9 Afs 59/2007 — Nejvyšší správní soud

59 A 8/2023- 65 - text 15 59 A 8/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Marcely Uhříčkové a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: Obec Ostrá sídlem Ostrá 172, 289 22 Lysá nad Labem zastoupená advokátem Mgr. Davidem Satke sídlem Na Příkopě 1047/17, 110 00 Praha 1 proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 00 Praha 5 za účasti: MONTANO VALTR, s.r.o., IČO 26440202 sídlem Semice 329, 289 17 Semice zastoupená advokátem JUDr. Janem Malým sídlem Sokolovská 49/5, 186 00 Praha 8 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. 008206/2023/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 16. 1. 2023, č. j. 008206/2023/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku ve výši 17 705 Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce Mgr. Davida Satke, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí žalovaného (dále jen „napadené rozhodnutí“). Žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl žalobkynino odvolání a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Lysá nad Labem (dále jen „stavební úřad“) ze dne 28. 6. 2021, č. j. MULNL-OVŽP/46564/2021/Šla (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). 2. Stavební úřad prvostupňovým rozhodnutím na základě žádosti osoby zúčastněné na řízení (dále jen „stavebník“) schválil ve společném územním a stavebním řízení podle § 94p odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 403/2020 Sb. (dále jen „stavební zákon“) stavební záměr označený jako „stavební úpravy a přístavba skleníků Ostrá“ na pozemcích p. č. 849/6, 1263/1 a 1263/6 (vše orná půda) v katastrálním území Ostrá (dále též „stavební záměr“). 3. Krajský soud v Praze ve věci rozhoduje již podruhé poté, co rozsudkem ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022-73, zrušil předchozí rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 12. 2021, č. j. 150188/2021/KUSK, pro vady podle § 76 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s. Ve zmiňovaném rozsudku zdejší soud uložil žalovanému, aby vyžádal nové přezkoumání koordinovaného závazného stanoviska, přičemž konstatoval, že dotčený orgán územního plánování je povinen v souladu se závěry soudu přezkoumatelným způsobem posoudit soulad stavebního záměru (umísťovaného částečně do zastavěného a částečně do nezastavěného území) s podmínkami § 18 odst. 5 stavebního zákona ve spojení s regulativy územního plánu žalobkyně v nezastavěném území. V odst. 41 rozsudku zdejší soud především zavázal správní orgány, aby se zabývaly tím, „zda stavební záměr: a) je skutečně stavbou pro zemědělství ve výše soudem vyloženém smyslu, b) je v souladu s charakterem území, c) je zřizován v rozsahu nezbytně nutném, d) nelze při zachování efektivity zřídit v rámci zastavěného území, e) nenaruší významným způsobem zvláště chráněná území a f) zda veřejný zájem na jeho provozování převažuje veřejný zájem na ochraně nezastavěného území.“ 4. Proti rozsudku ze dne 5. 8. 2022, č. j. 43 A 7/2022-73, nebyla podána kasační stížnost. Obsah žaloby a vyjádření žalovaného 5. Žalobkyně předně namítá, že žalovaný, resp. dotčený orgán územního plánování nerespektoval závazný právní názor zdejšího soudu. Závazné stanovisko orgánu územního plánování ze dne 8. 11. 2022, které žalovaný v souladu s instrukcemi zdejšího soudu v dalším řízení vyžádal, zcela ignorovalo právní názor soudu a nedostatečně se zabývalo výše citovanými otázkami a) až f). Na otázku pod písm. a) dotčený orgán reagoval nepřezkoumatelně jednou větou a žalovaný dokonce na straně 10 napadeného rozhodnutí výslovně uvedl, že neřešil skutečné využívání půdy v rámci budovaných výrobních hal. Na otázku pod písm. b) dotčený orgán odpověděl v rozporu s odst. 44 rozsudku č. j. 43 A 7/2022-73 a žalovaný na straně 11 napadeného rozhodnutí konstatoval, že hranice zastavěného a nezastavěného území považuje pouze za jakési „linie v mapě“, které při rozšiřování staveb nehodlá brát v potaz. Napadené rozhodnutí se tak dle mínění žalobkyně vysmívá její územně plánovací dokumentaci i rozsudku zdejšího soudu. Na otázku pod písm. c) dotčený orgán neodpověděl vůbec a pouze uvedl, že nemá schopnost určit, co je nezbytný rozsah. Žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl absurdní tezi, podle níž nebylo jeho úkolem zjistit, nakolik byl rozsah stavebního záměru nutný nebo