Krajský soud v Praze 59 Ad 3/2021 – Uspokojení navrhovatele

Žalobci se sedmdesáti samostatnými žalobami podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), doručenými soudu dne 16. 4. 2021, domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 2. 2021, č. j. VS-76868-35/ČJ-2018-80000L-PK (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný zamítl jejich odvolání a potvrdil rozhodnutí ředitele Věznice O. ze dne 17. 6. 2019, č. j. VS-35273-40/ČJ-2018-802620 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím ředitel Věznice O. zamítl žádosti všech žalobců ze dne 13. 3. 2018 [žalobci a) až e)] a ze dne 20. 3. 2018 (zbylí žalobci) o proplacení přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále jen „zákon o služebním poměru“), vykazované ovšem služebním orgánem jako přestávky na jídlo a odpočinek dle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, jako doby služby, a to včetně úroků z prodlení.

Usnesením ze dne 29. 6. 2021, č. j. 59 Ad 3/2021-33, spojil soud věci žalobců ke společnému projednání s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 59 Ad 3/2021.

Žalobci v obsahově shodných žalobách uvedli, že v průběhu správního řízení bylo prokázáno, že ve věznici není dodržováno právo příslušníků na přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru a bez většího počtu příslušníků ani být dodržováno nemůže. Žalobcům jsou z doby služby odečítány přestávky na jídlo a odpočinek, ačkoli se nejedná o přestávku ve smyslu § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, nýbrž ve smyslu odst. 3 téhož ustanovení. Vězeňská služba České republiky (dále jen „Vězeňská služba“) do současné doby nenalezla řešení, jak příslušníkům při výkonu dozorčí, strážní či eskortní služby umožnit čerpání přestávek na jídlo a odpočinek. Situace je o to závažnější, že se netýká jen Věznice O., ale všech obdobných objektů ve vězeňských zařízeních.

Žalobci nejprve poukázali na to, že přestože byla tato problematika řešena správními soudy, žalovaný ustálenou judikaturu neakceptoval. Zcela pominul rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53 (z něhož žalobci v žalobě citovali), rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 6. 2018, č. j. 62 Ad 4/2016-374, a rozsudky Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, a ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/202078 (který měli žalobci patrně na mysli, ač jej označili jako usnesení NSS č. 1755/2020). Namísto toho žalovaný nepřípustně poukazoval na judikaturu civilních soudů.

Žalobci pokračovali, že v rozhodné době vykonávali služební činnost jak na oddělení výkonu trestu v pozicích dozorců, výjimečně v pozici inspektora dozorčí služby, tak na oddělení vězeňské stráže, a to jako strážní vykonávající službu při vnější ostraze objektu či jako strážní vykonávající eskortní službu a službu řidičů, výjimečně na pozici (vrchního) inspektora strážní služby. Dále podrobně popsali specifika jednotlivých druhů služby. V té souvislosti žalovanému vytkli, že strážní a dozorčí službu zmatečně a nepřípustně slučuje (k tomu odkázali na stranu 31 an. napadeného rozhodnutí).

Ve vztahu k oddělení výkonu trestu žalobci uvedli, že sice příslušníci mají možnost stravovat se v jídelně nebo konzumovat stravu vlastní (žalobci si přitom nedokáží představit konzumaci stravy ve své kanceláři), avšak doba stravování netrvá dobu stanovenou v § 60 zákona o služebním poměru – strava je konzumována jen po nejnutnější dobu a poté je ihned realizován zpětný příchod na stanoviště. Po dobu stravování příslušnici neodkládají výstroj a v případě jakékoliv vyhlášené mimořádné události jsou povinni okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Jejich povinností je totiž být i při opuštění dozorčího stanoviště neustále pomocí radiostanice ve spojení s ostatními příslušníky a s operačním střediskem a v případě potřeby zasáhnout i na jiném úseku služebních činností. Při odchodu na stravu dozorčí stanoviště nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi, tj. nedochází ke střídání na stanovištích – konzumace stravy není zapsána v knize předání a převzetí služby ani se neprovádí početní prověrka odsouzených. Odchod z oddílu je toliko nahlašován inspektorovi dozorčí služby. V uvedenou dobu (tzn. po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy) režim na tomto oddíle není vykonáván – fakticky je tak nepřítomností příslušníka ohrožena bezpečnost osob a majetku, ačkoliv každý dozorce odpovídá za početní stav odsouzených na svém úseku služební činnosti a minimalizování jakéhokoliv nezákonného jednání odsouzených, případně minimalizování mimořádných událostí. V případě mimořádné události by tedy jakékoliv následky nesl příslušník zařazený v denním rozkaze na ono stanoviště. Nadto porušení dozorčí služby je trestným činem podle § 390 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“). Žalobci tak v žádném případě nemohou trávit přestávku na jídlo a odpočinek podle svého uvážení ani ve stanovené době a ve stanoveném rozsahu.

K rozdělení stanovišť na pevná a pohyblivá žalobci uvedli, že i na pohyblivých stanovištích je pohyb osob přesně určen, což znamená, že se nemohou pohybovat tak, že by byl ohrožen zájem služby, ani na úseku nebo v prostorách, které nejsou určeny k jejich služební činnosti. Žalobci polemizují se žalovaným (k tomu odkázali na stranu 17 napadeného rozhodnutí), že byť se v některých případech v rámci plnění služebních povinností vzdalují ze stanovišť, za plnění služebních povinností nelze (žalobci patrně ovšem chtěli říci, že lze) považovat čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, jestliže nejsou střídáni. Za fatální omyl žalobci považují, že se žalovaný domnívá, že služební funkcionář rozdělením stanovišť stanovil, kde je zapotřebí, aby byla stanoviště obsazena příslušníky po celou jím určenou dobu služby, a kde nikoliv. Rozpis dozorčích stanovišť totiž dobu střežení stanoviště stanovuje a podle žalovaného by mohl být běžně porušován – je však absolutně nepřípustné přerušit službu bez vystřídání. Uvedené podle žalobců svědčí právě o tom, že na stanovištích ke střídání na přestávku na jídlo a odpočinek nedochází (ostatně to dokonce žalovaný sám potvrdil na straně 23 napadeného rozhodnutí). Žalobci dále namítli, že svědek V. uvedl (zde odkázali na stranu 16 napadeného rozhodnutí), že se nestřídá na pohyblivých stanovištích, což je ale v rozporu s výpovědí svědka V. i dalších (namátkově vybraných) žalobců, kteří shodně uvedli, že na (žádných) stanovištích střídáni nejsou. Žalobci zdůraznili fakt, že v denním rozkaze vedoucího oddělení výkonu trestu není jediného příslušníka, který by nebyl velen na žádné dozorčí stanoviště a vykonával střídání ostatních na stanovištích v době přestávky na jídlo a odpočinek.

Stran příslušníků na oddělení vězeňské stráže žalobci uvedli, že příslušníci na strážních stanovištích sice jsou cyklicky střídáni (byť v případě, že se v objektu věznice v mimopracovní době zajišťuje eskorta vykonávaná strážnými, ke střídání strážních stanovišť nezřídka nedochází), nicméně nikoliv za účelem čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. To dokládají denní rozkazy vedoucího oddělení vězeňské stráže a rozpis strážních stanovišť, neboť není žádného příslušníka, který by nebyl velen na přesně stanovené strážní stanoviště. Pevné ani pohyblivé strážní stanoviště nelze opustit a trávit přestávku na jídlo a odpočinek ve stanoveném rozsahu a podle svého uvážení – na pevném stanovišti strážní věže je dokonce zakázáno jíst. Pokud nastane mimořádná situace, jsou dle udělených pokynů povinni zapojit se do likvidace takové události i příslušníci na pohyblivém strážním stanovišti. Porušení strážní služby je rovněž trestným činem, a to podle § 389 trestního zákoníku.

Konečně stran příslušníků v eskortní směně žalobci uvedli, že eskortující příslušníci ani na okamžik nemohou opustit eskortu, tudíž nemohou ani trávit přestávku na jídlo a odpočinek. Přestávka je jim však z pracovní doby odečítána, a to i když službu vykonává jen jeden příslušník a po celou dobu střežení není střídán, například při střežení vězně v nemocničním zařízení po dobu 12 hodin.

Žalobci obecně shrnuli, že není podstatné, že je jim v některých případech po dobu nezbytně nutnou umožněno stravování, protože to nelze považovat za čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, když fakticky i po celou dobu přestávky jsou veleni na strážním či dozorčím stanovišti, které nikomu nepředávají a stále vykonávají činnost dle interních právních norem a rozpisu strážních a dozorčích stanovišť. K žádnému jejich střídání, vyjma ukončení pracovní doby, nikdy nedochází. Současně při konzumaci stravy jsou neustále ve střehu a kdykoliv připraveni zasáhnout při mimořádné události. V žádné právní úpravě (ani interní) ani v prokázaných skutečnostech nemá oporu právní názor žalovaného a ředitele Věznice O., že žalobci, ač jsou veleni na strážní či dozorčí stanoviště a nejsou nikým střídáni, mohou bez jakéhokoliv následku takové stanoviště opustit – tímto názorem služební funkcionáři legalizují porušování interních právních norem.

Žalobci dále namítali, že se žalovaný snaží celou situaci zlehčovat. Jeho tvrzení, že žalobci nepopírají, že je jim umožněno stravování, a to dokonce mimo objekt Věznice O., a že prohlásili, že jsou na stanovištích střídáni po dobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, jsou v rozporu s výslechy žalobců (účastníků řízení). Jedinými osobami zastávajícími názor střídání strážních a dozorčích stanovišť jsou vedoucí jednotlivých oddělení, kteří však takovou výpověď podle žalobců učinili účelově ve snaze zakrýt jimi tolerované protiprávní jednání. Ostatně znevěrohodněna byla výpověď svědka F., jehož otázky i odpovědi byly v protokolu předem připraveny. Nadto se žalovaný v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnuje jen důkazům, resp. svědeckým výpovědím svědků, provedeným až v novém řízení po předchozím zrušujícím rozhodnutí, aniž by věnoval pozornost dříve provedeným výslechům žalobců. Napadené rozhodnutí proto žalobci pokládají za jednostranné, tendenční a neobjektivní, a v důsledku toho za zmatečné a nepřezkoumatelné.

Žalobci nesouhlasili ani s argumentací, že příslušníci čerpající přestávku na jídlo a odpočinek nemají povinnost se zapojit do likvidace mimořádných událostí. Je to v rozporu se směrnicemi pro signály mimořádných situací i zákonem. Žalobci odmítli též názor, že je výlučně na každém příslušníkovi, v jakém oděvu a s jakou výstrojí bude konzumovat jídlo v jídelně. Jestliže totiž nejsou střídáni na stanovištích, musí disponovat např. radiostanicí.

Konečně irelevantním je také názor, že příslušníci nežádali o započtení dob, kdy nebyli schopni čerpat přestávku na jídlo a odpočinek, do doby služební činnosti. Takové tvrzení pouze dehonestuje nadřízené příslušníky vytvářením dojmu, že neměli přehled o svých podřízených. K přílohám denních rozkazů, kde jsou uvedeny přestávky na jídlo a odpočinek, většina vyslýchaných uvedla, že o nich nemá povědomí, nejsou součástí denních rozkazů, jsou uloženy na neznámých místech a neměli možnost se s nimi seznámit, případně že šlo o formální přílohu bez ohledu na možnost čerpání přestávky. Denními rozkazy, které jsou interními normativními akty nižší právní síly, byl takto zásadním způsobem a svévolně porušován rozpis strážních a dozorčích stanovišť, jakožto interní normativní akt vyšší právní síly, a přesto je takové porušování žalovaným ponecháno bez následků.

Samostatným podáním ze dne 14. 7. 2021 pak žalobci upřesnili, jakou konkrétní činnost ve Věznici O. v rozhodném období vykonávali. Omezili se však víceméně na rozdělení, kdo byl zařazen na oddělení výkonu trestu (s určením, že šlo pouze o dozorce) a kdo na oddělení vězeňské stráže (s určením, že šlo pouze o strážné), a to v rozporu s tvrzeními v žalobě, jež sice nebyla individualizována, ale zmiňovala, že někteří z nich jsou i v pozici (vrchního) inspektora, či naznačovala, že někteří jsou zařazeni do eskortní směny.

Žalovaný se žalobami nesouhlasil a navrhl je zamítnout. Odkázal na prvostupňové a napadené rozhodnutí, kde jsou dle jeho názoru řádně vypořádány všechny námitky žalobců. Předně žalovaný poznamenal, že žalobci v doplnění žaloby opomenuli rozlišovat vedoucí příslušníky, což je pro posouzení možnosti čerpat přestávky zásadní. Žalovaný proto v příloze k vyjádření opravil seznam žalobců upřesněním jejich služebního zařazení. Současně žalovaný upozornil, že ačkoliv žalobci podali žádost o proplacení přestávek za shodné období, ne všichni [konkrétně se jedná o žalobce d), s), v), at) a bc)] byli v celém předmětném období příslušníky Vězeňské služby ve Věznici O. – proplacení přestávek v celém rozsahu jim proto nemůže náležet. Žalovanému nadto není zřejmé, proč žalobci zmiňují nemožnost čerpání přestávek také u příslušníků eskortní směny, jestliže mezi žalobci není jediného příslušníka, který by byl do eskortní směny zařazen. Odkaz na službu v eskortní směně je tak podle jeho názoru zcela irelevantní.

Žalovaný nesouhlasil se žalobci, že bylo prokázáno, že ve věznici není a nemůže být dodržován nárok příslušníků na přestávku na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 zákona o služebním poměru. Naopak bylo prokázáno, že charakter služby ve Věznici O. umožňuje přerušit výkon služby pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek a že příslušníci mohou tuto přestávku čerpat dle svého uvážení s přihlédnutím k charakteru prostředí, ve kterém vykonávají službu. Žalobci mají možnost stravovat se v jídelně, kantýně, odpočinkové místnosti či ve vlastní kanceláři, mají i možnost vzdálit se z prostor věznice za účelem čerpání přestávek. Je pouze jejich volbou, které místo zvolí – opačný názor žalobců pramení z jejich mylných domněnek, nikoliv ze skutečné praxe. Žalovaný nepopírá, že příslušníci jsou omezeni ve svých aktivitách, to ale vyplývá z toho, že vykonávají službu v režimovém prostředí. Omezení však nejsou takového charakteru, aby nemohli čerpat plnohodnotnou přestávku na jídlo a odpočinek. Žalovaný považuje za významné, že příslušníci Vězeňské služby nejsou jediným zabezpečením věznice. Věznice jsou zabezpečeny i jinými mechanismy tak, aby byla kontinuálně zabezpečena ochrana společnosti a dodržování pořádku v prostorách věznice. Výkon služby ve Věznici O. tedy lze přerušit pro možnost čerpání přestávek na jídlo a odpočinek – nejedná o situaci, že by příslušníci pouze konzumovali stravu s tím, že by museli být stále dosažitelní a připravení přerušit přestávku pro případ potřeby plnění neodkladných úkolů ze stanovišť či řešení mimořádných událostí. Rozsudek Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Ad 13/2011 proto není na projednávanou věc přiléhavý.

