9 Afs 58/2007 — Nejvyšší správní soud

51 Af 6/2023- 96 - text 25 51 Af 6/2023 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Věry Šimůnkové a soudců Mgr. Josefa Straky a Mgr. et Mgr. Karla Ulíka ve věci žalobce: I. Š. bytem X zastoupen advokátem JUDr. Jakubem Hlínou sídlem Havlíčkova 1680/13, 110 00 Praha proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2023, č. j. 12012/23/5100-41453-711400, takto: I. Žaloba se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Soud se v tomto rozsudku zabývá otázkou, zdali správce daně vyzval žalobce jako ručitele k úhradě daňového nedoplatku jiného daňového subjektu ve lhůtě pro stanovení daně a zda byly na straně žalobce splněny podmínky pro vznik povinnosti uhradit nedoplatek na dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“) z titulu ručení podle § 171 zákona č.280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) ve spojení s § 71 odst. 3 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech (zákon o obchodních korporacích), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. o. k.“). Obsah napadeného rozhodnutí 2. V záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Finančního úřadu pro Středočeský kraj (dále jen „správce daně“) ze dne 31. 5. 2022, č. j. 3029108/22/2110-00540-209704 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“ či také „ručitelská výzva“). Prvostupňovým rozhodnutím byl žalobce z titulu ručení vyzván k úhradě daňového nedoplatku společnosti DEMOSTAVBY s.r.o. v likvidaci (dále jen „daňový subjekt“) ve výši 6 143 066 Kč (z toho 3 575 363 Kč činí částka doměřené daně za příslušná zdaňovací období a 2 567 703 Kč odpovídá úrokům z prodlení). Správce daně konstatoval splnění podmínek podle § 171 ve spojení s § 148 odst. 6 daňového řádu. Své skutkové závěry opřel o rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 3 To 10/2021 (dále jen „odvolací trestní rozsudek“), ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 6. 2. 2020, č. j. 2 T 64/2017-19195 (dále jen „prvostupňový trestní rozsudek“; rozsudky obou stupňů dále jen „trestní rozsudky“), jimiž byl žalobce spolu s dalšími osobami shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2016 (dále jen „trestní zákoník“), ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Tohoto jednání se měl žalobce dopustit (mimo jiné) tím, že prostřednictvím daňového subjektu neoprávněně vylákával nadměrné odpočty za zdaňovací období (opět mimo jiné) měsíců ledna až července roku 2014. Podle správce daně zmíněné trestní rozsudky poskytují dostatečný podklad pro závěr, že žalobce ovlivnil chování daňového subjektu k jeho újmě, pročež ručí za splnění jeho dluhů podle § 71 odst. 3 z. o. k. 3. Žalovaný považoval za podstatné, že daňovému subjektu byla správcem daně doměřena DPH za zdaňovací období měsíců ledna až července 2014 v rozhodnutí blíže specifikovanými dodatečnými platebními výměry ze dne 7. 6. 2016 (dále jen „dodatečné platební výměry“). Daňový subjekt nedoplatky na DPH neuhradil a posléze byl zrušen s likvidací. Ničeho nebylo možné na nedoplatek uhradit ani z likvidačního zůstatku. Správce daně i přesto daňový subjekt bezvýsledně upomenul o úhradu nedoplatku. Žalovaný měl tudíž za prokázané splnění podmínek podle § 171 odst. 3 daňového řádu. 4. Postavení žalobce jako ručitele daňového subjektu orgány finanční správy dovodily na základě § 71 odst. 3 z. o. k. Z trestních rozsudků ve věci žalobce totiž plyne, že ačkoli nebyl statutárním orgánem daňového subjektu, fakticky řídil jeho činnost směřující k neoprávněnému vylákání nadměrných odpočtů DPH. Právě související nároky byly důvodem pro stanovení daně dodatečnými platebními výměry, k jejíž úhradě byl žalobce jako ručitel vyzván. Peněžní prostředky byly z účtu daňového subjektu vybírány v hotovosti na pokyn žalobce a dalších osob, přičemž daňový subjekt v rozhodném období již neměl žádný postižitelný majetek. Orgány finanční správy proto považovaly žalobce za vlivnou osobu ve smyslu § 71 odst. 1 z. o. k. 5. K námitkám žalobce žalovaný doplnil, že na základě pokynů žalobce docházelo k podávání daňových přiznání k DPH za účelem podvodného vylákání nadměrných odpočtů na této dani, přičemž ty byly vypláceny na bankovní účty (přinejmenším zprostředkovaně) ovládané žalobcem. Dle žalovaného popsané jednání jednoznačně představuje ovlivnění podle § 71 odst. 1 z. o. k. Nebýt žalobcova jednání, daňový subjekt by patrně neuplatnil podvodně nárok na nadměrný odpočet DPH za příslušná zdaňovací období, takže by nevznikly ani související nedoplatky. Jedná se přitom o jednání nikoli nepodobné sjednání úvěru, o němž dlužník již dopředu ví, že jej nebude schopen ani ochoten v budoucnu splatit. Právě vznik povinnosti „vrátit“ neoprávněně získané nadměrné odpočty včetně příslušenství představuje újmu na jmění, která daňovému subjektu vznikla v příčinné souvislosti s jeho ovlivněním žalobcem. 