8 Afs 15/2007 — Nejvyšší správní soud

59 Af 3/2022- 33 - text 23 59 Af 3/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: STROJÍRENSKÝ VĚDECKOTECHNICKÝ PARK s.r.o., IČO 24126381 sídlem U Panelárny 136, 273 43 Buštěhrad zastoupená daňovým poradcem Ing. Zdeňkem Urbanem sídlem Jungmannova 319, 506 01 Jičín proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2022, č. j. 1503/22/5100-41456-711233, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci a obsah podání účastníků řízení 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 1. 2022, č. j. 1503/22/5100-41456-711233 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým žalovaný zamítl odvolání proti zajišťovacímu příkazu Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 7. 10. 2021, č. j. 4403945/21/2110-00540-203941 (dále „zajišťovací příkaz“ nebo „zajišťovací příkaz ze dne 7. 10. 2021“). Zajišťovacím příkazem správce daně podle § 167 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění č. 527/2020 Sb. (dále jen „daňový řád“) žalobkyni uložil, aby do tří dnů od jeho oznámení zajistila úhradu daně, která dosud nebyla stanovena, složením jistoty na depozitní účet správce daně, a to jako odvod za porušení rozpočtové kázně – Národní fond II, za období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2019 ve výši 223 839 370 Kč, přičemž budoucí vydání rozhodnutí o stanovení daně vyplývá z dosavadního výsledku kontrolního zjištění ze dne 27. 8. 2021, č. j. 4093487/21/2100-31472-204399. 2. Žalobkyně napadá rozhodnutí žalovaného v celém rozsahu, a to zejména z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení relevantních právních a skutkových otázek, vydání napadeného rozhodnutí v rozporu s § 167 odst. 1 daňového řádu, porušení překážky uvedené v § 101 odst. 4 daňového řádu a porušení základních zásad daňového řízení. 3. Žalobkyně předně uvedla, že v průběhu řízení u žalovaného došlo ke ztrátě opodstatnění vydaného zajišťovacího příkazu, neboť dne 17. 12. 2021 bylo u Krajského soudu v Praze vůči žalobkyni zahájeno insolvenční řízení, přičemž podle § 5 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“) jsou věřitelé povinni zdržet se jednání směřujícího k uspokojení jejich pohledávek mimo insolvenční řízení, ledaže to dovoluje zákon. Z § 109 odst. 1 písm. c) insolvenčního zákona přitom podle žalobkyně vyplývá, že výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést. Žalobkyně poukázala na to, že v době vydání napadeného rozhodnutí žalovaný měl nebo mohl vědět, že bylo vůči žalobkyni zahájeno insolvenční řízení, a tudíž musel vědět, že vydaný zajišťovací příkaz již neměl žádné opodstatnění. Podle žalobkyně tak žalovaný popřel vlastní rozhodovací praxi vyslovenou v rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 7. 2018, č. j. 32960/18/5100-41453-71240. Ačkoli žalovaný v tomto odkazovaném rozhodnutí posuzoval vydání zajišťovacího příkazu po zahájení insolvenčního řízení a v nyní projednávané věci bylo insolvenční řízení zahájeno teprve po vydání zajišťovacího příkazu, nemá tato skutečnost z materiálního hlediska význam, neboť žalovaný v době vydání napadeného rozhodnutí věděl o zahájení insolvenčního řízení, a tudíž o ztrátě opodstatnění vydaného zajišťovacího příkazu. Žalovaný tak porušil zásadu legitimního očekávání vyjádřenou v § 8 odst. 2 daňového řádu. 4. Dále žalobkyně namítala, že byla porušena překážka uvedená v § 101 odst. 4 daňového řádu, když jí byla napadeným rozhodnutím uložena opětovně totožná povinnost zajistit úhradu daně „Odvodu za porušení rozpočtové kázně – Národní fond II“ v souvislosti s daňovou kontrolou zahájenou protokolem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 3708090/15/2100-31472-204399, týkající se prostředků poskytnutých ze strukturálních fondů Evropského společenství. Totožná povinnost zajistit úhradu daně „Odvody za porušení rozpočtové kázně – Národní fond II“ v souvislosti s výše specifikovanou daňovou kontrolou byla žalobkyni uložena již zajišťovacím příkazem vydaným totožným správcem daně dne 18. 9. 2018, č. j. 4305749/18/2110-00540-203941 (dále jen „původní zajišťovací příkaz“). Původní zajišťovací příkaz byl zrušen rozhodnutím žalovaného ze dne 19. 11. 