Konkrétně k výkonu služby dozorců žalovaný uvedl, že rozdělení dozorčích stanovišť na pevná a pohyblivá nelze zaměňovat s jejich obsazováním – bylo přitom prokázáno, že veškerá stanoviště byla v rozhodném období obsazena. Každému příslušníkovi je inspektorem dozorčí služby po příchodu do služby oznámen časový rozvrh služby včetně plánované přestávky ve službě. Inspektor dozorčí služby koordinuje faktické čerpání přestávek na jídlo a odpočinek tak, aby bylo zajištěno plnění služebních povinností. Pohyblivé stanoviště není definováno ohraničeným prostorem, ale představuje soubor služebních povinností vážících se ke konkrétnímu bodu ve věznici – příslušníci se z těchto stanovišť však běžně vzdalují pro případ plnění služebních povinností v rámci celého objektu věznice, a po tu dobu tak nejsou na stanovišti fakticky přítomni. Žalovaný proto uzavřel, že dozorci na pohyblivých stanovištích mohou svou službu přerušit za účelem předem naplánované přestávky, která je uvedena v denním rozkaze a svým časovým vymezením je v souladu s časovým rozvrhem dne, který je přílohou Řádu Věznice O.. Případné nezbytné úkoly na jejich stanovišti přitom zastane zastupující dozorce – po dobu přestávky je tedy dozorce zastupitelný jiným dozorcem dle pokynu inspektora dozorčí služby, který mimo úkolů na svém stanovišti po omezenou dobu vykonává také nezbytné úkoly na stanovišti přestávku čerpajícího dozorce a odpovídá za něj. Povinnost setrvávat na stanovišti, jak tvrdí žalobci, se na dozorce nemůže vztahovat. Jinými slovy, není zde třeba střídat, jestliže postačuje (pouhý) vzájemný zástup. Jen v případě (jednoho) pevného dozorčího stanoviště je nezbytná neustálá faktická přítomnost veleného příslušníka a pro případ čerpání přestávky na jídlo a odpočinek je nutno tohoto příslušníka střídat. Bylo však zjištěno, že ke střídání příslušníků za účelem vyčerpání přestávky dochází. Konečně inspektor dozorčí služby zásadně může čerpat přestávku i v případě, že dle situace na jednotlivých dozorčích stanovištích vyhodnotí, že na 30 minut nepotřebuje určený zástup.

Žalovaný dále zdůraznil, že čerpání přestávky není výkonem služby. Příslušník má sice v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek povinnost zakročit u mimořádné události v důsledku obecné povinnosti stanovené v § 7 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění účinném do 23. 4. 2019 (dále jen „zákon o Vězeňské službě“), pokud zachytí signál o mimořádné situaci, neznamená to však, že by byl sankcionován za nezakročení v případě, že by signál o mimořádné události nezachytil, neboť by nebyl v době čerpání přestávky na jídlo a odpočinek na příjmu – příslušníci totiž nemají povinnost mít radiostanici u sebe a být ve spojení s ostatními. Pro řádné čerpání přestávky na jídlo a oddech není ani podstatné, zda jsou příslušníci ustrojeni do služebního stejnokroje a vyzbrojeni. Kompletní přehled o mimořádných událostech ve Věznici O. je součástí spisového materiálu a je z něho patrné, že ne všechny události klasifikované jako „mimořádné“ vyžadují aktivní zapojení všech velených příslušníků.

Ohledně úseku strážní služby žalovaný odkázal na výše uvedené. I u strážní služby totiž platí, že příslušníky na (dvou) pevných stanovištích je třeba v době čerpání přestávky střídat, zatímco strážní zařazeni na stanoviště pohyblivá čerpají přestávku v době, která jim byla stanovena denním rozkazem bez ohledu na vystřídání, pokud do ní nezasahují jiné služební úkoly. Většina stanovišť (včetně eskortní skupiny) je vícečlenná, pokud tak jeden příslušník odchází na přestávku, povinnosti na tomto stanovišti zajistí ostatní velení příslušníci – skutečnost, že po vymezený čas jsou na pohyblivém stanovišti například jen dva příslušníci namísto tří, neohrožuje plnění služebních úkolů ani bezpečnost ve věznici. Střídání na jednotlivých stanovištích zajišťuje inspektor strážní služby, potažmo vrchní inspektor strážní služby. Žalovaný dále konkrétně popsal, jaká stanoviště na oddělení vězeňské stráže se navzájem zastupují, a zároveň upozornil na to, že ve Věznici O. se nenachází žádné stanoviště na strážní věži.

Konečně podle žalovaného je irelevantní, že v napadeném rozhodnutí necitoval výpovědi jednotlivých žalobců, jestliže se opíral o (všechny) účastnické i svědecké výpovědi obsažené ve správním spise s výjimkou výpovědi svědka F..

Žalobci ve společné replice zejména setrvali na své argumentaci týkající se rozlišování pevných a pohyblivých stanovišť a nestřídání na nich a ohledně zasahování při mimořádných událostech. Vyzdvihli například, že výpověď svědka V. zůstala osamocena, že technické systémy nemohou nahradit příslušníky a že vzájemná zastupitelnost příslušníků nebyla prokázána. Podle jejich názoru neobstojí ani tvrzení žalovaného, že jeden příslušník vykonává službu na dvou stanovištích, za která odpovídá i při mimořádné události. Plány čerpání přestávek jsou nerealizovatelné pro nedostatek příslušníků ve službě, jakož i nezákonné a odporující seznamům strážních a dozorčích stanovišť. Žalobci dále poukázali na to, že zdejší soud již rozhodl v obdobné věci pod sp. zn. 55 Ad 2/2021, kde se již vypořádal i se shodnou argumentací žalovaného, a že Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) v rozsudku ze dne 9. 9. 2021, C107/19 Dopravní podnik hl. m. Prahy, dospěl u hasiče Dopravního podniku hlavního města Prahy k závěru, že nošení radiostanice po celou dobu služby a neustálá připravenost k zásahu je výkonem služby.

Z předloženého správního spisu soud zjistil, že žalobci podali žádosti o proplacení přiměřené doby na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 3 služebního zákona, a to dne 13. 3. 2018 společně žalobci a) až e) za období od 13. 3. 2015 do 13. 3. 2018, a dne 20. 3. 2018 společně žalobci f) až br) za období od 20. 3. 2015 do 20. 3. 2018.

Žádosti zdůvodnili tím, že jim je sice umožněno stravování, nemají však možnost opustit objekt věznice tak, aby mohli čerpat přestávku a relaxovat dle svého uvážení. Příslušníci jsou povinni se zapojit do likvidace či řešení mimořádných událostí. Dle názoru žalobců jde pouze o umožnění stravování, nečerpají přestávky na odpočinek podle § 60 (odst. 1) služebního zákona. V době čerpání přestávky nemají možnost opustit střežený objekt, neboť ve službě není tolik příslušníků, aby byla zajištěna zastupitelnost a žalobci mohli přestávku čerpat. Příslušník se musí v průběhu přestávky zajímat o dění na svém pracovišti. Zejména u eskortní služby její členové nemohou opustit střeženou osobu, neboť by eskortu oslabili a vystavili ostatní eskortující příslušníky a společnost nebezpečí útěku eskortovaných osob. K důkazu navrhli seznam strážních a dozorčích pracovišť, z něhož plyne, že v době výkonu služby nebyl plánován zástup zajišťující na stanovištích střídání k čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, výslechy účastníků k tomu, jak docházelo k čerpání přestávek na jídlo a odpočinek, zda byli žadatelé střídáni na přestávky a zda je mohli čerpat mimo střežený objekt a dle svého uvážení, výslechy přímých nadřízených (vedoucích příslušného oddělení) k tomu, jak docházelo ke střídání na jednotlivých stanovištích a zda bylo účastníkům umožněno čerpání přestávek na stravu a odpočinek dle jejich volby, měsíční směnové výkazy, z nichž plyne odpočet hodin za přestávky na jídlo a odpočinek, denní rozkazy příslušného vedoucího oddělení a směrnice pro výkon služby na jednotlivých strážních a dozorčích stanovištích.

Dne 9. 4. 2018 proběhlo ve věci ústní jednání, během něhož byli vyslechnuti žalobci a) až e) a svědek mjr. Bc. T. P., DiS.

Žalobce a) prap. P. G., dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Čas přestávky si volí sám podle situace na stanovišti, nehlásí nástup na přestávku inspektoru dozorčí služby. Domnívá se, že si během služby nevybere přestávku v délce 30 minut a dvakrát po 15 minutách, neboť například když svačí a je třeba zavřít ubytovnu, jídlo přeruší. Jako další příklad uvádí, že v době čerpání přestávky měl vydávat obědy na ubytovně a řešil se jeho pozdní příchod. Na dobu přestávky není střídán na žádném stanovišti – ani v knize předání nejsou evidovány žádné zápisy o střídání, po celou dobu tedy odpovídá za odsouzené. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, pokud nepředá odsouzené. Závěrem uvedl, že v době jeho nástupu k Vězeňské službě se přestávky platily, proto nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak, když je systém stále stejný.

Žalobce b) prap. Antonín Juříček, dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí někdy nesouhlasí, někdy ano (záleží na konkrétní situaci na stanovišti). Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně. Domnívá se, že si během služby nevybere přestávku v délce 30 minut a dvakrát po 15 minutách, neboť například když svačí a je třeba navést odsouzené k lékaři či advokátu, jídlo přeruší a musí se věnovat služebním povinnostem. Vždy se ale stihne naobědvat. Na dobu přestávky není střídán, jen někdy na oddíle výkonu kázeňských trestů (dále též „uzavřený oddíl“), když má objednaný oběd. Pokud by byl střídán, musel by předat odsouzené. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel (nesjpíš by musel vyrozumět nadřízeného). Závěrem uvedl, že v době jeho nástupu k Vězeňské službě se přestávky platily, proto nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak, když je systém stále stejný.

Žalobce c) pprap. J. S., dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Čas přestávky si volí sám podle situace na stanovišti, nehlásí nástup na přestávku inspektoru dozorčí služby, vždy mu ale prostřednictvím radiostanice volá, že jde obědvat. Příkladem uvedl, že na stanovišti č. 7 si nemůže vybrat přestávku na jídlo, jelikož v době výdeje stravy vydává stravu odsouzeným, vlastní oběd tak musí odložit na pozdější dobu. Na stanovišti není střídán, nedělá se to, neboť je jich málo ve službě. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Žalobce d) pprap. J. S., dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Čas přestávky si volí sám podle situace na stanovišti, nástup na přestávku hlásí inspektoru dozorčí služby prostřednictvím radiostanice. Jako příklad uvádí, že v době čerpání přestávky měl vydávat obědy na ubytovně a řešil se jeho pozdní příchod. Na dobu přestávky není střídán na žádném stanovišti. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Žalobce e) nprap. V. S., inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Příkladem uvedl, že běžně řešil z doby přestávky záchvaty odsouzených nebo jiné mimořádné události. Ani jako inspektor dozorčí služby není střídán na žádném stanovišti na dobu přestávky. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Pro přehlednost soud shrnuje, že všichni žalobci a) až e) shodně uvedli, že evidenci čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, pokládají za formální. Časy přestávek si žalobci volili sami podle situace na stanovišti, na dobu přestávky nebyli střídáni na žádném stanovišti [s výjimkou žalobce b)]. Shodli se i v tom, že po dobu přestávky musí být ustrojeni a vyzbrojeni, že musí být na příjmu radiostanice pro případ vzniku mimořádné situace a že nemohou opustit objekt věznice. Jejich výpovědi se lišily, pokud jde o uváděné příklady, kdy nemohli čerpat přestávku nebo kdy ji byli nuceni přerušit, jakož i v tom, zda nástup na přestávku hlásí inspektoru dozorčí služby.

Svědek mjr. Bc. T. P., Dis., vedoucí oddělení výkonu trestu, k věci uvedl, že příslušníci dozorčí služby jsou veleni do služby na konkrétní stanoviště na základě rozkazu vedoucího oddělení výkonu trestu. Evidenci čerpání přestávek provádí inspektor dozorčí služby v rámci přílohy denního rozkazu. Počet odsloužených hodin za měsíc pak potvrdí každý příslušník svým podpisem na měsíční výkaz odsloužených hodin. Ve Věznici O. je jen jedno pevné dozorčí stanoviště, a to č. 4, které musí být v rámci čerpání přestávky vystřídáno. Na uvedeném stanovišti střídá dozorce z pohyblivého stanoviště na pokyn inspektora dozorčí služby, toto střídání není jmenovitě uvedeno v denním rozkazu, neboť to žádná vnitřní norma neukládá. Nezaznamenává se ani v knize předání a převzetí služby. Pohyblivá stanoviště nejsou v době čerpání přestávky dozorce střídána – pokud je třeba vykonat nějaký úkon, zajišťuje to na pokyn inspektora dozorčí služby jiný příslušník (v žádném předpisu není zakotven uvedený způsob střídání). V denním rozkazu nejsou příslušníci nezařazení na dozorčí stanoviště tak, aby mohli střídat ostatní příslušníky dozorčí služby po dobu přestávky. Žádná zákonná ani vnitřní norma (ani směrnice pro výkon dozorčí služby) neupravuje způsob čerpání přestávky dozorci, takže dozorce může čerpat přestávku podle svého uvážení (na obědě v jídelně, v kantýně, v odpočinkové místnosti s kuchyňkou apod.). V době přestávky nemusí být ustrojen ani být na příjmu radiostanice (dříve si někteří dozorci opasky odkládali, po podání návrhu je ale všichni nosí i po dobu přestávky; prostor pro ukládání radiostanice je v kanceláři inspektora dozorčí služby). Dozorce může opustit věznici, je ale limitován délkou přestávky 30 minut, takže se tato možnost s ohledem na umístění věznice prakticky nevyužívá. Začátek čerpání přestávky je dozorce povinen nahlásit inspektoru dozorčí služby. Příslušník čerpající přestávku není povinen zasahovat při mimořádné události, ale mohou nastat ojedinělé situace, kdy bude vyzván k provedení nějakého služebního zákroku s tím, že nevyčerpaná část přestávky mu bude nahrazena. Příslušníci zařazení do dozorčích a strážních směn se právě proto v čerpání přestávek střídají – naprostá většina mimořádných událostí je zvládnutelná ostatními příslušníky ve službě. Za mimořádnou událost v době, kdy dozorčí stanoviště není obsazeno, odpovídají ostatní příslušníci, které inspektor dozorčí služby pokynem pověřil k jejímu řešení. Vždy je na stanovišti dodržen interval kontrol.

Dne 11. 4. 2018 proběhlo ústní jednání, během něhož byli vyslechnuti žalobci bi), bh), ab), br), z), af) a svědek mjr. Mgr. Pavel Fremund.

Žalobce bi) prap. M. T., dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Příkladem uvedl, že na ubytovně A může čerpat přestávku pouze v čase 11:00 až 11:30, nicméně už od 11:20 musí plnit pracovní povinnosti tak, aby odsouzení, kterým se od 11:30 vydává strava, byli před jídelnou. Čas přestávky si volí sám podle situace na stanovišti, nástup na přestávku ani její ukončení nehlásí inspektoru dozorčí služby. Na dobu přestávky není střídán. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel. Závěrem uvedl, že v době jeho nástupu k Vězeňské službě se přestávky platily, proto nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak, když je systém stále stejný.