6. Dluhem, který ve smyslu § 71 odst. 3 z. o. k. nemůže daňový subjekt v důsledku ovlivnění splnit, jsou daňové nedoplatky, k jejichž úhradě byl žalobce vyzván jako ručitel. Jelikož žalobce fakticky ovládal rovněž bankovní účet daňového subjektu, je mu přičitatelné i to, že daňový subjekt v době vymahatelnosti daně nedisponoval žádnými prostředky, z nichž by příslušné daňové nedoplatky mohly být uhrazeny. Také skutečnost, že na základě pokynů žalobce docházelo k vyvedení prostředků z majetkové sféry daňového subjektu prostřednictvím výběrů z bankomatů a provádění bezhotovostních plateb na účely nesouvisející s ekonomickou činností daňového subjektu lze považovat za újmu, která daňovému subjektu vznikla v důsledku ovlivnění. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 5. 3. 2015, č. j. 9 Afs 70/2014-204, žalovaný uzavřel, že pravomocné trestní rozsudky představují dostatečný důkaz stran ovlivnění daňového subjektu. Skutek popsaný ve výroku o vině zakládá žalobcovo ručení za nedoplatky daňového subjektu. Správce daně byl výrokem o vině podle § 99 odst. 1 a 2 daňového řádu vázán, proto takto autoritativně zjištěný skutkový stav subsumoval pod příslušná ustanovení občanského a daňového práva. Další dokazování neprováděl. 7. Žalovaný rovněž uvedl, že správce daně vydal prvostupňové rozhodnutí ve lhůtě stanovené podle § 148 odst. 6 daňového řádu, neboť jeho podkladem jsou trestní rozsudky ve věci žalobce, dle nichž spáchal daňový trestný čin. Aplikace § 148 odst. 6 daňového řádu vychází z předpokladu, že ručitelská výzva představuje ve vztahu k ručiteli v materiálním smyslu rozhodnutí o stanovení daně. Možnost jejího vydání proto nelze odvíjet pouze od běhu lhůty pro placení daní podle § 160 odst. 1 daňového řádu, ale je nutné postupovat i v rámci běhu lhůty pro stanovení daně podle § 148 odst. 1 téhož zákona. Ustanovení § 148 odst. 6 daňového řádu přitom dopadá i na postavení ručitele. Pakliže totiž má na možnost vyzvat ručitele k úhradě nedoplatku vliv běh lhůty pro stanovení daně, je nutné aplikovat i pravidla upravující běh, stavení, přerušení a případné prolomení účinků marného uplynutí této lhůty. Je nerozhodné, že ze spáchání daňových trestných činů nebyl uznán vinným samotný daňový subjekt. Pro použití tohoto ustanovení je dostatečné, aby jednání, které tvoří skutkovou podstatu daňového trestného činu, bylo důvodem (tedy skutečností rozhodnou) pro stanovení daně. Takového jednání se může dopustit jak sám daňový subjekt, tak jeho statutární orgán či vlivná osoba. 8. Žalovaný se zabýval i dalšími odvolacími námitkami žalobce. Nicméně pro jejich nesouvislost s uplatněnými žalobními body soud navazující závěry žalovaného nerekapituluje. Obsah podání účastníků 9. Žalobce podal proti napadenému rozhodnutí žalobu podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb. Soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v níž formuloval čtyři základní okruhy žalobních bodů. 10. V prvé řadě žalobce namítá, že prvostupňové rozhodnutí bylo vydáno po uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně. Daňovému subjektu byla doměřena daň za období leden až červenec 2014, přičemž dodatečné platební výměry byly vydány 7. 6. 2016. Ručitelská výzva byla vydána ale až dne 31. 5. 2022. S odkazem na judikaturu vycházející z usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 16. 10. 2008 č. j. 9 Afs 58/2007-109, k předcházející právní úpravě v § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) žalobce dovozuje, že ručitelská výzva musí být ručiteli doručena ve stejné lhůtě, v níž musí být daňovému subjektu stanovena daň. Uvedené se dle žalobce uplatní i při postupu dle daňového řádu, neboť základní východiska zůstávají stejná. Pravidlo o vym