5 Azs 20/2016 — Nejvyšší správní soud

45 A 4/2024- 57 - text 17 45 A 4/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobkyně: X., nar. X státní příslušnost Uzbekistán t. č. v Zařízení pro zajištění cizinců Bělá – Jezová, Jezová 1501, Bělá pod Bezdězem zastoupena advokátkou Mgr. Evelinou Hodanovou sídlem Evropská 423/178, Praha 6 proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2024, č. j. OAM-404/BE-VL17-VL18-PS-2024, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Ustanovené zástupkyni advokátce Mgr. Evelině Hodanové se přiznává odměna ve výši 10 200 Kč, která jí bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Praze ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Policie ČR, Krajské ředitelství policie Středočeského kraje, (dále jen „krajské ředitelství“) v rámci hlídkové činnosti dne 11. 3. 2024 na stanici metra Budějovická provedla pobytovou kontrolu žalobkyně, při které zjistila, že předložené povolení k pobytu č. X vydané žalobkyni Litvou se nachází v evidenci Schengenského informačního systému (dále jen „SIS“) jako věc hledaná za účelem zabavení, a že žalobkyni byl Litvou odepřen vstup a pobyt na území členských států EU. 2. Podle protokolu o podání vysvětlení ze dne 12. 3. 2024 žalobkyně mimo jiné uvedla, že o neplatnosti litevského pobytového oprávnění nevěděla, do ČR přicestovala v lednu 2024, protože tady má známé a vzdálené příbuzné (2 synovce), kteří ji řekli, že může požádat o převedení litevského pobytu do ČR. Po příjezdu do ČR se nebyla na žádném úřadě hlásit nebo registrovat. Po příjezdu do ČR jí bylo slíbeno české vízum, za které zaplatila 1000 EUR a měla čekat půl roku, ale Ukrajinec, který jí vízum slíbil, zmizel a žalobkyně neví, kde se nachází. Dále žalobkyně uvedla, že je rozvedená a má dvě děti, které zůstaly v Uzbekistánu u jejích rodičů. Peníze na složení finanční záruky nemá a v ČR se nenachází ani nikdo, kdo by mohl finanční záruku za ni uhradit. V ČR nemá ani adresu, nikdy zde nepobývala. Na otázku, zde existuje překážka, která by jí bránila ve vycestování, odpověděla, že nikoliv. Rovněž uvedla, že jí v případě návratu do Uzbekistánu nehrozí žádné nebezpečí. Potvrdila také, že je zdravá a má pouze astma. 3. Rozhodnutím ze dne 12. 3. 2024 krajské ředitelství žalobkyni zajistilo podle § 124 odst. 1 písm. e) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). 4. Dne 13. 3. 2024 krajské ředitelství obdrželo sdělení Policejního prezidia ČR, Ředitelství pro mezinárodní policejní spolupráci, v němž byla citována odpověď litevských orgánů v rámci SIRENE (Supplementary Information Request at National Entry, žádost o doplňující informace u vnitrostátních záznamů): „Rozhodnutí o zákazu vstupu bylo přijato v souvislosti se jmenovanou osobou a to migračním oddělením dne 17-01-2024, protože dne 01-12-2023 migrační oddělení rozhodlo o odejmutí povolení k pobytu vydané za účelem práce, jelikož bylo zjištěno, že údaje poskytnuté cizincem za účelem získání povolení k pobytu neodpovídají skutečnosti. Uvedla, že jejím účelem pobytu v Litevské republice je práce, ale pracovat nezačala, ani nepodepsala pracovní smlouvu s litevskou společností. V současné době nemá osoba legální oprávnění k pobytu v Litevské republice. Zákaz vstupu platí 3 roky (do 16-01-2027).“ 5. Dne 15. 3. 2024 žalobkyně podala žádost o udělení mezinárodní ochrany. 6. Rozhodnutím ze dne 18. 3. 2024 uvedeným v záhlaví žalovaný žalobkyni „přezajistil“ podle § 46a odst. 1 písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Konstatoval, že žalobkyni bylo v Litvě uloženo správní vyhoštění spojené s odepřením vstupu na dobu od 17. 1. 2024 do 16. 1. 2027, přesto z území EU nevycestovala. Povolení k pobytu v ČR nemá a nemá ani hlášenou adresu. O udělení mezinárodní ochrany požádala až po zadržení Policií ČR a zajištění za účelem realizace správního vyhoštění. Z žalobkyniny výpovědi nevyplynulo nic, co by svědčilo o tom, že měla o podání žádosti o mezinárodní ochranu skutečný zájem, ani co by jí bránilo v dřívějším podání žádosti o mezinárodní ochranu. Je proto zřejmé, že žádost podala pouze ve snaze oddálit, zmařit nebo znemožnit realizaci správního vyhoštění, neboť hrozba výkonu správního vyhoštění se stala po zajištění reálnou, a pokud by k zajištění nedošlo, žalobkyně by žádost nepodala. Pokud někdo palčivě pociťuje potřebu mezinárodní ochrany, přistoupí k žádosti bezprostředně poté, co k tomu má příležitost, žalobkyně však byla bezdůvodně nečinná. Sama přitom vypověděla, že jí v návratu do Uzbekistánu nic nebrání a nehrozí jí tam žádné nebezpečí. 