8 Azs 18/2016 — Nejvyšší správní soud

45 Az 4/2024- 28 - text 14 45 Az 4/2024 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl soudkyní Mgr. Věrou Pazderovou, LL.M., M.A., ve věci žalobce: X státní příslušnost Ukrajina t. č. v Přijímacím středisku Praha-Ruzyně, Aviatická 1017/2, Praha 6 zastoupen advokátem JUDr. Tomášem Tomšíčkem sídlem Vlastina 602/23, Plzeň proti žalovanému: Ministerstvo vnitra sídlem Nad Štolou 936/3, Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 18. 3. 2024, č. j. OAM-318/LE-LE05-D04-2024 takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení. IV. Ustanovenému zástupci JUDr. Tomáši Tomšíčkovi se odměna za zastupování nepřiznává. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím zastavil řízení o žalobcově žádosti o mezinárodní ochranu podle § 25 písm. i) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť ji shledal nepřípustnou podle § 10a odst. 1 písm. b) téhož zákona (k posouzení žádosti je příslušný jiný stát Evropské unie). Současně rozhodl, že státem příslušným pro posouzení žalobcovy žádosti podle nařízení č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“), je Rumunsko. 2. Ke skutkovým okolnostem žalovaný uvedl, že žalobce přicestoval do ČR letecky dne 1. 3. 2024 linkou z Bukurešti. Při hraniční kontrole bylo zjištěno, že je veden v evidenci nežádoucích osob a byl mu uložen zákaz vstupu do ČR od 31. 3. 2015 do 9. 8. 2024 (z tohoto důvodu byl žalobci odepřen vstup na území ČR již dne 7. 5. 2023 a opakovaně dne 19. 5. 2023). Žalobci byl proto odepřen vstup. Následně téhož dne v tranzitním prostoru mezinárodního Letiště Václava Havla podal žádost o mezinárodní ochranu. 3. Dne 6. 3. 2024 žalobce při poskytnutí údajů k podané žádosti mimo jiné sdělil, že dříve vystupoval pod identitou Y, kterou užíval na základě padělaného litevského pasu. Dále vypověděl, že z Ukrajiny odcestoval v květnu 2023 a ilegálně se dostal do Rumunska, poté cestoval do ČR, ale dne 7. 7. 2023 byl vrácen zpět do Rumunska. Dočasné ochrany, která mu byla v Rumunsku udělena se zřekl dne 13. 2. 2024, v Rumunsku pobýval až do 1. 3. 2024, kdy přicestoval do ČR. V ČR i na Ukrajině byl trestně stíhaný, v ČR byl odsouzen v letech 2005 a 2015. V rámci pohovoru pak uvedl, že dočasnou ochranu měl v Rumunsku od 10. 7. 2023 do 8. 2. 2024. Dále vypověděl, že v Rumunsku mu žádné nebezpečí nehrozí, o mezinárodní ochranu požádal proto, že se che starat o svou 80letou matku, které byla v ČR udělena dočasný ochrana. 4. Na případ žalobce byl podle žalovaného aplikovatelný čl. 12 nařízení Dublin III, neboť žalobce byl držitelem povolení k pobytu vydaného Rumunskem dne 4. 5. 2023. Žalobce také uvedl, že byl držitelem dočasné ochrany, které se zřekl. Kvůli této skutečnosti byl již jednou přemístěn v rámci dublinského řízení zpět do Rumunska (na základě rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2023, č. j. OAM-586/LE-LE05-D04-2023) a transfer proběhl dne 7. 7. 2023. Odpovědnost Rumunska v případě žalobce stále trvá. Rumunsko svou příslušnost k posouzení žalobcovy žádosti uznalo dne 12. 3. 2024. 5. Na základě Informace OAMP – Rumunsko ze dne 14. 6. 2023 žalovaný shledal, že v případě Rumunska neexistují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům azylového řízení nebo podmínek přijetí žadatelů, které by dosahovaly možného rizika nelidského nebo ponižujícího zacházení. Ani žalobce neuvedl žádné prokazatelné negativní skutečnosti, které by mu v návratu do Rumunska bránily. 6. Důvody pro uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III žalovaný neshledal. Žalobce uvedl, že mu v Rumunsku nic nehrozí a že tam od července 2023 žil a pracoval až do února 2024. Do Rumunska se nechce vrátit kvůli jazykové bariéře a proto, že se chce starat o svou 80letou matku. Má ještě sestru v Itálii, ale s tou se nestýká. Žalovaný dále zdůraznil, že žalobce o mezinárodní ochranu v ČR již požádal v letech 2004, 2015, 2018 a 2023. Žalobce zmínil péči o matku pouze letmo a neposkytl žalovanému další relevantní informace, ze kterých by bylo možné určit, zda je žalobcova matka osobou závislou. Z žalobcovy žádosti i policejního informačního systému vyplývá, že opakovaně porušoval v ČR zákony a v letech 2005 a 2015 byl i odsouzen. Vzhledem k těmto okolnostem žalovaný k využití čl. 17 nařízení Dublin III nepřistoupil. Zdůraznil, že využití uvedeného ustanovení je oprávněním členského státu, a nikoliv jeho povinností, a není vynutitelné ani soudní cestou (viz rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 2. 