7 Afs 37/2018 — Nejvyšší správní soud

55 Af 45/2019- 36 - text 12 55 Af 45/2019 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Jana Čížka a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobkyně: SOMMER a vnuk s.r.o., IČO: 25366017 sídlem Palouky 615, Hostivice zastoupená advokátem JUDr. Lukášem Slaninou sídlem V Jámě 699/1, Praha proti žalovanému: Finanční úřad pro Středočeský kraj sídlem Na Pankráci 1685/17, Praha o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2019 č. j. 4729203/19/2102-80541-203701, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 10. 2019 č. j. 4729203/19/2102-80541-203701, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč, a to k rukám jejího zástupce JUDr. Lukáše Slaniny. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) podanou dne 20. 12. 2019 domáhá zrušení v záhlaví označeného exekučního příkazu (dále jen „exekuční příkaz“), jímž byla k vymožení daňových nedoplatků žalobkyně a exekučních nákladů v souhrnné výši 58 949 Kč nařízena daňová exekuce prodejem nemovitých věcí, a to pozemku p. č. XA, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XB, a pozemků p. č. XC a XD, jehož součástí je stavba bez čísla popisného, v k. ú. X, obec X, zapsaných na listu vlastnictví č. XE (dále jen „nemovité věci“) podle § 178 odst. 1 a 5 písm. f) a § 218 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „daňový řád“) s použitím zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 111/2019 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Obsah podání účastníků 2. Za prvé žalobkyně namítá nepřezkoumatelnost exekučního příkazu pro nedostatek důvodů. Žalovaný nevyrozuměl žalobkyni o existenci nedoplatku a neumožnil dobrovolné splnění jejích povinností podle § 153 odst. 3 daňového řádu. Z judikatury správních soudů vyplývá, že pokud správce daně nepostupuje podle § 153 odst. 3 daňového řádu, musí řádně odůvodnit, proč tak neučinil. Žalobkyně má za to, že závěry judikatury je na místě analogicky aplikovat i na stávající právní úpravu, která oproti předchozí neobsahuje možnost podat odvolání proti exekučnímu příkazu. Jestliže není možné podat proti exekučnímu příkazu odvolání, měl by správce daně dbát, aby svůj postup řádně odůvodnil přímo v exekučním příkazu. Žalovaný rovněž bez jakékoliv přezkoumatelné správní úvahy zvolil způsob daňové exekuce prodejem nemovitých věci, byť by vzhledem k výši daňového nedoplatku byly vhodnější jiné způsoby exekuce. 3. Za druhé žalobkyně namítá nezákonnost exekučního příkazu. Žalobkyně si je vědoma, že postup podle § 153 odst. 3 daňového řádu je v diskreční pravomoci správce daně. Má však za to, že aplikace správního uvážení, zda postupovat podle tohoto ustanovení, nemůže být nahodilá, což vyplývá z § 6 odst. 1 a § 8 odst. 2 daňového řádu. Z judikatury správních soudů vyplývá, že správce daně je povinen zohlednit veškeré relevantní skutečnosti, mimo jiné ochotu daňového subjektu spolupracovat či výši vymáhaného nedoplatku. Tento názor podporuje důvodová zpráva ke sněmovnímu tisku č. 686/2 z roku 2009 a sněmovnímu tisku č. 580 z roku 2019, odborná literatura, zprávy o šetření Veřejného ochránce práv, případně i odborné příspěvky pracovníka finanční správy (žalobkyně odkazuje na příspěvek Mgr. S. Ř. z Odvolacího finančního ředitelství). Navíc se zčásti jednalo o nedoplatky, u nichž žalobkyně usilovala o jejich prominutí (pokuta ze dne 9. 4. 2019, č. j. 1714314/19/2102/52521-209395, ve výši 30 000 Kč za leden 2019), mj. i prostřednictvím správní žaloby vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. 51 Af 40/2019 (takovou spisovou značku zdejší soud neeviduje, jde zřejmě o sp. zn. 51 Af 20/2019, pozn. soudu). Žalovaný přitom zamítl žádost o prominutí pokuty jen krátce před vydáním exekučního příkazu. Žalobkyně je stabilní a dlouhodobě fungující obchodní společností, která řádně plní své závazky, odvádí daně a disponuje dostatečným majetkem k úhradě tak bagatelní pohledávky, jaká byla vymáhána exekučním příkazem. Žádné okolnosti nenasvědčovaly tomu, že by snad v tomto konkrétním případě neměla dostát svým povinnostem. Přinejmenším žádné takové okolnosti žalovaný ani náznakem nezmínil v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný tak postupoval nehospodárně ve vztahu k veřejným prostředkům. Jednoduchá neformální výzva by vedla ke stejném výsledku při vynaložení řádově menšího množství práce. Žalobkyně je nadto zbytečně nucena hradit náklady exekučního řízení. Žalobkyně má za to, že žalovaný excesivně vybočil při aplikaci § 153 odst. 3 daňového řádu z mezí správního uvážení. 