10 Afs 397/2020 — Nejvyšší správní soud

39 Af 1/2024- 51 - text 8 39 Af 1/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lenky Bursíkové, soudce Richarda Galise a soudkyně Martiny Kotouček Mikoláškové ve věci žalobkyně: Philip Morris ČR a.s., IČO: 14803534 sídlem Vítězná 1, Kutná Hora zastoupená advokátkou JUDr. Ing. Hanou Skalickou, Ph.D., BA sídlem Pod Oborou 907, Kosmonosy proti žalovanému: Generální ředitelství cel sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 11. 2023, č. j. 25750-4/2023-900000-314, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Žalobkyně je podnikatelkou v oblasti zpracování tabáku a výroby tabákových výrobků. V červenci roku 2021 dopravovala tabákové výrobky z daňového skladu v České republice do daňového skladu v Itálii. Celní úřad pro Středočeský kraj (dále jen „celní úřad“) v rámci kontroly vybraných výrobků dopravovaných v režimu podmíněného osvobození od daně v systému EMCS v daňovém skladu žalobkyně zjistil ve dvou případech nesrovnalosti v množství odeslaného tabáku. Do daňového skladu v Itálii mělo být odesláno větší množství tabáku, než žalobkyně deklarovala v elektronickém průvodním dokladu (e-AD), celkově o 2 527,2 kg. Žalobkyně nesrovnalosti vysvětlovala administrativním pochybením, v jehož důsledku neuvedla část tabákových výrobků v e-AD. Tvrdila ovšem, že všechny uvedla na správně vyplněném dodacím listu, který měl řidič po celou dobu dopravy u sebe, a že veškeré tabákové výrobky také dopravil v zapečetěném kamionu na místo určení. 2. Celní úřad vydal dne 27. 1. 2023 platební výměr, č. j. 51339/2023-610000-32.4 (dále jen „platební výměr na daň“), jímž žalobkyni vyměřil spotřební daň z tabákových výrobků za shora uvedené množství tabáku (2 527,2 kg) ve výši 6 873 984 Kč, neboť dospěl k závěru, že výše popsaným pochybením žalobkyně uvedla tabákové výrobky do volného daňového oběhu na území České republiky, a žalobkyni tak vznikla povinnost podat za zdaňovací období července 2021 daňové přiznání ke spotřební dani a daň zaplatit. Proti platebnímu výměru na daň žalobkyně nepodala odvolání. Nabyl právní moci dne 2. 3. 2023. 3. V návaznosti na to vydal celní úřad dne 24. 4. 2023 platební výměr, č. j. 197591/2023-610000-32.4 (dále jen „platební výměr na pokutu“), jímž podle § 250 odst. 1 písm. a) zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, uložil žalobkyni pokutu ve výši 300 000 Kč za opožděné tvrzení daně, neboť žalobkyně podala daňové přiznání ke spotřební dani za červenec 2021 s prodlením 116 dnů. 4. Proti platebnímu výměru na pokutu se již žalobkyně odvoláním bránila. V odvolání tvrdila, že jí nevznikla povinnost podat daňové přiznání, a proto jí ani nemohla být uložena pokuta za jeho pozdní podání. Posléze vznesla řadu námitek, jimiž zpochybňovala vyměření spotřební daně (že spotřební daň odvedla v Itálii, dle judikatury lze některé chybějící údaje v e-AD doplnit i jinými doklady, svědčilo jí legitimní očekávání atp.) a procesní postup tomu předcházející (nicotnost výzvy k odstranění pochybností či neprovedení výslechů pracovnic vyplňujících e-AD). 5. Žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) odvolání zamítl a platební výměr na pokutu potvrdil (pozn. soudu: v napadeném rozhodnutí je zjevná chyba v datu vydání platebního výměru na pokutu – 16. 2. 2023 místo správného 24. 4. 2023). Zdůraznil, že v odvolacím řízení nepřezkoumává platební výměr na daň. Přestože spolu oba výměry souvisí (pokuta je podle § 2 odst. 5 daňového řádu příslušenstvím daně), platební výměr na daň nabyl právní moci již 2. 3. 2023. Z odvolacích argumentů žalobkyně dle žalovaného vyplývalo, že považuje za nesprávný primárně právě platební výměr na daň, který byl podkladem pro výpočet pokuty za opožděné tvrzení daně. Námitky směřující pouze proti platebnímu výměru na daň však nelze v odvolacím řízení týkajícím se platebního výměru na pokutu meritorně přezkoumávat, a proto je žalovaný ani nepřezkoumával. Konstatoval, že žalobkyni vznikla podle § 18 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, povinnost podat řádné daňové přiznání ke spotřební dani z tabákových výrobků za zdaňovací období července 2021 do 25. 8. 2021. Vzhledem k tomu, že tak žalobkyně neučinila (daňové přiznání podala teprve dne 26. 12. 2021 poté, co ji k tomu v náhradní lhůtě vyzval celní úřad), vyměřil jí celní úřad správně pokutu za opožděné tvrzení daně podle § 250 odst. 1 písm. a) a odst. 5 daňového řádu. Žaloba 6. Žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), se žalobkyně domáhá zrušení napadeného rozhodnutí i platebního výměru na pokutu. 