Žalobce bh) ppor. P. Š., vrchní inspektor na oddělení vězeňské stráže, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu i vrchní inspektor strážní služby, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Jako inspektor se sice snaží vést evidenci, aby odpovídala pravdě, ale ne vždy to lze s ohledem na nutnost dodržení všech služebních povinností – o tom informoval i vedoucí oddělení. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Žádný konkrétní příklad, kdy by nemohl vyčerpat celou přestávku vzhledem k plnění služebních povinností, si nevybavil. Na dobu přestávky není střídán. Když působil jako inspektor dozorčí služby, příslušníci dozorčí služby čerpali přestávku jen po dobu konzumace jídla, nikoliv celých 30 minut, neboť měli služební povinnosti, a nebyli střídáni. Příslušníci mu hlásí nástupy na přestávku (nikoliv její ukončení), podle toho zapisuje údaje do evidence přestávek. I jako vrchnímu inspektoru strážní služby mu příslušníci hlásí nástupy na přestávku (nikoliv její ukončení), inspektor strážní služby je podle toho zapisuje do evidence přestávek, což on na konci služby stvrdí podpisem. Příslušníci strážní služby nejsou v době přestávky střídáni; na pevných stanovištích je sice vystřídá jiný příslušník, který ale opustí svoje přidělené stanoviště. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Žalobce ab) nprap. B. M., inspektor na oddělení vězeňské stráže, uvedl, že přestávky, jak jsou uvedeny v příloze denního rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže, nejsou podle jeho názoru přestávkami, jelikož má za to, že slouží v nepřetržitém provozu. V denním rozkazu totiž není nikdo, kdo by ho mohl vystřídat. Dobu přestávky tráví na svém stanovišti, plně vystrojen, vyzbrojen a na příjmu radiostanice. Že pro služební povinnosti a nedostatek příslušníků ve směně nelze vždy dodržet délku přestávky, již řešil s vedoucím oddělení. Jako inspektoru strážní služby mu příslušníci vězeňské stráže hlásí nástupy na přestávku (nikoliv její ukončení), podle toho je zapisuje do evidence přestávek. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel. Závěrem uvedl, že v době jeho nástupu k Vězeňské službě se přestávky platily, proto nevidí důvod, proč by tomu mělo být jinak, když je systém stále stejný. Nadto i příslušníkům Policie České republiky se hradí celá doba vykonané služby.

Žalobce br) nprap. J. Z., inspektor – operátor na oddělení vězeňské stráže, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede vrchní inspektor strážní služby, je pouze formální – časy, kdy si vybíral přestávky, s touto evidencí nesouhlasí. Nedokáže být konkrétní, děje se to ale běžně, je to dlouhodobá záležitost. Má za to, že se nejedná o přestávku, ale o dobu nutnou na stravu a oddech. Na dobu přestávky není střídán, ve službě není nikdo, kdo by byl velen na střídání strážních stanovišť. Nástup na přestávku hlásí (vrchnímu) inspektoru strážní služby. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice bez předání služby.

Žalobce z) pprap. L. K., vrchní asistent oddělení vězeňské stráže – strážný u vchodu, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede vrchní inspektor strážní služby, je pouze formální – s touto evidencí nesouhlasí, že by si za směnu vybral jednu hodinu přestávky. Má za to, že se nejedná o přestávku, ale o dobu nutnou na stravu a oddech. Nedokáže být konkrétní, děje se to většinou. Jako příklad uvádí, že když odešel ke konzumaci stravy, musel přestávku přerušit a provést osobní prohlídku odsouzených z táborové režie. Na dobu přestávky není střídán, ve službě není nikdo, kdo by byl velen na střídání strážních stanovišť. Nástup na přestávku hlásí (vrchnímu) inspektoru strážní služby. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Žalobce af) rtn. J. M., referent oddělení vězeňské stráže, uvedl, že evidence čerpání přestávek, kterou vede vrchní inspektor strážní služby, je pouze formální. Nedokáže být konkrétní. Má za to, že se nejedná o přestávku (netráví ji podle svého uvážení), ale o dobu nutnou na stravu a oddech v nepřetržité službě. Na dobu přestávky není střídán, ve službě jich je na prostřídání málo. Nástup na přestávku hlásí (vrchnímu) inspektoru strážní služby. Po dobu přestávky musí být ustrojen a vyzbrojen, jakož i být na příjmu pro případ vzniku mimořádné situace; nemůže opustit objekt věznice, nikdy to ale nezkoušel.

Pro přehlednost soud shrnuje, že žalobce bi) vypovídal víceméně shodně jako žalobci a) až e). Ostatní žalobci bh), ab), br), z) a af) z oddělení vězeňské stráže shodně uvedli, že evidenci čerpání přestávek, kterou vede vrchní inspektor strážní služby, pokládají za formální. Na dobu přestávky nebyli střídáni, všichni ale hlásili nástup na přestávku (vrchnímu) inspektoru strážní služby. Shodli se i v tom, že po dobu přestávky musí být ustrojeni a vyzbrojeni, že musí být na příjmu radiostanice pro případ vzniku mimořádné situace a že nemohou opustit objekt věznice. Jejich výpovědi se v podstatě nelišily a byly protokolovány v zásadě doslovně totožnými formulacemi.

Svědek mjr. Mgr. P. F., vedoucí oddělení vězeňské stráže, k věci uvedl, že příslušníci oddělení vězeňské stráže jsou veleni do služby na konkrétní stanoviště na základě rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže. Evidenci čerpání přestávek provádí vrchní inspektor strážní služby (případně inspektor strážní služby), který za ni odpovídá. Počet odsloužených hodin za měsíc pak potvrdí každý příslušník svým podpisem na měsíční výkaz odsloužených hodin. Ve Věznici O. jsou pevná strážní stanoviště na hlavním vchodu do věznice, na vchodu a vjezdu do výrobní zóny a na operačním středisku. Tato stanoviště jsou na čerpání přestávek službukonajících příslušníků střídána se zápisem do přílohy denního rozkazu s časem a jménem střídajícího příslušníka. Střídají je ostatní příslušníci ve službě, konkrétně na operačním středisku střídá inspektor strážní služby a vchod střídá některý ze zkušených příslušníků strážní a zásahové hlídky. Jedná se však pouze o evidenci střídání pevných stanovišť na dobu 30minutové přestávky na jídlo a oddech, nikoliv na další dvě 15minutové přestávky. Evidenci střídání strážních stanovišť provádí vrchní inspektor strážní služby (případně inspektor strážní služby). Pohyblivá stanoviště nejsou v době čerpání přestávky strážného střídána. Vzhledem k tabulkovým stavům není možné, aby byli v denním rozkazu příslušníci jen na střídání (neexistuje náhradník pro každé opuštění stanoviště). Stanoviště, ze kterých příslušníci střídají, nejsou oslabena. Funguje vzájemná zastupitelnost, příslušníci nejsou při výkonu služby na jednom místě (stanovišti), nachází se po celé věznici. V případě mimořádné události zasahují příslušníci z toho místa, kde se zrovna nachází pod koordinací inspektora – operátora. Nepřetržitý výkon služby odpovídá 24 hodinám. Žádná zákonná ani vnitřní norma neupravuje způsob čerpání přestávky příslušníky oddělení vězeňské stráže, takže příslušník může dle svého uvážení přestávku strávit na obědě v jídelně, může si zajít do kantýny nebo do odpočinkové místnosti s kuchyňkou apod. V uvedené době nemusí být ustrojen ani být na příjmu radiostanice. Může opustit věznici, je ale limitován délkou přestávky 30 minut, takže se tato možnost prakticky nevyužívá. Příslušníci zařazení do dozorčích a strážních směn se v čerpání přestávek střídají, nicméně jsou ze zákona povinni zasáhnout při mimořádné události – příslušník čerpající přestávku na jídlo a oddech není standardně vysílán ke služebnímu zákroku, ale může nastat i situace, kdy je potřeba, aby také zakročil. Jde spíše o teoretickou záležitost, naprostá většina mimořádných událostí je totiž zvládnutelná ostatními příslušníky ve službě.

Usnesením ze dne 12. 4. 2018 ředitel Věznice O. spojil řízení vedené o žádosti žalobců a) až e) ze dne 13. 3. 2018 s řízením ve věci vedené o žádosti žalobců f) až br) ze dne 20. 3. 2018 s tím, že nadále budou vedena pod spisovou značkou dříve zahájené věci (sp. zn. VS-35273/ČJ-2018-802620).

Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2018, č. j. VS-35273-16/ČJ-2018-802620 (dále jen „první rozhodnutí ředitele věznice“), ředitel Věznice O. zamítl všechny žádosti o proplacení odpracovaných hodin během čerpání přestávky ve službě na jídlo a odpočinek s odůvodněním, že přestávky na jídlo a odpočinek byly řádně čerpány a nárok na jejich proplacení nevznikl. Proti prvnímu rozhodnutí ředitele věznice podali všichni žalobci odvolání, která žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 8. 2018, č. j. VS-76868-6/ČJ-2018-80000L-PK (dále jen „první rozhodnutí žalovaného“), zamítl a první rozhodnutí ředitele věznice potvrdil. První rozhodnutí žalovaného napadli žalobci žalobou, která byla u zdejšího soudu vedena pod sp. zn. 43 Ad 4/2018. Jelikož žalovaný vydal dne 21. 2. 2019 nové rozhodnutí č. j. VS-76868-/ČJ-2018-80000L-PK (dále jen „druhé rozhodnutí žalovaného“), jímž první rozhodnutí žalovaného a první rozhodnutí ředitele věznice zrušil a věc vrátil řediteli Věznice O k novému projednání a rozhodnutí z důvodu, že ředitel věznice nezjistil stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, a tím žalobce v jejich žalobním požadavku uspokojil, Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. 4. 2019, č. j. 43 Ad 4/2018-170 řízení zastavil pro splnění podmínek podle § 62 s. ř. s.

Žalovaný ve svém druhém rozhodnutí zavázal ředitele Věznice O., že je třeba doplnit dokazování za účelem zjištění, zda žalobci mohli službu přerušit a čerpat přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nebo zda byli nuceni k nepřetržitému výkonu služby a byla jim poskytnuta pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek. Nebylo totiž především dostatečně zjištěno, jakým způsobem na jednotlivých stanovištích přestávky probíhaly a jak odpočinek vypadal; kdo a jakým způsobem určoval, kdo, kdy a jak se bude střídat; zda má vystřídaný příslušník nadále odpovědnost za stanoviště, nebo zda odpovědnost přechází na příslušníka, který jej střídá; zda a jak jsou s tím příslušníci obeznámeni a zda je střídající příslušník seznámen s povinnostmi stanoviště, které střídá, a zda je plní do návratu střídaného příslušníka.

Dne 3. 6. 2019 proběhlo ve věci další ústní jednání, během něhož byli vyslechnuti následující svědci:

Svědek ppor. M. V., tehdy inspektor dozorčí služby na oddělení výkonu trestu, uvedl, že o tom, kdo z dozorců ve směně bude střídat, rozhoduje inspektor dozorčí služby – v uvedeném období to tedy zajišťoval i on. Přestávky ve službě zapisoval do tabulky, která je součástí denního rozkazu vedoucího oddělení výkonu trestu. Uvedl, že je ve Věznici O. pouze jedno pevné stanoviště, a to uzavřený a krizový oddíl, kde mohou sloužit jen příslušníci zařazení do 5. tarifní třídy (dále jen „5TT“), kteří jsou na směně přibližně čtyři. Pokud se stalo, že byl na konkrétní směně zařazen jen jeden dozorce v 5TT, a nebyl tedy nikdo další, kdo by jej vystřídal, tak se uvedenému příslušníkovi na uzavřeném oddíle počítala celá směna včetně přestávky. S povinnostmi na uvedeném pevném stanovišti jsou střídající příslušníci obeznámeni, neboť se na tomto stanovišti v rámci jednotlivých služeb střídají. Po dobu čerpání přestávky přebírá střídající příslušník i odpovědnost za toto stanoviště. V rámci střídání střídající příslušník se střídaným obejdou cely, spočítají vězně a předají si informace. Střídání na pevném stanovišti je zapisováno do knihy průběhu služby na uzavřeném oddělení. Většinou je střídajícím příslušníkem inspektor dozorčí služby, kterého po tu dobu zastupuje jeden dozorce z pohyblivého stanoviště na ubytovně B. Podle svědka jsou ostatní stanoviště na ubytovnách odsouzených A, B, C, D a E pohyblivá a jsou zde stejné povinnosti. Na pohyblivých stanovištích se nestřídá na dobu přestávky 30 minut – vždy jen jednotlivým dozorcům sdělil časový limit, kdy si mohou přestávku vybrat; nezapisovalo se tedy do knihy předání a převzetí služby ani se neprováděly sčítací prověrky před a po střídání. V jeho směně si čerpání přestávky do přílohy denního rozkazu zapsal každý příslušník sám. Plánoval to tak, aby nenastala kolize v plnění služebních povinností, na všech ubytovnách je totiž stanoven časový limit, do kdy musí být na uvedeném oddíle provedena kontrola kázně a pořádku. Platí přitom, že se zastupují dozorci z budovy A a C a vždy čerpá přestávku jen jeden z nich, že na B jsou veleni dva dozorci (z kontextu vyplývá, že „vždy čerpá přestávku jen jeden z nich“) a že i na stanovištích D a E s předvaděčem také vždy čerpá přestávku jen jeden z nich. Nepamatuje si, že by stáhl dozorce z přestávky, každý měl prostor na vybrání celé přestávky. Kdyby se stala nějaká zásadní mimořádná událost, kterou by nevyřešili ostatní příslušníci, tak by jej stáhnout mohl a zbytek přestávky by si dozorce nahradil později během služby – to by zapsal do přílohy denního rozkazu. Přestávka ale není přerušována z důvodu zajištění běžných činností dle časového rozvrhu dne. Dozorci chodí na oběd do závodní kuchyně nebo odpočívají na stanovištích. On jako inspektor dozorčí služby oznámil čerpání vlastní přestávky dozorci z pohyblivého stanoviště na ubytovně B, který ho po tu dobu zastupoval. Během přestávky nebyl nucen řešit běžné služební věci. V denním rozkazu nebyli příslušníci nezařazení na žádné dozorčí stanoviště tak, aby střídali ostatní. Po celou dobu služby jsou dozorci v uniformách s donucovacími prostředky, až v rámci projednávané věci si začali po dobu přestávky vypínat radiostanice. Dozorce velený na konkrétní dozorčí stanoviště ho může opustit např. na dobu přestávky; příslušník čerpající přestávku ale nemá možnost opustit objekt věznice v civilním oděvu.