7. K možnosti uložit zvláštní opatření žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2017, č. j. 1 Azs 349/201648, podle kterého je účelem aplikovaného ustanovení především zajištění efektivní kontroly nad průběhem správního řízení o vyhoštění v situaci, kdy cizinec během řízení uplatní své právo požádat o mezinárodní ochranu. Cílem zajištění podle § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu je podle zmíněného rozsudku znemožnění zneužití zákona podáním účelové žádosti o mezinárodní ochranu. Jedná se o preventivní opatření, které má zabezpečit dostupnost žadatele pro výkon rozhodnutí o správním vyhoštění pro případ, že by řízení o mezinárodní ochraně skončilo negativně. Žalobkyni bylo v Litvě uloženo správní vyhoštění, ale nesplnila svou povinnost vycestovat z území EU a nadále v schengenském prostoru pobývala, než byla přistižena Policií ČR. 8. S ohledem na výše uvedené skutečnosti existují podle žalovaného oprávněné důvody se domnívat, že žalobkyně podala žádost o mezinárodní ochranu pouze s cílem vyhnout se hrozícímu vyhoštění a současně nelze účinně uplatnit zvláštní opatření podle § 47 zákona o azylu. Žalovaný má za to, že v případě propuštění ze zajištění by žalobkyně nevyčkala výsledku řízení o mezinárodní ochraně, ale naopak navázala na svůj nelegální pobyt. Z tohoto důvodu by byl ohrožen průběh řízení o mezinárodní ochraně a realizace vyhoštění. S ohledem na dosavadní laxní přístup žalobkyně k její pobytové situaci a zákonům ČR nelze rozumně předpokládat, že by své jednání změnila a respektovala by zvláštní opatření. Podmínky pro aplikaci § 46 odst. 1 písm. e) zákona o azylu tak byly podle žalovaného naplněny. 9. Žalobkyně není osobou vyloučenou z aplikace § 46a odst. 1 zákona o azylu. Na základě jejího vyjádření nelze konstatovat, že by byla zranitelnou osobou ve smyslu § 2 odst. 1 písm. i) zákona o azylu. V průběhu správního řízení nenaznačila nic, z čeho by bylo možné usuzovat, že zranitelnou osobou je. 10. Ke stanovení lhůty zajištění žalovaný konstatoval, že nebude aplikovat § 16 zákona o azylu, neboť podle ustálené judikatury lze § 16 odst. 1 písm. g) aplikovat pouze tehdy, pokud žadatel uvedl jako jediný důvod své žádosti právě snahu vyhnout se realizaci vyhoštění nebo je pozdržet. V době rozhodnutí žalovaného nebylo možné vyloučit, že žalobkyně může průběhu řízení o mezinárodní ochraně uvést i jiné důvody, a Uzbekistán není zařazen mezi bezpečné země původu ve smyslu vyhlášky č. 328/2005 Sb., kterou se provádí zákon o azylu a zákon o dočasné ochraně cizinců. Žalovaný proto stanovil dobu zajištění na dobu 180 dnů, která odpovídá základní lhůtě pro vydání rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany podle § 27 odst. 1 písm. a) zákona o azylu. II. Obsah žaloby 11. V žalobě žalobkyně namítla, že napadené rozhodnutí je nezákonné a nepřezkoumatelné. Správní orgán je povinen přesně a úplně zjistit skutkový stav. Celé řízení bylo jednostranné a neobjektivní. Žalovaný porušil povinnost postupovat v souladu se správním řádem a zásadami činnosti správních orgánů. Žalovaný své rozhodnutí dostatečně neodůvodnil a vyložil zákon chybně. Informace použité žalovaným nejsou aktuální. Žalovaný měl při rozhodování o udělení či neudělení mezinárodní ochrany posoudit aktuální informace o zemích původu. 12. Dále žalobkyně uvedla, že žádost o mezinárodní ochranu podala proto, že se v Uzbekistánu stala obětí domácího násilí. Její bývalý manžel ji systematicky mlátil a vyhrožoval. Případy domácího násilí jsou v Uzbekistánu vyšetřovány jen zřídka. Zákon, který trestá tyto činy, byl v Uzbekistánu přijat teprve před dvěma lety. Občanskoprávní organizace uvádějí, že v Uzbekistánu je na domácí násilí nahlíženo jako na rodinnou záležitost a ani příbuzní oběti nechtějí do případu násilí zatahovat policii. V květnu 2021 byla nalezena mrtvá devatenáctiletá M. K. poté, co byla údajně zbita svým manželem a jeho rodinou. Rodina jejího manžela uvedla, že se sama oběsila. Uzbecká policie mezitím zahájila vyšetřování její smrti. Ve zprávě Evropského parlamentu o Uzbekistánu A9-0227/2023 v bodu 40 se konstatuje, že navzdory přijetí předchozích zákonů, včetně zákona o ochraně žen před obtěžováním a násilím z roku 2019, je genderově podmíněné nás