2018, č. j. 51477/18/5100-41458-711994, neboť byl podle žalovaného vydán v rozporu s § 167 odst. 1 daňového řádu. Žalobkyně má za to, že je postup žalovaného nezákonný, když jí zajišťovacím příkazem ze dne 7. 10. 2021 uložil povinnost složit jistotu ze stejného důvodu a k zajištění totožné dosud neustanovené daně jako v původním zajišťovacím příkazu. Žalovaný přitom tuto námitku žalobkyně neuznal s argumentem, že zajišťovací příkaz ze dne 7. 10. 2021 byl oproti původnímu vydán k zajištění jiné výše dosud nestanovené daně, za jiné zdaňovací období a z jiného důvodu zakládajícího odůvodněnou obavu správce daně. S tím ale žalobkyně nesouhlasí. Podle ní není pochyb o totožnosti subjektu a je zachována i totožnost věci, neboť v obou případech byl stanoven odvod za porušení rozpočtové kázně týkající se prostředků poskytnutých ze strukturálních fondů Evropského společenství. Povinnost zajistit úhradu daně „Odvody za porušení rozpočtové kázně – Národní fond II“ v souvislosti s daňovou kontrolou zahájenou dne 30. 9. 2015 ve vztahu k období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015 v původním zajišťovacím příkazu zůstává zcela shodná i v současném zajišťovacím příkazu. Ačkoli žalovaný v současném zajišťovacím příkazu odkazoval na období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2019, činí tak bez jakékoli opory v právním a skutkovém stavu. Žalobkyně čerpala dotace na financování projektu pouze právě v období do 31. 12. 2015, nikoli do 31. 12. 2019. Z výpisu z bankovního účtu žalobkyně (který připojila k žalobě) je zřejmé, že poslední čerpání dotace na financování projektu nastalo dne 29. 6. 2015. Bez ohledu na formální označení „zdaňovací období“ v původním a současném zdaňovacím příkazu se materiálně v obou zajišťovacích příkazech jedná o shodné období. 5. Podle žalobkyně též nebyly naplněny podmínky odůvodněné obavy o budoucí dobytnost daně. Žalobkyně považuje za nepřezkoumatelný závěr žalovaného, že by hodnota nemovitých věcí žalobkyně po zpeněžení s největší pravděpodobností nepokryla předpokládaný daňový nedoplatek. Z odůvodnění zajišťovacího příkazu není seznatelné, jak k tomuto závěru správce daně dospěl, když neozřejmil přezkoumatelným způsobem hodnotu nemovitých věcí. Žalobkyně v odvolání proti zajišťovacímu příkazu předložila správci daně znalecký posudek dokládající hodnotu nemovitého majetku žalobkyně, přičemž ze znaleckého posudku č. 1999-13/17 ze dne 22. 5. 2017 zpracovaného znalkyní Ing. A. M. byla zjištěna reprodukční cena nemovitých věcí (areálu Strojírenského a vědeckotechnického parku v Buštěhradu), tj. cena, za kterou by bylo možno stejnou věc nebo porovnatelnou novou věc pořídit v době ocenění, bez odpočtu opotřebení ve výši 449 816 010 Kč. Přestože správce daně prokazatelně disponoval výše uvedeným znaleckým posudkem, tak tento posudek zcela opomněl a není zřejmé, z jakého důvodu k němu nepřihlédl. Ačkoli žalovaný v napadeném rozhodnutí uvedl, že správce daně vycházel při stanovení hodnoty nemovitostí ze znaleckého posudku ze dne 31. 12. 2019 (cena nemovitých věcí byla odhadnuta na 122,4 mil. Kč bez DPH), tj. z aktuálnějších údajů, tak žalobkyně považuje toto tvrzení za nepřezkoumatelné, neboť posudek, ze kterého měl správce daně vycházet, není nikde konkretizován ani označen. Nelze tak ani ověřit, zda je vůbec obsahem správního spisu. Žalobkyně tak pouze odhaduje, že správce daně odkazuje na znalecký posudek ze dne 2. 10. 2020, č. j. 132/05/2020, zadavatele Prague store CZ, a.s., (dále jen „Prague store“). Pokud ovšem správce daně vycházel z tohoto posudku, žalobkyně namítá, že byl vyhotoven za zcela jiným účelem, a proto je pro potřeby řízení nepoužitelný. Tento posudek totiž slouží ke stanovení obvyklé ceny obchodního podílu ve společnosti žalobkyně pro účely veřejné dražby nebo přímého prodeje. Nestanovil tedy znaleckým způsobem hodnotu nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně pro účely zajišťovacího příkazu. Vyhodnocení případného rozdílu mezi jednotlivými znaleckými posudky pak nemůže být považováno za provádění detailní majetkové analýzy. Závěry žalovaného stran majetkové situace žalobkyně tak nemají oporu ve skutkových zjištěních. Žalobkyně pak poukázala i na to, že i kdyby v případě, že by částka odvodu, o které žalovaný předpokládá, že bude žalobkyni stanovena, převýšila hodnotu majetku žalobkyně i předpokl