Svědek prap. R. V., t. č. dozorce na oddělení výkonu trestu, uvedl, že na jediném pevném stanovišti se střídá na pokyn inspektora dozorčí služby, přičemž se střídají dozorci v 5TT. Ostatní stanoviště ubytoven A, B, C, D a E jsou pohyblivá a nestřídá se zde, sloužil na všech. Dobu, kdy si příslušník vybírá přestávku, určuje inspektor dozorčí služby tak, aby se vždy splnil časový limit ke kontrole oddílu a další povinnosti dle časového rozvrhu dne (výdej stravy, předvádění na pracoviště, výměny ložního prádla, navádění k lékaři či k výslechům apod.). Inspektor dozorčí služby zapisuje čerpání přestávky do tabulky v příloze denního rozkazu. Na pohyblivých stanovištích se nezapisovalo do knihy předání a převzetí služby ani se neprováděly sčítací prověrky před a po střídání, na pevném stanovišti však ano. Když čerpal přestávku, nikdo na jeho stanovišti službu nevykonával, pokud měl splněné pochůzky. Inspektor dozorčí služby měl přehled o čerpání přestávky, a tak mohli úkony na jeho stanovišti provést jiní dozorci, což určil inspektor dozorčí služby. Během přestávky nemusel řešit povinnosti na stanovišti, jen kdyby se děla zásadní mimořádná událost, tak ho mohl inspektor dozorčí služby z přestávky odvolat – to se ale nikdy nikomu nestalo. Většina dozorců chodí v době 30minutové přestávky na oběd do jídelny. Tam chodil i on – byl vystrojen a měl na sobě služební opasek (který si ale mohl během přestávky odložit), vysílačku si vypínal. V případě, kdy si potřeboval například zavolat, mohl opustit objekt věznice v době přestávky i mimo ni po domluvě s inspektorem dozorčí služby.

Svědek ppor. M. P., t. č. strážný na eskortní směně a od 1. 7. 2017 vrchní inspektor eskortní směny na oddělení vězeňské stráže, uvedl, že příslušníci eskortního oddělení vykonávají službu v jednosměnném režimu. Na eskortním oddělení je zařazen vrchní inspektor eskortní směny oddělení vězeňské stráže a 6 příslušníků. Přestávky na jídlo a oddech si vybírají tak, aby se všichni vystřídali. Čerpání přestávek plánuje vrchní inspektor a zapisuje je do evidenční knihy, resp. přílohy denního rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže. Tato evidence odpovídá realitě, nikdy se na něho nikdo neobrátil se stížností, že by tomu tak nebylo. V případě realizace eskorty, kdy nelze příslušníka eskortní směny vystřídat, si někdy vybírají přestávku před odjezdem na eskortu. Pokud se ale zajišťuje eskorta již od rána, zapíše se nečerpání přestávky do denního rozkazu a nevyčerpaný čas si vyberou v náhradním volnu v rámci přepočítávacího období. V denním rozkazu je naplánovaný pouze nástup do služby, konec služby je zapsán vrchním inspektorem podle skutečného času. Zajištění služby na eskortní směně je značně specifické, nestává se ale, že by byl příslušník eskortní směny připraven o právo na přestávku v délce 30 minut (neví o nikom, kdo by byl z přestávky odvolán). Většina příslušníků tohoto oddělení chodí na jídlo do jídelny; najíst se a odpočinout si lze i v prostorách eskortní směny nebo v kuchyňce. Kdo a kdy střídal strážného na vstupu do věznice, je upraveno v příloze denního rozkazu. V případě mimořádné události by zasahoval ten příslušník, který přestávku nečerpá. On by ale zasáhl, i kdyby přestávku čerpal.

Svědek npor. Bc. P. F., t. č. strážný v 5TT, uvedl, že na základě rozkazu vedoucího oddělení vězeňské stráže mohl vykonávat službu v rámci konkrétní směny na všech strážních stanovištích kromě vrchního inspektora. Příslušníci jsou střídáni na přestávky pouze na pevných stanovištích na pokyn (vrchního) inspektora strážní služby. Pevná stanoviště jsou na operačním středisku, kde střídá inspektor strážní služby nebo strážný v 5TT, a na vchodu, kde střídá strážný ze strážní hlídky. Každý příslušník musí znát povinnosti na stanovišti, kde vykonává službu a kde střídá. Střídání na přestávky je zapisováno do přílohy denního rozkazu (on vždy zapisoval podle reality) a odpovídá za to vrchní inspektor strážní služby. Pohyblivá stanoviště se nestřídají. Dobu přestávky mohl čerpat podle svého uvážení, nemusel řešit plnění úkolů na stanovišti. Nikdy nikdo nebyl z přestávky odvolán za účelem plnění služebních povinností. Zasáhnout v případě mimořádné události je logické a ze zákona povinností. V takovém případě by byla zbylá část přestávky nahrazena v rámci směny. Změna času by se zapsala do přílohy denního rozkazu nebo do poznámek. Většina příslušníků chodí na jídlo do jídelny; on si v době přestávky odkládal služební opasek a vypínal si vysílačku. Pokud vykonával službu jako inspektor strážní služby, střídal ho vrchní inspektor strážní služby, pokud vykonával službu jako inspektor strážní služby – operátor, tak ho střídal inspektor strážní služby. Po dobu této přestávky byl na jejich místě (vrchní) inspektor strážní služby; nebyl určován příslušník pouze na střídání během přestávek. Zmocněnec žalobců podle protokolu namítl procesní nepoužitelnost této výpovědi, jelikož odpovědi na pokládané otázky měl protokolující v protokolu připraveny a zapsány předem.

Svědek npor. Bc. P. Z., t. č. inspektor strážní služby (operátor), vrchní inspektor strážní služby a následně zástupce vedoucího oddělení vězeňské stráže, uvedl, že se střídá pevné stanoviště, které se neopouští, což určuje (vrchní) inspektor strážní služby. Střídající příslušník zná povinnosti tohoto stanoviště a odpovídá za něj po dobu střídání. Na hlavním vchodě jsou dva příslušníci, které střídá někdo ze strážní a zásahové hlídky nebo z eskortní směny. Operační většinou střídá (vrchní) inspektor strážní služby. Vrchní inspektor strážní služby se vzájemně střídá s inspektorem strážní služby. Příslušnicí ve strážní a zásahové hlídce (jedná se o tříčlenné stanoviště) se střídají na pokyn vrchního inspektora strážní služby. Inspektora strážní služby – operátora střídá inspektor strážní služby. V době čerpání přestávky jsou tedy tři stanoviště obsazena pouze dvěma příslušníky, stanoviště jsou však obsazena neustále. Eskortní služba má samostatná pravidla. Příslušník pouze na střídání během přestávek velen nebyl. Příslušník oddělení vězeňské stráže, který čerpá přestávku, nemusí mít zájem o službu na stanovišti. Svědek nikdy nemusel nikomu přerušovat přestávku (zbytek by si ale mohl dočerpat později) a ani jemu za 20 let služby nebyla přerušena pro mimořádnou událost. Vždy si vyčerpal celou přestávku; vzájemně se vystřídali, nikdy s tím nebyl problém. Přerušení by se zapsalo do přílohy denního rozkazu. Evidence není formální – přestávky jsou čerpány tak, jak je napsáno. Většina příslušníků chodí na jídlo do jídelny.

Pro přehlednost soud shrnuje, že všichni svědci vyslechnutí dne 3. 6. 2019 shodně uvedli, že evidence čerpání přestávek odpovídá realitě. Podle jejich výpovědí se vždy střídají pevná stanoviště, o čemž se pořizují zápisy; pohyblivá stanoviště se však skutečně nestřídají. Žádnému ze svědků nebyl znám případ, kdy by byl příslušník z přestávky odvolán.

Správní spis dále obsahuje řadu interních předpisů: a) nařízení generálního ředitele Vězeňské služby České republiky (dále jen „NGŘ“) č. 21/2010, kterým se stanoví úkoly zaměstnanců a příslušníků Vězeňské služby České republiky při zabezpečování výkonu trestu odnětí svobody, výkonu vazby a výkonu zabezpečovací detence; b) NGŘ č. 5/2016 o zaměstnancích a příslušnících Vězeňské služby České republiky zabezpečujících výkon vazby, výkon trestu odnětí svobody a výkon zabezpečovací detence, jež od 1. 4. 2016 nahradilo NGŘ č. 21/2010; c) NGŘ č. 51/2017, kterým se mění NGŘ č. 5/2016 s účinností od 1. 10. 2017; d) NGŘ č. 44/2013, kterým se stanoví pravidla pro rozvrhování doby služby a její vykazování, upravují některé podrobnosti ke splatnosti a výplatě služebního příjmu a k čerpání dovolené příslušníků Vězeňské služby České republiky (o době služby); e) NGŘ č. 68/2017, kterým se stanoví některé podrobnosti k době služby a o výplatě služebního příjmu, jež od 1. 1. 2018 nahradilo NGŘ č. 44/2013; f) NGŘ č. 23/2014, o vězeňské a justiční stráži, ve znění NGŘ č. 52/2014, č. 13/2016, č. 36/2017 a č. 62/2017; g) metodický list ředitele odboru výkonu vazby a trestu č. 26/2006, kterým se upravuje forma a obsah vydávání denních rozkazů a denních nařízení vedoucích oddělení; h) nařízení ředitele Věznice O. (dále jen „NŘV“) č. 6/2015 a NŘV č. 26/2016, ve znění NŘV č. 100/2016, kterými se upravují některé podrobnosti k době služby, rozvrhu směn a čerpání dovolené příslušníků ve Věznici O.; i) vnitřní řád Věznice O. pro odsouzené účinný v období let 2014 až 2018.

Součástí správního spisu jsou rovněž dokumentace pro výkon dozorčí služby ve Věznici O. včetně rozpisů dozorčích stanovišť, jakož i plány střežení včetně rozpisů strážních stanovišť a dokumentace pro výkon strážní eskortní služby, vše platné a účinné v rozhodném období let 2015 až 2018. Správní spis dále obsahuje informace o době trvání služebního poměru u vybraných žalobců, kteří ve Věznici O. nepůsobili po celou dobu, na niž se vztahuje jimi uplatněná žádost, a na několika DVD nosičích za období od března 2015 do března 2018 denní rozkazy (dále jen „DR“) vedoucích oddělení výkonu trestu a vězeňské stráže, ve kterých byli žalobci veleni do služby, a to včetně příloh s evidencí přestávek na jídlo a odpočinek a příslušných výkazů odsloužených hodin služby. Na DVD nosiči jsou též seznam mimořádných událostí, denní hlášení vrchního inspektora strážní služby a vnitřní řády věznice.

Prvostupňovým rozhodnutím ze dne 17. 6. 2019 byly žádosti žalobců opět zamítnuty. Ředitel věznice v něm podrobně zrekapituloval průběh řízení, provedené výslechy a obsah listin, ze kterých vycházel. Na tomto základě uzavřel, že všichni žalobci z oddělení výkonu trestu i vězeňské stráže jsou příslušníky, jejichž služební zařazení odpovídá režimu služby, jejíž výkon se během čerpání přestávky na jídlo nachází v tzv. přerušeném výkonu služby, kdy se na svém dozorčím či strážním stanovišti fakticky nezdržují, neboť jsou na pevném stanovišti vystřídáni, a pokud jsou na pohyblivém stanovišti, jejich vystřídání není nutné. Stěžejní je, že ve všech případech nemusí mít zájem o dění na jejich stanovišti po dobu čerpání přestávky na jídlo a oddech. Záleží plně na osobě příslušníka, jakým způsobem stráví přerušený výkon služby. Povinnostmi zakotvenými v NGŘ a dokumentaci pro výkon služby (plánech střežení) nejsou příslušníci po dobu přestávek stanovených denním rozkazem vázáni, tyto povinnosti jsou po tu dobu dočasně suspendovány. Fakt, že se příslušník cítí během přestávky „odvolatelným“, nemůže jít k tíži služebního funkcionáře. Příslušník totiž nemusí být přítomen na pracovišti a ani nemusí plnit pokyny zaměstnavatele. Činí-li tak příslušník dobrovolně, jde o situaci založenou jeho dobrovolností, nikoliv o povinnost plynoucí ze zákona. Bylo tedy prokázáno, že všichni žalobci po celou dobu nárokovaného období nevykonávali službu během čerpání přestávky na jídlo a oddech.

V odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí žalobci především namítli, že pokud se střídá na stanovištích za účelem konzumace stravy, děje se tak cestou oslabení jiného stanoviště (nejedná se tedy o střídání cestou předávání stanoviště a jeho zaznamenání) a přestávka nikdy nedosahuje 30 minut. Příslušník plnící úkoly na pohyblivém stanovišti přitom podléhá shodné jurisdikci jako ten na stanovišti pevném – rozdíl tkví pouze v tom, že pevné stanoviště je přesně dislokované co do pohybu. Příslušník nemůže opustit objekt věznice, neboť to je v době výkonu služby v rozporu s interními normami (jako příklad žalobci uvedli, že ani příslušník Armády České republiky střežící při pochůzce muniční sklad nemůže opustit toto pohyblivé stanoviště), a nemůže trávit přestávku podle svého uvážení – je totiž stále vystrojen ve služebním stejnokroji a s pomůckami připraven při mimořádné situaci kdykoliv zasáhnout. V okamžiku, kdy z kapacitních důvodů nelze provádět předávání a přebírání stanovišť tak, aby byla po dobu přestávky obsazena jinou osobou, nelze přestávky považovat za přestávky na jídlo a oddech. Byť se vyslechnutí funkcionáři snažili hájit názor, že se o přestávky jednalo, potvrdili verzi žalobců, že k žádnému střídání fakticky nedocházelo. Nadto žalobci namítali, že výpověď svědka F. byla předem připravena a zmanipulována, neměla by být proto procesně použitelná.

Žalovaný napadeným rozhodnutím odvolání všech žalobců zamítl a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Přisvědčil sice argumentaci žalobců, že k výpovědi svědka F. nelze přihlížet, nicméně tato procesní vada podle jeho názoru neměla vliv na zákonnost prvostupňového rozhodnutí. Ředitel Věznice O. podle žalovaného dělením stanovišť na pevná a pohyblivá jednoznačně stanovil, kde je zapotřebí, aby byla stanoviště obsazena po celou jím určenou dobu služby (pevná stanoviště), a kde nikoliv (pohyblivá stanoviště). Toto dělení je zásadní i pro možnost čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, tj. kde je zapotřebí příslušníky střídat, a kde nikoliv. Střídání je závislé na charakteru a náplni práce, která se odráží právě v rozdělení stanovišť. Odpovědnost za stanoviště i plnění úkolů pak přechází na střídajícího příslušníka; nepředává se ale služba v pravém slova smyslu jako při ukončení nebo nástupu do služby. Pokud příslušník střídán není, znamená to pouze, že charakter stanoviště a úkoly umožňují, aby byla služba přerušena, aniž by muselo dojít k vystřídání. Příslušník tak může čerpat přestávku, aniž by musel plnit úkoly vyplývající ze stanoviště. Žalovaný vyzdvihl, že u pohyblivých stanovišť není povinností příslušníka být po celou dobu služby na stanovišti – to vyplývá již z toho, že se v rámci plnění služebních povinností příslušník ze stanoviště vzdaluje. Žalovaný považuje za důležité, že strážní a dozorci nejsou jediným zabezpečením věznice – věznice jsou zabezpečeny i jiným způsobem (např. kamerovým systémem, tísňovými hlásiči, oplocením či mřížemi na oddílech).

