9 Afs 301/2017 — Nejvyšší správní soud

55 Af 60/2020- 51 - text 10 55 Af 60/2020 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Tomáše Kocourka, Ph.D., a soudců Mgr. Miroslava Makajeva a Mgr. Lenky Oulíkové ve věci žalobkyně: SPORT WORKS, s.r.o., IČO: 03347796, sídlem Čs. armády 1979, Kladno, zastoupena advokátkou Mgr. Petrou Hrachy, sídlem Cihlářská 19, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10 2020, č. j. 38278/20/5100-41453-711335, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 10 2020, č. j. 38278/20/5100-41453-711335, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 19 456 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám její zástupkyně, advokátky Mgr. Petry Hrachy. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 28. 2. 2020, č. j. 782911/20/2110-52050-203057. Prvostupňovým rozhodnutím správce daně zamítl námitku žalobkyně proti nevrácení vratitelného přeplatku vzniklého předpisem úroku z neoprávněného jednání správce daně. 2. V projednávané věci je mezi účastníky sporná jediná otázka, a sice zda má být přeplatek vrácen z úřední povinnosti, nebo pouze na žádost daňového subjektu. 3. Žalobkyně uvedla, že § 254 odst. 4 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2020 (dále jen „daňový řád“), jednoznačně stanoví povinnost správci daně vrátit daňovému subjektu z úřední povinnosti vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku zrušení, změny nebo prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně, jakož i v důsledku neoprávněného vymáhání, a to v lhůtě dle odst. 3 totožného paragrafu. Nemůže být pochyb, že nárok daňového subjektu na úhradu úroku z neoprávněného jednání správce daně je právě důsledkem nezákonného rozhodnutí či neoprávněného vymáhání. Není jediného důvodu, aby vratitelný přeplatek vzniklý v důsledku předepsaného úroku měl být vracen odlišně od jiných vratitelných přeplatků vzniklých z neoprávněného jednání správce daně. Je naprosto nelogické, aby se úrok z neoprávněného jednání správce daně pro způsob výplaty daňovému subjektu řídil obecným § 155 daňového řádu upravujícím postup výplaty vratitelných přeplatků vzniklých ze zcela jiných zákonných důvodů a nikoliv speciálním § 254 daňového řádu. Ustanovení § 254 daňového řádu je speciálním ustanovením sankcionujícím nezákonné a neoprávněné jednání správce daně. Z logiky věci tak jednoznačně stanoví i povinnost správce daně z úřední povinnosti své jednání napravit a uhradit paušalizovanou náhradu škody ve formě úroku, a to bez žádosti. Je povinností správce daně napravit a nahradit škodu z titulu svého neoprávněného jednání. Není jediného důvodu, aby poškozený daňový subjekt o nápravu a náhradu měl povinnost žádat. Takovýto výklad je v přímém rozporu s účelem § 254 daňového řádu, ze kterého je jednoznačné, že napravit své jednání má správce daně z úřední povinnosti, ať už se náprava týká vrácení přeplatku vzniklého v přímém důsledku nezákonného rozhodnutí či neoprávněného vymáhání, nebo v důsledku přeplatku vzniklého z titulu předpisu úroku z neoprávněného jednání. Žalobkyně je přesvědčena, že postup žalovaného je v příkrém rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu, kdy její odkaz na rozsudek ze dne 18. 4. 2019, č. j. 9 Afs 301/2017-31, byl naprosto přiléhavý a plně dopadá na projednávanou věc. V rozsudku č. j. 9 Afs 301/2017-31 se Nejvyšší správní soud podrobně zabýval rozdílným postupem správce daně při vrácení daňového přeplatku dle § 155 daňového řádu a postupem správce daně při vrácení daňového přeplatku vzniklého dle § 254 daňového řádu. V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší správní soud uvádí, že „ustanovení § 254 odst. 5 daňového řádu primárně počítá s neformálním postupem správce daně, který může být následně ,zprocesněn‘ podáním námitky proti úkonu správce daně podle § 159 daňového řádu, přičemž případný úrok se daňovému subjektu vrací z úřední povinnosti…… U úroku z vratitelného přeplatku podle § 155 odst. 5 daňového řádu však nejde ani v první fázi o faktický postup a správce daně je vždy povinen vydat o něm rozhodnutí (srovnej citovaný rozsudek ALLIED GROCERS). Přiznaný úrok se vrací pouze k žádosti daňového subjektu.