7. Žalobkyně uvádí, že není sporu ohledně skutkového stavu věci. Žalobkyně dopravovala ze svého daňového skladu v České republice do daňového skladu v Itálii cigarety, které z důvodu administrativní chyby všechny neuvedla v e-AD. Uvedla je však na dodacím listu, který měl řidič po celou dobu u sebe. Všechno zboží bylo dopraveno do Itálie, kde žalobkyně rovněž odvedla italskou spotřební daň. Celní úřad však dovodil, že touto administrativní chybou došlo k uvedení zboží neevidovaného v e-AD do volného daňového oběhu v České republice, v důsledku čehož žalobkyni stanovil českou spotřební daň z těchto výrobků a uložil jí pokutu za opožděné tvrzení daně ve výši 300 000 Kč. Celní úřad žalobkyni rovněž uložil správní trest pokuty ve výši 50 000 Kč za spáchání přestupku podle § 135q odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních za uvedení neznačených tabákových výrobků do oběhu. 8. Žalobkyně tvrdí, že jí nevznikla povinnost podat daňové přiznání, a z toho důvodu jí ani nemohla být uložena pokuta za jeho pozdní podání. Uznává, že se proti platebnímu výměru na daň nebránila odvoláním ani žalobou, byť jej považuje za nesprávný. Odvoláními však brojila proti dalším dvěma platebním výměrům o vyměření spotřební daně z tabákových výrobků ve skutkově zcela shodných kauzách (liší se pouze zdaňovací období či stát dodání výrobků). Tato odvolání žalovaný zamítl a žalobkyně v těchto věcech podala žaloby, které jsou u soudu vedeny pod sp. zn. 51 Af 12/2023 a 37 Af 8/2023. Všechny kauzy mají i přestupkovou větev, a i v těchto případech žalobkyně podala dvě žaloby. Ve všech soudních řízeních žalovaný argumentuje shodně. V případě úspěchu žalobkyně v těchto soudních řízeních by žalovaný měl následně uplatnit mimořádné či dozorčí prostředky v projednávané věci. 9. K nyní projednávanému případu žalobkyně dále uvádí, že ačkoliv žalovaný tvrdí, že podala daňové přiznání až po výzvě celního úřadu, a to až dne 26. 12. 2021, není tomu zcela tak. Žalobkyně zaslala dne 26. 12. 2021 celnímu úřadu podání, v němž uvedla, že jí daňová povinnost nevznikla. Přílohou tohoto podání bylo i daňové přiznání na „nulovou“ spotřební daň z důvodu, aby celní úřad nemohl přistoupit ke stanovení daně podle pomůcek, a aby žalobkyně alespoň formálně vyhověla jeho výzvě. 10. Žalobkyně setrvává na svém názoru, že jí vůbec nevznikla povinnost podat daňové přiznání. Důvody se dle žalobkyně shodují s důvody, pro které jí ani neměla být stanovena spotřební daň. Tyto důvody posléze žalobkyně obsáhle líčí. 11. Žalobkyně má předně za to, že tabákové výrobky neuvedla do volného daňového oběhu na území České republiky. Z dokumentů, jimiž celní úřad disponoval, je totiž zřejmé, že byly určeny pro italský trh, kam byly také dopraveny v zapečetěném kamionu. V Itálii byly i spotřebovány. Došlo toliko k administrativnímu pochybení při vyplňování e-AD. K tomu žalobkyně odkazuje na čl. 21 odst. 1 směrnice Rady č. 2008/118/ES, o obecné úpravě spotřebních daní. Zboží bylo dopravováno v souladu s údaji na dodacím listu a došlo k přijetí zboží v místě určení, čímž došlo k řádnému ukončení přepravy. Podle základních zásad daňového práva je nutné žalobkyniny úkony hodnotit podle skutečného obsahu, což je v tomto případě skutečné množství přepravovaného zboží shodující se s údaji na dodacích listech a fakturách. Smyslem systému EMCS je získávat informace o přepravě v reálném čase a provádět předepsané kontroly. V případě kontroly by celní orgány nezjistily jiné než administrativní pochybení ve vyplňování e-AD, které již nelze během přepravy opravit. Žalobkyně navíc své pochybení sama nahlásila a prokázala, že nedošlo k uvolnění zboží do volného daňového oběhu v České republice. Žalobkyni rovněž není zřejmé, proč ji celní úřad po téměř třech letech (31. 8. 2022) vyzval k podání dodatečného daňového přiznání v případě dopravy ze dne 24. 10. 2019, přestože oznámení o pochybení při nakládce žalobkyně podala již dne 12. 11. 2019. Celní úřad tím podle žalobkyně zpětně mění svou zavedenou správní praxi, což není přijatelné. Žalobkyně v minulosti obdobné případy administrativního pochybení nahlásila celnímu úřadu, který ani v jednom z nich nestanovil spotřební daň a neuložil ani žádný trest za spáchání přestupku. 12. Žalobkyně je dále přesvědčena, že na danou věc lze aplikovat stanovisko