7 As 75/2022 — Nejvyšší správní soud

54 A 1/2024- 39 - text 26 54 A 1/2024 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců JUDr. Davida Krysky a Mgr. Věry Pazderové, LL.M., M.A., ve věci žalobkyně: České štěrkopísky spol. s r.o., IČO 27584534 sídlem Cukrovarská 34, 190 00 Praha 9 zastoupena advokátem Mgr. Vojtěchem Metelkou sídlem Martinská 608/8, 301 00 Plzeň proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje sídlem Zborovská 81/11, 150 21 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. 112602/2023/KUSK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. 112602/2023/KUSK, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč, a to k rukám Mgr. Vojtěcha Metelky, advokáta. Odůvodnění: 1. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) dodanou dne 2. 1. 2024 do datové schránky soudu domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 10. 2023, č. j. 112602/2023/KUSK (dále jen „napadené rozhodnutí“). Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně a potvrdil rozhodnutí Městského úřadu Kralupy nad Vltavou (dále jen „stavební úřad“) ze dne 30. 11. 2020, č. j. MUKV 76484/2020/VYST (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím stavební úřad zamítl žádost žalobkyně ze dne 3. 11. 2020 (podanou dne 9. 11. 2020) o vydání rozhodnutí o změně využití území pro záměr „X“ umístěný na pozemcích p. č. XA, XB, XC, XD, XE, XF, XG, XH, XI, XJ a XK v katastrálním území K. a obci Vojkovice (dále jen „sporný záměr“; všechny nemovitosti dále uváděné v tomto rozsudku se nachází v tomtéž katastrálním území). Obsah žaloby 2. Žalobkyně uvedla, že žaloba směřuje proti nesouhlasnému závaznému stanovisku Ministerstva životního prostředí (dále jen „MŽP“) ze dne 21. 7. 2023 (dále jen „závazné stanovisko MŽP ze dne 21. 7. 2023“), které bylo jediným důvodem pro zamítnutí žádosti. V této věci již rozhodoval Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 51 A 96/2021-112 (dále jen „zrušující rozsudek KS“), v návaznosti na rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 29. 6. 2022, č. j. 7 As 75/2022-52 (dále jen „zrušující rozsudek NSS“), nicméně MŽP nerespektovalo závazné právní názory soudů a hledalo nové důvody k tvrzení, že není vázáno závazným stanoviskem Krajského úřadu Středočeského kraje (v souvislosti se závaznými stanovisky dále jen „krajský úřad“) vydaným při pořizování územně plánovací dokumentace vymezující plochu změny v krajině pro těžbu nerostů včetně nezemědělského využití půdy v I. a II. třídě ochrany zemědělského půdního fondu (dále jen „ZPF“). MŽP však nehledalo změny podmínek nebo poměrů v území od vydání závazného stanoviska krajského úřadu (srov. rozsudek NSS ze dne 10. 1. 2013, č. j. 8 As 23/2012-32), ale argumentovalo tím, že by poměry v území posoudilo lépe. Žalobkyně má za to, že MŽP, resp. žalovaný nerespektovali zásadu legitimního očekávání (konkrétně kontinuity územního plánování), když nezohlednili již dříve vydaná stanoviska věcně a místně příslušných orgánů ochrany ZPF, a tím, že nezohlednili vymezení plochy v platném územním plánu, nerespektovali ani § 9 odst. 5 zákona č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „zákon o ochraně ZPF“). 3. Žalobkyně zrekapitulovala, že záměr „Těžby štěrkopísku na nevýhradním ložisku Dušníky nad Vltavou (D 5278200)“ byl včetně posouzení vlivu na ZPF předmětem souhlasného závazného stanoviska MŽP ze dne 21. 1. 2014 (dále jen „stanovisko EIA“) ve smyslu § 10 odst. 3 zákona č. 100/2001 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některých zákonů (zákon o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění účinném do 31. 3. 2015 (dále jen „zákon o posuzování vlivů“). Z odst. 13 zrušujícího rozsudku NSS žalobkyně dovodila, že stanovisko podle § 5 odst. 2 zákona o ochraně ZPF vydané krajským úřadem dne 6. 6. 2017 (dále jen „stanovisko ze dne 6. 6. 2017“) zavazuje MŽP při vydání stanoviska pro řízení o změně využití území a odchýlit se od něj smí jen za podmínek vysvětlených v odst. 17 zrušujícího rozsudku NSS, tedy jestliže došlo ke změně objektivních skutečností, nikoliv jen ke změně názoru správního orgánu. Posouzení podmínky § 4 odst. 3 zákona o ochraně ZPF již podle žalobkyně provedl krajský úřad, a proto její opětovné posouzení nepříslušelo MŽP. 4. Žalobkyně zdůraznila, že již při pořizování územního plánu obce Vojkovice se počítalo s nezemědělským využitím půdy (plocha T – plocha těžby nerostů nezastavitelná) a již tehdy se vědělo, že v plochách změny krajiny T a XO jsou půdy I. a II. třídy ochrany ZPF. Krajský úřad ve stanovisku ze dne 6. 