Žalovaný dále uvedl, že pokládá za nesporné, že žalobci přestávky na jídlo a odpočinek čerpali, jelikož přílohy denního rozkazu stanovící přestávku žalobci označovali toliko za formální prohlášením, že přestávku čerpali (ale v jinou dobu). Je povinností inspektorů dozorčí a strážní služby plánovat přestávky; platí přitom, že pokud nelze v naplánovanou dobu přestávku vykonat, jsou povinni tuto skutečnost zaznamenat a na žádost příslušníka stanovit dobu jinou, popřípadě přestávku nevykázat (aby příslušníkům byla zaplacena celá směna) – pokud by tomu tak snad nebylo, jednalo by se o pochybení jednotlivců, nikoliv ale o důvod hovořit o formálnosti evidence. Právě inspektoři nebo vedoucí oddělení by měli mít vždy přehled o tom, kdo a kdy čerpá přestávku. K čerpání přestávek dochází průběžně, aby byl zajištěn řádný chod věznice a aby příslušníci čerpali přestávky řádně (nedochází k tomu, že by v jeden okamžik čerpali všichni příslušníci přestávku a věznice zůstala bez dozoru). Žalobci ostatně ani nebyli schopni konkretizovat dny, kdy by se čas přestávky lišil od evidence, nebo dny, kdy jim čerpání přestávek nebylo umožněno, natož na jakých stanovištích. Podle názoru žalovaného tedy žalobci nebyli nad rámec zákonných povinností nikterak omezeni po dobu čerpání přestávek – žádnému příslušníkovi nebylo zakázáno opustit stanoviště či věznici a ani je nikdo nenutil, aby se v době přestávky pohybovali v blízkosti stanoviště pro případ řešení služebních povinností. Není přitom neobvyklé, že jsou příslušníci v době přestávky ustrojeni do služebního stejnokroje a vyzbrojeni, nicméně to není podstatné. Žalovaný se nedomnívá, že by se příslušník čerpáním přestávky dopouštěl nějakého trestného činu. Povinnost příslušníka zakročit v době čerpání přestávek na jídlo a odpočinek vyplývá z § 7 odst. 3 a 4 zákona o Vězeňské službě. V tomto směru má žalovaný za to, že mimořádná událost je nepředvídatelná a nahodilá událost, kterou nelze očekávat v předpokládaném průběhu služby, a tedy ani při plánování přestávek na jídlo a odpočinek. Nelze ale přisvědčit argumentaci, že by „čekání“ na mimořádnou událost a případná účast při této mimořádné události měla mít vliv na posouzení, zda příslušníci čerpají přestávky na jídlo a odpočinek, neboť mimořádná událost nespadá pod běžný předvídatelný výkon služby. V té návaznosti žalovaný poukázal na názor NSS vyjádřený v rozsudku ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78, že povinnost příslušníka zasáhnout v případě zcela mimořádných situací nevylučuje sama o sobě možnost čerpat přestávku na jídlo a odpočinek. Žalovaný tak má za prokázané, že služba ve Věznici O. mohla být přerušena pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, a to jak na pevných, tak pohyblivých stanovištích. Příslušníci mohli přestávku čerpat podle vlastního uvážení, ač s přihlédnutím k charakteru režimového prostředí, ve kterém vykonávají službu.

Soud ověřil, že žaloby byly podány včas, osobami k tomu oprávněnými a obsahují formální náležitosti na ně kladené. Napadené rozhodnutí soud přezkoumal v mezích uplatněných žalobních bodů vycházeje ze skutkového a právního stavu v době vydání napadeného rozhodnutí (§ 75 odst. 1 a 2 s. ř. s.).

Soud o žalobě rozhodl bez jednání v souladu s § 51 odst. 1 větou druhou s. ř. s., neboť se má za to, že s tím žalobci i žalovaný souhlasí, jestliže ani na výzvu soudu nevyjádřili svůj nesouhlas.

Rozhodování ve věcech služebního poměru příslušníků Vězeňské služby České republiky, tedy bezpečnostního sboru ve smyslu § 1 odst. 1 zákona o služebním poměru, podléhá přezkumu ve správním soudnictví (viz rozsudek NSS ze dne 30. 10. 2003, č. j. 6 As 29/2003-97, č. 415/2004 Sb. NSS), neboť služební poměr se svou veřejnoprávní povahou liší od pracovního poměru podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“). Zákon o služebním poměru obsahuje komplexní úpravu přestávek ve službě na jídlo a odpočinek, která se liší od úpravy přestávek v práci a bezpečnostní přestávky podle § 88 a § 89 zákoníku práce (viz bod 20 rozsudku NSS ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78). Proto je také judikatura civilních soudů na služební poměr využitelná pouze omezeně – nelze však žalovanému zcela vyčítat, že i na tuto judikaturu poukazoval, neboť vykládá v řadě rysů podobnou právní úpravu.

Podle článku 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (dále jen „směrnice 2003/88/ES“) tato směrnice stanoví minimální požadavky na bezpečnost a ochranu zdraví pro úpravu pracovní doby (odst. 1). Vztahuje se na minimální doby denního odpočinku, odpočinku v týdnu a dovolenou za kalendářní rok, na přestávky a maximální týdenní pracovní dobu a na některé aspekty noční práce, práce na směny a rozvržení práce a pracovní doby (odst. 2). Směrnice 2003/88/ES se vztahuje na všechna odvětví činností, veřejná i soukromá, ve smyslu článku 2 směrnice 89/391/EHS […] (odst. 3).

Pro účely směrnice 2003/88/ES se rozumí pracovní dobou jakákoli doba, během níž pracovník pracuje, je k dispozici zaměstnavateli a vykonává svou činnost nebo povinnosti v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi (článek 2 odst. 1 citované směrnice), a dobou odpočinku každá doba, která není pracovní dobou (článek 2 odst. 2 citované směrnice). Prací na směny se pak rozumí každý způsob organizace práce ve směnách, při kterém pracovníci jeden druhého střídají na stejných pracovištích podle určitého rozvrhu, včetně střídajících se turnusů, a který může být nepřetržitý nebo přerušovaný, což představuje pro pracovníky nutnost pracovat v různou dobu během určitého období dnů nebo týdnů (článek 2 odst. 5 citované směrnice).

Stran přestávek článek 4 směrnice 2003/88/ES stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl při pracovní době delší než šest hodin každý pracovník nárok na přestávku na odpočinek, jejíž podrobnosti, včetně délky a podmínek pro její přiznání, stanoví kolektivní smlouvy nebo dohody uzavřené mezi sociálními partnery, nebo nejsou-li takové dohody uzavřeny, vnitrostátní právní předpisy. Podle článku 17 odst. 3 směrnice 2003/88/ES se lze od článku 4 citované směrnice odchýlit mj. v případě činností souvisejících se zajištěním ostrahy nebo dozoru vyžadujících neustálou přítomnost za účelem ochrany majetku a osob […] [písm. b)] nebo v případě činností zahrnujících nutnost nepřetržité služby nebo výroby […] [písm. c)].

Podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru má příslušník nárok na přestávku ve službě na jídlo a odpočinek, nejdéle po každých 5 hodinách nepřetržitého výkonu služby, jestliže služební funkcionář nerozhodne na žádost příslušníka jinak, a to při trvání směny a) do 9 hodin v rozsahu 30 minut, b) nad 9 hodin v takovém rozsahu, aby jedna přestávka činila 30 minut a ostatní přestávky činily nejméně 15 minut.

Jádro sporu mezi žalobci a žalovaným spočívá v tom, že žalobci zastávají názor, že po celou dobu přestávky jsou veleni na strážním či dozorčím stanovišti, jelikož ho nikomu nepředávají – nestřídají se. Konzumují stravu jen po dobu nezbytně nutnou, kdy i mimo své stanoviště stále vykonávají svou činnost a odpovídají za stanoviště, jsou neustále ve střehu a kdykoliv připraveni zasáhnout při mimořádné události – tehdy jsou povinni okamžitě ukončit stravování a dostavit se na určené místo. Neustále jsou vystrojeni a ve spojení prostřednictvím radiostanice. Nemohou tedy trávit přestávku na jídlo a odpočinek podle svého uvážení ani ve stanovené době a ve stanoveném rozsahu. Naopak žalovaný se ve shodě s ředitelem Věznice O. domnívá, že charakter služby ve Věznici O. umožňuje přerušit výkon služby pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek a že příslušníci mohou přestávku plnohodnotně čerpat podle jejich uvážení. Příslušníci sice jsou omezeni ve svých aktivitách, tato omezení ale vyplývají ze samotného charakteru (režimu) prostředí, ve kterém vykonávají službu. Podle názoru žalovaného se nejedná o situaci, že by příslušníci pouze konzumovali stravu s tím, že by museli být stále dosažitelní a připravení přerušit přestávku pro případ potřeby plnění neodkladných úkolů ze stanovišť či řešení mimořádných událostí. Příslušníci mají i možnost vzdálit se z prostor věznice za účelem čerpání přestávek. Proto byly žádosti žalobců o proplacení přestávek na jídlo a odpočinek jako doby služby zamítnuty.

Optikou české (vnitrostátní) právní úpravy je tedy nastolena otázka, zda lze vzhledem ke specifikům jednotlivých druhů služby vykonávaných žalobci na oddělení výkonu trestu a oddělení vězeňské stráže uzavřít, že žalobci mohli čerpat a také reálně čerpali přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, která se jim nezapočítává do doby služby, nebo zda v konkrétních podmínkách Věznice O. šlo o službu, jejíž výkon nebyl přerušen a fakticky byla zajištěna pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru, která by se do služební doby započítávala. Z hlediska unijní právní úpravy pak jde o to, zda byla formálně evidovaná přestávka žalobců na jídlo a odpočinek i fakticky dobou odpočinku, jak tvrdí žalovaný, nebo zda byla ve skutečnosti pracovní dobou, jak namítají žalobci.

Judikatura soudů ve správním soudnictví již vymezila určitá kritéria, na jejichž základě lze posoudit, zda příslušníci různých bezpečnostních sborů mohli během nepřetržité služby čerpat a čerpali přestávku ve službě na jídlo a odpočinek podle § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, která se jim nezapočítává do doby služby, nebo zda ve skutečnosti šlo ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, takže jim byla fakticky zajištěna podle tohoto ustanovení pouze přiměřená doba na jídlo a odpočinek, která by se jim do služební doby započítala. Konkrétně se těmito otázkami zabýval zejména Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53, a Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v rozsudku ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53, č. 3925/2019 Sb. NSS, a následně též NSS, a to především v rozsudcích ze dne 18. 7. 2019, č. j. 8 As 257/2018-44, ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78, a ze dne 26. 8. 2020, č. j. 8 As 160/2018-42; na některá z těchto rozhodnutí ostatně žalobci v řízení před soudem přiléhavě odkazovali.

Jelikož závěry z této judikatury zdejší soud podrobnou citací zkompletoval již v rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, (viz zejména body 71 až 75) a totéž úsilí vynaložil například i Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 24. 3. 2021, č. j. 57 Ad 2/2018-154 (viz zejména jeho body 22 až 27), nepokládá soud za účelné tuto judikaturu znovu rekapitulovat (nad rámec pozdějších zmínek v textu), zejména když notně závisí i na skutkových specifikách dříve řešených případů, nýbrž odkazuje na příslušné odstavce zmíněných rozsudků – nejen že nyní projednávaná věc je věcí obdobnou, ale žalobci jsou zastoupeni i totožným advokátem, který vystupoval jako zástupce i v naposledy odkazovaných soudních řízeních.

Soud naopak považuje za důležité věnovat se problematice i z pohledu práva unijního. Proto přináší exkurz do evropské právní úpravy i aktuální judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“), které se zdejší soud v rozsudku ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020147, dotkl jen okrajově. Význam judikatury SDEU podtrhuje v těchto souvislostech nález Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, který byl vydán až po vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2021, č. j. 55 Ad 2/2020-147, a který proto spolu s evropskou judikaturou nutně otevírá prostor i k jistým posunům v dosavadních závěrech soudů.

Dne 9. 3. 2021 vydal velký senát SDEU dva rozsudky, v nichž se zabýval právě výkladem pojmů pracovní doba a doba odpočinku. První věc C-344/19 Radiotelevizija Slovenija se týkala odborného technika, který své pracovní povinnosti vykonával na vrcholu hory ve Slovinsku po dobu několika po sobě jdoucích dnů. Kromě běžné pracovní doby držel denně i pracovní pohotovost na zavolání, kdy byl povinen se v případě potřeby dostavit ve lhůtě jedné hodiny – fakticky se proto i v té době zdržoval na pracovišti. Druhá věc C-580/19 Stadt Offenbach am Main se týkala hasiče v Německu, který v režimu pracovní pohotovosti na zavolání musel být schopný dostavit se při poplachu na určené místo ve lhůtě 20 minut.

V odůvodnění prvního rozsudku SDEU uvedl, že určujícím faktorem pro zjištění, zda jsou přítomny charakteristické znaky pojmu pracovní doba ve smyslu směrnice 2003/88/ES je skutečnost, že pracovník je nucen být fyzicky přítomen v místě určeném zaměstnavatelem a být tam k dispozici, aby mohl okamžitě poskytnout své služby v případě potřeby (bez ohledu na práci skutečně vykonanou pracovníkem během uvedené doby). Do pracovní doby proto spadají všechny doby pracovní pohotovosti, a to i držené v režimu „na zavolání“, během nichž jsou omezení uložená pracovníkovi takové povahy, že objektivně a významně ovlivňují jeho možnost během těchto dob volně nakládat s časem a věnovat se vlastním zájmům. I ve druhém rozsudku SDEU zdůraznil, že rozhodující z hlediska definice pracovní doby je to, zda pracovník v době pohotovosti může, či nemůže plánovat své sociální a osobní záležitosti. Je-li přitom lhůta uložená pracovníkovi pro návrat do práce omezena na několik minut, musí být podle SDEU doba pracovní pohotovosti v zásadě považována v plném rozsahu za pracovní dobu ve smyslu směrnice 2003/88/ES. Je nicméně úkolem vnitrostátních soudů, aby posoudily každý případ individuálně.

