4 Ads 136/2011 — Nejvyšší správní soud

59 Ad 2/2022- 73 - text 35 59 Ad 2/2022 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Ing. Petra Šuránka a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a JUDr. Bc. Kryštofa Horna ve věci žalobkyně: Bc. P. L., LL.M. bytem X proti žalovanému: ředitel Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, Policie České republiky sídlem Na Baních 1535, 156 00 Praha 5 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2022, č. j. KRPS-392919-188/ČJ-2014-0100KR-PK, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 29. 6. 2022, č. j. KRPS-392919-188/ČJ-2014-0100KR-PK, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení částku 3 000 Kč. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Rozhodnutím ze dne 1. 3. 2022, č. j. KRPS-392919-172/ČJ-2014-0100VO-RG (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), náměstek ředitele Krajského ředitelství policie Středočeského kraje pro ekonomiku ve věcech služebního poměru (dále jen „správní orgán I. stupně“) nepřiznal žalobkyni náhradu škody podle § 98 odst. 1 a 2 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění zákona č. 330/2021 Sb. (dále jen „zákon o služebním poměru“) a dále jí nepřiznal náhradu za ztrátu na služebním příjmu po skončení neschopnosti ke službě podle § 103 téhož zákona a ani jednorázové odškodnění podle § 105 téhož zákona. 2. Dne 29. 6. 2022 žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl odvolání žalobkyně a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 3. Žalobkyně se žalobou podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, neboť má za to, že je nicotné, nepřezkoumatelné a nezákonné. Obsah žaloby 4. Nejprve žalobkyně shrnula své dosavadní působení u policie. První služební úraz utrpěla dne 2. 4. 2001 při dopravní nehodě služebního vozidla (k tomu žalobkyně předkládá tři znalecké posudky). Druhý služební úraz utrpěla dne 21. 6. 2004, při kterém jí byly vykloubeny prsty na obou rukou. Další služební úraz utrpěla dne 28. 9. 2007, při kterém byla napadena agresivním pachatelem, z čehož si odnesla mj. mnohačetné podlitiny a distorzi krční páteře. Po tomto napadení se u žalobkyně poprvé objevily psychické problémy v podobě posttraumatického syndromu. V pracovní neschopnosti byla po dobu 12 měsíců, kdy se léčila na psychiatrii. Po ukončení léčby byla žalobkyně těhotná. Po čerpání mateřské a rodičovské dovolené se žalobkyně vrátila do služby dne 10. 1. 2012. Téhož dne ji nadřízený npor. Bc. A. vyslal na periodickou lékařskou prohlídku. Lékařská prohlídka nebyla dokončena, neboť bylo nutné zajistit zprávy odborných lékařů. Ze sdělení MUDr. K. ze dne 6. 11. 2014 je zřejmé, že dne 10. 1. 2012 nebyly dodány lékařské zprávy odborných lékařů. To dokládá i písemnost personálního odboru žalovaného ze dne 11. 11. 2014. Po návratu z lékařské prohlídky žalobkyně informovala svého nadřízeného, že nemá dokončenou periodickou lékařskou prohlídku, tedy že není schopná služby. I přesto však byla žalobkyně zařazována do služeb, a to na obvodní oddělení pořádkové služby Č., kde žalobkyně vykonávala veškerou činnost služby pořádkové policie (včetně hlídkové služby při nočních službách, zákroků proti osobám pod vlivem alkoholu nebo drog, násilným osobám), dohlížela nad silničním provozem a vykonávala dozorčí službu. 5. Po krátké době se začal zdravotní stav (zejména duševní) žalobkyně zhoršovat. Např. začala trpět tzv. percepční nedoslýchavostí bez fyziologického důvodu. Dne 4. 2. 2014 jí byla diagnostikována oboustranná lehká percepční nedoslýchavost. Dne 29. 9. 2014 byla žalobkyně vyšetřena lékařskou komisí, podle které měla žalobkyně zhoršenou zdravotní klasifikaci „C“ s omezením, že musí nosit při výkonu služby ochranu sluchu. V důsledku toho byla žalobkyně ještě pod větším psychickým tlakem, neboť si ji občané natáčeli a fotografovali, objevilo se video označené jako „policejní O.“. Vše vyvrcholilo dne 7. 11. 2014, kdy žalobkyně na oddělení upadla do bezvědomí. Od té doby byla žalobkyně v pracovní neschopnosti a do výkonu služby se již fakticky nevrátila. Dne 21. 7. 2015 byla žalobkyně propuštěna z důvodu nesplnění podmínky osobní (a nakonec) i zdravotní způsobilosti. 