8 As 257/2018 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 3/2021- 101 - text 52 59 Ad 3/2021 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Bc. Kryštofa Horna a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci žalobců: a) prap. P. G. bytem X b) prap. A. J. bytem X c) pprap. J. S. bytem X d) pprap. J. S. bytem X e) nprap. V. S. bytem X f) prap. D. B. bytem X g) nstrážm. T. B. bytem X h) ppor. R. B. bytem X i) prap. J. B. bytem X j) pprap. D. Č. bytem X k) pprap. J. Č. bytem X l) ppor. M. Č. bytem X m) nprap. M. Č. bytem X n) pprap. J. Č. bytem X o) pprap. J. E. bytem X p) nprap. E. G. bytem X q) pprap. T. H. bytem X r) pprap. M. H. bytem X s) pprap. Bc. M. H. bytem X t) prap. M. H. bytem X u) pprap. D. I. bytem X v) pprap. J. K. bytem X w) pprap. Z. K. bytem X x) pprap. L. K. bytem X y) nstrážm. J. K. bytem X z) pprap. L. K. bytem X aa) prap. Mgr. J. K. bytem X ab) nprap. B. M. bytem X ac) pprap. T. M. bytem X ad) pprap. Z. M. bytem X ae) nprap. J. M. bytem X af) rtn. J. M., bytem X ag) pprap. R. M., DiS. bytem X ah) nprap. J. O. bytem X ai) nprap. Č. P., bytem X aj) prap. L. P. bytem X ak) nstržm. I. P. bytem X al) nstržm. J. P. bytem X am) ppor. P. P. bytem X an) pprap. Z. P. bytem X ao) nstržm. M. P. bytem X ap) prap. T. P. bytem X aq) pprap. M. P. bytem X ar) pprap. M. P. bytem X as) prap. Z. R. bytem X at) prap. M. R. bytem X au) nstržm. L. R. bytem X av) nstržm. R. R. bytem X aw) prap. P. S. bytem X ax) pprap. L. S. bytem X ay) prap. J. S. bytem X az) prap. M. S. bytem X ba) prap. P. Š. bytem X bb) pprap. P. Š. bytem X bc) pprap. J. Š. bytem X bd) nstržm. J. Š. bytem X be) nstržm. Ing. P. Š. bytem X bf) pprap. Z. Š. bytem X bg) prap. D. Š. bytem X bh) ppor. P. Š. bytem X bi) prap. M. T. bytem X bj) nprap. J. V. bytem X bk) pprap. Z. V. bytem X bl) prap. L. V. bytem X bm) pprap. A. V. bytem X bn) pprap. J. V. bytem X bo) prap. R. V. bytem X bp) pprap. B. W. bytem X bq) nstržm. M. Z. bytem X br) nprap. J. Z. bytem X všichni zastoupeni advokátem Mgr. Zdeňkem Honzíkem sídlem Rooseveltova 16, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Generální ředitel Vězeňské služby České republiky sídlem Soudní 1672/1a, 140 67 Praha 4 o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. VS-76868-35/ČJ-2018-80000LPK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. VS-76868-35/ČJ-2018-80000L-PK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 268 733,40 Kč, a to k rukám jejich zástupce Mgr. Zdeňka Honzíka, advokáta. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah žalob 1. Žalobci se sedmdesáti samostatnými žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenými soudu dne 16. 4. 2021, domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. VS-76868-35/ČJ-2018-80000L-PK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice O. ze dne 17. 6. 2019, č. j. VS-35273-40/ČJ-2018-802620 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ředitel Věznice O. zamítl žádosti všech žalobců ze dne 13. 3. 2018 [žalobci a) až e)] a ze dne 20. 3. 2018 (zbylí žalobci) o proplacení přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o služebním poměru“), vykazované ovšem služebním orgánem jako přestávky na jídlo a odpočinek dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, jako doby služby, a to včetně úroků z prodlení. 2. Usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 59 Ad 3/2021-33, spojil soud věci žalobců ke společnému projednání s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 59 Ad 3/2021. 3. Žalobci v obsahově shodných žalobách uvedli, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že ve věznici není dodržováno právo příslušníků na přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru a bez většího počtu příslušníků ani být dodržováno nemůže. Žalobcům jsou z doby služby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek, ačkoli se nejedná o přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, nýbrž ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení. Vězeňská služba České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) do současné doby nenalezla řešení, jak příslušníkům při výkonu dozorčí, strážní či eskortní služby umožnit čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Situace je o to závažnější, že se netýká jen Věznice O., ale všech obdobných objektů ve vězeňských zařízeních. 