či dokonce nenahraditelnou újmu. 5. Žalobkyně podala proti usnesení ministerstva ze dne 13. 10. 2019 odvolání, v němž brojila proti závěru, že by jí v důsledku nepovolení změny obsahu žádosti nemohla hrozit vážná újma. Zdůraznila, že v České republice žije od roku 1998, má zde veškeré zázemí i společenské vazby, je zcela bezúhonná a po celou dobu plnila účel pobytu, naopak v zemi původu již nepobývá více než 20 let a musela by vynaložit zbytečné náklady spojené s odstěhováním, navíc by ztratila kontinuitu pobytu na území. Rovněž vyslovila obavu, že kvůli nepřiměřené délce správního řízení o ni může nový zaměstnavatel ztratit zájem a její pracovní místo může mezitím zaniknout. 6. Žalovaná rozhodnutím ze dne 15. 4. 2020, č. j. MV-46015 (dále jen „rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2020“), odvolání žalobkyně zamítla a usnesení ministerstva ze dne 13. 10. 2019 potvrdila. Shledala, že žalobkyně mohla podat žádost o jiný typ pobytu, například za účelem společného soužití, neboť na území pobývá i její manžel. Pokud však hodlá na území pobývat na základě zaměstnanecké karty, pak dle žalované měla mimořádně příznivou možnost k podání nové žádosti na zastupitelském úřadu ve Lvově, na němž byla stanovena pro ukrajinské občany kvóta 40 720 žádostí, nebo na zastupitelském úřadě v Kyjevě, na němž byla stanovena pro ukrajinské občany kvóta 1 600 žádostí. Výdaje spojené s podáním žádosti na zastupitelském úřadě v zahraničí žalovaná vyhodnotila jako běžné výdaje, které se pojí s podáním každé žádosti a které by žalobkyně musela učinit i na území České republiky. K obavě žalobkyně ohledně ztráty zájmu zaměstnavatele žalovaná uvedla, že žalobkyní požadované pracovní místo nezaniklo plynutím času, ale že pracovní místa nabízená zaměstnavatelem NAVINAR byla vyřazena z evidence volných míst na základě pokuty uložené tomuto zaměstnavateli, který hrubě porušil právní předpisy na úseku zaměstnanosti umožněním výkonu nelegální práce. Žalovaná neshledala ani jiné důvody, proč by mělo být změně obsahu žádosti vyhověno. 7. Následně pokračovalo řízení o žádosti s původním (nezměněným) obsahem, ve které byla jako nový zaměstnavatel zaměstnavatele označena společnost NAVINAR se specifikací nového pracovního místa „ostatní uklízeči a pomocníci“. Žalobkyně ve svém vyjádření ze dne 3. 6. 2020 namítala, že dojdeli nyní k zamítnutí její žádosti, stane se tak pouze v důsledku rozhodnutí žalované ze dne 15. 4. 2020 ve spojení s usnesením ministerstva ze dne 13. 10. 2019, jimiž nebylo povoleno změnit obsah žádosti. Znovu vysvětlila, že o změnu obsahu žádosti usilovala z toho důvodu, že se bez vlastního zavinění ocitla v situaci, kdy původní zaměstnavatel NAVINAR dostal v průběhu řízení o její žádosti pokutu za nelegální zaměstnávání, na základě čehož nemohl dále zaměstnávat cizince, navíc s žalobkyní zcela přestal komunikovat. Právě proto si našla zaměstnavatele nového a od toho se odvíjel její požadavek na změnu obsahu žádosti, neboť pokud by tato změna byla připuštěna, byly by všechny nedostatky odstraněny a žádosti by mohlo být vyhověno. Proto, dojde-li nyní k zamítnutí této žádosti, stane se tak jen v důsledku neschválení možnosti změnit její obsah. Současně s tím žalobkyně ztratí pobytový titul, aniž by jí byla dána možnost se tomuto negativnímu důsledku vyhnout. V závěru svého vyjádření poukázala na nepřiměřenost takového rozhodnutí a jeho dopadů do jejího soukromého života. 8. Rozhodnutím ze dne 28. 7. 2020, č. j. OAM-24646-31/ZM-2017 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), ministerstvo rozhodlo, že souhlas se změnou zaměstnanecké karty zaměstnání u zaměstnavatele NAVINAR a na pracovní místo „ostatní uklízeči a pomocníci“ se neuděluje, a to z důvodu nesplnění podmínky uvedené v § 42g odst. 2 písm. a) zákona o pobytu cizinců. V odůvodnění prvostupňového rozhodnutí ministerstvo do značné míry zopakovalo argumentaci, kterou předtím uvedlo ve svém usnesení ze dne 13. 10. 2019. Zejména zdůraznilo, že žalobkyně neuvedla žádnou relevantní újmu nežli tu, že by pro ni původní pracovní pozice u nového zaměstnavatele již nebyla volná. To však ministerstvo nepovažuje za relevantní újmu, neboť žalobkyni nic nebrání podat novou žádost na příslušném zastupitelském úřadě v zemi svého původu. Ani časové i finanční náklady s tím spojené nelze považovat za relevantní újmu. Ministerstvo rovněž připomnělo, že žalobkyně měla možnost podat žádost o dlouhodobý pobyt za účelem společného soužití rodiny s manželem. K žalobkyní namítaným dopadům do soukromého a rodinného života ministerstvo uvedlo, že žalobkyně není nositelkou oprávnění, k němuž by mohl její manžel žád