6. Žalobkyně požadovala náhradu škody podle § 98 odst. 2 zákona o služebním poměru, nikoliv podle odst. 1. Svůj nárok opírá o to, že služební funkcionář porušil § 88 písm. e) zákona o služebním poměru, neboť žalobkyně neměla po návratu z rodičovské dovolené vykonávat službu bez platné lékařské prohlídky o zdravotní způsobilosti. Správní orgány uvedly, že je chybou žalobkyně, že nastoupila do služby dle rozkazů nadřízených a porušila § 92 odst. 3 písm. d) a g) zákona o služebním poměru. Tuto argumentaci však žalobkyně považuje za zavádějící. Služební funkcionář věděl, resp. alespoň měl vědět, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro zařazení do výkonu služby. Ustanovení § 92 odst. 3 písm. d) zákona o služebním poměru nadto dopadá pouze na situace nastalé při výkonu služby. Stejně tak je absurdní výklad § 92 odst. 3 písm. g) zákona o služebním poměru, neboť služební funkcionář stanoví, kdy se má příslušník podrobit ověření zdravotní způsobilosti. Žalobkyně přitom měla vždy zájem účastnit se lékařských prohlídek. Správní orgány v této souvislosti nevzaly v potaz, že poslední periodická lékařská prohlídka byla provedena dne 19. 12. 2005 a poté následovala až mimořádná lékařská prohlídka dne 29. 9. 2014. Žalobkyně přitom prokazatelně dne 10. 1. 2012 nastoupila do výkonu služby. 7. Ve vztahu k náhradám škody podle § 103 a § 105 zákona o služebním poměru (byť původně nebyly obsahem návrhu žalobkyně) žalobkyně namítla, že správní orgány nepřihlédly k podkladům, které její nárok prokazují. Správní orgány nepřihlédly ke znaleckému posudku doc. MUDr. E. H., CSc., MBA, ze dne 30. 9. 2016 a 31. 1. 2020, přiznání invalidního důchodu v I. stupni dne 9. 2. 2016 ani posudku o invaliditě ze dne 17. 4. 2020. Žalovaný dospěl k závěru, že zdravotní a psychický stav v době propuštění ze služebního poměru neměl souvislost s výkonem služby. Všechny úrazy, napadení i poslední upadnutí do bezvědomí však nastalo v době výkonu služby. Naopak dle žalobkyně existuje příčinná souvislost mezi výše uvedenými negativními událostmi, následkem (poškozením zdraví) a důsledkem, kterým bylo propuštění ze služebního poměru. 8. Náhrada škody podle § 98, § 103 i § 105 zákona o služebním poměru je založena na objektivní odpovědnosti. V té souvislosti žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Praze (správně Obvodního soudu pro Prahu 5, pozn. soudu) ze dne 9. 3. 2017, č. j. 25 C 147/2015-188, kterým bylo prokázáno, že npor. Bc. A. je neschopný vést oddělení. Žalovaný se měl primárně zaměřit na to, zda bezpečnostní sbor pochybil, když umožnil žalobkyni vykonávat službu bez lékařské prohlídky a nad limity jejího zdravotního a duševního stavu. Žalovaný měl rovněž vyhodnotit, zda nebylo možné zabránit rozvinutí závažného zdravotního stavu žalobkyně, pokud by byly provedeny řádné lékařské prohlídky a další odborná vyšetření. Žalobkyně by tak ani nemusela být propuštěná ze služebního poměru, ale mohla být (nejlépe již v době návratu z rodičovské dovolené) zařazena na jiné služební místo, které neklade tak vysoké nároky na tělesný a duševní stav. 9. Žalobkyně dále namítla nicotnost napadeného rozhodnutí, neboť jej vydal správní orgán shodný se správním orgánem I. stupně. Žalovaný jako monokratický správní orgán je sice oprávněn pověřit vedením řízení ve věcech služebního poměru i svého zástupce, např. v tomto řízení svého náměstka (správní orgán I. stupně). Náměstek sice na základě pověření přebírá pravomoc rozhodovat ve věcech služebního poměru za krajského ředitele, ale nestává se novým monokratickým správním orgánem. Jednání zástupce je vždy považováno za jednání ředitele samotného. Krajský ředitel se pověřením svého zástupce nemůže zbavit své pravomoci, která mu je svěřena zákonem. Namítla v této souvislosti i podjatost žalovaného. Náměstek ředitele totiž podléhá pokynům ředitele. Řízení o odvolání tedy nebyl oprávněn rozhodovat krajský ředitel, neboť rozhodnutí jeho náměstka je rozhodnutím jeho samotného, tedy totožného správního orgánu. V té souvislosti odkázala žalobkyně na rozhodnutí policejního prezidenta ze dne 11. 9. 2017 (příloha č. 20) a ze dne 4. 6. 2015 (příloha č. 24), dále na rozsudek zdejšího soudu ze dne 27. 8. 2019, č. j. 48 A 108/2017-33, a na nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 1/19, k systémové podjatosti. Žalovaný přitom rozhoduje ve správním řízení o náhradě škody, která přímo vznikla jeho vlastním pochybením, resp. pochybením pracovníků oddělení, kteří podléhají jeho vedení a pravomoci. Obsah vyjádření žalovaného 10. Žalovaný ve vyjádření k žalobě navrhl žalobu zamítnout. Kromě namítané nicotnosti a podjatosti