2 As 331/2021 — Nejvyšší správní soud

41 A 48/2025- 114 - text 24 41 A 48/2025 [OBRÁZEK]ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Krajský soud v Praze rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Lenky Oulíkové a soudců Mgr. Martiny Kotouček Mikoláškové a Mgr. Richarda Galise ve věci žalobce: B. Š., bytem X, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha, za účasti osoby zúčastněné na řízení: JUDr. F. S., bytem X, zastoupen advokátem JUDr. Danem Dvořáčkem, sídlem Opletalova 1284/37, Praha, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č. j. 163721/2024/KUSK-DOP/Svo, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 4. 2025, č. j. 163721/2024/KUSK-DOP/Svo, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4 000 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení. Odůvodnění: Vymezení věci 1. Městský úřad v Kutné Hoře (dále jen „městský úřad“) rozhodnutím ze dne 21. 10. 2024, č. j. MKH/105952/2024 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), zamítl žalobcovu žádost o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace a o odstranění nepovolené pevné překážky (závory) na pozemku p. č. XA v k. ú. X. Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím (dále jen „napadené rozhodnutí“) zamítl žalobcovo odvolání a prvostupňové rozhodnutí potvrdil. 2. Správní orgány ve věci rozhodovaly opakovaně poté, co zdejší soud rozsudkem ze dne 1. 12. 2021, č. j. 55 A 101/2019-100, předchozí rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný v předchozím řízení dospěl k závěru, že byly naplněny zákonné znaky veřejně přístupné účelové komunikace stanovené v § 2 odst. 1 a § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále jen „zákon o pozemních komunikacích“), a rovněž judikaturou dovozený znak nutné komunikační potřeby, nebylo však prokázáno naplnění zbylého judikaturou dovozeného znaku, a to souhlasu s obecným užíváním pozemku jakožto veřejně přístupné účelové komunikace uděleného jeho vlastníkem. Zdejší soud dospěl k závěru, že žalovaný při zkoumání toho, zda právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení konkludentně udělil souhlas s veřejným užíváním účelové komunikace, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí, neboť odmítl provést žalobcem navržený výslech svědků pouze z důvodu jejich vztahu k žalobci, přestože věrohodnost výpovědi lze hodnotit až po jeho provedení. Svědecké výpovědi přitom mohly přispět ke zjištění toho, zda okruh uživatelů cesty byl z pohledu osoby zúčastněné na řízení či jejího předchůdce vcelku neurčitý, a zda tedy mohlo dojít ke konkludentnímu udělení souhlasu. Z rozhodnutí žalovaného též nebylo zřejmé, na čem žalovaný založil svůj závěr o tom, že veřejnost lesní cestu neužívá, a proč obhospodařování lesa větším okruhem (z pohledu osoby zúčastněné na řízení či jejího předchůdce) neurčitých osob nenaplňuje kritérium obecného užívání. Kasační stížnost osoby zúčastněné na řízení proti uvedenému rozsudku zamítl Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, č. j. 2 As 331/2021-41. 3. V napadeném rozhodnutí žalovaný dospěl k závěru, že nebyl dán souhlas vlastníka s obecným užíváním cesty jako veřejně přístupné účelové komunikace. Cesta sloužila jako lesní cesta pro účely hospodaření s lesem, nikoli jako cesta určená k obecnému užívání. Výslechy svědků bylo zjištěno, že cesta byla využívána především pro účely lesního hospodaření. Dále ji užívali pěší, cyklisté nebo jezdci na koních, což je v souladu s obecným užíváním lesa a nečiní to z cesty veřejně přístupnou účelovou komunikaci. Žalovaný připustil, že cestu užívala i motorizovaná veřejnost (obyvatelé Malé a Velké Skalice, kteří si přes les zkracovali cestu osobními vozidly, než se cesta stala slepou vystavěním obory, houbaři přijíždějící motorovými vozidly, motorky). Pokud však cestu užíval někdo z řad veřejnosti motorovým vozidlem, jednal v rozporu s lesním zákonem. 4. Žalovaný dále uvedl, že s ohledem na nově zjištěné skutkové okolnosti dospěl k odlišnému závěru při posouzení znaku nutné komunikační potřeby. Uvedl, že původně vycházel z toho, že skládka dřeva na Kopaninách je jediné místo, kam je sváženo vytěžené dřevo a odkud si je odváží zákazníci. Z leteckých snímků však zjistil, že v Malé Skalici se nachází další skládka dřeva, z níž je možné dřevo odvážet, a to i nákladními soupravami. Cesta ve vlastnictví obce Zbraslavice je srovnatelné kvality. Obsluhy pozemků žalobce tak lze dosáhnout z Malé Skalice. Ačkoli není možné pojíždět jízdními soupravami v terénu lesa, ke skládce v Malé Skalici se tyto soupravy dostanou. Při ohledání na místě bylo navíc zjištěno, že cesta od skládky na Kopaninách do Malé Skalice (v mapě připojené k protokolu ze dne 27. 