4. Žalobci nejprve poukázali na to, že přestože byla tato problematika řešena správními soudy, žalovaný ustálenou judikaturu neakceptoval. Zcela pominul rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53 (z něhož žalobci v žalobě citovali), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016-374, a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, a ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/202078 (který měli žalobci patrně na mysli, ač jej označili jako usnesení NSS č. 1755/2020). Namísto toho žalovaný nepřípustně poukazoval na judikaturu civilních soudů. 5. Žalobci pokračovali, že v rozhodné době vykonávali služební činnost jak na oddělení výkonu trestu v pozicích dozorců, výjimečně v pozici inspektora dozorčí služby, tak na oddělení vězeňské stráže, a to jako strážní vykonávající službu při vnější ostraze objektu či jako strážní vykonávající eskortní službu a službu řidičů, výjimečně na pozici (vrchního) inspektora strážní služby. Dále podrobně popsali specifika jednotlivých druhů služby. V té souvislosti žalovanému vytkli, že strážní a dozorčí službu zmatečně a nepřípustně slučuje (k tomu odkázali na stranu 31 an. napadeného rozhodnutí). 6. Ve vztahu k oddělení výkonu trestu žalobci uvedli, že sice příslušníci mají možnost stravovat se v jídelně nebo konzumovat stravu vlastní (žalobci si přitom nedokáží představit konzumaci stravy ve své kanceláři), avšak doba stravování netrvá dobu stanovenou v § 60 zákona o služebním poměru – strava je konzumována jen po nejnutnější dobu a poté je ihned realizován zpětný příchod na stanoviště. Po dobu stravování příslušnici neodkládají výstroj a v případě jakékoliv vyhlášené mimořádné události jsou povinni okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Jejich povinností je totiž být i při opuštění dozorčího stanoviště neustále pomocí radiostanice ve spojení s ostatními příslušníky a s operačním střediskem a v případě potřeby zasáhnout i na jiném úseku služebních činností. Při odchodu na stravu dozorčí stanoviště nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi, tj. nedochází ke střídání na stanovištích – konzumace stravy není zapsána v knize předání a převzetí služby ani se neprovádí početní prověrka odsouzených. Odchod z oddílu je toliko nahlašován inspektorovi dozorčí služby. V uvedenou dobu (tzn. po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy) režim na tomto oddíle není vykonáván – fakticky je tak nepřítomností příslušníka ohrožena bezpečnost osob a majetku, ačkoliv každý dozorce odpovídá za početní stav odsouzených na svém úseku služební činnosti a minimalizování jakéhokoliv nezákonného jednání odsouzených, případně minimalizování mimořádných událostí. V případě mimořádné události by tedy jakékoliv následky nesl příslušník zařazený v denním rozkaze na ono stanoviště. Nadto porušení dozorčí služby je trestným činem podle § 390 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalobci tak v žádném případě nemohou trávit přestávku na jídlo a odpočinek podle svého uvážení ani ve stanovené době a ve stanoveném rozsahu. 7. K rozdělení stanovišť na pevná a pohyblivá žalobci uvedli, že i na pohyblivých stanovištích je pohyb osob přesně určen, což znamená, že se nemohou pohybovat tak, že by byl ohrožen zájem služby, ani na úseku nebo v prostorách, které nejsou určeny k jejich služební činnosti. Žalobci polemizují se žalovaným (k tomu odkázali na stranu 17 napadeného rozhodnutí), že byť se v některých případech v rámci plnění služebních povinností vzdalují ze stanovišť, za plnění služebních povinností nelze (žalobci patrně ovšem chtěli říci, že lze) považovat čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, jestliže nejsou střídáni. Za fatální omyl žalobci považují, že se žalovaný domnívá, že služební funkcionář rozdělením stanovišť stanovil, kde je zapotřebí, aby byla stanoviště obsazena příslušníky po celou jím určenou dobu služby, a kde nikoliv. Rozpis dozorčích stanovišť totiž dobu střežení stanoviště stanovuje a podle žalovaného by mohl být běžně porušován – je však absolutně nepřípustné přerušit službu bez vystřídání. Uvedené podle žalobců svědčí právě o tom, že na stanovištích ke střídání na přestávku na jídlo a odpočinek nedochází (ostatně to dokonce žalovaný sám potvrdil na stra