6 As 168/2018 — Nejvyšší správní soud

51 A 90/2023- 46 - text 10 51 A 90/2023 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobkyně: Z. C. bytem X zastoupená advokátkou Mgr. Adélou Hořejší se sídlem Václavkova 343/20, 160 00 Praha 2 proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti se sídlem Vyšehradská 424/16, 128 10 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2023, č. j. MSP-504/2023-OSV-OSV/5, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 9. 2023, č. j. MSP-504/2023-OSV-OSV/5, a rozhodnutí Okresního soudu v Benešově ze dne 24. 8. 2023, č. j. 10Si 93/202310, se ruší. II. Okresnímu soudu v Benešově se nařizuje poskytnout žalobkyni v anonymizované podobě svůj rozsudek ze dne 13. 7. 2023, v němž jako účastnice řízení na straně matky vystupovala B. P., a to do 15 dnů od doručení tohoto rozsudku Krajského soudu v Praze. III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11 228 Kč, a to k rukám její zástupkyně Mgr. Adély Hořejší, advokátky. Odůvodnění: 1. V této věci se Krajský soud v Praze (dále jen „krajský soud“) zabývá otázkou, zda v rámci práva na svobodný přístup k informacím je soud jako povinný subjekt podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „InfZ“) povinen poskytnout svůj anonymizovaný rozsudek ve věci péče soudu o nezletilé (opatrovnický rozsudek) za situace, kdy žádost o poskytnutí takového rozsudku je specifikována sdělením osobního údaje (jména a příjmení) jednoho z účastníků, v tomto případě matky nezletilého dítěte. I. Vymezení věci a průběh řízení o poskytnutí informace 2. Žalobkyně podala k Okresnímu soudu v Benešově (dále jen „okresní soud“) žádost podle InfZ o poskytnutí rozsudku v anonymizované podobě. Svou žádost specifikovala tak, že se jedná o opatrovnický rozsudek ze dne 13. 7. 2023, v němž jako účastnice řízení na straně matky vystupovala paní B. P. (dále též „matka“). Okresní soud rozhodnutím ze dne 28. 7. 2023, č. j. 10Si 93/2023, poskytnutí požadované informace odmítl, toto rozhodnutí však bylo k odvolání žalobkyně zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 9. 8. 2023, č. j. MSP-504/2023-OSV-OSV/5, a to pro nepřezkoumatelnost. V návaznosti na to okresní soud rozhodnutím ze dne 24. 8. 2023, sp. zn. 10Si 93/2023-10 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“) poskytnutí požadované informace opět odmítl, a to s poukazem na § 8a InfZ ve spojení s čl. 5 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 2016/679 (dále jen „GDPR“), neboť „[j]elikož jsou žadateli [tj. žalobkyni – pozn. krajského soudu] známy informace o konkrétní osobě, tvoří tyto informace spolu s údaji požadovanými v žádosti osobní údaje, na něž se vztahuje ochrana dle nařízení 2016/679. Požadovaná informace by byla zpracováním osobních údajů neslučitelných s účelem, za nímž byly shromážděny (rozhodování soukromoprávního sporu v rámci pravomocí soudu). Jejich poskytnutí třetí osobě, která není dle procesních předpisů oprávněnou seznamovat se s obsahem spisu je, neslučitelné s účelem, za nímž byly tyto údaje shromážděny.“ Současně okresní soud shledal, že právo na informace ve smyslu čl. 17 odst. 1 Listiny nepřevažuje nad právem na ochranu soukromí ve smyslu čl. 7 odst. 1 Listiny, a proto dospěl k závěru, že žádosti nelze vyhovět. Proti prvostupňové rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, které založila především na argumentaci § 11 odst. 1 písm. c) InfZ, jehož smyslem je zpřístupnit rozsudky, které se tak jako tak vyhlašují veřejně, přičemž tato zákonná úprava po žadateli nepožaduje odůvodnit převahu veřejného zájmu na poskytnutí konkrétního rozsudku. Současně žalobkyně poukázala na skutečnost, že matka coby účastnice řízení, z něhož požadovaný rozsudek vzešel, sama případ zveřejnila se závažným tvrzením, že soud svým rozhodnutím úmyslně poškodil nezletilé dítě, což samozřejmě vyvolává znepokojení veřejnosti, která má právo si ověřit, jak soud rozhodl a jaké důvody jej k tomu vedly. 3. Žalovaný rozhodnutím ze dne 26. 9. 2023, č. j. MSP-504/2023-OSV-OSV/5 (dále jen „napadené rozhodnutí“), odvolání žalobkyně zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Přisvědčil okresnímu soudu, že pokud žalobkyně zná osobní údaje dotčené osoby (matky) a identifikovala ji ve své žádosti, pak v zájmu ochrany práv této osoby nemohou být další údaje o této osobě poskytnuty. Naopak se neztotožnil s argumentací žalobkyně ohledně poskytování rozsudků, neboť veřejné vyhlašování rozsudků nelze bez dalšího zaměňovat s poskytováním jejich písemného odůvodnění. V tomto směru poukázal na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 25. 