jeho velikost nadbytečná. Přitom z územního plánu i rozsudku je zřejmé, že pokud stavební záměr není plánován jen v rozsahu nezbytně nutném, pak nemůže bez dalšího splňovat výjimku podle § 18 odst. 5 stavebního zákona. Otázkou pod písm. d) se dotčený orgán odmítl zabývat s odůvodněním, že umístění stavebního záměru je odpovědností projektanta a investora. Postačovalo mu, že stavba je nazvána skleníkem. To, zda její charakter odpovídá pěstování rostlin v orné půdě, výrobnímu průmyslovému závodu nebo skládce nebezpečného odpadu, dotčený orgán dle názoru žalobkyně nezajímá. Takový přístup má žalobkyně za rozporný s rozsudkem č. j. 43 A 7/2022-73 i s fungováním stavebního práva. Odpověď na otázku pod písm. f) žalobkyně označuje za „vyvrcholení argumentační vyprázděnosti“ dotčeného orgánu, který namísto porovnání dvou soupeřících veřejných zájmů pouze konstatoval, že územní plán stavbu výslovně nevylučuje. Žalovaný ani dotčený orgán tedy dle žalobkyně nedokázali vůbec (natož uspokojivě) zodpovědět otázky předepsané soudem. Zároveň žalobkyně na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí a závazného stanoviska ze dne 8. 11. 2022 dovozuje, že stavební záměr nesplňuje žádnou ze šesti podmínek. 6. Správní orgány dle názoru žalobkyně rezignovaly na své povinnosti a cíle územního plánování. Nelze podle ní argumentovat tím, že rozšíření skleníků do nezastavěného území je jakýmsi přirozeným vývojem. Není pravdou, že by hlavní masa rozšíření skleníků byla situována do zastavěného území a že by zásah do nezastavěného území představoval jen jakýsi nevýznamný přesah. Ve skutečnosti má být z celkové plochy nově zamýšlených skleníků situováno více než 80 % v nezastavěném území. Správní orgány podle ní zkreslují údaje o rozsahu jednotlivých ploch. V nezastavěném území se nachází pozemek p. č. 849/6, a to konkrétně v ploše zemědělské (NZ), kde je územním plánem povoleno hlavní využití pouze pro ornou půdu a travní porost. Pouze jako podmíněně přípustné jsou zde povoleny stavby, zařízení a jiná opatření uvedená v § 18 odst. 5 stavebního zákona, a to pouze v rozsahu nezbytně nutném, pokud je při zachování efektivity nelze zřídit v rámci zastavěného území a nenaruší-li významným způsobem zvláště chráněná území. I pokud by tedy stavební záměr spadal pod výjimku dle stavebního zákona, bylo by třeba zvláště posoudit splnění podmínek dle územního plánu. Závazné stanovisko ani napadené rozhodnutí tyto podmínky přezkoumatelně nevyhodnocují. Žalobkyně proto označuje postup správních orgánů v této věci za naprosto nezákonný a svévolný. Žalobkyně poukazuje také na to, že stavba má charakter výrobních hal, které nevyužívají ornou půdu. Takovou „zemědělskou výrobu“ podle ní lze umísťovat kdekoli na zemědělsky nevyužitelných plochách, brownfieldech, bývalých vojenských územích apod. a nikoli na nezastavěné zemědělské ploše. 7. Závěrem žalobkyně uvádí, že stavba je trvalá, zatímco k odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu došlo dočasně do roku 2051. Konstatuje, že dočasné odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu neodpovídá charakteru stavebního záměru. V tomto kontextu žalobkyně poukazuje na odst. 47 rozsudku č. j. 43 A 7/2022-73. Napadené rozhodnutí podle ní stojí na podkladech, které neodpovídají skutečnosti. 8. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatuje, že po vydání rozsudku č. j. 43 A 7/2022-73 nechal opětovně přezkoumat koordinované závazné stanovisko Městského úřadu Lysá nad Labem, odboru výstavby a životního prostředí, ze dne 19. 10. 2020. Závazným stanoviskem ze dne 8. 11. 2022 bylo prvostupňové závazné stanovisko znovu potvrzeno. Žalovaný nemohl závazné stanovisko rozporovat. Dotčený orgán měl k dispozici rozsudek č. j. 43 A 7/2022-73 a mohl na něj reagovat. Vzhledem k tomu, že žalobkyně nedoplnila své odvolání, vydal žalovaný napadené rozhodnutí, které je v podstatě stejné jako předchozí (soudem zrušené) rozhodnutí ze dne 3. 12. 2021. 9. V průběhu řízení žalobkyně sdělila soudu, že stavba byla dokončena na jaře 2023. Závěrečné kontrolní prohlídky se žalobkyně zúčastnila dne 26. 5. 2023. Z protokolu o závěrečné kontrolní prohlídce dle žalobkyně plyne, že rozsah zastavěnosti v nezastavitelném území a devastace orné půdy zcela překročil její původní důvodné obavy. Stavební úřad měl dle tvrzení žalobkyně uznat, že vybudované haly mají podlahu