Následně dne 15. 7. 2021 vydal velký senát SDEU rozsudek ve věci C-742/19 Ministrstvo za obrambo, ve kterém se zabýval případem poddůstojníka slovinské armády, který vykonával nepřetržitou strážní službu, což obnášelo jednak vykonávat skutečný dozor, jednak (pouze) být dosažitelný v kasárnách k dispozici nadřízeným k plnění úkolů, kterými by ho pověřili. Osm hodin takové strážní služby bylo považováno za pracovní dobu s obvyklou odměnou, za ostatní hodiny mu však byl vyplacen toliko příplatek za pohotovost. SDEU nejprve konstatoval, že i voják může být zaměstnancem ve smyslu směrnice 2003/88/ES a rozlišil, na které činnosti vojáků se uvedená směrnice vztahuje, a na které nikoliv s tím, že výjimky z aplikace směrnice je třeba vykládat zužujícím způsobem a že jen příslušnost k bezpečnostním složkám nemůže odůvodňovat automatické vynětí z podmínek stanovených směrnicí 2003/88/ES, nýbrž musí jít o případy nutnosti nepřetržitého výkonu činnosti týmž pracovníkem, aniž by bylo možné zavést systém rotace umožňující pravidelně uvedenému pracovníkovi přiznat nárok na hodiny nebo dny odpočinku poté, co odpracoval určitý počet hodin nebo dnů pracovní doby. I když ale vojáci vykonávají činnosti, které spadají do působnosti směrnice 2003/88/ES, tato směrnice obsahuje pro ně aplikovatelné výjimky z práv, jež zavádí, v čl. 17 odst. 3 písm. b) a c). SDEU nakonec uvedl, že za předpokladu, že se směrnice 2003/88/ES v daném případě použije, musí být doba strážní služby (pracovní pohotovosti) nařízená vojákovi, která vyžaduje jeho nepřetržitou přítomnost na pracovišti, považována za pracovní dobu, pokud se toto pracoviště neshoduje s místem jeho bydliště. Jestliže totiž během doby pracovní pohotovosti musí pracovník pobývat vzdálený od svého sociálního a rodinného prostředí, má jen velmi malý prostor pro nakládání s časem, i když po něm nejsou profesní služby požadovány.

Dne 9. 9. 2021 rozhodl SDEU o předběžné otázce Obvodního soudu pro Prahu 9 ve věci C107/19 Dopravní podnik hl. m. Prahy týkající se hasiče zaměstnaného u Dopravního podniku hlavního města Prahy, který byl povinen v případě potřeby přerušit přestávku a do dvou minut vyjet k zásahu. SDEU na tomto základě dospěl k závěru, že hasič držel po dobu přestávek pracovní pohotovost, neboť zůstával zaměstnavateli k dispozici, aby mohl zajistit výkon práce na jeho žádost. Vyzdvihl, že lhůta na návrat k profesním činnostem je tak krátká, že pracovníka během dob přestávek objektivně velmi významně omezuje v možnosti volně nakládat se svým časem, a že nepředvídatelnost přerušení přestávky může pracovníka stavět do stavu trvalé ostražitosti. V té souvislosti SDEU nicméně poukázal na to, že je třeba rozlišovat, která omezení nevyhnutelně vyplývají z třicetiminutové doby trvání každé z přestávek, neboť ta existují v každém případě nezávisle na omezeních spojených s povinností být připraven k výjezdu, a nejsou proto relevantní pro určení, zda se jedná o pracovní dobu či dobu odpočinku, a která nikoliv. Za relevantní přitom SDEU nepovažoval, že k výkonu práce musí pracovník během doby pracovní pohotovosti přistoupit pouze zřídka – ani tato skutečnost nemůže vést podle SDEU k tomu, že by doby pracovní pohotovosti byly považovány za doby odpočinku. Ve smyslu směrnice 2003/88/ES je proto třeba popsané doby přestávek (pracovní pohotovosti) považovat v plném rozsahu za pracovní dobu. SDEU nicméně setrvale podotýká, že členské státy pro účely odměňování za pracovní pohotovost mohou odlišovat doby, během nichž je práce skutečně vykonávána, a kdy nikoliv, třebaže z hlediska směrnice půjde v obou případech o „pracovní dobu“.

Konečně dne 11. 11. 2021 SDEU vynesl rozsudek ve věci C214/20 Dublin City Council týkající se záložního hasiče na částečný úvazek, který měl povinnost se zúčastnit 75 % zásahů, přičemž po dobu pracovní pohotovosti (trvající nepřetržitě, tj. 7 dnů v týdnu celých 24 hodin s výjimkou doby dovolené a předem ohlášených a schválených dob nedosažitelnosti) neměl povinnost se zdržovat na určitém místě, avšak v případě urgentního povolání k zásahu musel vynaložit veškeré úsilí, aby se do 5 minut, nejpozději však do 10 minut dostavil na hasičskou stanici. Zmíněný hasič mohl být v době pohotovosti zaměstnán na jiném místě (konkrétně působil jako taxikář), zaměstnavatel však musel akceptovat povinnost hasiče dostavit se k zásahu a jeho zaměstnání se nesmělo překrývat s aktivní pracovní dobou hasiče. V tomto případě SDEU opět zdůraznil, že regulace ve směrnici 2003/88/ES je založena na tom, že veškerý čas zaměstnance musí být rozdělen buď pod pojem „pracovní doba“, nebo pod pojem „doba odpočinku“, přičemž nepřichází do úvahy nějaká třetí, přechodná kategorie. Doba pohotovosti předmětného hasiče (s výhradou konečného posouzení vnitrostátním soudem) i přes krátké lhůty pro dostavení se k zásahu podle SDEU patrně nepředstavovala pracovní dobu, jestliže hasič mohl v té době vykonávat jinou výdělečnou činnost až v rozsahu 48 hodin týdně, nemusel se zdržovat na konkrétním místě a ve 25 % případů se nemusel dostavit k zásahu, ledaže by průměrná četnost povolání k zásahu a průměrná doba trvání zásahů znemožňovaly skutečný výkon jiné výdělečné činnosti. Při tomto hodnocení podle SDEU nelze zohledňovat organizační obtíže plynoucí z rozhodnutí samotného pracovníka, jako je volba místa bydliště či volba místa výkonu jiné výdělečné činnosti. Nicméně ani podřazení pod pojem „doby odpočinku“ nijak nelimituje povinnost zaměstnavatele chránit bezpečnost a zdraví pracovníků, v důsledku čehož nemůže zavádět natolik dlouhé nebo časté doby pracovní pohotovosti, že by bezpečnost a zdraví pracovníků ohrožovaly.

Na judikaturu SDEU pak navázal i Ústavní soud, který v nálezu ze dne 18. 10. 2021, sp. zn. II. ÚS 1854/20, poukázal na to, že ač Listina základních práv a svobod, která byla jako součást ústavního pořádku České republiky vyhlášena usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“) nespecifikuje, co lze považovat za spravedlivou odměnu za práci, podústavní úprava nesmí tento pojem vyprázdnit, popřít či anulovat. Situace, kdy zaměstnanec odvedl pro zaměstnavatele práci, ale nedostal za ni žádnou odměnu, je neústavní. Ústavní soud připomenul, že § 88 odst. 1 zákoníku práce upravující nárok zaměstnance na přestávku v práci na jídlo a oddech je implementací čl. 4 směrnice 2003/88/ES, a v odst. 50 svého nálezu konstatoval, že základním předpokladem ochrany práva na spravedlivou odměnu za práci plynoucího z čl. 28 Listiny je správné zařazení skutkových zjištění (o podmínkách čerpání přestávek) právě pod směrnicové pojmy „pracovní doba“ nebo „doba odpočinku“. Konkrétněji pak Ústavní soud uvedl, že to, zda práci hasiče lze během přestávky přerušit či nikoliv, je třeba hodnotit podle povahy pracovní činnosti uložené hasiči. Jestliže měl povinnost i během přestávky nejpozději do tří minut zasáhnout, je třeba i tuto dobu, kdy byl připraven zasáhnout, považovat za pracovní dobu bez ohledu na to, zda skutečně k zásahu došlo či nikoliv. Ostatně pracovník ostrahy má také nárok na mzdu i za dny, kdy se nikdo nepokusil do hlídaného objektu vloupat, a plavčík za dny, kdy se nikdo netopil. Prací zasluhující si spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny je v těchto případech samotná připravenost zasáhnout a povinnost být ve střehu, nikoliv nutně jen vlastní zásah. Neplacenou dobou odpočinku tak může být i podle Ústavního soudu jen taková doba, s níž může zaměstnanec nakládat podle své volné úvahy, a tedy věnovat se oddechu, aniž by musel být zaměstnavateli k dispozici.

Ač tedy judikatura SDEU výslovně připouští, že distinkce mezi „pracovní dobou“ a „dobou odpočinku“ ještě nezavazuje členské státy, aby ve své vnitrostátní úpravě garantovaly odměnu za každý úsek „pracovní doby“, zmíněným nálezem Ústavní soud dovodil, že české vnitrostátní předpisy již na ústavní úrovni, konkrétně pak čl. 28 Listiny, takovou přímou závislost zaručují. S ohledem na to je tedy směrnice 2003/88/ES a její definice „pracovní doby“ relevantní i pro odpověď na otázku, zda žalobcům za dobu (evidovaných) přestávek na jídlo a odpočinek náležela odměna či nikoliv, resp. ještě přesněji, vzhledem k tomu, že zákon o služebním poměru přiznává odměnu jen za přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek, je třeba v rámci ústavně konformního výkladu § 63 zákona o služebním poměru vést hranici mezi „přestávkou na jídlo a oddech“ a „přiměřenou dobou na jídlo a odpočinek“ stejně, jako vede hranice mezi „dobou odpočinku“ a „pracovní dobou“ podle směrnice 2003/88/ES.

V kontextu rozsudku SDEU ve věci C-742/19 Ministrstvo za obrambo přitom soud dodává, že specifika výkonu strážní a dozorčí činnosti příslušníků Vězeňské služby nejsou taková, aby opodstatňovala jejich úplné vynětí z působnosti směrnice 2003/88/ES, neboť činnosti, které příslušníci vykonávají, i přes potřebu jejich nepřetržitého výkonu, ze své povahy nevyžadují, aby je vykonával jeden a tentýž příslušník, aniž by bylo možné zavést systém rotace. Podle čl. 17 odst. 3 písm. b), popř. c) směrnice 2003/88/ES se přitom lze v případě takových činností odchýlit od čl. 3, 4, 5, 8 a 16 směrnice, ne však od čl. 2, v němž jsou obsaženy definice rozlišující mj. „pracovní dobu“ od „doby odpočinku“. Ač tedy v případě, že za konkrétních okolností půjde o službu, jejíž výkon nemůže být přerušen, bude možné se odchýlit od požadavku čl. 4 směrnice 2003/88/ES a v souladu s § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru nebude příslušníkovi poskytnuta přestávka na jídlo a odpočinek ani po 6 hodinách nepřetržité služby, přesto ale bude muset být taková doba posouzena jako „pracovní doba“, resp. doba služby a příslušník za ni bude mít nárok na odměnu, neboť v této záležitosti již vnitrostátní zákonodárce není oprávněn se směrnice odchýlit (odchylnou vnitrostátní úpravu by nebylo možné aplikovat).

To samé přitom musí platit jak pro případ, kdy reálná nemožnost přerušení výkonu služby bude zastírána formálním vykazováním čerpání přestávky na jídlo a oddech bez ohledu na to, zda v případě konkrétní směny a konkrétního stanoviště bylo možné příslušníka na zákonem stanovenou dobu přestávky vystřídat jiným příslušníkem či nikoliv (popř. ponechat stanoviště po tu dobu neobsazené), tak pro případ, kdy by sice i okolnosti výkonu služby obecně vzato umožňovaly přestávku na jídlo a oddech vyčerpat v celku, ale v důsledku přímého pokynu nadřízeného či atmosféry vyvolané a tolerované nadřízenými (např. postihy či i jen opakované výčitky za neplnění služebních povinností v době, kdy má příslušník právo čerpat svou přestávku) příslušník čerpání přestávky ukončí dříve či přeruší a rozloží do menších částí. Ať tak či tak totiž příslušník nedobrovolně nemůže čerpat přestávku na jídlo a oddech v rozsahu a kvalitě, jež mu přiznává § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru. Není přitom vůbec významné, zda si proti takovému nezákonnému postupu nadřízených příslušník stěžuje, nebo naopak (ať již z obav před služební šikanou či jiných pohnutek) výkazy neodpovídající skutečnosti vlastním jménem podepíše, neboť z pohledu zákona o služebním poměru je rozhodující pouze to, zda skutečně byly přestávky v délce 30 a 15 minut v zákonném standardu v jednotlivých dnech čerpány či nikoliv. Akceptace případně nesprávných výkazů odsloužených hodin sice ztěžuje důkazní situaci příslušníka, ale nemůže zcela vyloučit jeho nárok na proplacení reálně nevyčerpaných přestávek, pokud se mu jej podaří prokázat, a obsah jím dříve parafované listiny tak účinně zpochybnit. Zároveň se Vězeňská služba nemůže zbavit odpovědnosti za pokyny a jednání jejích příslušníků, kteří si z pozice nadřízeného u podřízených přímo či nepřímo vynucují výkon služby na úkor přestávek, neboť i kdyby snad šlo o jejich individuální pochybení a porušení služebních nebo právních předpisů, pořád by byla zachována dostatečně úzká souvislost jednání nadřízených s výkonem služby (nejednalo by se o excesy zcela vybočující z výkonu služebního poměru).

Konečně lze dodat, že z textace § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru jakož i povahy a smyslu tohoto nároku plyne, že příslušníkům musí být garantována celá délka přestávek, jež nemohou být děleny na menší části (srov. slovo „nejméně“). Dojde-li k jejich rozdělení, pak byť by i v součtu dosáhly doby požadované § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru (např. 20 + 10 minut či 5 + 10 minut), nesplňovaly by již definici přestávky na jídlo a oddech, a takto dělená doba by již musela být považována jen za přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek, za niž je příslušníkovi nárok na odměnu zachován (nelze ji nahrazovat např. neplaceným volnem apod., nanejvýše by bylo možné po vyřešení příčiny přerušení přestávky umožnit čerpat přestávku znovu jako celek, takže při čerpání 20 + 30 minut by bylo zmíněných 20 minut hodnoceno a odměněno jako výkon služby). Stejně tak jako přestávka na jídlo a oddech by nemohla být kvalifikována přestávka, byť i poskytnutá vcelku a v dostatečné délce, jež by nebyla poskytnuta v době vyžadované § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru, tj. nejpozději po 5 hodinách nepřetržité služby. I v tomto případě by nebyl dodržen zákonný standard a takto zhoršené zacházení vyvolané potřebami služby opravňuje příslušníka k tomu, aby takto čerpaný čas byl započten do doby jeho služby jako přiměřená doba na jídlo a odpočinek ve smyslu § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru. Splnění požadavku maximálního časového odstupu přirozeně dopadá i na případnou náhradní přestávku v případě výjimečné nutnosti přerušení původně čerpané přestávky. Lze sice připustit, aby na přání konkrétního příslušníka mu bylo umožněno odložit čerpání přestávky na pozdější dobu, aniž by se tím později čerpaná přestávka stala dobou služby, bylo by však na služebním funkcionáři, aby v řízení prokázal, že daný příslušník o takový odklad přestávky tehdy požádal.

Ještě než se soud bude zaobírat jednotlivými skupinami žalobců izolovaně, považuje za vhodné vypořádat se nejprve se všeobecnou argumentací žalobců, že i v době přestávek musí být vystrojeni a ve spojení prostřednictvím radiostanice a že jsou ze zákona povinni být připraveni kdykoliv zasáhnout při mimořádné události.