2023, č. j. 32 Az 38/202233). II. Obsah žaloby 7. Žalobce v žalobě namítl, že napadené rozhodnutí je nezákonné z důvodu nesprávné aplikace ustanovení o příslušnosti členského státu. Žalovaný se dostatečně nevěnoval ani přiměřenosti dopadů tohoto zásahu (nuceného vycestování) a nedostatečně se věnoval možnosti uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III. Neuplatnění tohoto práva zdůvodnil pouze vágně a obecně. 8. Žalobce s přemístěním do Rumunska nesouhlasí, neboť by mu byla způsobena nevratná újma. V případě nuceného vycestování je žalovaný povinen hodnotit přiměřenost zásahu do soukromých a rodinných práv žalobce. Judikaturou bylo dovozeno, že by měl hodnotit povahu a závažnost dotčeného veřejného zájmu, délku pobytu v hostitelském státě, dobu, která uplynula od porušení veřejného pořádku a chování cizince v průběhu této doby, rodinnou situaci cizince, rozsah sociálních a kulturních vazeb, imigrační historii, věk a zdravotní stav cizince. Tato kritéria je třeba vždy posoudit samostatně i ve vzájemné souvislosti. 9. Přemístěním by žalobci byla způsobena závažná újma vzhledem k podmínkám uprchlických středisek, které připomínají podmínky v táborech nucených prací. Alarmující jsou zejména hygienické podmínky a nekontrolovatelné šíření infekčních nemocí a parazitů. Nelze opomenout omezené a někdy dokonce žádné příděly jídla. Žalobce si byl při svém pobytu nucen zajišťovat stravu sám. Systematické nedostatky tedy podle žalobce představují nelidské a ponižující zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv EU. 10. Tvrzení žalovaného o situaci v azylových centrech je opřeno pouze o obecné informace, že Rumunsko je vázáno právními předpisy a mezinárodními smlouvami a že nebylo dosud vydáno žádné rozhodnutí, které by negativní situaci v Rumunsku deklarovalo. Rumunsko se podle žalobce nechová podle norem evropského ani mezinárodního práva. Žadatelům o mezinárodní ochranu v Rumunsku byly odebrány otisky prstů, bez přítomnosti tlumočníka je přinutili podepsat dokumenty a vyhodili je na ulici. Žalobce je proto přesvědčen, že jeho žádost nebude v Rumunsku posouzena řádně a bude nucen snášet nevyhovující životní podmínky. Přemístění žalobce do Rumunska je tak nepřijatelné podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. 11. Ve správním řízení je to přitom žalovaný, kdo je povinen zjistit skutkový stav, a je tedy tím, kdo nese důkazní břemeno. Z žádného předpisu neplyne povinnost žadatele prokazovat systematické nedostatky azylového řízení. Je tak na žalovaném, aby dostál zásadě materiální pravdy a zásadě vyšetřovací. Podle judikatury má žalovaný povinnost se alespoň v hrubých rysech seznámit s tamním azylovým systémem, podmínkami přijetí žadatelů, včetně otázky jejich bezpečnosti a možnosti soudní ochrany. Stručné konstatování žalovaného, že Rumunsko je bezpečnou zemí, nemůže obstát. Žalovaný se v rozporu s judikaturou omezil pouze na zkoumání rumunského azylového systému v rovině právní, a nikoliv materiální. Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 27. 4. 2020, č. j. 60 Az 18/202025, uvedl, že obecné sdělení, že žadatelé mají nárok na materiální podmínky, je nedostatečné v situaci, kdy žadatel poukazuje na konkrétní materiální nedostatky. Je proto nezbytné, aby se žalovaný zabýval konkrétními námitkami žalobce. 12. Žalobce je přesvědčen, že odpovědnost za posouzení jeho žádosti by měla převzít Česká republika, protože se zde nyní nachází a odmítá žít v Rumunsku. Žalobce by v ČR rád našel práci a zajištění důstojného života bez obav o svou bezpečnosti a zdravotní stav (i ve vztahu k své rodině). Podle žalobce je namístě aplikace čl. 17 nařízení Dublin III. Žalobce svou vůli setrvat v ČR a de facto i žádost o uplatnění čl. 17 nařízení Dublin III uplatnil při pohovoru dne 15. 3. 2024. Žalovaný byl povinen dostatečným způsobem odůvodnit převzetí odpovědnosti za posouzení žádosti žalobce, což neučinil. Dotčené ustanovení má diskreční povahu, členským státům je poskytnut široký prostor pro uvážení a nařízení Dublin III neobsahuje v tomto ohledu žádné omezení. Existence diskrečního oprávnění ale neznamená, že rozhodování žalovaného nemá žádné limity. Případné rozhodnutí o (ne)aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III musí být vždy vyčerpávajícím způsobem odůvodněno, aby jej soud mohl přezkoumat. Takové odůvodnění n