4. Za třetí žalobkyně namítá nepřiměřenost exekučního příkazu, neboť způsob daňové exekuce prodejem nemovitých věcí je zjevně nepřiměřený výši a povaze vymáhaného nedoplatku (pokud pomine skutečnost, že exekuce nemusela být vůbec zahájena, resp. byla zahájena předčasně). Podle žalobkyně i průměrně informovaný laik usoudí, že hodnota nemovitých věcí (rodinný dům a pozemky ve Středočeském kraji v obci H., která těsně sousedí s Prahou) značně převyšuje hodnotu vymáhaného nedoplatku, která je navíc konečná, jelikož se nezvyšuje o přirůstající příslušenství. S ohledem na objemy daňových povinností, které v průběhu minulých let žalobkyně hradila, se jedná o zanedbatelnou částku. Žalobkyni navíc nelze považovat za notorického daňového dlužníka. Tento způsob provedení exekuce by sám o sobě byl zcela nepřiměřený, tedy v rozporu s § 5 odst. 3 daňového řádu. Žalovaný však ještě posílil negativní a neúměrně zatěžující dopady svého postupu souběžným zajištěním totožného bagatelního nedoplatku zřízením zástavního práva k totožným nemovitým věcem. Již doručení exekučního příkazu přitom bránilo žalobkyni v jakémkoliv nakládání s dotčenými nemovitými věcmi, včetně jejich zatížení podle § 219 daňového řádu. Žalovaný měl zohlednit, že daňová exekuce i zřízení zástavního práva jsou citelnými zásahy do vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základní práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). V této souvislosti žalobkyně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se přiměřenosti exekuce. Namítá, že žalovaný se neřídil ani jakoukoliv posloupností způsobů provedení exekuce podle § 264 o. s. ř. ve spojení s § 177 odst. 1 daňového řádu. 5. Přestože byla daňová exekuce zastavena, má pro žalobkyni projednání žaloby zásadní význam, a to zejména s ohledem na možnost uplatnění nároku na náhradu škody, resp. přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Byť žalobkyně uhradila nedoplatky již dne 25. 10. 2019, byla nucena po dobu několika týdnů čelit nepříznivým následkům jednání žalovaného. Až na základě urgence právního zástupce žalobkyně žalovaný vydal dne 7. 11. 2019 rozhodnutí o zastavení exekuce č. j. 4876660/19/2102-80541-203701 (dále jen „rozhodnutí o zastavení exekuce“) a zahájil kroky směřující k výmazu zápisů v katastru nemovitostí. Dne 19. 11. 2019 byl dokonce proveden vklad zástavního práva pro nedoplatky a tento zápis byl z listu vlastnictví vymazán až dne 3. 12. 2019. Zveřejněný stav zápisu v katastru nemovitostí tak vyvolával dojem, že žalobkyně je mnohonásobným dlužníkem, který neplní své závazky, a proto musí být proti ní vedeno exekuční řízení, resp. pohledávky zajišťovány zástavním právem. 6. Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvádí, že byť odůvodnění obsahuje pouze jednu větu, ve výroku exekučního příkazu je specifikován dluh, a tedy i důvod vydání exekučního příkazu. Dle žalovaného tento způsob odůvodňování exekučních příkazů odpovídá dlouhodobé zavedené praxi. Daňovým subjektům tato skutečnost obvykle nečiní žádné potíže a ani je nekrátí na jejich právech. 7. K druhému žalobnímu bodu uvádí, že vyrozumění o existenci nedoplatků podle § 153 odst. 3 daňového řádu je postup fakultativní, který v daném případě nevyužil, jelikož si žalobkyně nepochybně byla vědoma existence splatného dluhu. Předmětný dluh byl totiž předmětem soudního řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 51 Af 40/2019 (správně 51 Af 20/2019), jemuž předcházelo několikaměsíční řízení. Žalovaný nesouhlasí, že by exekuce byla vedena předčasně, jelikož daňový dluh byl již splatný. 8. Ke třetímu žalobnímu bodu žalovaný uvádí, že zákon nestanovuje závazný způsob provádění exekuce. Žalovaný zvolil způsob, který se mu v danou chvíli jevil jako nejvhodnější. Byť zpětně připouští, že tento způsob nemusel být považován za nejideálnější, fakticky nezpůsobil žalobkyni žádnou újmu. Ačkoliv lze formálně spatřovat nepoměr m