“ Závěr Nejvyššího správního soudu je tak jednoznačný, procesní postup dle § 155 odst. 5 a dle § 254 daňového řádu je odlišný. Ustanovení § 254 odst. 5 daňového řádu počítá s neformálním postupem správce daně a případný úrok se vrací z úřední povinnosti. Podle § 155 odst. 5 daňového řádu se vratitelný přeplatek ve formě úroku vrací na žádost. Pokud žalovaný odkazoval na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, č. j. 9 Afs 286/2017-26, pak toto rozhodnutí není pro danou věc přiléhavé, neboť řeší vrácení přeplatku dle § 155 daňového řádu, tj. nikoliv přeplatku vzniklého z neoprávněného jednání správce daně dle § 254 daňového řádu. Opět však toto rozhodnutí zapadá do ustálené judikatury, kdy není pochyb o tom, že vratitelný přeplatek dle § 155 daňového řádu se vrací na žádost. V daném případě se však neřeší přeplatek dle § 155 daňového řádu, ale vratitelný přeplatek dle § 254 daňového řádu, který se vrací z úřední povinnosti. 4. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě uvedl, že žalobkyně a žalovaný i nadále zastávají odlišný právní názor na výklad § 254 odst. 3 a 4 daňového řádu. Zatímco žalobkyně považuje za evidentní, že § 254 odst. 4 daňového řádu měl dopadat i na případně předepsaný úrok z neoprávněného jednání správce daně, žalovaný je toho názoru, že toto ustanovení neupravuje nakládání s úrokem, který je případně předepisován poté, co dojde ke zrušení, změně či prohlášení nicotnosti rozhodnutí o stanovení daně pro nezákonnost. Dle žalovaného z § 254 odst. 3 a 4 daňového řádu plynulo, že správce daně byl v jedné lhůtě upravené v odst. 3 povinen provést dva úkony: administrativní úkon předepsání přiznaného úroku na osobní daňový účet daňového subjektu a faktický úkon spočívající ve vrácení částky neoprávněně vybrané na nezákonně stanovené dani, pokud tato splňuje test vratitelnosti. To, že by měly být současně provedeny také další úkony, například vrácení dalšího přeplatku vzniklého předepsáním úroku, v těchto ustanoveních upraveno nebylo. Žalovaný je dále přesvědčen, že pokud bylo v § 155 odst. 2 daňového řádu řečeno, že se vratitelné přeplatky vracejí na žádost daňového subjektu (s výjimkou, kdy jinak stanoví zákon), znamená tato formulace, že se musí jednat o výslovný a jednoznačný pokyn obsažený v příslušném ustanovení zákona (jako je tomu například u úroku z daňového odpočtu), nikoliv o situaci, kdy by ona výjimka mohla vyplynout (jen) z jednoho z možných výkladů zákona. Dle žalovaného, obzvláště při porovnání srovnatelné úpravy úroku z daňového odpočtu, takto výslovně formulovaná výjimka pro příslušenství v podobě úroku z neoprávněného jednání správce daně v § 254 daňového řádu obsažena nebyla. Dle žalovaného bylo účelem § 254 odst. 4 daňového řádu rychlé napravení situace, kdy správce daně na daňovém subjektu požadoval a skutečně vybral neoprávněně konkrétní částku – jde tedy o vrácení přeplatku vzniklého na vybrané a neoprávněně požadované dani. Přiznáním a předepsáním úroku z neoprávněného jednání správce daně vznikne potencionálně další přeplatek, a to z titulu vzniku příslušenství daně. 5. Žalovaný dále uvedl, že žalobkyně své námitky staví převážně na tom, že považuje za logické, aby byl úrok vracen z moci úřední. Konkrétně namítá, že dle jejího názoru není logické, aby se v případě přeplatku vzniklého na tomto typu příslušenství aplikoval „§ 155 daňového řádu upravující postup výplaty vratitelných přeplatků vzniklých ze zcela jiných zákonných důvodů a nikoliv speciálním ustanovení § 254 daňového řádu“. S tímto tvrzením se nemůže žalovaný ztotožnit, neboť takovéto rozdělení na přeplatky zákonné a nezákonné považuje za nepřesné a neodpovídající příslušným ustanovením. Ustanovení § 155 daňového řádu v odst. 2 a 3 upravovalo postup při nakládání s přeplatky, resp. s vratitelnými přeplatky, přičemž příčina vzniku těchto přeplatků nebyla v těchto ustanoveních nijak zohledněna. Mimo to byl v § 155 odst. 5 daňového řádu zakotven úrok z pozdě vráceného přeplatku, což byl stejně jako úrok z neoprávněného jednání správce daně úrok vznikající z porušení zákonné povinnosti správce daně vrátit přeplatek v určité lhůtě. Není tedy pravdou, že by § 155 daňového řádu dopadal jen na situace, kdy vznikne přeplatek v souladu se zákonem a § 254 daňového řádu na přeplatky vzniklé porušením zákonné povinnosti správcem d