Z § 8 odst. 1 věty první zákona o Vězeňské službě plyne, že příslušníci Vězeňské služby konají službu zpravidla oděni do služebního stejnokroje s identifikačním číslem. Citované ustanovení provádí vyhláška č. 166/2014 Sb., která v § 1 uvádí, že příslušník Vězeňské služby vykonává službu ve služebním stejnokroji, nestanoví-li generální ředitel Vězeňské služby jinak. Podrobnosti k výstroji a výzbroji dozorců a inspektora dozorčí služby oddělení výkonu trestu stanoví § 13 odst. 1 a 14 odst. 1 NGŘ č. 21/2010 a NGŘ č. 5/2016 v § 53 odst. 3 a § 56 odst. 3. Při odchodu ze svého stanoviště je inspektor dozorčí služby oddělení výkonu trestu mj. vybaven přenosnou radiostanicí, pokud ředitel věznice nerozhodne jinak. V případě dozorců oddělení výkonu trestu taková norma absentuje. Podrobnosti k výstroji příslušníků vězeňské stráže stanoví § 6 NGŘ č. 23/2014 s tím, že součástí výstroje je podle vykonávané činnosti mj. přenosná radiostanice, popř. jiný druh spojovacího nebo signálně zabezpečovacího prostředku [§ 6 odst. 4 písm. c) NGŘ č. 23/2014]; příslušníci vězeňské stráže jsou nadto při plnění služebních úkolů vyzbrojeni střelnými zbraněmi a donucovacími prostředky (§ 3 až 5 NGŘ č. 23/2014).

Podle § 3 odst. 2 písm. c) NGŘ č. 21/2010 a následně též § 4 písm. c) NGŘ č. 5/2016 je ovšem příslušník zařazený k výkonu dozorčí služby na jednotlivých stanovištích nebo úsecích povinen vykonávat službu na tomto stanovišti či úseku (a neodvracet pozornost od výkonu služby, neprovádět činnost, která nesouvisí s výkonem dozorčí služby, a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek) bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude vystřídán nebo odvolán. Obdobně podle § 74 písm. c) NGŘ 23/2014 je strážný povinen při plnění služebních povinností na jednotlivých stanovištích nebo úsecích střežit určený úsek nebo vězněnou osobu při eskortě (a neodvracet pozornost od výkonu služby a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek, byť by byl i ohrožen na životě) dokud nebude vystřídán či odvolán.

Ze služebních předpisů tedy lze dovodit, že povinnosti příslušníků spojené s výkonem strážní či dozorčí služby, jsou limitovány vystřídáním či odvoláním, popř. souhlasem nadřízeného. Ustanovení služebních předpisů je přitom třeba vykládat v souladu s platnými právními předpisy, v nyní řešené situaci pak zejména s přihlédnutím k § 60 zákona o služebním poměru, který příslušníkům zakotvuje právo na čerpání přestávky na jídlo a oddech a jen jako výjimku umožňuje její nahrazení poskytnutím přiměřené doby na jídlo a odpočinek. Proto pojem „odvolán“ je nutno vykládat tak, že zahrnuje i dočasné opuštění stanoviště na pokyn nadřízeného za účelem oběda či jiného způsobu čerpání přestávky na jídlo a odpočinek, přičemž takový postup, jelikož není střídáním v pravém slova smyslu, nemusí být bezpodmínečně spojen s jinak pro případ střídání služebními předpisy předpokládanou početní prověrkou vězňů či formálním předáním strážního stanoviště za přítomnosti inspektora strážní služby. Pokud pak NGŘ 23/2014 nestanoví obdobnou možnost pozastavení výkonu povinností pro inspektory a vrchní inspektory strážní služby (alespoň soud jej nenalezl), v tomto směru je podstatné, že u těchto funkcí dochází k protokolárnímu střídání i na dobu 30minutové přestávky na jídlo a odpočinek.

Z hlediska terminologického pak soud považuje za nutné upozornit, že z obsahu a kontextu výpovědí jednotlivých vyslechnutých účastníků i svědků plyne, že pojem „vystřídání“ používají nejen jako terminus technicus ve smyslu služebních předpisů, které se střídáním spojují u dozorčích stanovišť povinnost provést početní prověrku vězňů či přesně popsaný postup střídání strážních stanovišť, ale též v obecnějším významu, který odpovídá situaci, kdy je příslušník „odvolán“ k čerpání přestávky a bez nějakých formálnějších procedur odchází za tím účelem ze stanoviště a poté se zase obdobně neformálně na stanoviště vrací, přičemž po uvedenou dobu jsou jeho služební povinnosti na stanovišti zajišťovány jinými příslušníky, ať již z téhož stanoviště, je-li vícečlenné, nebo stanoviště jiného. Někdy tak podle kontextu namítané nestřídání poukazuje na neprovádění zmíněných formálních procedur, někdy je jím naopak myšlena skutečnost, že po dobu čerpání přestávky zůstává stanoviště opuštěno, popř. že zde není příslušník, který by se věnoval výhradně jen tomuto stanovišti. Ze žaloby i vyjádření žalovaného, stejně jako i z listin ve správním spise přitom plyne, že obě strany se v řadě případů argumentačně pouze míjejí, neboť každá z nich hovoří o střídání v jiném smyslu. Zatímco v textu žaloby žalobci užívají striktně pojem střídání ve smyslu služebních předpisů, služební orgány jej mnohdy užívají i v obecném smyslu. Pro úplnost soud dodává, že byť se v následujícím textu rozsudku snaží užívat termín střídání ve smyslu užívaném služebními předpisy, není v tom zcela důsledný a podle kontextu jím může být rozuměn i širší pojem odpovídající obecnému jazykovému úzu. Některé žalobní body, např. námitka rozporu skutkového závěru žalovaného, že na stanovištích po dobu přestávek jsou příslušníci střídáni, s výpověďmi účastníků i shromážděnými listinami, tak nemůže být plně důvodná, neboť žalovaný nikdy nedospěl ke skutkovému závěru, že by např. při čerpání přestávek na dozorčích stanovištích docházelo k početním prověrkám vězňů – žalovaný pouze tvrdil, že příslušníci odchází na přestávku zpravidla neformálně, přičemž ovšem po dobu přestávky jejich službu zastane jiný příslušník. Žalobním bodem má tak smysl se zabývat jen co do otázky, zda je takový postup legální, resp. souladný se služebními předpisy, a pokud ano, zda je skutečně popsaným způsobem přestávka čerpána.

S ohledem na shora uvedenou analýzu lze přitom konstatovat, že ze zákona ani služebních předpisů nevyplývá povinnost, že by měl být příslušník ustrojen a vyzbrojen v době čerpání přestávky ve službě, je-li doba přestávky stanovena jako časové rozmezí, během něhož příslušník službu nevykonává. Z ojedinělé zmínky o čerpání přestávek ve služebních předpisech, aniž by v této souvislosti bylo uváděno, že má jít o „střídání“ [§ 71 odst. 2 písm. d) NGŘ 23/2014 stanoví, že velitel eskorty je povinen po příjezdu na střežené pracoviště zajistit stravování strážných bez narušení systému střežení], pak soud dovozuje, že po dobu přestávek na jídlo a odpočinek ke skutečnému „střídání“ docházet nemusí (s výjimkou uzavřeného oddílu; ke strážním věžím se soud nevyjadřuje, neboť ty ve Věznici O. nejsou). V tomto rozsahu lze proto souhlasit se žalovaným (viz strany 24–26 napadeného rozhodnutí), že příslušníci nemusí být v době čerpání přestávky ustrojeni ani vyzbrojeni, ale že není ničím neobvyklým, pokud jsou ustrojeni do služebního stejnokroje na základě § 8 odst. 1 zákona o Vězeňské službě. Stejně tak, pokud současně žalobci uvádí, že jsou neustále ve střehu a kdykoliv připraveni zasáhnout při mimořádné události, je třeba konstatovat, že pokud ve Věznici O. k mimořádným událostem vyžadujícím zásah většího počtu příslušníků běžně nedochází (což je patrné z výpovědí svědků i samotných žalobců a zejména pak ze záznamů o mimořádných událostech založených ve správním spise) a povinnost zasáhnout plyne pouze z obecné povinnosti v § 7 zákona o Vězeňské službě (k tomu viz dále) – jde spíše o osobní rozhodnutí příslušníků a praktické důvody na jejich straně, pro které výstroj ani výzbroj není odkládána.

Ustanovení § 7 zákona o Vězeňské službě je věnováno zakročovací povinnosti příslušníků Vězeňské služby. První odstavec upravuje obecnou povinnost všech příslušníků ve službě ve vyjmenovaných případech pod písm. a) až d), přičemž odstavec druhý stanoví výjimky z této povinnosti. Odstavec třetí a čtvrtý pak stanoví, kdy je dána povinnost provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření i v době mimo službu – tato povinnost však dopadá pouze na ty příslušníky, kteří plní úkoly vězeňské stráže. Konkrétně § 7 odst. 3 zákona o Vězeňské službě zní tak, že příslušník, který plní úkoly vězeňské stráže, je povinen i v době mimo službu v mezích stanovených tímto zákonem a dalšími obecně závaznými právními předpisy provést služební zákrok nebo jiná potřebná opatření, páchá-li osoba ve výkonu vazby nebo výkonu trestu odnětí svobody trestný čin nebo kázeňský přestupek, jímž je bezprostředně ohrožen život, zdraví nebo majetek.

Ohledně povinnosti zasáhnout při mimořádné události žalovaný uvedl, že příslušníky nikdo nenutil, aby se v době čerpání přestávky pro případ řešení služebních povinností pohybovali v blízkosti stanoviště, kde vykonávali službu. Žádnému z příslušníků nebylo právním předpisem ani nadřízenými zakázáno opustit stanoviště ani věznici po dobu čerpání přestávky (viz strany 24–26 a dále též 28–31 napadeného rozhodnutí).

Soud nikterak nepopírá, že příslušníci Vězeňské služby jsou povinni postupovat podle § 7 zákona o Vězeňské službě v tam definovaných případech (situacích). Je však třeba si uvědomit, že obecná povinnost všech příslušníků dle odst. 1 tíží pouze ty, kteří jsou ve službě, a že odst. 3 sice dopadá na situace i mimo dobu služby příslušníků, nicméně toliko na vybrané příslušníky, kteří plní úkoly vězeňské stráže. Je-li tedy přestávka na jídlo a odpočinek dobou odpočinku, nemají povinnost zasahovat všichni příslušníci Vězeňské služby, jak žalobci nesprávně interpretují § 7 odst. 3 zákona o Vězeňské službě, nýbrž jen ti, kteří plní úkoly vězeňské stráže. Ani u těchto příslušníků ale povinnost zasáhnout mimo výkon služby podle § 7 odst. 3 zákona o Vězeňské službě nepředstavuje natolik citelné omezení uložené příslušníkům během doby přestávky, které by objektivně významně ovlivnilo možnost volně nakládat s časem během přestávky a možnost trávit ji způsobem, který si příslušník zvolí. Významnou roli totiž hraje i kvantifikace případů, kdy byli žalobci povinni přerušit přestávku z důvodu mimořádné události (srov. rozsudek SDEU C-214/20 Dublin City Council, odst. 44). Hlavní smysl činnosti příslušníků totiž nespočívá ve vyčkávání a stálém udržování své připravenosti pro případ zásahu podle § 7 zákona o Vězeňské službě, takže jejich situace není srovnatelná např. s policisty na operačním středisku či hasiči vyčkávajícími na signál k zásahu (snad s výjimkou inspektora strážní služby – operátora, který však v případě obědových přestávek je střídán a po tuto dobu tedy nemusí být ve střehu, neboť jeho funkci zastává jiný příslušník). Bylo přitom zjištěno, že potřeba zásahu z důvodu mimořádných událostí (běžně) nenastává, drtivá většina mimořádných událostí vůbec nevyžaduje zásah jiných než službukonajících příslušníků, případy pokusu o útěk či narušení chráněného prostoru věznice, které by mohly vyžadovat zapojení většího počtu příslušníků, nastaly v četnosti nižší než jednou ročně.

Žalovaný přiléhavě citoval z rozsudku NSS ze dne 7. 5. 2020, č. j. 9 As 40/2020-78 (zvýraznění a poznámky doplnil zdejší soud) že: „pod § 60 odst. 3 zákona o služebním poměru je třeba zařadit zejména situaci, kdy sice příslušník může konzumovat jídlo, je však stále dosažitelný a připravený přerušit přestávku v případě potřeby, přičemž služba je zorganizována tak, že taková potřeba běžně nastává, jak ukazuje výše uvedený příklad připravenosti inspektora dopravního inspektorátu územního odboru Jeseník k výjezdům v případě nahlášení dopravní nehody (odkazuje se na věc řešenou Krajským soudem v Ostravě – pobočkou v Olomouci v rozsudku ze dne 27. 7. 2018, č. j. 65 Ad 9/2017-53); či příklad policistů v Integrovaném operačním středisku Jihlava, kteří v důsledku podstavu byli i v době konzumace jídla se sluchátky neustále připraveni v případě potřeby okamžitě reagovat, popřípadě obědvali u pultu operačního střediska (odkazuje se na věc řešenou Městským soudem v Praze v rozsudku ze dne 14. 5. 2015, č. j. 8 Ad 13/2011-53). Naopak podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru nevylučuje samo o sobě to, že příslušník má v době přestávky ve službě na jídlo a odpočinek na sobě výstroj a výzbroj, že ji z praktických důvodů bezpečnostních kontrol tráví přímo ve věznici či trvá jeho povinnost zasáhnout v případě zcela mimořádných situací jako je například útěk vězně, a pro účel takové mimořádné situace má u sebe radiopřijímač.“ Od tohoto závěru NSS zdejší soud nevidí žádný důvod se odchýlit, a to ani v kontextu pozdější judikatury Ústavního soudu a SDEU, a pokládá ho naopak za plně aplikovatelný i v projednávané věci. V tomto směru tedy soud neshledává argumentaci žalobců důvodnou.

Žalovaný aproboval i závěr ředitele Věznice O., že příslušníkům není zakázáno opustit objekt věznice během přestávky ve službě. Konstatoval nicméně, že pokud by tak příslušník činil za účelem stravování, jde toliko o hypotetickou možnost, a to vzhledem k třicetiminutové délce přestávky, ve které by se příslušník převlékal a podroboval kontrole při odchodu i návratu (viz stranu 26–27 napadeného rozhodnutí).