6. 2017 k návrhu územního plánu přitom vyjádřil s odnětím ZPF výslovný souhlas. Dále žalobkyně z odst. 22 a 23 zrušujícího rozsudku NSS dovodila, že MŽP mělo po vyhodnocení námitky zásahu do legitimního očekávání žalobkyně posouzení věci výrazně změnit oproti svým předchozím závěrům. NSS totiž uvedl, že podnikatelská činnost žalobkyně je činěna ve veřejném zájmu, neboť je dán veřejný zájem na surovinové soběstačnosti regionu a státu, což přímo ve vztahu k ložisku Dušníky nad Vltavou dokládají odborná stanoviska Ministerstva průmyslu a obchodu (dále jen „MPO“) a České geologické služby (dále jen „ČGS“). 5. Odst. 37 až 40 zrušujícího rozsudku KS potvrzují, že tím spíše mělo MŽP zohlednit legitimní očekávání žalobkyně založené stanoviskem ze dne 6. 6. 2017, a že tedy stanovisko MŽP ze dne 21. 10. 2020 mělo být změněno postupem podle § 149 odst. 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), čemuž ministr v potvrzujícím stanovisku ze dne 13. 9. 2021 nedostál. Ve zrušujícím rozsudku KS také odmítl argument, že by snad krajský úřad souhlasil s využitím území pro těžbu nerostů jen obecně, a připomněl, že MŽP ve fázi územního plánování dostalo příležitost k plánovanému záboru ZPF uplatnit připomínky při společném jednání či veřejném projednání návrhu územního plánu, což přes opakovanou výzvu neučinilo (srov. čl. II odst. 1 metodického pokynu č. j. OOLP/1067/96; rozsudek NSS ze dne 18. 1. 2011, č. j. 1 Ao 2/2010-185, č. 2397/2011 Sb. NSS, a zrušující rozsudek NSS). Žalobkyně nesouhlasí s MŽP, že nedošlo k zásahu do jejího legitimního očekávání, a připomíná závěr zrušujícího rozsudku KS, že pakliže orgány ochrany ZPF zůstaly při pořizování územního plánu pasivní, nejedná se o důvod ve smyslu § 4 odst. 4 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění účinném do 31. 12. 2023 (dále jen „stavební zákon“) pro odchýlení se od předchozího kladného stanoviska. 6. Žalobkyně namítá, že závazné stanovisko MŽP ze dne 21. 7. 2023 odmítá respektovat stanovisko krajského úřadu ze dne 6. 6. 2017 s časovým odstupem 7 let od jeho vydání s tím, že bylo nezákonné pro nedostatek odůvodnění. Opatření obecné povahy však lze podle § 174 odst. 1 správního řádu přezkoumat pouze ve lhůtě do 1 roku ode dne nabytí účinnosti. Protože územní plán nabyl účinnosti dne 10. 10. 2017, tato lhůta uplynula již dne 10. 10. 2018. Stanovisko ze dne 6. 6. 2017 tak nelze prohlásit za nezákonné a nepřihlížet k němu. Platí totiž presumpce správnosti správního aktu. Z odůvodnění územního plánu přitom vyplývá, že MŽP obdrželo návrh územního plánu pro společné projednání podle § 50 odst. 2 stavebního zákona i pro veřejné projednání podle § 52 odst. 3 stavebního zákona. V této souvislosti ovšem § 50 odst. 2 a § 52 odst. 3 stavebního zákona stanoví, že k později uplatněným stanoviskům se nepřihlíží. MŽP v rozporu s tím fakticky nové stanovisko uplatňuje až v navazujícím územním řízení. S ohledem na § 89 odst. 2 stavebního zákona je podle žalobkyně ale povolení konkrétního nezemědělského využití ZPF otázkou již rozhodnutou při vydání územního plánu. 7. MŽP dle žalobkyně též nezohlednilo, že NSS při vydání zrušujícího rozsudku věděl, že se jedná o nevýhradní ložisko. NSS odkázal na svůj rozsudek ze dne 6. 5. 2009, č. j. 4 As 68/2008-138, č. 2254/2011 Sb. NSS, proto, že shledal důvodnými odborně podložené argumenty MPO a ČGS o důležitosti daného nevýhradního ložiska, a uznal existenci veřejného zájmu na zajištění surovinové soběstačnosti regionu a státu. Věcně od schválení územního plánu nedošlo k žádné změně a nyní je projednávána jen I. dílčí etapa těžby, a nikoliv těžba celého ložiska najednou, ale MŽP na to nebere zřetel. K tvrzení MŽP, že výrazně podporující vyjádření MPO a ČGS jsou neobvyklá, žalobkyně zdůraznila, že MPO je ústředním orgánem státní správy pro tvorbu surovinové politiky v oblasti nerostných surovin a jejich zdrojů i těžby nerud. Proto také v dané věci uplatnilo stanovisko jakožto zpracovatel Surovinové politiky ČR. Dle žalobkyně bylo cílem MPO předejít tomu, že v horizontu 3 až 7 l