6. 2024 vyznačena žlutě) je bez problémů sjízdná osobním vozidlem, a dle žalovaného je tedy zcela jistě sjízdná i pro lesní techniku konstruovanou pro jízdu v lesním terénu. Cesta byla popsána jako zpevněná s nejmenší šířkou 2,9 m, což je pro obsluhu dostatečné. Pokud je možné vytěžené dřevo přetáhnout na jiné místo, odkud je svoz možný, není dána nutná komunikační potřeba. Žalovaný dále uvedl, že na vjezdu do obce Malé Skalice je na místní komunikaci umístěna dopravní značka B1 (zákaz vjezdu všech vozidel v obou směrech) s dodatkovou tabulkou „Mimo dopravní obsluhu“, není však zřejmé, kdo ji umístil a je důvodné se domnívat, že nebyla řádně stanovena obecním úřadem obce s rozšířenou působností. Pokud nebyla řádně stanovena, měla by být odstraněna, přičemž dle žalovaného nemá v místě opodstatnění. Vlastník lesa současně není značením dotčen na svých právech, neboť může cestu užívat z titulu vlastnictví a pracovníci v lese z titulu služeb. K předloženému rozhodnutí z 3. 9. 2012, kterým bylo povoleno zřízení skládky dřeva, žalovaný uvedl, že skládku nařizuje zřídit orgán ochrany životního prostředí na základě žádosti vlastníka lesa. Neznamená to, že by vlastník musel mít skládku pouze na tomto místě. Povolení navíc neupravuje, že místo bude sloužit jako prodejna, jejíž poloha musí umožnit příjezd jízdních souprav. Žalovaný dále poukázal na to, že pokud by například v případě žalobcem zmíněné kůrovcové kalamity nebylo možné zajistit svoz vlastními silami, lze za podmínek § 34 odst. 3 lesního zákona užít k lesní dopravě cizí pozemky. 5. Na základě výše uvedeného žalovaný uzavřel, že nebyly kumulativně splněny všechny znaky veřejně přístupné účelové komunikace, a nemohlo tedy být rozhodnuto o odstranění pevné překážky. Obsah žaloby 6. Žalobce se žalobou podle § 65 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) domáhá zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. 7. Žalobce uvádí, že je vlastníkem lesních pozemků p. č. 109/1, 109/2 a 109/3 v k. ú. Malá Skalice u Zbraslavic o celkové výměře přesahující 143 hektarů a pro hospodaření na nich využíval od restituce v 90. letech úředně povolenou skládku dřeva zvanou Kopaniny umístěnou v LHC Pětilesí (dříve LHC Šafařík – Zbraslavice). Dřevní hmota byla z této skládky vždy odvážena po pozemku p. č. XA ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení přes pozemky p. č. XB, XC, XD a XE až k silnici na pozemku p. č. XF, vše v k. ú. X. Dle žalobce není jiná možnost celoročního odvozu dřevní hmoty ze skládky prostřednictvím kamionů než přes pozemek ve vlastnictví osoby zúčastněné na řízení, a to vzhledem k šíři, povrchu a zejména převýšení ostatních lesních cest. Právní předchůdce osoby zúčastněné na řízení, který získal pozemek p. č. XA v restituci na počátku 90. let, až do své smrti v roce 2012 užívání pozemku žalobcem ani jeho veřejnému užívání nebránil. Žádné námitky až do instalace závory v roce 2018 nevznesla ani osoba zúčastněná na řízení. 8. Žalobce má za to, že cesta přes pozemek p. č. XA je veřejně přístupnou účelovou komunikací. V listopadu 2018 však na ni byla umístěna závora a žalobce od osoby zúčastněné na řízení zjistil, že mu přístup přes pozemek nebude umožněn. Proto podal žádost o vydání rozhodnutí o určení existence veřejně přístupné účelové komunikace a o uložení povinnosti odstranit pevnou překážku. 9. Žalobce v žalobě nesouhlasí se závěrem žalovaného, že nebyla naplněna třetí a čtvrtá podmínka pro určení existence veřejně přístupové účelové komunikace, tedy podmínka souhlasu vlastníka a nutné komunikační potřeby. 10. Pokud jde o souhlas vlastníka s obecným užíváním pozemku, žalobce namítá, že zdejší soud v rozsudku č. j. 55 A 101/2019–100 rozhodoval za odlišné důkazní situace, kdy nejstarším dokladem o existenci cesty byla hospodářská mapa z roku 1974. Žalobce však prokázal, že se jedná o cestu starší, existující od nepaměti, zakreslenou v mapách již od roku 1837. Cesta tedy nevznikla v období nesvobody a vlastník, který získal pozemek v restituci, nebyl oprávněn udělit či neudělit souhlas k jejímu obecnému užívání, neboť byl vázán stavem, který zde byl před rokem 1948. Kvalitu souhla