Soud souhlasí se žalovaným v tom, že příslušníkům Věznice O. není ani služebním předpisem zakázáno opustit objekt věznice během čerpání přestávek ve službě, tedy v době, kdy nejsou zatíženi výkonem služebních povinností. Žalobci ostatně neuvedli, že by jim někdy bylo znemožněno věznici opustit, ač takovou vůli projevili, ani neoznačili služební předpis, který by jim povinnost trávit přestávky ve službě v areálu věznice ukládal. Jak již shora uvedeno, podřazení pod § 60 odst. 1 zákona o služebním poměru bez dalšího nevylučuje, že příslušníci přestávku z praktických důvodů tráví přímo ve věznici (ať už vzhledem k okolí věznice, času vynaloženému na odložení služební výzbroje či kontroly před opuštěním věznice a po návratu). Nevhodnost bezprostředního okolí věznice pro stravování či odpočinek (volnočasové aktivity) a časové prodlevy nutně spojené s opuštěním a naopak vstupem do prostoru věznice sice nemohou jít k tíži žalobcům, ale v tomto směru je podstatné, je-li areál věznice dostatečně uzpůsoben pro standardní způsob čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Pouze v případě, že by uspořádání daného prostoru či organizační pravidla znemožňovaly příslušníkům se v klidu najíst a napít, popř. si odpočinout (např. nemožnost v čase přestávky dojít ze služebního stanoviště do jídelny, kuchyňského koutu, popř. odpočívárny, resp. kanceláře poskytující nezbytný minimální komfort, a zase se vrátit, aby přitom zůstal i dostatečný čas pro samotnou konzumaci stravy či krátký odpočinek), by bylo nutné dané časové úseky kvalifikovat jen jako přiměřenou dobu na jídlo a odpočinek (např. pokud by přinesené jídlo musel příslušník konzumovat na stanovišti ve stoje nebo ve své kanceláři, byť i v nezbytném rozsahu k odpočinku a stravování vybavené, kde by ale současně musel v tomto čase průběžně reagovat na požadavky vězňů či nadřízených, jež by nemohl odkázat až na dobu po vyčerpání přestávky). Na bedra žalobců naopak spadají obtíže pramenící z jejich rozhodnutí, že budou trávit přestávku na jídlo a odpočinek mimo standardní a vhodné prostory za tím účelem poskytnuté, např. sportovními aktivitami mimo zdi věznice – srov. analogicky rozsudek SDEU C214/20 Dublin City Council, odst. 45). Skutečnost, že tedy trávení přestávky mimo areál věznice bylo prakticky nemožné (ač zakázáno nebylo), v situaci, kdy přestávka mohla být reálně trávena ve vhodných prostorách uvnitř, nezakládala žalobcům nárok na proplacení vykázaných přestávek jako přiměřených dob na jídlo a odpočinek.

Prozatím nicméně nelze zcela vyloučit, že žalobci nemohli čerpat přestávku na jídlo a odpočinek právě proto, že neustále museli plnit služební povinnosti, tj. řešit úkoly spojené se stanovišti, na která byli veleni, jak namítali. Podle žalobců na dobu přestávky k jejich střídání na stanovištích nedocházelo, stanoviště nikomu nepředávali, a tudíž nedocházelo (ani) k přerušení výkonu jejich služby.

Na prvním místě se soud bude věnovat posouzení žalobních tvrzení ve vztahu k oddělení výkonu trestu. Na tomto oddělení působili jako dozorci v rozhodném období od 13. 3. 2015 do 13. 3. 2018 žalobci a) až e) [přitom žalobce d) teprve od 1. 4. 2016 a žalobce e) pouze do 31. 5. 2017, neboť ode dne 1. 6. 2017 působil již jako inspektor dozorčí služby], a v rozhodném období od 20. 3. 2015 do 20. 3. 2018 (byť žalobci v doplnění žaloby nesprávně uvedli, že v období od 13. 3. 2015 do 13. 3. 2018) žalobci n), o), s) [přitom žalobce s) až od 1. 4. 2017], u) až x) [přitom žalobce v) teprve od 1. 9. 2015], aa), ad), aj), an), ap), as), at) [přitom žalobce at) pouze do 31. 1. 2018], bg), bm) a bo). Ač v případě žalobců q), y), ag), ao), ax), ay) a bi) bylo v doplnění žaloby uvedeno, že šlo o strážné, z napadeného rozhodnutí [s výjimkou žalobců y) a ao)] a vyjádření žalovaného vyplývá, že jejich nárok byl posuzován jako nárok dozorců oddělení výkonu trestu [žalovaný v soudním řízení objasnil, že žalobce y) byl dozorcem pouze do 31. 3. 2017, jelikož ode dne 1. 4. 2017 byl strážným, a u žalobkyně ao), že ta byla dozorkyní pouze do 31. 1. 2018, jelikož ode dne 1. 2. 2018 byla strážnou]. Naopak byť žalobci v doplnění žaloby uvedli, že žalobci ac), aq), bb) a bp) byli dozorci, z napadeného rozhodnutí a vyjádření žalovaného vyplývá, že jejich nárok byl posuzován jako nárok strážných oddělení vězeňské stráže. Stejně tak, přestože žalobci v doplnění žaloby uvedli, že žalobce bh) byl dozorcem, z vyjádření žalovaného vyplývá, že byl do dne 30. 6. 2017 inspektor dozorčí služby a následně od 1. 7. 2017 vrchní inspektor strážní služby – ostatně z napadeného rozhodnutí vyplývá, že nárok žalobce bh) byl žalovaným posuzován právě jako nárok vrchního inspektora strážní služby. Z uvedeného plyne, že zástupce žalobců ani na výslovné upozornění soudu správně skutkově nevymezil předmět činnosti jednotlivých žalobců, což by mohlo vést i k případnému neúspěchu žalob konkrétních žalobců. Stejně tak ovšem ani žalovaný se v napadeném rozhodnutí nemohl spokojit se zjištěním, v jaké pozici ten který žadatel působil v době podání žádosti, ale musel individuálně zkoumat, v jakých pozicích ten který žadatel působil v jednotlivých dnech spadajících do požadovaného období, a jeho nárok posuzovat v každém dni podle jeho tehdejšího zařazení a reálného průběhu jeho služby. Byť s ohledem na relativně obecné argumenty žalovaného nebylo nezbytné mezi žalobci podrobně rozlišovat, nelze předpokládat, že by si žalovaný s takto paušálním přístupem běžně mohl vystačit.

Žalobci především namítali, že při odchodu na stravu dozorčí stanoviště nepředávají žádnému dalšímu příslušníkovi, tj. nedochází k jejich střídání na stanovištích – konzumace stravy se nezapisuje do knihy předání a převzetí služby ani se neprovádí početní prověrka odsouzených. Odchod z oddílu toliko nahlašují inspektorovi dozorčí služby. V uvedenou dobu (tzn. po dobu nejnutnější ke konzumaci stravy) režim na tomto oddíle není vykonáván.

Ředitel Věznice O. v prvostupňovém rozhodnutí (viz jeho stranu 29 a 31–32) vysvětloval, že na pohyblivých dozorčích stanovištích není třeba velené příslušníky střídat, že úkoly a charakter činností na těchto stanovištích umožňují službu přerušit bez zajištění střídání a že po dobu čerpání celé přestávky na jídlo a odpočinek v rozsahu 30 minut není třeba plnit úkoly související se stanovištěm, na které byli dozorci veleni denním rozkazem, popřípadě jak a kým je plnění úkolů zajištěno a kdo za ně odpovídá. V napadeném rozhodnutí žalovaný rozdělení stanovišť na pevná a pohyblivá a z toho vyplývající skutečnosti aproboval, přičemž se opřel i o výpovědi svědků z oddělení výkonu trestu (viz stranu 16–20 napadeného rozhodnutí). Žalovaný zdůraznil (viz stranu 17–18, 20, 22–23 napadeného rozhodnutí), že rozdělením stanovišť ředitel věznice stanovil, kde je zapotřebí, aby byla stanoviště obsazena příslušníky po celou jím určenou dobu služby (pevná), a kde nikoliv (pohyblivá). Toto dělení se podle jeho názoru odráží i v tom, kde je zapotřebí střídat pro čerpání přestávky na jídlo a odpočinek. Jestliže je příslušník střídán, tak odpovědnost za stanoviště i plnění úkolů přechází na střídajícího příslušníka. Pokud příslušník střídán není, znamená to pouze, že charakter stanoviště a úkoly umožňují, aby byla služba přerušena, aniž by muselo dojít k vystřídání. Příslušník tak může čerpat přestávku, aniž by musel v době přestávky plnit úkoly vyplývající ze stanoviště.

Podle § 5 zákona o Vězeňské službě je příslušník povinen plnit služební povinnosti a úkoly vyplývající pro něj ze zákonů a z dalších obecně závazných právních předpisů a z rozhodnutí a příkazů nadřízených.

Podle § 35 NGŘ č. 21/2010, účinného od 1. 3. 2010, a § 89 NGŘ č. 5/2016, účinného od 1. 4. 2016, jsou dozorčí stanoviště nebo vymezené úseky místa určena plánem střežení, na nichž je vykonávána dozorčí služba (odst. 1). Podle druhu a způsobu obsazování se dělí na vnější a vnitřní, pevná a pohyblivá, stálá a dočasná (odst. 2). Druh, počet, rozmístění a způsob obsazování dozorčích stanovišť stanoví ředitel věznice nebo ústavu rozpisem dozorčích stanovišť. Stanovené počty, zásady a rozmístění jednotlivých dozorčích stanovišť nelze bez souhlasu ředitele věznice nebo ústavu rušit ani měnit (odst. 3). […]

Podle § 3 odst. 2 písm. c) NGŘ č. 21/2010 a § 4 písm. c) NGŘ č. 5/2016 příslušník Vězeňské služby zařazený k výkonu dozorčí služby na jednotlivých stanovištích nebo na vymezených úsecích při plnění dalších stanovených úkolů, jakož i při vystupování na veřejnosti je povinen vykonávat službu na určeném stanovišti nebo na vymezeném úseku, neodvracet pozornost od výkonu služby, neprovádět činnost, která nesouvisí výkonem dozorčí služby a neopouštět stanoviště nebo vymezený úsek bez souhlasu nadřízeného nebo dokud nebude střídán nebo odvolán.

Podle § 13 odst. 1 NGŘ č. 21/2010 a § 54 odst. 1 NGŘ č. 5/2016 inspektor dozorčí služby oddělení výkonu trestu mj. koordinuje výkon dozorčí služby ve směně a řídí, organizuje a kontroluje činnost podřízených dozorců na jednotlivých stanovištích v ubytovnách odsouzených nebo na vymezených úsecích.

Podle § 14 odst. 1 věty první NGŘ č. 21/2010 a § 56 odst. 1 věty první NGŘ č. 5/2016 dozorce oddělení výkonu trestu je přímo podřízen inspektorovi dozorčí služby. Povinnosti dozorce se liší podle toho, zda vykonává službu na stanovišti v ubytovně odsouzených, jakož i v přijímacím, nástupním, výstupním oddílu věznice, nebo na vymezeném úseku; na stanovišti v uzavřeném oddělení; na stanovišti v krizovém oddělení; na vnějším nebo vnitřním střeženém pracovišti nebo jeho vymezeném úseku; či na vnějším nestřeženém pracovišti nebo jeho vymezeném úseku. Demonstrativní výčet povinností je dán v § 57–61 NGŘ č. 5/2016, obdobně byly povinnosti dozorců vymezeny v § 14 odst. 2 až 5 NGŘ č. 21/2010.

NŘV č. 6/2015 a č. 26/2016 upravují rozvržení doby služby, vyrovnávací období, přestávku na jídlo a odpočinek, čerpání dovolené a povinné evidence a jejich náležitosti.

Podle § 4 odst. 1 NŘV č. 6/2015 a č. 26/2016 dobu určenou pro přestávku na jídlo a odpočinek stanoví vedoucí oddělení vězeňské stráže a oddělení výkonu trestu v DR vedoucího oddělení. Čerpání přestávek na jídlo a odpočinek eviduje službu konající vrchní inspektor strážní služby a inspektor dozorčí služby v příloze DR. Ve druhém odstavci ředitel Věznice O. stanovil časový úsek, ve kterém mají přestávku čerpat příslušníci zařazení ve vedení věznice, vedoucí oddělení výkonu trestu a vězeňské stráže a oddělení prevence a stížností.

V ustanovení § 6 NŘV č. 6/2015 a č. 26/2016 se nařizuje všem příslušníkům věznice k evidenci doby služby řádně používat elektronický docházkový systém. Vždy řádně zaznamenat příchod do služby, odchod ze služby a to i v případě přerušení doby služby z jakéhokoliv důvodu, jako např. odchod k lékaři, odjezd na služební cestu apod. (odst. 1). Za správnost a úplnost evidence v elektronickém docházkovém systému odpovídá příslušník a příslušný vedoucí oddělení (odst. 2). Vedoucím oddělení se ukládá důsledně kontrolovat dodržování a využívání doby služby jim podřízených příslušníků (odst. 4).

Dne 1. 12. 2012, 22. 7. 2016, 1. 12. 2016 a dne 1. 2. 2018 vydal ředitel Věznice O. dokumentaci pro výkon dozorčí služby ve Věznici O., jejichž součástí byly i rozpisy dozorčích stanovišť: - s účinností od 1. 6. 2014 byl rozpis dozorčích stanovišť následující: dozorčí stanoviště vnitřní / vnější pohyblivé / pevné stálé / dočasné počet členů obsazení

Z dokumentace pro výkon dozorčí služby mj. vyplývá, že (soud zde odkazuje toliko na dokumentaci účinnou od 1. 12. 2012 do 21. 7. 2016, neboť pozdější úprava se od ní obsahově v těchto otázkách nelišila): - Inspektor dozorčí služby je povinen být v nepřetržitém spojení s inspektorem strážní služby – operátorem a ostatními dozorci a každý svůj odchod ze stanoviště a pohyb po věznici hlásit operačnímu středisku (strana 3, bod 6), zabezpečit plynulé střídání dozorců na jednotlivých stanovištích např. na obědy (strana 5, bod 23) a do knihy hlášení inspektora dozorčí služby o předání a převzetí služby zaznamenávat průběžně dozor na nástupišti a další činnosti včetně časů a určení, kdo činnost zajišťoval (strana 5, bod 27). V případě, že nelze plnit úkoly stanovené pro jednotlivé dozorčí stanoviště, přijímá příslušná opatření, úzce spolupracuje s vrchním inspektorem strážní služby při zajištění úkolů příslušníky strážní (eskortní) směny, kdy v závažných a odůvodněných případech se na těchto úkolech i sám podílí (strana 6, bod 32). - Dozorci na stanovištích č. 1 až 3 mají neustálý přehled o činnostech jednotlivých vězňů a o jejich početním stavu (strana 9, bod 7). Jsou po dobu výkonu služby přímo podřízeni inspektoru dozorčí služby, řídí se se jeho pokyny a jakékoliv zjištěné nedostatky v průběhu služby mu neodkladně hlásí (strana 10, bod 23). V případě řešení mimořádné situace ihned informují inspektora dozorčí služby a přivolají dalšího dozorce k zajištění a řešení vzniklé situace (strana 10, bod 28). Neopouští stanoviště bez souhlasu inspektora dozorčí služby (strana 10, bod 29). Každou změnu stanoviště, vstup a odchod z ubytovny ohlásí inspektorovi dozorčí služby – operačnímu středisku ohlašují každou celkovou kontrolu ubytovny (strana 10, bod 3). - Dozorce na stanovišti č. 4 (uzavřený oddíl) má neustálý přehled o odsouzených umístěných na jednotlivých celách a o kázeňských trestech, které vykonávají (strana 12, bod 3). V případě samostatného ubytování vězně provádí zvýšené kontroly těchto odsouzených 1x za 15 minut, pokud služební funkcionář, který o samostatném ubytování rozhodl, nerozhodl jinak (strana 14, bod 25). Dle pokynů inspektora dozorčí služby plní další úkoly (strana 14, bod 26). Při výkonu služby má zakázáno opouštět stanoviště (vzdalovat se) bez vědomí inspektora dozorčí služby (a) bez předchozího vystřídání (strana 14, bod 1).