3. 2011, č. j. 2 As 21/2011-166. Žalovaný dále s poukazem na definici osobních údajů ve smyslu čl. 4 odst. 1 GDPR a zakotvení jejich ochrany ve smyslu § 84 až § 90 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), dovodil, že informace, které se týkají ochrany osobnosti či ochrany osobních údajů, lze poskytovat jen v souladu s předpisy upravujícími jejich ochranu, jak plyne z § 8a InfZ. Možnost poskytovat informace o osobních údajích veřejně činné osobě, funkcionáři nebo zaměstnanci veřejné správy, které vypovídají o jeho veřejné nebo úřední činnosti nebo o jeho funkčním nebo pracovním zařazení ve smyslu § 8a odst. 2 InfZ však nezahrnuje automaticky právo na informace o údajích identifikujících účastníky řízení, svědky či osoby poškozené. V každém jednotlivém případě je třeba zkoumat, zda je legitimní zájem na to, aby se osobní údaje staly součástí veřejné diskuse, a proto je třeba poměřovat veřejný zájem na informace s veřejným zájmem na ochranu soukromí, k čemuž žalovaný poukázal na závěry rozsudků (zdejšího) krajského soudu ze dne 4. 7. 2011, č. j. 44 A 73/2010-112 a ze dne 27. 6. 2012, č. j. 45 A 4/2012-76. Ve vztahu k žalobkyní označené účastnici řízení však žalovaný shledal, že se nejedná o osobu veřejně aktivní, tudíž žalobkyní požadované informace se vztahují výlučně k soukromí identifikované fyzické osoby, proto v daném případě nebyl prokázán dostatečný veřejný zájem na získání požadovaných informací. Přestože žalovaný v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zčásti postrádal výslovné úvahy o testu proporcionality ve smyslu judikatury NSS a Ústavního soudu, tak s poukazem na komentářovou literaturu dovodil, že taková výslovná úvaha není nutná tam, kde je nutnost chránit určitou informaci zcela zjevná. V takovém případě postačí alespoň adekvátní úvaha o porovnání proti sobě stojících práv, což dle žalovaného okresní soud učinil, neboť nezůstal pouze u podřazení požadovaných informací pod jednu z výjimek z práva na informace dle InfZ, nýbrž konstatoval, že z žádosti nevyplývá žádný veřejný zájem na poskytnutí požadovaných informací, tedy dospěl k závěru o jednoznačné převaze práva na ochranu soukromí dotčené osoby (matky). V návaznosti na to žalovaný připomněl význam základního práva na informace tak, jak je vyložilo usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. III. ÚS 156/02, načež uzavřel, že právo na informace má být využíváno jako prostředek účasti na veřejném životě, jeho smyslem není zneužívání pro uspokojení ryze soukromých zájmů. Proto, i když žalobkyně může mít právní zájem na získání požadovaných informací, je tento její právní zájem ryze soukromého charakteru. Žalovaný zčásti přisvědčil argumentaci žalobkyně, že při posuzování žádostí o informace nelze zkoumat důvod, pro který někdo o informaci žádá, nicméně v případě kolize dvou rovnocenných práv je třeba učinit jejich poměření, jak plyne z odkazované judikatury, zejména z nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 2/10. Proto se neztotožnil s jejím názorem, že povinný subjekt není oprávněn vyhodnocovat, zda jsou žadateli známy informace o konkrétní osobě. Uzavřel, že v poskytnutí žalobkyní specifikovaných informací nespatřuje žádný širší význam pro společnost a už vůbec ne možnost participace občanské společnosti. II. Obsah podání účastníků 4. Žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí nepřípustným způsobem omezuje právo na informace, které je zákonem jednoznačně upraveno tak, že žadatelé o informace mají právo na přístup k rozsudkům soudů. Zákon totiž neopravňuje zjišťovat a posuzovat, do jaké míry je žadateli o informaci znám daný případ a jeho účastníci. Žalobkyně nepopírá, že v obecné rovině je třeba poměřovat právo na ochranu soukromí a právo na přístup k informacím, nicméně v tomto případě toto poměření učinil zákonodárce, který upravil přístup k rozsudkům bez stanovení výjimky i bez povinnosti žadatele prokazovat veřejný zájem. Nicméně i kdyby existovala povinnost odůvodnit veřejný zájem na poskytnutí rozsudku, tak v tomto případě nelze pominout, že matka svůj případ sama opakovaně medializovala a veřejně prezentovala závažná tvrzení o tom, že rozsudek okresního soudu poškozuje nezletilé dítě. To vyvolává zn